Nemluvme o nikom špatně! ▪ František Dancák

Podle lidového vyprávění se zlý duch už roky namáhal, aby mohl udělat rozvrat v jednom manželství. Nemohl toho dosáhnout. A poněvadž nemůže snést pokoj, lásku a svornost, požádal ženu, která byla v dědině známá jako velká klevetnice, aby mu v tom pomohla. Za odměnu jí slíbil pěkné boty. Klevetnice slíbila a hned šla za svým cílem. Přišla k ženě a říká: „Tys nebyla včera na zábavě? Škoda, byla bys viděla, jak si tvůj šeptal se sousedkou a pěkně se bavili.“ Pak přišla i k manželovi a říká: „Co je s tvou, je jakási změněná, smutná, bledne, kdoví kudy chodí.“

A tak nastal v rodině hněv, zrada a nedůvěra mezi sebou. Jedovatá semínka narušila šťastný chod klidného manželství. Dosud tiší holoubci se rázem proměnili na jestřáby. A finále tohoto bolu a nedorozumění pro ně skončilo nešťastně.

Když to viděl ďábel, z radosti dostal křeče. A hned spěchal odměnit tento skvělý výkon lidského jazyka. Jenže jak to udělat? Vzal boty na dlouhou hůl, šel na břeh potoka a takto přes potok, jí (klevetnici) podal boty na holi. „Proč mi boty podáváš takto na holi z druhého břehu?“, ptá se klevetnice. „Proto, že se tě bojím. Ty jsi stokrát horší, než já. To, co já jsem nemohl udělat za mnohé roky, tys svým jazykem udělala hned. Nerad bych se dostal do tvých rukou a na tvůj jazyk, proto raději stojím daleko od tebe,“ bojácně křičí ďábel z druhého břehu potoka.

Trochu vtipně, ale zato velmi pravdivě nám toto lidové vyprávění podává, kolik zla umí nadělat klevetný jazyk. Lidské jazyky mají na svědomí nejeden rozvrat v manželství, nepokoj v rodině, nedůvěru vůči představeným, nucený odchod kněze z farností. Pravdu má ruské přísloví, které říká: „Ostrý jazyk, to je most, po kterém vchází do domu neštěstí.“

Moc jazyka je skutečně velká. Ním můžeme udělat mnoho dobrého, ale i velmi zlého. Sv. Jan Zlatoústý říká: „Škaredé a ohavné je vejít do cizího domu a tam všechno přehrabat; ale ještě škaredší a nehanebnější je prohledávat život bližního.“ Myslel tím na lidský jazyk, který bližního omele, jak se mu zachce.

Ve starém Řecku žil mudrc Zoilus, který každého pomlouval a svým jazykem neušetřil nikoho. Jednou se ho jistý muž zeptal, proč vlastně o každém mluví jenom špatně. Zoilus odpověděl: „Nemohu jim jinak škodit, pouze jazykem, proto je pomlouvám. Přitom jim škodím velmi lehce, neboť lidé velmi rádi poslouchají pomlouvání.“

Jaký je to duch, kdybychom tak všichni činili? Takové jednání je velmi cizí křesťanskému učení. Vždyť sám Syn Boží nám dal příklad lásky, abychom se navzájem milovali. (Jan 15, 12). Podle jeho slov a příkladu, máme mít jedno srdce, žít v porozumění, protože podle toho poznají, že jsme jeho učedníci. (Jan 13, 35).

Projděme si v myšlenkách každý den. Možná budeme překvapení, kolik Božích přikázání jsme přestoupili, kolik bližních zarmoutili, kolik nepokoje jsme vnesli, - právě svým jazykem. A kdyby nebylo těch zlých, klevetníků, pomlouvačných jazyků, o co lehčeji a klidněji by se žilo. Pro takový pokojný život nám dává Spasitel zlaté pravidlo: „Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim ...! Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího.“ (Lk 6, 31-35).