Autor: P. František Urban | Archidioecesis Olomucensis
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 5/2020, s. 6-7.
Datum napsání:
10.05.2020
Uzdravení, nebo příprava na smrt?
Již podle názvu je tato svátost posilou pro nemocné. Spolu se svátostí smíření patří pomazání nemocných mezi tzv. svátosti uzdravovací. O jaké uzdravení se ale jedná?
Poslední pomazání
Křesťan je během svého života několikrát pomazán posvěceným olejem: olejem katechumenů před přijetím křtu, svátým křižmem při křtu a při biřmování (popř. při svátosti svěcení) a konečně olejem nemocných při svátosti pomazání nemocných. Termín „poslední pomazáni"' označoval původně to poslední z řady mazání, jimiž byl pokřtěný během života označen. Postupující odkřesťanštění společnosti však způsobilo, že se daný název smrsknul na pouhou připomínku skonu. Kvůli tomuto nesprávnému chápání a též kvůli strachu ze smrti si pak někteří nemocní ani nepřejí tuto svátost přijmout s poukazem: ještě na tom nejsem tak špatně... 2. vatikánský koncil nicméně prohlašuje: „Není to svátost jen pro ty, kdo se octli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří."
Důležité prvky svátosti
Obecně platí, že aby svátost nastala, vyžaduje se nejen věc, látka, materie (např. u křtu jeto voda), ale také slovo víry (křestní formule). Tyto skutečnosti pak je třeba zasadit do celkového úkonu udílení svátosti (křestní obřad). U pomazání nemocných je touto látkou olivový olej (v případě nouze i jiný ' rostlinný), který je posvěcen biskupem (v případě nouze jej může požehnat i kněz). Slovem víry je modlitba: „Skrze toto svaté pomazání ať Ti (Vám) Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Ať Tě (Vás) vysvobodí z hříchu, ať Tě (Vás) zachrání a posilní." Svátost se udílí tak, že biskup nebo kněz maže olejem čelo a dlaně nemocného a modlí se výše uvedenou modlitbu.
Biblické svědectví
Židů byl olej oblíbeným léčivem (srov. Iz 1,6). Sám Ježíš mnohé nemocné uzdravil a své apoštoly rozeslal s mocí v tomto díle pokračovat (srov. Mk 16,18). Nejdůkladněji z novozákonních spisů dosvědčuje tuto skutečnost list sv. Jakuba. Zde se požaduje, aby se nemocného ujala církevní obec, a to prostřednictvím starších, kněží. Ti mají vzývat Pána a on skrze jejich působení zpřítomní svou moc, která se projeví jako záchrana, uzdravení a odpuštění hříchů (srov. Jak 5, 14-16). Ježíš vždy hleděl na celek a nešlo mu pouze o biologické zdraví; při uzdravení začínal vždy od duševní stránky, od srdce člověka, tj. od jeho nejvlastnějšího já (srov. Mk 2, 5-12). Proto i svátost pomazání nemocných přináší nemocnému úplné uzdravení, a to i tehdy, když nemůže zabránit smrti, neboť právě smrtí získává člověk celý, plný a totální život. K tomuto životu patří i odpuštění hříchů.
Připodobení Kristu
Skrze pomazání olejem nemocných se člověk osobitné včleňuje do Krista, pomazaného Duchem Svatým, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, takže se stává Kristovým obrazem. Toto včlenění sice není stejné povahy s tím, jaké vtiskuje do duše křest, biřmování a svátost svěcení, kde mluvíme o nesmazatelném znamení, nicméně i skrze pomazání nemocných je člověk reálně ke Kristu přičleněn. Díky tomu získává hlubší účast na Kristově strachu, utrpení a umírání, účast na soudu i na milosti jeho smrti, takže své vlastní nemoci a smrti může dát nový rozměr: tyto již nejsou znamením neodvratného zániku, nejsou prohrou a konečnou porážkou, ale ve spojení s Kristem mohou představovat most směřující ke zmrtvýchvstání a novému životu. Proto se i církev věnuje nemocnému s mimořádnou starostlivostí a její modlitby za nemocného směřují k jeho úplnému uzdravení, ať už svátost pomazání nemocných obnovuje jeho tělesné zdraví, nebo jej připravuje na definitivní završení ve věčnosti.
Uzdravení
Pokud jeto ve shodě s Božím plánem spásy, tato svátost převádí proces uzdravení od duchovní roviny k tělesnému uzdravení. Uzdraveného zavazuje, aby i v budoucnosti žil jako ten, kdo překonal nemoc, jako křesťan spojený s Kristem a církví (srov. J 5,14). Pokud je však v Božím plánu spásy, aby nemocný nastoupil cestu do věčné vlasti, svátost pomazání nemocných mu dává prostředky k tomu, aby ze své smrti učinil nejvyšší úkon společenství s ukřižovaným Kristem.
Posila pro duši
V nemoci, i v úplné formě při smrti člověk zakouší, že je tvorem. Svátost pomazání nemocných mu dává sílu přiznat to a uznat Boha za Stvořitele. Křesťan posílený touto svátostí dostává sílu proti pokušením malomyslnosti, zoufalství, netrpělivosti a sobectví. Bůh sám, který v dané svátosti účinkuje jako v každém svátostném znamení, vzbuzuje pevnou důvěru ve své milosrdenství a sílu vítězně odporovat v souženích těla i duše. Pokud i Kristus ve smrtelné úzkosti potřeboval nebeskou útěchu (srov. Lk 22,43), mnohem naléhavěji potřebuje Boží pomoc v této rozhodující hodině hříchem zraněný člověk.
Náhrada za zpověď?
Před přijetím každé svátosti církev jako starostlivá matka doporučuje vykonat vhodnou přípravu. Součástí této přípravy může být přijetí svátosti smíření. Co dělat ale v případě, kdy to není možné (např. nemocný je již v kómatu)? Svátost pomazání nemocných vytváří osobité spojení člověka s Kristem a jeho prostřednictvím s nebeským Otcem, proto také i tato svátost přemáhá hřích: určitě to platí o lehkých poklescích, v nezbytném případě i pro těžký hřích. Nutný je zde ovšem předpoklad, že nemocný má alespoň v základní rovině svůj život zaměřený tak, že je způsobilý přijmout svátost smíření - jinými slovy: dá se předpokládat, že by svátost smíření přijal, pokud by mohl; že by chtěl zemřít jako křesťan.
Závěr
Člověku, jenž se Bohu úplně otevře, a jemuž se proto Bůh může bez výhrady darovat, nabízí svátost pomazání nemocných takovou intenzitu lásky, v níž se odstraní vše, co je hříšné a co s hříchem souvisí. Jak je tomu ale u lidí, kteří už nejsou schopni o tuto svátost požádat a nejsou schopni ji ani odmítnout? Právě proto se má křesťan snažit neustále, po celý svůj život o toto úplné otevírání se Boží milosti; proto je tak důležité nenechávat dialog s Bohem až na později. Ježíšovy výzvy k obrácení jsou stále aktuální.
Již podle názvu je tato svátost posilou pro nemocné. Spolu se svátostí smíření patří pomazání nemocných mezi tzv. svátosti uzdravovací. O jaké uzdravení se ale jedná?
Poslední pomazání
Křesťan je během svého života několikrát pomazán posvěceným olejem: olejem katechumenů před přijetím křtu, svátým křižmem při křtu a při biřmování (popř. při svátosti svěcení) a konečně olejem nemocných při svátosti pomazání nemocných. Termín „poslední pomazáni"' označoval původně to poslední z řady mazání, jimiž byl pokřtěný během života označen. Postupující odkřesťanštění společnosti však způsobilo, že se daný název smrsknul na pouhou připomínku skonu. Kvůli tomuto nesprávnému chápání a též kvůli strachu ze smrti si pak někteří nemocní ani nepřejí tuto svátost přijmout s poukazem: ještě na tom nejsem tak špatně... 2. vatikánský koncil nicméně prohlašuje: „Není to svátost jen pro ty, kdo se octli v krajním ohrožení života. Proto je příhodná doba pro její přijetí jistě už tehdy, když věřící začíná být v nebezpečí smrti pro nemoc nebo stáří."
Důležité prvky svátosti
Obecně platí, že aby svátost nastala, vyžaduje se nejen věc, látka, materie (např. u křtu jeto voda), ale také slovo víry (křestní formule). Tyto skutečnosti pak je třeba zasadit do celkového úkonu udílení svátosti (křestní obřad). U pomazání nemocných je touto látkou olivový olej (v případě nouze i jiný ' rostlinný), který je posvěcen biskupem (v případě nouze jej může požehnat i kněz). Slovem víry je modlitba: „Skrze toto svaté pomazání ať Ti (Vám) Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého. Ať Tě (Vás) vysvobodí z hříchu, ať Tě (Vás) zachrání a posilní." Svátost se udílí tak, že biskup nebo kněz maže olejem čelo a dlaně nemocného a modlí se výše uvedenou modlitbu.
Biblické svědectví
Židů byl olej oblíbeným léčivem (srov. Iz 1,6). Sám Ježíš mnohé nemocné uzdravil a své apoštoly rozeslal s mocí v tomto díle pokračovat (srov. Mk 16,18). Nejdůkladněji z novozákonních spisů dosvědčuje tuto skutečnost list sv. Jakuba. Zde se požaduje, aby se nemocného ujala církevní obec, a to prostřednictvím starších, kněží. Ti mají vzývat Pána a on skrze jejich působení zpřítomní svou moc, která se projeví jako záchrana, uzdravení a odpuštění hříchů (srov. Jak 5, 14-16). Ježíš vždy hleděl na celek a nešlo mu pouze o biologické zdraví; při uzdravení začínal vždy od duševní stránky, od srdce člověka, tj. od jeho nejvlastnějšího já (srov. Mk 2, 5-12). Proto i svátost pomazání nemocných přináší nemocnému úplné uzdravení, a to i tehdy, když nemůže zabránit smrti, neboť právě smrtí získává člověk celý, plný a totální život. K tomuto životu patří i odpuštění hříchů.
Připodobení Kristu
Skrze pomazání olejem nemocných se člověk osobitné včleňuje do Krista, pomazaného Duchem Svatým, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, takže se stává Kristovým obrazem. Toto včlenění sice není stejné povahy s tím, jaké vtiskuje do duše křest, biřmování a svátost svěcení, kde mluvíme o nesmazatelném znamení, nicméně i skrze pomazání nemocných je člověk reálně ke Kristu přičleněn. Díky tomu získává hlubší účast na Kristově strachu, utrpení a umírání, účast na soudu i na milosti jeho smrti, takže své vlastní nemoci a smrti může dát nový rozměr: tyto již nejsou znamením neodvratného zániku, nejsou prohrou a konečnou porážkou, ale ve spojení s Kristem mohou představovat most směřující ke zmrtvýchvstání a novému životu. Proto se i církev věnuje nemocnému s mimořádnou starostlivostí a její modlitby za nemocného směřují k jeho úplnému uzdravení, ať už svátost pomazání nemocných obnovuje jeho tělesné zdraví, nebo jej připravuje na definitivní završení ve věčnosti.
Uzdravení
Pokud jeto ve shodě s Božím plánem spásy, tato svátost převádí proces uzdravení od duchovní roviny k tělesnému uzdravení. Uzdraveného zavazuje, aby i v budoucnosti žil jako ten, kdo překonal nemoc, jako křesťan spojený s Kristem a církví (srov. J 5,14). Pokud je však v Božím plánu spásy, aby nemocný nastoupil cestu do věčné vlasti, svátost pomazání nemocných mu dává prostředky k tomu, aby ze své smrti učinil nejvyšší úkon společenství s ukřižovaným Kristem.
Posila pro duši
V nemoci, i v úplné formě při smrti člověk zakouší, že je tvorem. Svátost pomazání nemocných mu dává sílu přiznat to a uznat Boha za Stvořitele. Křesťan posílený touto svátostí dostává sílu proti pokušením malomyslnosti, zoufalství, netrpělivosti a sobectví. Bůh sám, který v dané svátosti účinkuje jako v každém svátostném znamení, vzbuzuje pevnou důvěru ve své milosrdenství a sílu vítězně odporovat v souženích těla i duše. Pokud i Kristus ve smrtelné úzkosti potřeboval nebeskou útěchu (srov. Lk 22,43), mnohem naléhavěji potřebuje Boží pomoc v této rozhodující hodině hříchem zraněný člověk.
Náhrada za zpověď?
Před přijetím každé svátosti církev jako starostlivá matka doporučuje vykonat vhodnou přípravu. Součástí této přípravy může být přijetí svátosti smíření. Co dělat ale v případě, kdy to není možné (např. nemocný je již v kómatu)? Svátost pomazání nemocných vytváří osobité spojení člověka s Kristem a jeho prostřednictvím s nebeským Otcem, proto také i tato svátost přemáhá hřích: určitě to platí o lehkých poklescích, v nezbytném případě i pro těžký hřích. Nutný je zde ovšem předpoklad, že nemocný má alespoň v základní rovině svůj život zaměřený tak, že je způsobilý přijmout svátost smíření - jinými slovy: dá se předpokládat, že by svátost smíření přijal, pokud by mohl; že by chtěl zemřít jako křesťan.
Závěr
Člověku, jenž se Bohu úplně otevře, a jemuž se proto Bůh může bez výhrady darovat, nabízí svátost pomazání nemocných takovou intenzitu lásky, v níž se odstraní vše, co je hříšné a co s hříchem souvisí. Jak je tomu ale u lidí, kteří už nejsou schopni o tuto svátost požádat a nejsou schopni ji ani odmítnout? Právě proto se má křesťan snažit neustále, po celý svůj život o toto úplné otevírání se Boží milosti; proto je tak důležité nenechávat dialog s Bohem až na později. Ježíšovy výzvy k obrácení jsou stále aktuální.
