Autor: P. Petr Soukal | Dioecesis Reginae Gradecensis
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 5/2020, s. 8-9
Datum napsání:
10.05.2020
Uzdravení skrze svátost - Ježíš se nás dotýká i dnes.
Katolická církev zná sedm svátostí. Křest, biřmování a eucharistie iniciují do Kristova tajemství. Manželství a kněžství ustanovují ke službě společenství. A svátost smíření a pomazání nemocných nás uzdravují.
Máme problém
Jsem snad nemocný? Potřebuji svátosti uzdravení, i když mě tělo nebolí a svědomí mi zrovna nic nevyčítá? Ano. Uzdravení je v určitém slova smyslu synonymem pro spásu a tu člověk potřebuje vždy. Spolu s C. S. Lewisem můžeme říci, že křesťanství nemá co nabídnout těm, kdo si nepřipustí, že mají problém. [1]. Bible tento „problém“ nazývá hříchem.
Sukně v ráji
Člověk měl možnost se na počátku rozhodnout dobře, nebo špatně a všichni víme, jak to dopadlo. Irenej z Lyonu si ovšem nevšímá jen lidského hříchu, ale zdůrazňuje Boží milosrdenství, které první pád bezprostředně následuje. Nejprve, když se Vševědoucí vyptával, co se vlastně stalo: „Pouze pro své milosrdenství se jich zeptal. Proto, aby obvinění padlo na ženu a jí se znovu zeptal proto, aby ona svedla vinu na hada. A ona skutečně řekla, co se stalo: ‚Had mě podvedl a já jsem jedla‘ (Gn 3,13). Hada se Bůh vůbec neptal, protože znal velmi dobře toho knížete odpadlictví. Na něho nejprve uvalil kletbu a nad člověkem už zaznělo pouze pokárání. A protože Bůh nenáviděl toho, kdo svedl lidské pokolení, pocítil soucit s tím, kdo byl sveden“ [2]. Podruhé, když Bůh daroval Adamovi a Evě místo fíkových listů koženou suknici [3]. Už na prvních stránkách Bible se jasně ukazuje, že Bůh není lidským hříchem zaskočen. Ba dokonce je mlhavě zaslíbeno, že na nemoc zvanou „hřích“ jednoho dne nabídne lék.
Uzdrav mě, Hospodine
Starý zákon obsahuje mnoho míst, která mluví o uzdravení. Někdy se tak stane na přímluvu druhého člověka (Nm 12,13), jindy uzdravení ohlásí Boží prorok jako v případě nemocného krále Chizkijáše (2 Král 20,6; Iz 38,5) nebo malomocného Námana (2 Král 5,1-14). Protože Bible vnímá člověka jako jed notu duše a těla, může nemoc těla souviset s nemocí duše - hříchem. Může být dokonce trestem za hřích. Takové pojetí nemoci a hříchu bylo mezi lidmi rozšířené i v Ježíšově době. Nicméně sám Ježíš tento názor rozhodně odmítá (Jan 9,3).
„Mnohé totiž uzdravil“
O tom, že Ježíš vykonal mnoho zdravení, není pochyb. Zázraky byly tím, co působilo mezi lidmi největší poprask a přitahovalo k Ježíši zástupy nemocných. Ježíš těžiště svého působení ovšem nesoustředil na pouhé uzdravování tělesných neduhů. Na začátku Markova evangelia je známý příběh, jak lidé spouštějí ochrnutého otvorem ve střeše. Dá jim mnoho práce, aby ubožáka dostali až k Ježíši, a Ježíš na to řekne „jen“: „odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5). A až potom (především kvůli přítomným zákoníkům!) zazní slova uzdravení: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Jak odpuštění hříchů, tak uzdravování nemocných charakterizuje Ježíšovu moc. Tu moc, kterou předal svým učedníkům. Dílo uzdravení tedy nemá nikdy skončit, ale má být v komunitě věřících nestále přítomné, živé a slavené.
Kristus přešel do svátostí
Otcové rádi mluvili o tom, že církev je zpřítomněním Krista - jeho vlastním tělem (Origenes), neustálým vtělením (Bossuet), Kristem přítomným na zemi (Bonhoeffer). Zvláště pěkně to vystihl Lev Veliký slovy: „Co z našeho Vykupitele bylo viditelné, skrylo se ve svátostech“ [4]. Církev tuto nauku o Kristově živé přítomnosti stvrdila konstitucí o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (č. 7): „Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, […] tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech […] Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá…“
Tělo, nebo duše?
Jsou svátosti dobré jen na odpouštění hříchů nebo můžeme očekávat i uzdravení těla? Nejlépe uděláme, když budeme člověka vnímat stejně jako Bible - totiž jako jednotu duše a těla. Potom se vyhneme jejich zdánlivému rozporu, protože víme, že obojí je Božím darem a že obojí potřebuje Boží spásu. Životem duše bude účast na Božím životě a tělo se jednou dočká vzkříšení z mrtvých. Nemůžeme tedy říci, že by Bůh slavením svátostí uzdravoval jen duši, neboť svátosti nám komunikují spásu a ta se dotýká celého člověka.
Opravdu „poslední“ pomazání?
Pěkným příkladem výše řečeného je svátost pomazání nemocných, které se dříve říkalo „poslední pomazání“ (extrema unctio). Tak se mezi lidmi vžila představa, že ten, kdo se nechá pomazat, už to má spočítané. Cílem této svátosti ale není dostat nemocného co nejrychleji na „onen svět“, nýbrž vyprosit mu posilu, úlevu v bolestech, vysvobození z hříchů a záchranu. Bylo-li by tělesné uzdravení pro nemocného skutečnou záchranou - spásou - ví pouze Bůh. Každopádně v modlitbách, které udílení této svatosti doprovázejí, se pamatuje na duši i na tělo. Dostanete-li se do situace, kdy vám bude pomazání nemocných nabízeno, nikdy neváhejte! Případně o ně sami požádejte. Přijmout tuto svátost totiž znamená zakusit setkání s Ježíšem a prožít dotek moci, která přináší spásu.
Naděje, která neklame
V listu apoštola Jakuba je napsáno: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jk 5,14n) Prosbu o uzdravení nemocného - stejně jako každou jinou modlitbu - podmiňujeme slovy „buď vůle tvá“. Uzdravení přijít může, ale nemusí. Vždy si ale můžeme být jisti tím, že Bůh ve své laskavé prozřetelnosti vede vše k poslednímu cíli, kterým je záchrana - tedy spása člověka. A v určitých chvílích lidského života může být dar pokoje a odpuštění hříchů mnohem větším dobrem než samotné uzdravení…
[1] Srov. LEWIS, C. S. K jádru křesťanství. Praha: Návrat, 1993, s. 30.
[2] Irenej z Lyonu. Proti herezím. Kn. 3, kap. 10, č.11.
[3] Tamtéž, kn. 3, kap. 23, č. 5.
[4] Lev Veliký. Tractatus septem et nonaginta. Tr. 74, kap. 2.
Katolická církev zná sedm svátostí. Křest, biřmování a eucharistie iniciují do Kristova tajemství. Manželství a kněžství ustanovují ke službě společenství. A svátost smíření a pomazání nemocných nás uzdravují.
Máme problém
Jsem snad nemocný? Potřebuji svátosti uzdravení, i když mě tělo nebolí a svědomí mi zrovna nic nevyčítá? Ano. Uzdravení je v určitém slova smyslu synonymem pro spásu a tu člověk potřebuje vždy. Spolu s C. S. Lewisem můžeme říci, že křesťanství nemá co nabídnout těm, kdo si nepřipustí, že mají problém. [1]. Bible tento „problém“ nazývá hříchem.
Sukně v ráji
Člověk měl možnost se na počátku rozhodnout dobře, nebo špatně a všichni víme, jak to dopadlo. Irenej z Lyonu si ovšem nevšímá jen lidského hříchu, ale zdůrazňuje Boží milosrdenství, které první pád bezprostředně následuje. Nejprve, když se Vševědoucí vyptával, co se vlastně stalo: „Pouze pro své milosrdenství se jich zeptal. Proto, aby obvinění padlo na ženu a jí se znovu zeptal proto, aby ona svedla vinu na hada. A ona skutečně řekla, co se stalo: ‚Had mě podvedl a já jsem jedla‘ (Gn 3,13). Hada se Bůh vůbec neptal, protože znal velmi dobře toho knížete odpadlictví. Na něho nejprve uvalil kletbu a nad člověkem už zaznělo pouze pokárání. A protože Bůh nenáviděl toho, kdo svedl lidské pokolení, pocítil soucit s tím, kdo byl sveden“ [2]. Podruhé, když Bůh daroval Adamovi a Evě místo fíkových listů koženou suknici [3]. Už na prvních stránkách Bible se jasně ukazuje, že Bůh není lidským hříchem zaskočen. Ba dokonce je mlhavě zaslíbeno, že na nemoc zvanou „hřích“ jednoho dne nabídne lék.
Uzdrav mě, Hospodine
Starý zákon obsahuje mnoho míst, která mluví o uzdravení. Někdy se tak stane na přímluvu druhého člověka (Nm 12,13), jindy uzdravení ohlásí Boží prorok jako v případě nemocného krále Chizkijáše (2 Král 20,6; Iz 38,5) nebo malomocného Námana (2 Král 5,1-14). Protože Bible vnímá člověka jako jed notu duše a těla, může nemoc těla souviset s nemocí duše - hříchem. Může být dokonce trestem za hřích. Takové pojetí nemoci a hříchu bylo mezi lidmi rozšířené i v Ježíšově době. Nicméně sám Ježíš tento názor rozhodně odmítá (Jan 9,3).
„Mnohé totiž uzdravil“
O tom, že Ježíš vykonal mnoho zdravení, není pochyb. Zázraky byly tím, co působilo mezi lidmi největší poprask a přitahovalo k Ježíši zástupy nemocných. Ježíš těžiště svého působení ovšem nesoustředil na pouhé uzdravování tělesných neduhů. Na začátku Markova evangelia je známý příběh, jak lidé spouštějí ochrnutého otvorem ve střeše. Dá jim mnoho práce, aby ubožáka dostali až k Ježíši, a Ježíš na to řekne „jen“: „odpouštějí se ti hříchy“ (Mk 2,5). A až potom (především kvůli přítomným zákoníkům!) zazní slova uzdravení: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Jak odpuštění hříchů, tak uzdravování nemocných charakterizuje Ježíšovu moc. Tu moc, kterou předal svým učedníkům. Dílo uzdravení tedy nemá nikdy skončit, ale má být v komunitě věřících nestále přítomné, živé a slavené.
Kristus přešel do svátostí
Otcové rádi mluvili o tom, že církev je zpřítomněním Krista - jeho vlastním tělem (Origenes), neustálým vtělením (Bossuet), Kristem přítomným na zemi (Bonhoeffer). Zvláště pěkně to vystihl Lev Veliký slovy: „Co z našeho Vykupitele bylo viditelné, skrylo se ve svátostech“ [4]. Církev tuto nauku o Kristově živé přítomnosti stvrdila konstitucí o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (č. 7): „Kristus stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, […] tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech […] Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá…“
Tělo, nebo duše?
Jsou svátosti dobré jen na odpouštění hříchů nebo můžeme očekávat i uzdravení těla? Nejlépe uděláme, když budeme člověka vnímat stejně jako Bible - totiž jako jednotu duše a těla. Potom se vyhneme jejich zdánlivému rozporu, protože víme, že obojí je Božím darem a že obojí potřebuje Boží spásu. Životem duše bude účast na Božím životě a tělo se jednou dočká vzkříšení z mrtvých. Nemůžeme tedy říci, že by Bůh slavením svátostí uzdravoval jen duši, neboť svátosti nám komunikují spásu a ta se dotýká celého člověka.
Opravdu „poslední“ pomazání?
Pěkným příkladem výše řečeného je svátost pomazání nemocných, které se dříve říkalo „poslední pomazání“ (extrema unctio). Tak se mezi lidmi vžila představa, že ten, kdo se nechá pomazat, už to má spočítané. Cílem této svátosti ale není dostat nemocného co nejrychleji na „onen svět“, nýbrž vyprosit mu posilu, úlevu v bolestech, vysvobození z hříchů a záchranu. Bylo-li by tělesné uzdravení pro nemocného skutečnou záchranou - spásou - ví pouze Bůh. Každopádně v modlitbách, které udílení této svatosti doprovázejí, se pamatuje na duši i na tělo. Dostanete-li se do situace, kdy vám bude pomazání nemocných nabízeno, nikdy neváhejte! Případně o ně sami požádejte. Přijmout tuto svátost totiž znamená zakusit setkání s Ježíšem a prožít dotek moci, která přináší spásu.
Naděje, která neklame
V listu apoštola Jakuba je napsáno: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ (Jk 5,14n) Prosbu o uzdravení nemocného - stejně jako každou jinou modlitbu - podmiňujeme slovy „buď vůle tvá“. Uzdravení přijít může, ale nemusí. Vždy si ale můžeme být jisti tím, že Bůh ve své laskavé prozřetelnosti vede vše k poslednímu cíli, kterým je záchrana - tedy spása člověka. A v určitých chvílích lidského života může být dar pokoje a odpuštění hříchů mnohem větším dobrem než samotné uzdravení…
[1] Srov. LEWIS, C. S. K jádru křesťanství. Praha: Návrat, 1993, s. 30.
[2] Irenej z Lyonu. Proti herezím. Kn. 3, kap. 10, č.11.
[3] Tamtéž, kn. 3, kap. 23, č. 5.
[4] Lev Veliký. Tractatus septem et nonaginta. Tr. 74, kap. 2.
