Autor: P. Leo Zerhau | Dioecesis Brunensis
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 5/2020, s. 10-11
Datum napsání:
10.05.2020
Jaký smysl mají v lidském životě nemoci?
Svět kolem nás v sobě obsahuje krásu i ošklivost, život i smrt. Víme, že Bůh stvořil svět jako dobrý, ale ďáblovou závistí vešla do světa smrt. Člověk je součástí tohoto světa a sám se k silám smrti svým hříchem připojil. A tak se v nás jako i ve světě kolem nás sváří život darovaný Bohem i smrt přicházející spolu s hříchem. Předzvěstí smrti pak je nemoc. Bůh ale neponechal tento svět napospas smrti. Dokonce i ve světě poznamenaném hříchem, kde se stále znovu projevují rozpad a konflikt, nevítězí nemoc a smrt definitivně. V přírodě existují léky, nemoc je často přemožena silami života a stává se tak součástí jeho vítězného pochodu. Svět je nejen velkým hřbitovem, ale také místem, v němž se stále znovu objevují živé bytosti. Bůh se svými anděly tedy stále znovu pozvedá padlý svět, aby rostl a rozvíjel se. I když nenechává vymizet nemoc a smrt jednou provždy, protože by se to neobešlo bez zrušení světa v jeho současných zákonitostech, přesto jim nikdy nedává poslední slovo. Oběti nemocí dláždí často cestu k novým lékům a léčebným strategiím, přítomnost nemoci se často stává příležitostí k jednotě lidí a jejich lásce.
Bůh jako cesta
Bohu ale nejde jen o trvání života jako celku, jde mu o každou jednotlivou bytost, a zejména o člověka. Ježíš svými zázraky a blízkostí ukazuje, že Bohu není lhostejné žádné lidské utrpení. Nechce, aby se člověk uchyloval k magii a léčebným praktikám, které snižují jeho důstojnost, chce, aby člověk objevil Boha jako svého Otce, který mu nabízí jasnou léčebnou cestu a nic za to nechce. Proces léčení i proces snášení utrpení se také mohou stát pro nemocného školou lidské zralosti. Ježíš svou smrtí na kříži také ukázal, že Bůh si přeje zevnitř zasáhnout a zlomit tragické vyznění každého lidského utrpení. Pokud má svět trvat v současné podobě s uchováním možnosti volit mezi dobrem a zlem, není možné jej zcela utrpení zbavit. Přesto však Bůh chce každému člověku ukázat, že nemoc a smrt nemají poslední slovo – Bůh dává uzdravení, často vnější, ale často také vnitřní.
Nemoc jako Ježíšův kříž
Bůh dává také sílu nést kříž. Tato jeho pomoc často probíhá v zápasu ne nepodobném Ježíšovu vlastnímu utrpení. Vždyť důvěra v Boha se zdá být tváří v tvář nicotě smrti zcela nemožná. Moc Ježíšova vítězství i příklady mnoha jeho svatých nám však pomáhají, abychom v pokoře jako děti touto úzkou bránou vešli. Silou křesťana není v první řadě lidská statečnost, i když jí nepohrdáme, ale důvěra dítěte. Nemoc není trestem za hřích jednotlivého člověka, jak to někdy vysvětlují východní náboženství. Ctnostný život se jistě jako život v harmonii s ostatními projeví pozitivně také na lidském zdraví, přesto ale není zárukou, že nepřijde žádná nemoc. Naopak může být také rukavicí hozenou silám smrti - „je ctnostný jen proto, že mu žehnáš, z vypočítavosti, jen ho vyzkoušejme“ - jak to čteme u Joba. Být na straně dobra tak může také spolu s Kristem člověka přivést do blízkosti utrpení, které má pak charakter vykoupení. Stát se spolu s Beránkem obětí snášející následky hříchu a vzdávající přitom Bohu chválu. Bohu se nelíbí nemoc a smrt, ale věrnost těch, kdo jej uprostřed těchto bolestí neodmítají, má v sobě něco z jeho lásky, vydávající se a nepočítající, co dostanu nazpět.
Píseň chaosu versus melodie života
Neznáme žádný algoritmus, podle kterého Bůh nemoci rozděluje. Víme však, že si je nepřeje. I když je utrpení důsledkem toho, že se svět od jeho rukou odvrací, přesto nenechává žádného tvora, trpícího tímto odvrácením, bez pomoci. A nakonec nemoci a chaos proměňuje do podoby, v níž jsou život a láska přítomny ještě silněji než v ráji. Nemoc je tedy původně píseň Satanova, píseň chaosu ve stvoření a smrti, kterou ale Bůh stále silněji doplňuje svou melodií života a lásky v symfonii, v níž nakonec nezůstává pro démona žádný part - nemoc i smrt se stávají sestrami, které nás doprovodí do nového světa.
Svět kolem nás v sobě obsahuje krásu i ošklivost, život i smrt. Víme, že Bůh stvořil svět jako dobrý, ale ďáblovou závistí vešla do světa smrt. Člověk je součástí tohoto světa a sám se k silám smrti svým hříchem připojil. A tak se v nás jako i ve světě kolem nás sváří život darovaný Bohem i smrt přicházející spolu s hříchem. Předzvěstí smrti pak je nemoc. Bůh ale neponechal tento svět napospas smrti. Dokonce i ve světě poznamenaném hříchem, kde se stále znovu projevují rozpad a konflikt, nevítězí nemoc a smrt definitivně. V přírodě existují léky, nemoc je často přemožena silami života a stává se tak součástí jeho vítězného pochodu. Svět je nejen velkým hřbitovem, ale také místem, v němž se stále znovu objevují živé bytosti. Bůh se svými anděly tedy stále znovu pozvedá padlý svět, aby rostl a rozvíjel se. I když nenechává vymizet nemoc a smrt jednou provždy, protože by se to neobešlo bez zrušení světa v jeho současných zákonitostech, přesto jim nikdy nedává poslední slovo. Oběti nemocí dláždí často cestu k novým lékům a léčebným strategiím, přítomnost nemoci se často stává příležitostí k jednotě lidí a jejich lásce.
Bůh jako cesta
Bohu ale nejde jen o trvání života jako celku, jde mu o každou jednotlivou bytost, a zejména o člověka. Ježíš svými zázraky a blízkostí ukazuje, že Bohu není lhostejné žádné lidské utrpení. Nechce, aby se člověk uchyloval k magii a léčebným praktikám, které snižují jeho důstojnost, chce, aby člověk objevil Boha jako svého Otce, který mu nabízí jasnou léčebnou cestu a nic za to nechce. Proces léčení i proces snášení utrpení se také mohou stát pro nemocného školou lidské zralosti. Ježíš svou smrtí na kříži také ukázal, že Bůh si přeje zevnitř zasáhnout a zlomit tragické vyznění každého lidského utrpení. Pokud má svět trvat v současné podobě s uchováním možnosti volit mezi dobrem a zlem, není možné jej zcela utrpení zbavit. Přesto však Bůh chce každému člověku ukázat, že nemoc a smrt nemají poslední slovo – Bůh dává uzdravení, často vnější, ale často také vnitřní.
Nemoc jako Ježíšův kříž
Bůh dává také sílu nést kříž. Tato jeho pomoc často probíhá v zápasu ne nepodobném Ježíšovu vlastnímu utrpení. Vždyť důvěra v Boha se zdá být tváří v tvář nicotě smrti zcela nemožná. Moc Ježíšova vítězství i příklady mnoha jeho svatých nám však pomáhají, abychom v pokoře jako děti touto úzkou bránou vešli. Silou křesťana není v první řadě lidská statečnost, i když jí nepohrdáme, ale důvěra dítěte. Nemoc není trestem za hřích jednotlivého člověka, jak to někdy vysvětlují východní náboženství. Ctnostný život se jistě jako život v harmonii s ostatními projeví pozitivně také na lidském zdraví, přesto ale není zárukou, že nepřijde žádná nemoc. Naopak může být také rukavicí hozenou silám smrti - „je ctnostný jen proto, že mu žehnáš, z vypočítavosti, jen ho vyzkoušejme“ - jak to čteme u Joba. Být na straně dobra tak může také spolu s Kristem člověka přivést do blízkosti utrpení, které má pak charakter vykoupení. Stát se spolu s Beránkem obětí snášející následky hříchu a vzdávající přitom Bohu chválu. Bohu se nelíbí nemoc a smrt, ale věrnost těch, kdo jej uprostřed těchto bolestí neodmítají, má v sobě něco z jeho lásky, vydávající se a nepočítající, co dostanu nazpět.
Píseň chaosu versus melodie života
Neznáme žádný algoritmus, podle kterého Bůh nemoci rozděluje. Víme však, že si je nepřeje. I když je utrpení důsledkem toho, že se svět od jeho rukou odvrací, přesto nenechává žádného tvora, trpícího tímto odvrácením, bez pomoci. A nakonec nemoci a chaos proměňuje do podoby, v níž jsou život a láska přítomny ještě silněji než v ráji. Nemoc je tedy původně píseň Satanova, píseň chaosu ve stvoření a smrti, kterou ale Bůh stále silněji doplňuje svou melodií života a lásky v symfonii, v níž nakonec nezůstává pro démona žádný part - nemoc i smrt se stávají sestrami, které nás doprovodí do nového světa.
