Autor: P. Albert Warso
Zdroj: © Rycerz Niepokalanej dla Polonii 3/2011
Datum napsání:
02.11.2011
Jeden člověk kdysi říkal, že na počátku svých studií si přivydělával psaním horoskopů do novin. Vysvětlil „principy'" takové zábavy: V horoskopech podával několik všeobecných tvrzení, mezi něž pokaždé vměstnal nějaký konkrétní detail. Vždycky - více nebo méně - se daný horoskop v něčím životě vyplnil A jestliže ne, „no to je těžké, ale předtím se to pokaždé vyplnilo". Zdánlivě to vypadalo na nevinnou zábavu. Skutečně? Člověk jde ulicí a najednou se zastaví, protože vidí kohosi, jak vykládá karty. „Nic se přece nestane, když to zkusím," myslí si. Věštec rozkládá karty, dívá se na ně, a klient pozoruje jeho tvář, aby zachytil každou grimasu, aby z pohledu věštce vyčetl něco víc. Má vykládání karet nějakou souvislost s budoucností tohoto člověka? Má vliv na jeho život? Je zajímavé, proč žádný z věštců nepředpověděl nikomu šťastné číslo v loterii. Někdo řekne, že horoskopy, věštění z karet, z ruky, z hvězd nebo z jiných předmětů může být pouhou zábavou. Ale pro věřícího člověka je to závažný problém.
Můžeme sloužit dvěma pánům?
Kdyby někdo vysvětlil nějaké osobě, že Pán Bůh zabránil krádeži, vyslechla by to s klidem, snad by pokývala hlavou na znamení pochopení - a dost. Kdyby s ní ale někdo začal rozhovor otázkou: „V jakém znamení jsi narozen?" - a následně řekl: „Poslyš, přečetl jsem si v horoskopu, že v tomto týdnu by tě postihla tragédie, kdybys něco ukradl," potom nepochybně se tento člověk neodváží krást. Tak argumentují zastánci věštění a horoskopů. Popsaná situace se někomu může zdát komická, nehledě k faktu, že krást je vždycky hříchem, za který přijde trest, ne jen v tom týdnu, kdy věštba předpovídá tragédii, ale ve skutečnosti je velice vážná. Hledat informace o vlastní budoucnosti v různých věštbách je jedním z projevů slabosti víry. Člověk ví o své vlastní omezenosti. Nejednou se bojí budoucnosti, neboť „kdoví, co všechno se může stát...". Chtěl by proto často „vykrást" zprávy o tom, co ho čeká. Hledá je právě ve věštbách. Leckdo skutečně používá věšteb pro pouhou zábavu. Tak se mu to na počátku zdá. Když se ale něco dozví o své budoucnosti - i když to měla být „jenom zábava" - dlouho nosí tato slova v sobě, ona mají vliv na jeho rozhodování. Nejednou také tyto zdánlivě nevinné zábavy vyústily do vztahů se satanem. Stává se totiž, že osoby, které předpovídají budoucnost, jsou pod vlivem zlého ducha. Takovou situaci popisují Skutky apoštolské. Posedlá žena křičela na lidi, kým jsou učedníci Pánovi. Znechucený sv. Pavel z ní zlého ducha vyhnal (Sk 16,16-19).
A co říká Pán Bůh?
Obracení se k věštcům má souvislost s oslabením víry. Člověk zapomíná, že Bůh čeká od něho víru a důvěru. Je přece milujícím Otcem, který člověka neopouští. Benedikt XVI. učí, že „ten, kdo věří, nikdy není sám, ani v životě, ani ve smrti". Pán Bůh kategoricky odsuzuje věštění, čarování, zaklínání nebo vyvolávání duchů (Dt 18, 10-11). Skrze proroka Jeremiáše napomíná: „Nedejte se klamat proroky a věštci, kteří jsou s vámi! Nedejte na jejich sny!" (Jer 29,8). Jako odstrašující příklad je v Písmu sv. představen král Saul, který použil služeb věštkyně z Endor, jež mu vyvolala ducha Samuelova (1 Sam 28,3-25). Vyhledávat různé věštby a řídit se jimi odporuje prvnímu Božímu přikázání. Katechismus o tom píše: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ,odhalují' budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologům, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu." (Katechismus katolické církve, par. 2116).
Jak pomoci?
Jako v jiných situacích, i tady je zapotřebí mluvit s lidmi. Vysvětlit jim, že řídit se v životě horoskopy nebo výroky věštců není v souladu s vírou v jednoho Boha a Jeho Prozřetelnost. Lze také uvést odstrašující příklady iracionální důvěry ve věštby. V případě, že dotyčný upadl pod moc satana, je třeba se obrátit o pomoc k exorcistovi. Jestliže člověk dbá na svůj vztah k Bohu a prohlubuje svou víru, nepotřebuje vyhledávat novinky tohoto druhu. Nezbytná je též modlitba o pevnou víru - pro sebe i pro druhé. Tehdy opravdu pochopíme, že víra je milost.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Nm 6,5).
První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat Jeho slova, věřit Mu a mít v Něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v Něho nekladl naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnné končí svá přikázání formulí „Já jsem Pán" (Katechismus katolické církve č. 2086). První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožnost je neřest opačná, je to nedostatek ctnosti zbožnosti. (KKC 2110).
Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobivši skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny s úmyslem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahů zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých. (KKC 2117). Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti. (KKC 2115).
Můžeme sloužit dvěma pánům?
Kdyby někdo vysvětlil nějaké osobě, že Pán Bůh zabránil krádeži, vyslechla by to s klidem, snad by pokývala hlavou na znamení pochopení - a dost. Kdyby s ní ale někdo začal rozhovor otázkou: „V jakém znamení jsi narozen?" - a následně řekl: „Poslyš, přečetl jsem si v horoskopu, že v tomto týdnu by tě postihla tragédie, kdybys něco ukradl," potom nepochybně se tento člověk neodváží krást. Tak argumentují zastánci věštění a horoskopů. Popsaná situace se někomu může zdát komická, nehledě k faktu, že krást je vždycky hříchem, za který přijde trest, ne jen v tom týdnu, kdy věštba předpovídá tragédii, ale ve skutečnosti je velice vážná. Hledat informace o vlastní budoucnosti v různých věštbách je jedním z projevů slabosti víry. Člověk ví o své vlastní omezenosti. Nejednou se bojí budoucnosti, neboť „kdoví, co všechno se může stát...". Chtěl by proto často „vykrást" zprávy o tom, co ho čeká. Hledá je právě ve věštbách. Leckdo skutečně používá věšteb pro pouhou zábavu. Tak se mu to na počátku zdá. Když se ale něco dozví o své budoucnosti - i když to měla být „jenom zábava" - dlouho nosí tato slova v sobě, ona mají vliv na jeho rozhodování. Nejednou také tyto zdánlivě nevinné zábavy vyústily do vztahů se satanem. Stává se totiž, že osoby, které předpovídají budoucnost, jsou pod vlivem zlého ducha. Takovou situaci popisují Skutky apoštolské. Posedlá žena křičela na lidi, kým jsou učedníci Pánovi. Znechucený sv. Pavel z ní zlého ducha vyhnal (Sk 16,16-19).
A co říká Pán Bůh?
Obracení se k věštcům má souvislost s oslabením víry. Člověk zapomíná, že Bůh čeká od něho víru a důvěru. Je přece milujícím Otcem, který člověka neopouští. Benedikt XVI. učí, že „ten, kdo věří, nikdy není sám, ani v životě, ani ve smrti". Pán Bůh kategoricky odsuzuje věštění, čarování, zaklínání nebo vyvolávání duchů (Dt 18, 10-11). Skrze proroka Jeremiáše napomíná: „Nedejte se klamat proroky a věštci, kteří jsou s vámi! Nedejte na jejich sny!" (Jer 29,8). Jako odstrašující příklad je v Písmu sv. představen král Saul, který použil služeb věštkyně z Endor, jež mu vyvolala ducha Samuelova (1 Sam 28,3-25). Vyhledávat různé věštby a řídit se jimi odporuje prvnímu Božímu přikázání. Katechismus o tom píše: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ,odhalují' budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologům, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu." (Katechismus katolické církve, par. 2116).
Jak pomoci?
Jako v jiných situacích, i tady je zapotřebí mluvit s lidmi. Vysvětlit jim, že řídit se v životě horoskopy nebo výroky věštců není v souladu s vírou v jednoho Boha a Jeho Prozřetelnost. Lze také uvést odstrašující příklady iracionální důvěry ve věštby. V případě, že dotyčný upadl pod moc satana, je třeba se obrátit o pomoc k exorcistovi. Jestliže člověk dbá na svůj vztah k Bohu a prohlubuje svou víru, nepotřebuje vyhledávat novinky tohoto druhu. Nezbytná je též modlitba o pevnou víru - pro sebe i pro druhé. Tehdy opravdu pochopíme, že víra je milost.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. (Nm 6,5).
První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť vyslovíme-li slovo Bůh, uznáváme tím bytost stálou a neměnnou, která zůstává stále táž, věrná a dokonale spravedlivá. Z toho vyplývá povinnost přijímat Jeho slova, věřit Mu a mít v Něho naprostou důvěru. On je všemohoucí, milostivý, ochotný a nakloněný dělat dobro. Kdo by v Něho nekladl naděje? Kdo by ho mohl nemilovat, když nazírá poklady jeho dobroty a něhy, kterými nás zahrnuje? Proto Bůh v Písmu začíná a neměnné končí svá přikázání formulí „Já jsem Pán" (Katechismus katolické církve č. 2086). První přikázání zakazuje uctívat jiné bohy, kromě jediného Pána, který se zjevil svému lidu. Zakazuje pověru a bezbožectví. Pověra představuje jistým způsobem zvrácené přehánění náboženství; bezbožnost je neřest opačná, je to nedostatek ctnosti zbožnosti. (KKC 2110).
Všechny praktiky magie a čarodějnictví, kterými člověk zamýšlí podrobivši skryté mocnosti, aby mu sloužily, a tak dosáhnout nadpřirozené moci nad bližním, byť by to směřovalo i k jeho uzdravení, závažně odporují ctnosti zbožnosti. Takové praktiky jsou ještě více odsouzeníhodné, jsou-li spojeny s úmyslem škodit druhým nebo když se dovolávají zásahů zlých duchů. Také nošení talismanů je hodno pokárání. Věštění nebo magie se často užívá ve spiritismu. Proto církev věřící před ním varuje. Uchylování se k tzv. přírodním léčebným metodám nesmí vést ani ke vzývání zlých mocností, ani ke zneužívání důvěřivosti druhých. (KKC 2117). Bůh může zjevit budoucnost svým prorokům nebo jiným světcům. Nicméně správný postoj křesťana spočívá v tom, že se, pokud jde o jeho budoucnost, odevzdá s důvěrou do rukou Prozřetelnosti a vyhýbá se ve vztahu k budoucnosti každé nezdravé zvědavosti. Nepředvídavost může být nedostatkem odpovědnosti. (KKC 2115).
