Autor: P. Tomasz Żurek | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
20.09.2018
Úvod
Bůh je láska - je milosrdenstvím. Bůh nás nikdy, za žádných okolností, nepřestává milovat. I kdybychom nejtěžší hříchy spáchali ve velkém množství. Ale Bůh je zároveň spravedlnost sama. „Amen pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,26). Spravedlivý Bůh musí potrestat, ale jako milosrdný touží po tom, aby nám odpustil. „On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou“.(Jb 5,18). Rovněž slovy Písma svatého nás Pán Bůh povzbuzuje, abychom pamatovali na zemřelé. „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství“. (Mt 5, 7 nebo 2Mak 12, 43-45).
Historie odpustku
Víra církve v odpustky sahá už do starověku, kdy se věřilo, že odpustek může ukázat Boží milosrdenství skrze odpuštění časných trestů (Ježíš řekl Petrovi: „Co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“, Mt 16, 19). V prvních staletích křesťanství bylo samotné slovo „odpusť“, chápáno jako smazání nebo zmírnění trestu. V církvi tehdy bylo v praxi tzv. veřejné pokání zvláště za nejtěžší hříchy (např. zabití druhého člověka). Ten, kdo obdržel rozhřešení, musel dělat veřejné pokání za spáchané zlo. Ale mohl udělat nějaké dobré skutky pro dobro celé církve, za které obdržel odpustek. Časem začalo veřejné pokání mizet, a objevilo se tzv. domácí pokání (půst, almužna, modlitba); což znamenalo zlehčení. Tvořila se také praxe přenášení těchto milostí na zemřelé, zvláště na ty, kteří nestihli udělat pokání za svého života, a mohli být v očistci.
Odpustek byl měřen ve dnech nebo dokonce v letech…. V XI. století papež Urban II. zavedl tzv. odpustek plnomocný a poprvé ho udělil těm, kteří se vydali na křížové výpravy. Během doby začala církev milosti udělovat víc a víc a spojovat je s dobrými skutky. Ale vždycky učila, že odpustek není odpuštěním hříchu (odpuštění hříchu se nám dostává ve svátosti smíření), ale odpuštěním trestu, následku za hřích. Proto má odpustek menší hodnotu než svátosti, které jsou viditelnými znaky neviditelné Boží milosti. V církvi se praktiky odpustků staly natolik populární, že mnoho modliteb, pobožností, soch apod. mělo připsané různé odpustky. Vyplývalo to z toho, že církev chtěla darovat lidem co nejvíce milostí… Bohužel během času se tyto praktiky (jako např. políbení kříže) staly magickými rituály, kterým prostý lid přikládal větší hodnotu než svátostem. Objevilo se také mnoho podvodníků (rovněž v katolické církvi - někteří duchovní), kteří učinili z odpustku „zboží“. Také renesanční papežové, kteří stavěli velké stavby v Římě, přispěli k nadužívání odpustků. (např. v 16. století známý dominikán Tetzel, jehož nadužívání odpustků způsobilo vystoupení Martina Luthera a odluku protestantů od katolické církve).
Odpovědí na toto zneužívání odpustků byla reforma uvnitř katolické církve a Tridentský koncil, který podpořil učení o odpustcích. Odmítl tvrzení, že jsou nepotřebné a neužitečné; a také teze, že církev nemá tu moc, aby odpustky mohla udělovat. Odsoudil jedině obchodování s odpustky. Odpustky se řešily také ve XX. století. Donedávna bylo možné získat určitý počet dnů odpuštění v očistci za splnění určené pobožné činnosti. Změnil to papež Pavel VI. v roce 1967. Namísto přepočítávání odpuštění na dny, zavedl rozlišení na odpustky částečné nebo úplné a ve své konstituci „Indulgentiarum doctrina“vypsal podmínky získání odpustků. Dnes je pro věřícího v církvi závazná doktrína tzv. „Enchiridion indulgentiarum“ z roku 1999. Je v ní soupis možností získání odpustků úplných nebo částečných a nezbytné podmínky ke splnění odpustků. (jako např. 3denní duchovní cvičení). Je v ní zavedena jedna novinka, tzv. odpustek za „veřejné svědectví víry v určitých podmínkách každodenního života“, např. časté přistupování ke svátostem…a také svědectví dávané jiným, obzvlášť nevěřícím, např. modlitba před jídlem mezi lidmi. V katolické církvi praktika i teologie odpustku vychází z učení sv. Tomáše Akvinského o tzv. „Pokladu církve”.
Co je to Poklad Církve?
Není to žádný trezor, v němž jsou shromážděny nějaké zlaté poklady J, nebo spočítané všechny zásluhy svatých, ale jak vysvětlil papež Pavel VI. je nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotou jakou mají u Boha zadostiučinění a zásluhy Božího Syna Ježíše Krista. K tomu pokladu patří také nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky především Panny Marie a všech svatých, kteří kráčeli v Kristových stopách a vykonali díla příjemné Otci - KKC 1478. Právě tímto pokladem může disponovat církev. Ona mocí klíčů, které obdržel Petr a potom jeho nástupci, otevírá tento poklad, aby obdržela od nebeského Otce odpuštění časných trestů, a pobízí v člověku další činy pokání, půstu a modlitby. (KKC 1476-1479).
Co jsou to odpustky?
Víra říká, že hřích s sebou nese 2 věci: VINU a TREST (následek). Ve svátosti smíření je člověku odpuštěna vina a také věčný trest. Ale ještě zůstává trest za následky hříchu.
Vina a trest (pokuta)
Je těžké vysvětlit rozdíl mezi vinou a trestem. K tomu je dobré srovnání se soudní spravedlností. Když stojí ve Spojených státech před soudem obviněný, tak slyší odsouzení ve dvou částech. V první části od tzv. „poroty”. Ta rozhoduje pouze v jedné věci. Viny nebo neviny. V druhé části odsouzení už rozhoduje soudce. Pokud porota konstatovala vinu obžalovaného, soudce musí udělit trest, např. několik let ve vězení. Podobné je to s námi, když hřešíme. Za každý spáchaný hřích dostáváme nějaké odsouzení,… které má rovněž dvě části. V první části naše svědomí řekne „To bylo špatně”. Kdy slyšíme naše svědomí, víme, že první část odsouzení se už uskutečnilo: člověk je vinen. Ale druhou část už neslyšíme. Ta je spojená s trestem za hřích. Trest může být rozmanitý. Od malých problémů, které nás můžou potkat už zde na zemi po nějaký trest až v očistci.
Každý pachatel má možnost se odvolat a věc bude prozkoumána ještě jednou. Hříšník je v mnohem lepší situaci. On může svou vinu anulovat a vymazat. Jde ke zpovědi, obdrží rozhřešení a svědomí je uklidněné. Ta první část odsouzení je nám odpuštěná. Je odstraněná, vygumovaná. Prostě už není. Ale co s trestem, kterým máme někdy za smazanou vinu pykat? Právě tady se objevuje možnost využití odpustků. Odpustek, jak nám říká definice je: dar odpuštění trestu pro člověka za hříchy, které byly už odpuštěné, smazané ve svátosti smíření pod podmínkou splnění pokání. Takže v praxi odpustky slouží k anulování pokuty za už odpuštěné hříchy.
Takže odpustek je odpuštění trestu (ne vin - ta je odpuštěna ve svátosti smíření) za hříchy. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472).
Takže můžeme vyvodit úsudek. S hříchem jsou spojeny 2 věci: VINA a TREST (následek). Vinu maže zpověď a trest maže odpustek.
Další důležitá věc je rozdělení odpustků: Církev rozlišuje odpustek úplný nebo částečný. Úplný čili takový, který maže trest za všechny dosud spáchané hříchy. Částečný čili takový, který maže trest za část dosud spáchaných hříchů. Právě proto odpustek úplný získáváme pro zemřelé. Věříme, že duše, které se nacházejí v očistci a za které získáme odpustek úplný, budou vysvobozeny z očistce.
Zůstává ještě jedna věc, která je ale moc důležitá. UPŘÍMNOST. Stejně jako u svátosti smíření, naše snaha o získání odpustku musí být upřímná a vyrůstat z hluboké lítosti za spáchané hříchy a musí byt spojená s touhou přiblížit se k Bohu. Odpustky nemohou být brány jako výborný kšeft,… že za nějaké malé úsilí obdržíme odpuštění trestu. Musí být důsledkem víry a lítosti za hříchy. Je to dar, který je nutné si vymodlit.
1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možné při návštěvě kteréhokoli kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci.
Podmínky k získání úplného odpustku:
Přistoupení k přijímání ve stavu milosti posvěcující - po svátosti smíření. Touha být nezávislý na jakémkoliv hříchu i na tom nejmenším. Pomodlit se na úmysl Svatého otce - pozor:...nemodlíme se za Svatého otce, ale na úmysly, za které se modlí papež sám. Kromě tří obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela Modlitbu Páně a vyznání víry. Během celého roku je zapotřebí splnit, vykonat skutek předepsaný k získání plnomocných odpustků.
Některé činnosti předepsané k získání plnomocných odpustků:
Od 1. do 8. listopadu je možné denně po splnění tří obvyklých podmínek získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
Odpustky vždycky můžeme obětovat za sebe sama nebo za zemřelé… (nikdy ne za živé). Pokud je obětujeme za zemřelé, součastně plníme skutek milosrdenství. Co víc… to dobro se k nám vrátí, až ho sami budeme potřebovat.
Odpustky v hodině smrti
Zvláštní pozornost zasluhuje to, že pokud nemůže být přítomen kněz, církev uděluje věřícímu plnomocný odpustek pro okamžik smrti za předpokladu, že věřící je odpovídajícím způsobem disponován a že se v průběhu svého života obvykle modlíval. V tomto případě církev nahrazuje tři podmínky pro získání plnomocného odpustku. Proto je tak důležitá snaha o svátost smíření a stav milosti posvěcující.
Opakování
Takže odpustek je odpuštění trestu (ne vin - ta je odpuštěna ve svátosti smíření) za hříchy. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472).
Bůh je láska - je milosrdenstvím. Bůh nás nikdy, za žádných okolností, nepřestává milovat. I kdybychom nejtěžší hříchy spáchali ve velkém množství. Ale Bůh je zároveň spravedlnost sama. „Amen pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,26). Spravedlivý Bůh musí potrestat, ale jako milosrdný touží po tom, aby nám odpustil. „On působí bolest, ale též obváže rány, co rozdrtí, vyléčí svou rukou“.(Jb 5,18). Rovněž slovy Písma svatého nás Pán Bůh povzbuzuje, abychom pamatovali na zemřelé. „Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství“. (Mt 5, 7 nebo 2Mak 12, 43-45).
Historie odpustku
Víra církve v odpustky sahá už do starověku, kdy se věřilo, že odpustek může ukázat Boží milosrdenství skrze odpuštění časných trestů (Ježíš řekl Petrovi: „Co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“, Mt 16, 19). V prvních staletích křesťanství bylo samotné slovo „odpusť“, chápáno jako smazání nebo zmírnění trestu. V církvi tehdy bylo v praxi tzv. veřejné pokání zvláště za nejtěžší hříchy (např. zabití druhého člověka). Ten, kdo obdržel rozhřešení, musel dělat veřejné pokání za spáchané zlo. Ale mohl udělat nějaké dobré skutky pro dobro celé církve, za které obdržel odpustek. Časem začalo veřejné pokání mizet, a objevilo se tzv. domácí pokání (půst, almužna, modlitba); což znamenalo zlehčení. Tvořila se také praxe přenášení těchto milostí na zemřelé, zvláště na ty, kteří nestihli udělat pokání za svého života, a mohli být v očistci.
Odpustek byl měřen ve dnech nebo dokonce v letech…. V XI. století papež Urban II. zavedl tzv. odpustek plnomocný a poprvé ho udělil těm, kteří se vydali na křížové výpravy. Během doby začala církev milosti udělovat víc a víc a spojovat je s dobrými skutky. Ale vždycky učila, že odpustek není odpuštěním hříchu (odpuštění hříchu se nám dostává ve svátosti smíření), ale odpuštěním trestu, následku za hřích. Proto má odpustek menší hodnotu než svátosti, které jsou viditelnými znaky neviditelné Boží milosti. V církvi se praktiky odpustků staly natolik populární, že mnoho modliteb, pobožností, soch apod. mělo připsané různé odpustky. Vyplývalo to z toho, že církev chtěla darovat lidem co nejvíce milostí… Bohužel během času se tyto praktiky (jako např. políbení kříže) staly magickými rituály, kterým prostý lid přikládal větší hodnotu než svátostem. Objevilo se také mnoho podvodníků (rovněž v katolické církvi - někteří duchovní), kteří učinili z odpustku „zboží“. Také renesanční papežové, kteří stavěli velké stavby v Římě, přispěli k nadužívání odpustků. (např. v 16. století známý dominikán Tetzel, jehož nadužívání odpustků způsobilo vystoupení Martina Luthera a odluku protestantů od katolické církve).
Odpovědí na toto zneužívání odpustků byla reforma uvnitř katolické církve a Tridentský koncil, který podpořil učení o odpustcích. Odmítl tvrzení, že jsou nepotřebné a neužitečné; a také teze, že církev nemá tu moc, aby odpustky mohla udělovat. Odsoudil jedině obchodování s odpustky. Odpustky se řešily také ve XX. století. Donedávna bylo možné získat určitý počet dnů odpuštění v očistci za splnění určené pobožné činnosti. Změnil to papež Pavel VI. v roce 1967. Namísto přepočítávání odpuštění na dny, zavedl rozlišení na odpustky částečné nebo úplné a ve své konstituci „Indulgentiarum doctrina“vypsal podmínky získání odpustků. Dnes je pro věřícího v církvi závazná doktrína tzv. „Enchiridion indulgentiarum“ z roku 1999. Je v ní soupis možností získání odpustků úplných nebo částečných a nezbytné podmínky ke splnění odpustků. (jako např. 3denní duchovní cvičení). Je v ní zavedena jedna novinka, tzv. odpustek za „veřejné svědectví víry v určitých podmínkách každodenního života“, např. časté přistupování ke svátostem…a také svědectví dávané jiným, obzvlášť nevěřícím, např. modlitba před jídlem mezi lidmi. V katolické církvi praktika i teologie odpustku vychází z učení sv. Tomáše Akvinského o tzv. „Pokladu církve”.
Co je to Poklad Církve?
Není to žádný trezor, v němž jsou shromážděny nějaké zlaté poklady J, nebo spočítané všechny zásluhy svatých, ale jak vysvětlil papež Pavel VI. je nekonečnou a nevyčerpatelnou hodnotou jakou mají u Boha zadostiučinění a zásluhy Božího Syna Ježíše Krista. K tomu pokladu patří také nová cena, jakou mají u Boha modlitby a dobré skutky především Panny Marie a všech svatých, kteří kráčeli v Kristových stopách a vykonali díla příjemné Otci - KKC 1478. Právě tímto pokladem může disponovat církev. Ona mocí klíčů, které obdržel Petr a potom jeho nástupci, otevírá tento poklad, aby obdržela od nebeského Otce odpuštění časných trestů, a pobízí v člověku další činy pokání, půstu a modlitby. (KKC 1476-1479).
Co jsou to odpustky?
Víra říká, že hřích s sebou nese 2 věci: VINU a TREST (následek). Ve svátosti smíření je člověku odpuštěna vina a také věčný trest. Ale ještě zůstává trest za následky hříchu.
Vina a trest (pokuta)
Je těžké vysvětlit rozdíl mezi vinou a trestem. K tomu je dobré srovnání se soudní spravedlností. Když stojí ve Spojených státech před soudem obviněný, tak slyší odsouzení ve dvou částech. V první části od tzv. „poroty”. Ta rozhoduje pouze v jedné věci. Viny nebo neviny. V druhé části odsouzení už rozhoduje soudce. Pokud porota konstatovala vinu obžalovaného, soudce musí udělit trest, např. několik let ve vězení. Podobné je to s námi, když hřešíme. Za každý spáchaný hřích dostáváme nějaké odsouzení,… které má rovněž dvě části. V první části naše svědomí řekne „To bylo špatně”. Kdy slyšíme naše svědomí, víme, že první část odsouzení se už uskutečnilo: člověk je vinen. Ale druhou část už neslyšíme. Ta je spojená s trestem za hřích. Trest může být rozmanitý. Od malých problémů, které nás můžou potkat už zde na zemi po nějaký trest až v očistci.
Každý pachatel má možnost se odvolat a věc bude prozkoumána ještě jednou. Hříšník je v mnohem lepší situaci. On může svou vinu anulovat a vymazat. Jde ke zpovědi, obdrží rozhřešení a svědomí je uklidněné. Ta první část odsouzení je nám odpuštěná. Je odstraněná, vygumovaná. Prostě už není. Ale co s trestem, kterým máme někdy za smazanou vinu pykat? Právě tady se objevuje možnost využití odpustků. Odpustek, jak nám říká definice je: dar odpuštění trestu pro člověka za hříchy, které byly už odpuštěné, smazané ve svátosti smíření pod podmínkou splnění pokání. Takže v praxi odpustky slouží k anulování pokuty za už odpuštěné hříchy.
Takže odpustek je odpuštění trestu (ne vin - ta je odpuštěna ve svátosti smíření) za hříchy. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472).
Takže můžeme vyvodit úsudek. S hříchem jsou spojeny 2 věci: VINA a TREST (následek). Vinu maže zpověď a trest maže odpustek.
Další důležitá věc je rozdělení odpustků: Církev rozlišuje odpustek úplný nebo částečný. Úplný čili takový, který maže trest za všechny dosud spáchané hříchy. Částečný čili takový, který maže trest za část dosud spáchaných hříchů. Právě proto odpustek úplný získáváme pro zemřelé. Věříme, že duše, které se nacházejí v očistci a za které získáme odpustek úplný, budou vysvobozeny z očistce.
Zůstává ještě jedna věc, která je ale moc důležitá. UPŘÍMNOST. Stejně jako u svátosti smíření, naše snaha o získání odpustku musí být upřímná a vyrůstat z hluboké lítosti za spáchané hříchy a musí byt spojená s touhou přiblížit se k Bohu. Odpustky nemohou být brány jako výborný kšeft,… že za nějaké malé úsilí obdržíme odpuštění trestu. Musí být důsledkem víry a lítosti za hříchy. Je to dar, který je nutné si vymodlit.
1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možné při návštěvě kteréhokoli kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci.
Podmínky k získání úplného odpustku:
Přistoupení k přijímání ve stavu milosti posvěcující - po svátosti smíření. Touha být nezávislý na jakémkoliv hříchu i na tom nejmenším. Pomodlit se na úmysl Svatého otce - pozor:...nemodlíme se za Svatého otce, ale na úmysly, za které se modlí papež sám. Kromě tří obvyklých podmínek (svátost smíření, svaté přijímání, modlitba na úmysl Svatého otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela Modlitbu Páně a vyznání víry. Během celého roku je zapotřebí splnit, vykonat skutek předepsaný k získání plnomocných odpustků.
Některé činnosti předepsané k získání plnomocných odpustků:
- Adorace min. 30 min.
- Zbožné obdržení požehnání „Urbi et orbi” - „Městu a světu”. Může být prostřednictvím sdělovacích prostředků.
- Adorace a políbení kříže na Velký pátek v průběhu velkopátečních obřadů.
- Účast na duchovních cvičeních (rekolekcích) trvajících nejméně 3 dny.
- Zbožná účast na primiční mši svaté.
- Účast na mši svaté ve výročí kněžství.
- Zbožná četba Písma svatého min. 30 min
- Pobožnost křížové cesty.
- Účast na poutní mši svaté - svátek posvěcení kostela.
Od 1. do 8. listopadu je možné denně po splnění tří obvyklých podmínek získat plnomocné odpustky přivlastnitelné pouze duším v očistci, navštíví-li někdo hřbitov a pomodlí se tam třeba jen v duchu za zemřelé; v ostatních dnech lze takto získat odpustky částečné.
Odpustky vždycky můžeme obětovat za sebe sama nebo za zemřelé… (nikdy ne za živé). Pokud je obětujeme za zemřelé, součastně plníme skutek milosrdenství. Co víc… to dobro se k nám vrátí, až ho sami budeme potřebovat.
Odpustky v hodině smrti
Zvláštní pozornost zasluhuje to, že pokud nemůže být přítomen kněz, církev uděluje věřícímu plnomocný odpustek pro okamžik smrti za předpokladu, že věřící je odpovídajícím způsobem disponován a že se v průběhu svého života obvykle modlíval. V tomto případě církev nahrazuje tři podmínky pro získání plnomocného odpustku. Proto je tak důležitá snaha o svátost smíření a stav milosti posvěcující.
Opakování
Takže odpustek je odpuštění trestu (ne vin - ta je odpuštěna ve svátosti smíření) za hříchy. Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem, a tím nás činí neschopnými dosáhnout věčného života; být zbaven věčného života se nazývá „věčný trest“ za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, buď zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu, jenž se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje toho, co se nazývá „časný trest“ za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje hříšníka zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé podstaty hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže už nezůstává žádný trest. (KKC 1472).
