Autor: P. Bogdan Patrik Rygiel, OFM Conv.
Zdroj: © Dvouměsíčník „Immaculata - Neposkvrněná“ | č. 5/2020, s. 34-35
Datum napsání:
10.05.2020
O cestě k návratu do Boží lásky.
Odpustky jsou často nepochopenou praxí církve. Mnohdy se setkáváme s názorem, že tato praxe patří do minulosti a se současným učením církve nemá nic společného. Zkusme tedy tuto problematiku prozkoumat. Katechismus katolické církve stručně vyjadřuje podstatu odpustků v bodě 1471: „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ Tedy odpustky zprostředkují odpuštění trestu za hříchy, když nám byla vina odpuštěna ve svátosti smíření. Je totiž něco jiného „vina“ a „trest“. Vina, tedy „to, že jsme udělali něco zlého“, je nám odpuštěna ve svátosti smíření. Trest, tedy následek samého zlého skutku, však zůstává stále, a je třeba to napravit. Trestem se však nemyslí nějaká Boží pomsta, ale následek našich hříchů. Ve svátosti smíření dostáváme milosti - Boží pomoc na cestě spásy. Odpustky se získávají skrze naše zásluhy - tedy jedná se o naši odpověď na Boží volání, neboť Bůh nás nespasí bez nás.
Deficit
Po každém hříchu nastává přerušení kontaktu s Bohem a vzniká jakýsi deficit v duši, který je třeba doplnit. V tom nám pomáhají odpustky. Získáváním zásluh potvrzujeme, že svou víru a svůj vztah s Bohem myslíme vážně, neboť, jak říká Apoštol, „víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,17). Církev rozděluje odpustky k překonání onoho deficitu a z tohoto pokladu může čerpat každý věřící po splnění několika podmínek: Být ve stavu milosti posvěcující - být prost hříšné žádostivosti; vykonat skutek, za který církev odpustek uděluje; přijmout svaté přijímání; pomodlit se za Svatého otce.
Odpustek darem
Je třeba zdůraznit, že odpustky nejsou magickým úkonem, tedy že po vykonání jistého obřadu se nutně stane to, co má obřad zajistit. Získané odpustky (podobně jako vyslyšená modlitba) jsou vždy Božím darem. Nemůžeme si je přivlastnit. Odpustky jsou tajemstvím Boží dobroty. Cvičí nás v ctnostech a v křesťanské lásce, neboť díky nim se obnovuje a upevňuje naše pouto s Bohem, a skrze to také s druhým člověkem i se sebou samým a celým tvorstvem. Díky kontaktu s Bohem se učíme žít v pravdě, zdokonalujeme své bytí a usilujeme žít jako spasení už zde na zemi. Naukou o odpustcích se zdůrazňuje také Boží dobrota k lidem, neboť Bůh stvořil člověka, aby byl šťastný a ve společenství s Bohem. K plnému a vědomému prožívání věčné blaženosti dal člověku svobodnou vůli. Adam s Evou Boží nabídku odmítli. Bůh však ze svého plánu nerezignuje a stále tvoří nové cesty návratu k němu. Jednou z těchto cest jsou právě odpustky či očistec, kde se můžeme ještě i po smrti očistit od špíny spáchaných hříchů.
I za mrtvé
To, že hříchy můžou být odpuštěny i po smrti, a také že žijící mohou vyprosit odpuštění hříchů také pro mrtvé, vidíme na příklad ve 12. kapitole 2. knihy Makabejské z druhého století před Kristem. Dovídáme se tu o vítězné bitvě, při které ovšem někteří židé padli. Ostatní na druhý den slavili sobotu, a další den pochovávali mrtvé. Při tom se ukázalo, že všichni mrtví měli při sobě pohanské bůžky, tedy smrt byla pro ně trestem za hřích modloslužby a nedůvěry v Hospodina. Následně Juda Makabejský a ostatní „prosili a modlili se, aby jim (padlým - pozn. aut.) byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé.
On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2 Mach 12, 42-45). Je tedy nanejvýš vhodné a správné modlit se a získávat odpustky také za mrtvé. Tato nauka je podporována také církevní praxí už z raného období křesťanství, kdy se Církev modlila za zemřelé a sloužila za ně především Eucharistii. Modlitba za mrtvé je skutkem milosrdenství, který Bůh nezapomíná.
Duše v očistci si nemůžou pomoci samy. My jim však pomoci můžeme. Ony duše se nám také umějí odplatit. Pavel VI. k tomu říká v apoštolské konstituci Indulgentiarum doctrina: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Využívejme tedy tento dar odpustků. Mysleme na spásu svou i našich bližních. Přijměme Boží nabídku a s rozhodností na ni odpovězme vykročením na cestu ctnosti.
Odpustky jsou často nepochopenou praxí církve. Mnohdy se setkáváme s názorem, že tato praxe patří do minulosti a se současným učením církve nemá nic společného. Zkusme tedy tuto problematiku prozkoumat. Katechismus katolické církve stručně vyjadřuje podstatu odpustků v bodě 1471: „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ Tedy odpustky zprostředkují odpuštění trestu za hříchy, když nám byla vina odpuštěna ve svátosti smíření. Je totiž něco jiného „vina“ a „trest“. Vina, tedy „to, že jsme udělali něco zlého“, je nám odpuštěna ve svátosti smíření. Trest, tedy následek samého zlého skutku, však zůstává stále, a je třeba to napravit. Trestem se však nemyslí nějaká Boží pomsta, ale následek našich hříchů. Ve svátosti smíření dostáváme milosti - Boží pomoc na cestě spásy. Odpustky se získávají skrze naše zásluhy - tedy jedná se o naši odpověď na Boží volání, neboť Bůh nás nespasí bez nás.
Deficit
Po každém hříchu nastává přerušení kontaktu s Bohem a vzniká jakýsi deficit v duši, který je třeba doplnit. V tom nám pomáhají odpustky. Získáváním zásluh potvrzujeme, že svou víru a svůj vztah s Bohem myslíme vážně, neboť, jak říká Apoštol, „víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,17). Církev rozděluje odpustky k překonání onoho deficitu a z tohoto pokladu může čerpat každý věřící po splnění několika podmínek: Být ve stavu milosti posvěcující - být prost hříšné žádostivosti; vykonat skutek, za který církev odpustek uděluje; přijmout svaté přijímání; pomodlit se za Svatého otce.
Odpustek darem
Je třeba zdůraznit, že odpustky nejsou magickým úkonem, tedy že po vykonání jistého obřadu se nutně stane to, co má obřad zajistit. Získané odpustky (podobně jako vyslyšená modlitba) jsou vždy Božím darem. Nemůžeme si je přivlastnit. Odpustky jsou tajemstvím Boží dobroty. Cvičí nás v ctnostech a v křesťanské lásce, neboť díky nim se obnovuje a upevňuje naše pouto s Bohem, a skrze to také s druhým člověkem i se sebou samým a celým tvorstvem. Díky kontaktu s Bohem se učíme žít v pravdě, zdokonalujeme své bytí a usilujeme žít jako spasení už zde na zemi. Naukou o odpustcích se zdůrazňuje také Boží dobrota k lidem, neboť Bůh stvořil člověka, aby byl šťastný a ve společenství s Bohem. K plnému a vědomému prožívání věčné blaženosti dal člověku svobodnou vůli. Adam s Evou Boží nabídku odmítli. Bůh však ze svého plánu nerezignuje a stále tvoří nové cesty návratu k němu. Jednou z těchto cest jsou právě odpustky či očistec, kde se můžeme ještě i po smrti očistit od špíny spáchaných hříchů.
I za mrtvé
To, že hříchy můžou být odpuštěny i po smrti, a také že žijící mohou vyprosit odpuštění hříchů také pro mrtvé, vidíme na příklad ve 12. kapitole 2. knihy Makabejské z druhého století před Kristem. Dovídáme se tu o vítězné bitvě, při které ovšem někteří židé padli. Ostatní na druhý den slavili sobotu, a další den pochovávali mrtvé. Při tom se ukázalo, že všichni mrtví měli při sobě pohanské bůžky, tedy smrt byla pro ně trestem za hřích modloslužby a nedůvěry v Hospodina. Následně Juda Makabejský a ostatní „prosili a modlili se, aby jim (padlým - pozn. aut.) byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli. Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení. Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé.
On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka - proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.“ (2 Mach 12, 42-45). Je tedy nanejvýš vhodné a správné modlit se a získávat odpustky také za mrtvé. Tato nauka je podporována také církevní praxí už z raného období křesťanství, kdy se Církev modlila za zemřelé a sloužila za ně především Eucharistii. Modlitba za mrtvé je skutkem milosrdenství, který Bůh nezapomíná.
Duše v očistci si nemůžou pomoci samy. My jim však pomoci můžeme. Ony duše se nám také umějí odplatit. Pavel VI. k tomu říká v apoštolské konstituci Indulgentiarum doctrina: „Používání odpustků nám kromě toho sděluje, jak intimně jsme jedni s druhými spojeni v Kristu a jak nadpřirozený život každého z nás může prospívat druhým, aby také oni mohli být snadněji a intimněji spojeni s Otcem.“ Využívejme tedy tento dar odpustků. Mysleme na spásu svou i našich bližních. Přijměme Boží nabídku a s rozhodností na ni odpovězme vykročením na cestu ctnosti.
