Autor: Richard Mayhue
Zdroj: © Ethos č. 3/2009, s. 21-27 | ethos.cz
Datum napsání:
15.07.2009
Boží zaslíbení uzdravení
Nemoc součástí Božího plánu? V roce 1966, 19. listopadu, se rabín Harold Kushner dověděl, že jeho jediný syn trpí velmi vzácnou nemocí, na kterou nakonec zemře. Lékař u teprve tříletého Árona diagnostikoval progerii - nemoc, která velmi urychluje proces stárnutí; vyskytuje se v jednom ze sedmi milionů případů... Ten den rabín vzhlédl k nebi a položil otázku: „Jestli Bůh opravdu existuje a je v něm aspoň trošičku spravedlnosti, lásky a ochoty odpustit, jak může na mě a mé nevinné dítě dopustit něco takového?“ V roce 1977 ve čtrnácti letech Áron zemřel. V té době jeho otec hledal velmi intenzivně odpověď na svou otázku. Myslel si, že ji našel, a tak o tom napsal knihu „Když se dobrým lidem dějí zlé věci“. Rabín Kushner dospěl k závěru, že na jeho otázku, proč se to mohlo v jeho rodině stát, je správná jedna ze tří možných odpovědí: První možnost: Bůh dopouští, aby lidé na zemi prožívali to, co si zaslouží. (V tom případě by Bůh byl krutý despota.) Druhá možnost: Bůh je asi krutý a dopouští, aby se s lidmi dělo něco, co si nezaslouží. (To redukuje našeho Boha na kosmického sadistu.) Třetí možná odpověď: Jestliže první dvě odpovědi nejsou pravdivé, pak Bůh není všemohoucí a není tedy schopen lidi uchránit před něčím, co si nezaslouží. (Toto vysvětlení dělá z Boha svátého slabocha.)
Mnoho století před rabínem Kushnerem prožil jeden znamenitý muž a jeho rodina daleko těžší krizi. Během jediného katastrofálního dne ztratil Jób všechny děti a veškerý svůj majetek. Krátce nato přišel o zdraví. Job si určitě kladl náročné otázky, stejně jako rabín Kuschner nebo jaké si kladou lidé, kteří sami (nebo někdo v jejich blízkém okolí) prožili nevysvětlitelnou traumatickou událost. Například: Používá Bůh nemoc k tomu, aby působil něco dobrého? Je nemoc vždy důsledkem osobního hříchu? Je Boží vůle, abych byl nemocný? Proč? Narozdíl od Jobových rádoby těšitelů Bildada, Elifaza a Sófara (Job 2,11) musíme jít se svými otázkami přímo k Bohu, nestavět na logice, filozofii nebo na lidské moudrosti. Možná budeme překvapení, jaký má Bůh pohled na duchovní prospěch, který pramení z nemoci a utrpení.
Bůh zjevuje svůj charakter
V celé Jobově knize nacházíme známky toho, jak byla jeho nemoc těžká. Když ho přátelé navštívili, vypadal tak zuboženě, že celý týden nenašli ani slovo, které by mu řekli (2,13). Místo jídla jen sténal, nářek pro své bolesti přirovnával ke stříkání vody (3,24). Do ran se mu dostávali červi a špína, kůže mu mokvala a praskala (7,5). Ve snu viděl zjevy, které možná vysvětlují jeho pozdější poznámky (7,14). Říkal, že se celý rozpadá jako něco práchnivého (13,28), že hubne (16,8), trpěl zapáchajícím dechem (19,17) a neustálými bolestmi (30,17). Kůže mu zčernala, horečku cítil i v kostech (30,30) a hodně ztratil na váze (33,21). Tak se vedlo spravedlivému Jobovi, který neudělal nic zlého.
Když toto tragické období jeho života skončilo, po dlouhém dialogu s Bohem (Jób 38-41), který mu zůstal v živé paměti, Jób říká: „Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu." (42, 5-6) Jinými slovy Jób říká: „Všechny své otázky, které jsem ti kladl, a všechny nemoudré výroky, které jsem říkal, beru zpět. Zjevil ses mi, Hospodine, teď vidím, kdo jsi, a rozumím divu tvé milosti a lesku věčné naděje.“ Jobovo utrpení vytvořilo možnost, aby Bůh vyzvedl svou božskou realitu způsobem, který by Jób jinak nebyl schopen pochopit. Kdo tráví dost času tím, že se „dívá k nebi“, zjišťuje, že Bůh se v našich okolnostech často zjevuje tak, jak je to pro nás pochopitelné teprve v nemoci a utrpení.
K Boží oslavě
Když Ježíš uslyšel, že Lazar je vážně nemocen, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (Jan 11,4) Kdyby se Lazar uzdravil, Boží sláva by se nemohla zjevit. Ti, kdo trpí, jsou nádobami, prostředníky pro vyvýšení Pána Ježíše Krista. Norský teolog Ole Hallesby vyjadřuje tuto užitečnou myšlenku: „Nezapomínejme..., že smyslem modlitby je uctít Boha. Ať se tedy modlíte za velké nebo malé věci, říkáte Bohu: ,Jestliže to oslaví tvé jméno, tak prosím vyslyš mou modlitbu a pomoz mi. Ale pokud to tvému jménu čest nepřinese, pak mou svízelnou situaci neměň a dej mi sílu oslavit tvé jméno v takových okolnostech, jaké jsou nyní?“ jestli se nám to zdá nespravedlivé, připomeňme si, že i sám Kristus napřed dělal to, co chtěl, abychom dělali my. Trpěl, aby byl oslaven jeho nebeský Otec (Flp 2,8-11).
Pro duchovní zralost
Chcete být duchovně zralí, blížit se k dokonalosti a nemít v ničem nedostatek? Většina křesťanů odpovídá mohutným Ano! Je to sice úctyhodná touha, ale musíme si při tom uvědomit, že k tomuto výsledku je možné dospět jen procesem, který popisuje Jakub (1,2-4). Zkoušky prověřují naši víru, a ta vede k trpělivosti; trpělivost vede k duchovní zralosti, o kterou křesťané usilují. Bůh v tomto procesu používá různé druhy zkoušek a nemoci a utrpení patří mezi ně.
Vycházejí najevo Boží činy
Když Pán Ježíš stojí před člověkem, který je od narození slepý, učedníci se ho ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Pán Ježíš jim odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky.“ (Jan 9, 2-3) Když Pán Ježíš slepého muže uzdravil, byly na něm vidět Boží činy všude, kam šel. Byl mocným svědectvím pro farizeje, kterým řekl: „Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit." (Jan 9, 32-33)
Plní se Boží vůle
Podívejme se krátce na to, co říká Benny Hinn: „Věřím, že Boží vůlí pro vás není jen být uzdraveni, ale že jeho vůlí je také, abyste žili tak dlouho ve zdraví, dokud vás nepovolá domů... Nejsem někdo, kdo se modlí: ,Pane, jestli je to tvoje vůle, tak tohoto člověka uzdrav.'“ Poslechněme si nyní, co říká Bůh: „Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.“ (1. Petrův 3,17) „A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.“ (1. Petrův 4,19) B. Hinn je se svým nebiblickým tvrzením v rozporu nejen s Boží moudrostí, ale jde také proti příkladu Pána Ježíše Krista, který se modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42)
Benny Hinn navíc zesměšňuje křesťany, kteří ve svém životě i smrti musí snášet utrpení. Jak je to s mučedníky, kteří jsou popsáni v knize Zjevení? A co apoštol Pavel? Jak je to s našimi milými, kteří musí před smrtí procházet utrpením? A co ti nesčetní křesťané po celém světě, kteří na tom nejsou se zdravím dobře? Uznávaný fyzik a bývalý americký ministr zdravotnictví Dr. C. Everett Koop píše o přehlížení Boží vůle v oblasti uzdravení: „Považuji za hrubou aroganci, jestliže někdo, kdo uzdravuje, Bohu poroučí, aby udělal zázrak, a přitom se nemodlí ,staň se tvá vůle.'“ Poslušnost vůči Boží vůli tady na zemi bude v nebi brána jako nejčistší podoba uctívání. „Bůh k nám šeptá v našem potěšení, promlouvá k našemu svědomí, ale křičí při našich bolestech: Je to jeho tlampač, aby probudil hluchý svět". V naší fyzické slabosti může Bůh projevit svou sílu mocným způsobem.
Udržení naší pozornosti
Nebukadnezar potřeboval celých sedm let nemoci a neschopnosti, aby se probudil a akceptoval, že pánem a vládcem vesmíru není on, král Babylonu, ale sám Bůh (Dan 4,30-34). Jób musel projít bolestí a nemocí, aby dospěl ke zcela novému způsobu, jak rozumět Bohu (Jób 42,5-6). C. S. Lewis uvádí ve svém klasickém díle Problém bolesti brilantní formulaci: „Bůh k nám šeptá v našem potěšení, promlouvá k našemu svědomí, ale křičí při našich bolestech: Je to jeho tlampač, aby probudil hluchý svět". Jestliže do našeho života přijde utrpení, je možné, že pro nás Bůh má nějaký důležitý vzkaz, který bychom jinak než od posla bolesti nepřijali.
Roste naše závislost
Utrpení nám pomáhá, abychom rychle poznali svoji naprostou závislost na Bohu. Když Pavel na základě rostoucích nároků své služby potřeboval mnoho sil, nacházel se z lidského pohledu na dně. Nehledě na to, zda se jednalo o „osten v těle“, nemoc či pronásledování, stával se tak závislým na Bohu a nestavěl na vlastních lidských prostředcích a možnostech (2 Kor 12, 7-10).
Povzbuzení pro druhé
Připomeňme si tuto biblickou výzvu: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo...“ (Žid 12,1) Spojka „proto“ nás vrací k předchozí jedenácté kapitole, kde najdeme povzbuzení k víře - tím, že se podíváme na oblak svědků, kteří žili před námi. Byli to lidé, kteří
• ve slabosti prožívali posilu,
• byli mučeni,
• snášeli posměch a bití,
• byli v okovech ve vězení,
• umírali pod ostřím meče...
Každá generace mužů a žen, kteří statečně a rozhodně stojí ve víře, je velkým povzbuzením pro následující generace křesťanů.
Proměna do Kristovy podoby
Pavel píše Filipským, že máme být jedno s Kristem v jeho pokoře a utrpení - ale také ve slávě. Chtěl poznat úzký vztah s Kristem v jeho utrpení a smrti (3,10). Také toužil po dni, kdy Kristus promění tělo naší poníženosti do podoby těla své slávy (3,21). Tuto skutečnost vyjádřil ještě zřetelněji ve svém dopise do Říma: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Řím 8,29-30)
Utvrzení naší víry
Petr předkládá velkou pravdu, která byla a je po celá staletí povzbuzením pro věřící, kteří trpí: „Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky. I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm - vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista.“ (1 Petr 1,6-7) Jádro Petrova povzbuzení spočívá prostě v „radosti..., aby se osvědčila naše víra, byť i ve zkoušce ohněm, což přispívá k chvále, slávě a cti v den zjevení Ježíše Krista...“ Těžké situace nám pomáhají, aby se náš život zbavil strusky, a aby se utvrdila naše víra v Pána Ježíše Krista. I přes těžké okolnosti můžeme prožívat radost a živou naději do budoucnosti. Naše závislost na Bohu ve všech situacích dokazuje realitu našeho spasení, záchrany pro věčnost.
Moje maminka tento Petrův výrok potvrzovala, když říkávala: „Prožila jsem bolest oddělení od milovaného člověka i fyzické utrpení. Moje tajemství, jak jsem to dokázala snášet: ,Jeho milost mi stačí!' Často si vzpomenu na biblický verš ,Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.‘ (1 Sol, 18) Můj manžel tento verš často citoval. Asi před čtyřmi a půl roky jej Bůh vzal domů, aby byl se svým Pánem v nebi. Jeho smrt pro mě znamenala velkou bolest z rozdělení. Asi o dva a půl roku později jsem dostala mrtvici, na levou půlku těla jsem ochrnula a jsem prakticky úplně odkázaná na pomoc druhých. Bůh mě však ve své laskavé dobrotě a milosrdenství obklopil několika svými dětmi, kteří se o mě s láskou starají - a ti se postarali také o všechny mé fyzické, zdravotní, emocionální i duchovní potřeby. Všem nám to přineslo duchovní růst.“
Rozvíjí se tak trpělivost
Většině z nás nedělá potíže radovat se z naděje na Boží slávu. Ale kolik z nás se umí se stejnou lehkostí radovat ze zkoušek a pokušení? Pavel říká, že oba důvody pro radost jsou spolu nerozlučně spojeny: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svátého, který nám byl dán.“ (Řím 5, 1-5) Boží lásku bychom neměli nikdy zpochybňovat - ani uprostřed zkoušek. Bůh nám totiž při našem obrácení daroval Ducha Svatého. Ten nás uschopňuje, abychom měli naději, která pramení z osvědčenosti; a z ní zase vyplývá vytrvalost, která je důsledkem zkoušek a pokušení. Můžeme se tedy ve svých zkouškách radovat, protože ony působí vytrvalost, což vede k naší osvědčenosti a nakonec ústí v naději, která nezklame.
Ochrana před namyšleností
Pavlovi se dostalo výsady slyšet nevyslovitelná slova, která byla vyřčena ve třetím nebi. V souvislosti s nesrovnatelnou velikostí této zkušenosti Bůh dovolil ďáblovi, aby Pavla stíhal ostnem v těle. Jeho smyslem bylo chránit Pavla před namyšleností (2 Kor 12, 1-7). Pavlovy modlitby za uzdravení zůstaly nevyslyšené (2 Kor 12, 8), ale Pavel nakonec dospěl k pokoji. Přijal, co mu Pán odpověděl: ,Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.' A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova." (2 Kor 12,9)
Stejně to platí dnes: Jestliže do našeho života přicházejí těžkosti, můžeme mluvit o Boží moci v našich slabostech. Takovým způsobem se Bohu dostává pocty. Je každá nemoc důsledkem hříchu? Ano i ne. Ano, protože nemoc je vedlejší tělesný produkt naší hříšné přirozenosti a hříšného světa. Ne, protože nemoc nemusí nutně být důsledkem konkrétního hříchu. Boží děti, které upadnou do hříchu, se mají vzpamatovat. Vědomí, že Bůh naše hříchy za normálních okolností netrestá hned nemocí, nás může uklidnit. Vdova ze Sarepty se bála, že její syn zemřel pro nějaký její hřích (1. Královská 17,18). Ježíšovi učedníci předpokládali, že hřích je příčinou, proč se dotyčný muž narodil slepý (Jan 9,2). Bildad podsouval Jobovi, že jeho utrpení je důsledkem hříchu (Jób 8,1-22). Bůh však nemá pravidlo, na jehož základě by takto jednal. Existují výjimky jako například ve sboru v Korintu, kde ti, kdo znevažovali Večeři Páně, byli slabí a nemocní (1 Kor 11, 20-22. 29-30). Jiným příkladem okamžitého trestu je smrt Ananiáše a Safiry, kteří chtěli obelhat Ducha Svatého (Sk 5,1). Věřící, jejichž hřích vedl ke kázeňskému opatření v podobě nemoci, Jakub nabádá, aby pozvali starší a byli pomazáni olejem (Jakub 5).
Těšit druhé na základě vlastních zkušeností
Všimli jste si, že lidé mají tendenci více naslouchat vašim radám, jestliže máte za sebou podobnou životní zkušenost? To patří k naší lidské přirozenosti. Navíc Pán zná naše podmínky, protože i on prošel pokušením: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žid 4,15) Bůh z nás nemocí a utrpením může udělat nástroj, kterým může těšit druhé. Zkoušky, kterými právě procházíme, jsou často výchozím bodem k naší pozdější službě. „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2 Kor 1,3-4)
Někdy zůstávají Boží záměry skryté
Když jsme při své snaze vysvětlit utrpení vyčerpali všechny své odpovědi a možnosti, a přece pořád nemáme jasno, obracíme se na tyto zvláštní biblické úseky: „Sláva Boží je věc ukrýt, sláva králů je věc prozkoumat.“ (Př 25,2) „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.“ (Dt 29, 28)
Jestliže uznáme, že Bůh jedná způsobem, který překračuje naše logické myšlení i to, co nám on sám zjevil, neznamená to, že od jádra věci utíkáme. Uvedená místa nás vedou k tomu, abychom jeho tajemství akceptovali. Mohou nás uspokojit jako zvláštní odpověď. Izajáš formuluje závěr tohoto lidského dilematu takto: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55,8-9)
Před lety jsem se přihlásil do jednoho kurzu. Účastnil se ho i jeden evangelista, jmenoval se Ben. Jednou dopoledne jsme spolu o přestávce popíjeli kávu a bavili se o tom, čím se liší jeho život jako slepého člověka od života ostatních lidí. Nevzpomínám si na všechny podrobnosti našeho rozhovoru, ale jednu myšlenku jsem si poznamenal. Když se někdo Bena zeptal, jak přišel o zrak, bez váhání odpovídal: „To, že jsem slepý, je podle Božího plánu.“ Ben si osvojil Boží pohled. Věděl, že každý, kdo prochází nemocí a utrpením, jde cestou podle Božího plánu. Přitom má Bůh právo nám důvod ukázat třeba až ve slávě na věčnosti.
Biblické ustanovení
Když jsem se kdysi začal zabývat tématem uzdravení, neměl jsem sám žádnou zkušenost s vážnou nemocí. Vycházel jsem z toho, co píše Bible, a ze zdravého lidského rozumu. Osobně jsem nikdy neměl možnost vyzkoušet hodnotu svých rad, i když mnoho lidí, o které jsem se staral, reagovalo pozitivně. Potom mě moje vlastní nemoc přivedla na pokraj fyzických i emocionálních sil. Prožíval jsem hrozný strach, představovalo to radikální proměnu osobnosti a mnohokrát jsem nekontrolovatelně plakal. Můj stav neměl žádnou zjevnou příčinu. Šest hrozných týdnů jsem já ani nikdo z mé rodiny neměli ponětí, co způsobuje tento nevysvětlitelný jev, nevěděli jsme, co se děje. Jen jsem si celou dobu stále připomínal níže uvedené principy. Byl jsem přesvědčen, že pro mě nemůže existovat uzdravení, vysvobození.
Po jednom pětihodinovém testu na glukózu mi lékař jako příčinu mých stavů konečně zjistil hypoglykemii (zjednodušeně: nedostatek cukru v těle). Přísnou dietou a změnou životní perspektivy mi Pán z milosti zase vrátil plné zdraví. Ale během tohoto temného období jsem jedinou oporu čerpal v pravdách, které popisuji dále. Modlím se, aby vám tyto principy také pomohly. Všichni hledáme nějaké jednoznačné biblické místo, které by říkalo: „Jestliže jsi nemocný, měl bys udělat to a to.“ Z tohoto hledání se vracím z prázdnýma rukama. Ale Bůh nás zve k postoji, který plyne z různých míst Božího slova. Takto získaná moudrost vám může být k užitku. Stejně jako u lékařského předpisu bychom měli tyto rady brát jako celek.
1. Uznejte, že Bůh rozhoduje o životě svrchovaným způsobem, a snažte se tuto pravdu přijmout ke svému uklidnění. V každém okamžiku má Bůh všechno v našem životě pod kontrolou, ať jsme zdraví či nemocní. „Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky.“ (Dt 32,39)
2. Připomínejte si biblické příčiny nemoci. Přemýšlejte, jaké může mít Bůh záměry s vaší nemocí. Modlete se, aby vaší slabosti použil k tomu, aby vám ukázal svou sílu.
3. Je krajně důležité prověřit si, zda vaše nemoc nesouvisí s nějakým trvalým hříchem ve vašem životě. Používá Bůh této nemoci jako kázně? U většiny z nás bude odpověď záporná. Ale pokud by byla kladná, potom svůj hřích vyznejte (1 Jan 1,9). Je možné, že bude na místě služba starších spojená s mazáním olejem podle Jakuba 5. Promluvte o tom se svými staršími.
4. Celou záležitost předejte s důvěrou Pánu. Modlete se, aby se děla jeho vůle, hledejte v tom jeho čest a čekejte na jeho odpověď.
5. Neváhejte vyhledat lékařskou pomoc. Nikdy neznevažujte a neignorujte běžné Boží prostředky k uzdravení, jako jsou například profesionální lékaři nebo léky. Neodsouvejte návštěvu lékaře příliš dlouho.
6. Zkuste rozpoznat, jestli třeba není Boží vůle, aby se nemoc stala vaším omezením. Mnoho užitečných Božích služebníků bylo různě postižených a jako takoví Bohu sloužili - Izák, Jákob, Mojžíš, Jób, Daniel, Pavel, Epafrodites nebo Timoteus. A všichni nakonec zemřeli.
7. Buďte Bohu vděčni za okolnosti, do kterých vás přivedl. „Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,20) „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Sol 5,18) Neděkujete Bohu za bolest, ale za to, že to je on, kdo skrze vaše životní okolnosti uskutečňuje svou vůli.
8. Když se modlíte, proste Boha o víru a trpělivost obstát a nemocí projít, a také proste o moudrost, abyste mohli své situaci porozumět (Jakub 1,2-5). Bůh slíbil, že jeho milost pro nás bude dostatečná (2 Kor 12,9). Přijměte pro sebe z Bible zaslíbení, která dávají jistotu, a snažte se v nich mít pokoj.
9. Modlete se za to, aby vaše situace byla Bohu ke cti (1 Kor 10,31). Pokud se toto stane vaší trvalou touhou, získáte ve svých okolnostech plné vítězství a Kristus se ve vašem životě stane tím nejdůležitějším.
Modlitby za uzdravení
Jestliže jste tyto biblické principy akceptovali, mohli byste se teď zeptat: „Je správné se modlit za uzdravení od Boha, nebo ne?“ Dovolte, abych vás ujistil, že na této otázce jako takové není nic špatného. Pavel prosil za osvobození od ostnu v těle dokonce třikrát (2. Korintským 12,8). Ježíš prosil, zda by kalich, který měl pít, od něho nemohl být odňat (Matouš 26,39). Musíme však být ochotni přijmout od Boha jeho odpověď bez ohledu na to, jak bude vypadat. Svou vůli musíme podřídit Boží vůli. Snad nejpříhodnější moudrá slova, která v této souvislosti znám, jsou slova Charlese Wooda. Jeho manželka sváděla těžký boj s rakovinou. Často se spolu modlili. Jeho rada zní: V případě nemoci bych prosil Boha o uzdravení tak dlouho, dokud mi je nedopřeje nebo dokud nedá zcela jasně najevo, že uzdravení není jeho vůle - a dá mi v tom svůj pokoj.
Nemoc součástí Božího plánu? V roce 1966, 19. listopadu, se rabín Harold Kushner dověděl, že jeho jediný syn trpí velmi vzácnou nemocí, na kterou nakonec zemře. Lékař u teprve tříletého Árona diagnostikoval progerii - nemoc, která velmi urychluje proces stárnutí; vyskytuje se v jednom ze sedmi milionů případů... Ten den rabín vzhlédl k nebi a položil otázku: „Jestli Bůh opravdu existuje a je v něm aspoň trošičku spravedlnosti, lásky a ochoty odpustit, jak může na mě a mé nevinné dítě dopustit něco takového?“ V roce 1977 ve čtrnácti letech Áron zemřel. V té době jeho otec hledal velmi intenzivně odpověď na svou otázku. Myslel si, že ji našel, a tak o tom napsal knihu „Když se dobrým lidem dějí zlé věci“. Rabín Kushner dospěl k závěru, že na jeho otázku, proč se to mohlo v jeho rodině stát, je správná jedna ze tří možných odpovědí: První možnost: Bůh dopouští, aby lidé na zemi prožívali to, co si zaslouží. (V tom případě by Bůh byl krutý despota.) Druhá možnost: Bůh je asi krutý a dopouští, aby se s lidmi dělo něco, co si nezaslouží. (To redukuje našeho Boha na kosmického sadistu.) Třetí možná odpověď: Jestliže první dvě odpovědi nejsou pravdivé, pak Bůh není všemohoucí a není tedy schopen lidi uchránit před něčím, co si nezaslouží. (Toto vysvětlení dělá z Boha svátého slabocha.)
Mnoho století před rabínem Kushnerem prožil jeden znamenitý muž a jeho rodina daleko těžší krizi. Během jediného katastrofálního dne ztratil Jób všechny děti a veškerý svůj majetek. Krátce nato přišel o zdraví. Job si určitě kladl náročné otázky, stejně jako rabín Kuschner nebo jaké si kladou lidé, kteří sami (nebo někdo v jejich blízkém okolí) prožili nevysvětlitelnou traumatickou událost. Například: Používá Bůh nemoc k tomu, aby působil něco dobrého? Je nemoc vždy důsledkem osobního hříchu? Je Boží vůle, abych byl nemocný? Proč? Narozdíl od Jobových rádoby těšitelů Bildada, Elifaza a Sófara (Job 2,11) musíme jít se svými otázkami přímo k Bohu, nestavět na logice, filozofii nebo na lidské moudrosti. Možná budeme překvapení, jaký má Bůh pohled na duchovní prospěch, který pramení z nemoci a utrpení.
Bůh zjevuje svůj charakter
V celé Jobově knize nacházíme známky toho, jak byla jeho nemoc těžká. Když ho přátelé navštívili, vypadal tak zuboženě, že celý týden nenašli ani slovo, které by mu řekli (2,13). Místo jídla jen sténal, nářek pro své bolesti přirovnával ke stříkání vody (3,24). Do ran se mu dostávali červi a špína, kůže mu mokvala a praskala (7,5). Ve snu viděl zjevy, které možná vysvětlují jeho pozdější poznámky (7,14). Říkal, že se celý rozpadá jako něco práchnivého (13,28), že hubne (16,8), trpěl zapáchajícím dechem (19,17) a neustálými bolestmi (30,17). Kůže mu zčernala, horečku cítil i v kostech (30,30) a hodně ztratil na váze (33,21). Tak se vedlo spravedlivému Jobovi, který neudělal nic zlého.
Když toto tragické období jeho života skončilo, po dlouhém dialogu s Bohem (Jób 38-41), který mu zůstal v živé paměti, Jób říká: „Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu." (42, 5-6) Jinými slovy Jób říká: „Všechny své otázky, které jsem ti kladl, a všechny nemoudré výroky, které jsem říkal, beru zpět. Zjevil ses mi, Hospodine, teď vidím, kdo jsi, a rozumím divu tvé milosti a lesku věčné naděje.“ Jobovo utrpení vytvořilo možnost, aby Bůh vyzvedl svou božskou realitu způsobem, který by Jób jinak nebyl schopen pochopit. Kdo tráví dost času tím, že se „dívá k nebi“, zjišťuje, že Bůh se v našich okolnostech často zjevuje tak, jak je to pro nás pochopitelné teprve v nemoci a utrpení.
K Boží oslavě
Když Ježíš uslyšel, že Lazar je vážně nemocen, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (Jan 11,4) Kdyby se Lazar uzdravil, Boží sláva by se nemohla zjevit. Ti, kdo trpí, jsou nádobami, prostředníky pro vyvýšení Pána Ježíše Krista. Norský teolog Ole Hallesby vyjadřuje tuto užitečnou myšlenku: „Nezapomínejme..., že smyslem modlitby je uctít Boha. Ať se tedy modlíte za velké nebo malé věci, říkáte Bohu: ,Jestliže to oslaví tvé jméno, tak prosím vyslyš mou modlitbu a pomoz mi. Ale pokud to tvému jménu čest nepřinese, pak mou svízelnou situaci neměň a dej mi sílu oslavit tvé jméno v takových okolnostech, jaké jsou nyní?“ jestli se nám to zdá nespravedlivé, připomeňme si, že i sám Kristus napřed dělal to, co chtěl, abychom dělali my. Trpěl, aby byl oslaven jeho nebeský Otec (Flp 2,8-11).
Pro duchovní zralost
Chcete být duchovně zralí, blížit se k dokonalosti a nemít v ničem nedostatek? Většina křesťanů odpovídá mohutným Ano! Je to sice úctyhodná touha, ale musíme si při tom uvědomit, že k tomuto výsledku je možné dospět jen procesem, který popisuje Jakub (1,2-4). Zkoušky prověřují naši víru, a ta vede k trpělivosti; trpělivost vede k duchovní zralosti, o kterou křesťané usilují. Bůh v tomto procesu používá různé druhy zkoušek a nemoci a utrpení patří mezi ně.
Vycházejí najevo Boží činy
Když Pán Ježíš stojí před člověkem, který je od narození slepý, učedníci se ho ptají: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Pán Ježíš jim odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily Boží skutky.“ (Jan 9, 2-3) Když Pán Ježíš slepého muže uzdravil, byly na něm vidět Boží činy všude, kam šel. Byl mocným svědectvím pro farizeje, kterým řekl: „Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit." (Jan 9, 32-33)
Plní se Boží vůle
Podívejme se krátce na to, co říká Benny Hinn: „Věřím, že Boží vůlí pro vás není jen být uzdraveni, ale že jeho vůlí je také, abyste žili tak dlouho ve zdraví, dokud vás nepovolá domů... Nejsem někdo, kdo se modlí: ,Pane, jestli je to tvoje vůle, tak tohoto člověka uzdrav.'“ Poslechněme si nyní, co říká Bůh: „Je přece lépe, abyste trpěli za dobré jednání, bude-li to snad vůle Boží, než za zlé činy.“ (1. Petrův 3,17) „A tak ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať svěří své duše věrnému Stvořiteli a činí dobré.“ (1. Petrův 4,19) B. Hinn je se svým nebiblickým tvrzením v rozporu nejen s Boží moudrostí, ale jde také proti příkladu Pána Ježíše Krista, který se modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lk 22,42)
Benny Hinn navíc zesměšňuje křesťany, kteří ve svém životě i smrti musí snášet utrpení. Jak je to s mučedníky, kteří jsou popsáni v knize Zjevení? A co apoštol Pavel? Jak je to s našimi milými, kteří musí před smrtí procházet utrpením? A co ti nesčetní křesťané po celém světě, kteří na tom nejsou se zdravím dobře? Uznávaný fyzik a bývalý americký ministr zdravotnictví Dr. C. Everett Koop píše o přehlížení Boží vůle v oblasti uzdravení: „Považuji za hrubou aroganci, jestliže někdo, kdo uzdravuje, Bohu poroučí, aby udělal zázrak, a přitom se nemodlí ,staň se tvá vůle.'“ Poslušnost vůči Boží vůli tady na zemi bude v nebi brána jako nejčistší podoba uctívání. „Bůh k nám šeptá v našem potěšení, promlouvá k našemu svědomí, ale křičí při našich bolestech: Je to jeho tlampač, aby probudil hluchý svět". V naší fyzické slabosti může Bůh projevit svou sílu mocným způsobem.
Udržení naší pozornosti
Nebukadnezar potřeboval celých sedm let nemoci a neschopnosti, aby se probudil a akceptoval, že pánem a vládcem vesmíru není on, král Babylonu, ale sám Bůh (Dan 4,30-34). Jób musel projít bolestí a nemocí, aby dospěl ke zcela novému způsobu, jak rozumět Bohu (Jób 42,5-6). C. S. Lewis uvádí ve svém klasickém díle Problém bolesti brilantní formulaci: „Bůh k nám šeptá v našem potěšení, promlouvá k našemu svědomí, ale křičí při našich bolestech: Je to jeho tlampač, aby probudil hluchý svět". Jestliže do našeho života přijde utrpení, je možné, že pro nás Bůh má nějaký důležitý vzkaz, který bychom jinak než od posla bolesti nepřijali.
Roste naše závislost
Utrpení nám pomáhá, abychom rychle poznali svoji naprostou závislost na Bohu. Když Pavel na základě rostoucích nároků své služby potřeboval mnoho sil, nacházel se z lidského pohledu na dně. Nehledě na to, zda se jednalo o „osten v těle“, nemoc či pronásledování, stával se tak závislým na Bohu a nestavěl na vlastních lidských prostředcích a možnostech (2 Kor 12, 7-10).
Povzbuzení pro druhé
Připomeňme si tuto biblickou výzvu: „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo...“ (Žid 12,1) Spojka „proto“ nás vrací k předchozí jedenácté kapitole, kde najdeme povzbuzení k víře - tím, že se podíváme na oblak svědků, kteří žili před námi. Byli to lidé, kteří
• ve slabosti prožívali posilu,
• byli mučeni,
• snášeli posměch a bití,
• byli v okovech ve vězení,
• umírali pod ostřím meče...
Každá generace mužů a žen, kteří statečně a rozhodně stojí ve víře, je velkým povzbuzením pro následující generace křesťanů.
Proměna do Kristovy podoby
Pavel píše Filipským, že máme být jedno s Kristem v jeho pokoře a utrpení - ale také ve slávě. Chtěl poznat úzký vztah s Kristem v jeho utrpení a smrti (3,10). Také toužil po dni, kdy Kristus promění tělo naší poníženosti do podoby těla své slávy (3,21). Tuto skutečnost vyjádřil ještě zřetelněji ve svém dopise do Říma: „Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.“ (Řím 8,29-30)
Utvrzení naší víry
Petr předkládá velkou pravdu, která byla a je po celá staletí povzbuzením pro věřící, kteří trpí: „Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky. I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm - vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista.“ (1 Petr 1,6-7) Jádro Petrova povzbuzení spočívá prostě v „radosti..., aby se osvědčila naše víra, byť i ve zkoušce ohněm, což přispívá k chvále, slávě a cti v den zjevení Ježíše Krista...“ Těžké situace nám pomáhají, aby se náš život zbavil strusky, a aby se utvrdila naše víra v Pána Ježíše Krista. I přes těžké okolnosti můžeme prožívat radost a živou naději do budoucnosti. Naše závislost na Bohu ve všech situacích dokazuje realitu našeho spasení, záchrany pro věčnost.
Moje maminka tento Petrův výrok potvrzovala, když říkávala: „Prožila jsem bolest oddělení od milovaného člověka i fyzické utrpení. Moje tajemství, jak jsem to dokázala snášet: ,Jeho milost mi stačí!' Často si vzpomenu na biblický verš ,Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.‘ (1 Sol, 18) Můj manžel tento verš často citoval. Asi před čtyřmi a půl roky jej Bůh vzal domů, aby byl se svým Pánem v nebi. Jeho smrt pro mě znamenala velkou bolest z rozdělení. Asi o dva a půl roku později jsem dostala mrtvici, na levou půlku těla jsem ochrnula a jsem prakticky úplně odkázaná na pomoc druhých. Bůh mě však ve své laskavé dobrotě a milosrdenství obklopil několika svými dětmi, kteří se o mě s láskou starají - a ti se postarali také o všechny mé fyzické, zdravotní, emocionální i duchovní potřeby. Všem nám to přineslo duchovní růst.“
Rozvíjí se tak trpělivost
Většině z nás nedělá potíže radovat se z naděje na Boží slávu. Ale kolik z nás se umí se stejnou lehkostí radovat ze zkoušek a pokušení? Pavel říká, že oba důvody pro radost jsou spolu nerozlučně spojeny: „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svátého, který nám byl dán.“ (Řím 5, 1-5) Boží lásku bychom neměli nikdy zpochybňovat - ani uprostřed zkoušek. Bůh nám totiž při našem obrácení daroval Ducha Svatého. Ten nás uschopňuje, abychom měli naději, která pramení z osvědčenosti; a z ní zase vyplývá vytrvalost, která je důsledkem zkoušek a pokušení. Můžeme se tedy ve svých zkouškách radovat, protože ony působí vytrvalost, což vede k naší osvědčenosti a nakonec ústí v naději, která nezklame.
Ochrana před namyšleností
Pavlovi se dostalo výsady slyšet nevyslovitelná slova, která byla vyřčena ve třetím nebi. V souvislosti s nesrovnatelnou velikostí této zkušenosti Bůh dovolil ďáblovi, aby Pavla stíhal ostnem v těle. Jeho smyslem bylo chránit Pavla před namyšleností (2 Kor 12, 1-7). Pavlovy modlitby za uzdravení zůstaly nevyslyšené (2 Kor 12, 8), ale Pavel nakonec dospěl k pokoji. Přijal, co mu Pán odpověděl: ,Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.' A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova." (2 Kor 12,9)
Stejně to platí dnes: Jestliže do našeho života přicházejí těžkosti, můžeme mluvit o Boží moci v našich slabostech. Takovým způsobem se Bohu dostává pocty. Je každá nemoc důsledkem hříchu? Ano i ne. Ano, protože nemoc je vedlejší tělesný produkt naší hříšné přirozenosti a hříšného světa. Ne, protože nemoc nemusí nutně být důsledkem konkrétního hříchu. Boží děti, které upadnou do hříchu, se mají vzpamatovat. Vědomí, že Bůh naše hříchy za normálních okolností netrestá hned nemocí, nás může uklidnit. Vdova ze Sarepty se bála, že její syn zemřel pro nějaký její hřích (1. Královská 17,18). Ježíšovi učedníci předpokládali, že hřích je příčinou, proč se dotyčný muž narodil slepý (Jan 9,2). Bildad podsouval Jobovi, že jeho utrpení je důsledkem hříchu (Jób 8,1-22). Bůh však nemá pravidlo, na jehož základě by takto jednal. Existují výjimky jako například ve sboru v Korintu, kde ti, kdo znevažovali Večeři Páně, byli slabí a nemocní (1 Kor 11, 20-22. 29-30). Jiným příkladem okamžitého trestu je smrt Ananiáše a Safiry, kteří chtěli obelhat Ducha Svatého (Sk 5,1). Věřící, jejichž hřích vedl ke kázeňskému opatření v podobě nemoci, Jakub nabádá, aby pozvali starší a byli pomazáni olejem (Jakub 5).
Těšit druhé na základě vlastních zkušeností
Všimli jste si, že lidé mají tendenci více naslouchat vašim radám, jestliže máte za sebou podobnou životní zkušenost? To patří k naší lidské přirozenosti. Navíc Pán zná naše podmínky, protože i on prošel pokušením: „Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu.“ (Žid 4,15) Bůh z nás nemocí a utrpením může udělat nástroj, kterým může těšit druhé. Zkoušky, kterými právě procházíme, jsou často výchozím bodem k naší pozdější službě. „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ (2 Kor 1,3-4)
Někdy zůstávají Boží záměry skryté
Když jsme při své snaze vysvětlit utrpení vyčerpali všechny své odpovědi a možnosti, a přece pořád nemáme jasno, obracíme se na tyto zvláštní biblické úseky: „Sláva Boží je věc ukrýt, sláva králů je věc prozkoumat.“ (Př 25,2) „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.“ (Dt 29, 28)
Jestliže uznáme, že Bůh jedná způsobem, který překračuje naše logické myšlení i to, co nám on sám zjevil, neznamená to, že od jádra věci utíkáme. Uvedená místa nás vedou k tomu, abychom jeho tajemství akceptovali. Mohou nás uspokojit jako zvláštní odpověď. Izajáš formuluje závěr tohoto lidského dilematu takto: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 55,8-9)
Před lety jsem se přihlásil do jednoho kurzu. Účastnil se ho i jeden evangelista, jmenoval se Ben. Jednou dopoledne jsme spolu o přestávce popíjeli kávu a bavili se o tom, čím se liší jeho život jako slepého člověka od života ostatních lidí. Nevzpomínám si na všechny podrobnosti našeho rozhovoru, ale jednu myšlenku jsem si poznamenal. Když se někdo Bena zeptal, jak přišel o zrak, bez váhání odpovídal: „To, že jsem slepý, je podle Božího plánu.“ Ben si osvojil Boží pohled. Věděl, že každý, kdo prochází nemocí a utrpením, jde cestou podle Božího plánu. Přitom má Bůh právo nám důvod ukázat třeba až ve slávě na věčnosti.
Biblické ustanovení
Když jsem se kdysi začal zabývat tématem uzdravení, neměl jsem sám žádnou zkušenost s vážnou nemocí. Vycházel jsem z toho, co píše Bible, a ze zdravého lidského rozumu. Osobně jsem nikdy neměl možnost vyzkoušet hodnotu svých rad, i když mnoho lidí, o které jsem se staral, reagovalo pozitivně. Potom mě moje vlastní nemoc přivedla na pokraj fyzických i emocionálních sil. Prožíval jsem hrozný strach, představovalo to radikální proměnu osobnosti a mnohokrát jsem nekontrolovatelně plakal. Můj stav neměl žádnou zjevnou příčinu. Šest hrozných týdnů jsem já ani nikdo z mé rodiny neměli ponětí, co způsobuje tento nevysvětlitelný jev, nevěděli jsme, co se děje. Jen jsem si celou dobu stále připomínal níže uvedené principy. Byl jsem přesvědčen, že pro mě nemůže existovat uzdravení, vysvobození.
Po jednom pětihodinovém testu na glukózu mi lékař jako příčinu mých stavů konečně zjistil hypoglykemii (zjednodušeně: nedostatek cukru v těle). Přísnou dietou a změnou životní perspektivy mi Pán z milosti zase vrátil plné zdraví. Ale během tohoto temného období jsem jedinou oporu čerpal v pravdách, které popisuji dále. Modlím se, aby vám tyto principy také pomohly. Všichni hledáme nějaké jednoznačné biblické místo, které by říkalo: „Jestliže jsi nemocný, měl bys udělat to a to.“ Z tohoto hledání se vracím z prázdnýma rukama. Ale Bůh nás zve k postoji, který plyne z různých míst Božího slova. Takto získaná moudrost vám může být k užitku. Stejně jako u lékařského předpisu bychom měli tyto rady brát jako celek.
1. Uznejte, že Bůh rozhoduje o životě svrchovaným způsobem, a snažte se tuto pravdu přijmout ke svému uklidnění. V každém okamžiku má Bůh všechno v našem životě pod kontrolou, ať jsme zdraví či nemocní. „Nyní hleďte, jsem jedině já, jiný bůh vedle mne není, já usmrcuji i obživuji, zdeptal jsem, a zase zhojím, není, kdo by vytrhl z mé ruky.“ (Dt 32,39)
2. Připomínejte si biblické příčiny nemoci. Přemýšlejte, jaké může mít Bůh záměry s vaší nemocí. Modlete se, aby vaší slabosti použil k tomu, aby vám ukázal svou sílu.
3. Je krajně důležité prověřit si, zda vaše nemoc nesouvisí s nějakým trvalým hříchem ve vašem životě. Používá Bůh této nemoci jako kázně? U většiny z nás bude odpověď záporná. Ale pokud by byla kladná, potom svůj hřích vyznejte (1 Jan 1,9). Je možné, že bude na místě služba starších spojená s mazáním olejem podle Jakuba 5. Promluvte o tom se svými staršími.
4. Celou záležitost předejte s důvěrou Pánu. Modlete se, aby se děla jeho vůle, hledejte v tom jeho čest a čekejte na jeho odpověď.
5. Neváhejte vyhledat lékařskou pomoc. Nikdy neznevažujte a neignorujte běžné Boží prostředky k uzdravení, jako jsou například profesionální lékaři nebo léky. Neodsouvejte návštěvu lékaře příliš dlouho.
6. Zkuste rozpoznat, jestli třeba není Boží vůle, aby se nemoc stala vaším omezením. Mnoho užitečných Božích služebníků bylo různě postižených a jako takoví Bohu sloužili - Izák, Jákob, Mojžíš, Jób, Daniel, Pavel, Epafrodites nebo Timoteus. A všichni nakonec zemřeli.
7. Buďte Bohu vděčni za okolnosti, do kterých vás přivedl. „Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,20) „Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1 Sol 5,18) Neděkujete Bohu za bolest, ale za to, že to je on, kdo skrze vaše životní okolnosti uskutečňuje svou vůli.
8. Když se modlíte, proste Boha o víru a trpělivost obstát a nemocí projít, a také proste o moudrost, abyste mohli své situaci porozumět (Jakub 1,2-5). Bůh slíbil, že jeho milost pro nás bude dostatečná (2 Kor 12,9). Přijměte pro sebe z Bible zaslíbení, která dávají jistotu, a snažte se v nich mít pokoj.
9. Modlete se za to, aby vaše situace byla Bohu ke cti (1 Kor 10,31). Pokud se toto stane vaší trvalou touhou, získáte ve svých okolnostech plné vítězství a Kristus se ve vašem životě stane tím nejdůležitějším.
Modlitby za uzdravení
Jestliže jste tyto biblické principy akceptovali, mohli byste se teď zeptat: „Je správné se modlit za uzdravení od Boha, nebo ne?“ Dovolte, abych vás ujistil, že na této otázce jako takové není nic špatného. Pavel prosil za osvobození od ostnu v těle dokonce třikrát (2. Korintským 12,8). Ježíš prosil, zda by kalich, který měl pít, od něho nemohl být odňat (Matouš 26,39). Musíme však být ochotni přijmout od Boha jeho odpověď bez ohledu na to, jak bude vypadat. Svou vůli musíme podřídit Boží vůli. Snad nejpříhodnější moudrá slova, která v této souvislosti znám, jsou slova Charlese Wooda. Jeho manželka sváděla těžký boj s rakovinou. Často se spolu modlili. Jeho rada zní: V případě nemoci bych prosil Boha o uzdravení tak dlouho, dokud mi je nedopřeje nebo dokud nedá zcela jasně najevo, že uzdravení není jeho vůle - a dá mi v tom svůj pokoj.
