Autor: Mária Kohutiarová | redaktorka novín Slovo+
Zdroj: © Dvojtýždenník Slovo + | číslo 4/2018 | slovoplus.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
23.02.2018
Byl jsem nemocný a...
Existuje-li něco, co si přejeme lidsky silně a přednostně, tak je to hned po lásce zdraví. Každý víme proč. Problém ale je, že jako zdraví zapomínáme na ty, kteří takovými právě teď nejsou.
Škrt přes plán
Choroba si nevybírá ani čas, ani osobu. Není výsadou jen starých či dětí, špatně se stravujících, vystresovaných nerváků či workoholiků. Nerozpakuje se přijít na „návštěvu“ ani tam, kde se dodržuje životospráva, papají se vitamíny, otužuje se. Ba někdy vidíme až škodolibě, jak tato návštěva přijde k lidem, kteří chodí pravidelně na všechny prohlídky, vážící si svého těla jako chrámu Ducha svatého. Ať už tedy přijde nemoc - od krátké jako chřipka až po dlouhodobou, která na roky připoutá na lůžko - znamená to pro člověka a jeho okolí jedno: vše se rázem mění a život se zredukuje na nevyhnutelné, nejpodstatnější věci. Bokem jdou neodkladné porady, zadání, úkoly, zkoušky, písemky či pracovní nasazení, plány, generální úklid, přednáška, nácvik divadla či dlouho plánovaná návštěva. Choroba je přesně tím mocným momentem, kdy se všechny starostlivě zapsané políčka v kalendáři sesypou na jednu nepřehlednou kopu a ztrácejí význam. Paradoxem je, že většina okamžitě upře pozornost na léčbu těla... ačkoli mnohokrát je porucha těla (nebo i duše) pouze vnější odpovědí na to, co se děje v duši, v srdci člověka - a tak by nemoc měla být v první řadě pozváním znovu upřít svoji pozornost na vztah já - Bůh.
Choroba jako dar...
Kolik z nás, když si pro sebe nebo pro svého blízkého přineseme od lékaře „oštemplovaný“ papír, vzdychneme: „Už zas? To je trest!“ Jak hluboko je v nás zakódovaná představa o „ztraceném čase“ na lůžku či při opatrování nemocného, když prostě nebudeme výkonní, když nemůžeme dělat žádnou práci a cítit svou hodnotu? Navíc: představa „nudy“, ticha a samoty v nás často vyvolává hrůzu. Co budu celé dny dělat? Jestliže vnímáme svoji hodnotu a potřebu i přes svou víru pouze takto, jsme ti nejpovolanější dostat nemoc jako dar - protože ona jím přes všechny bolesti těla, užívání hořkých léků, ba i přes nekonečné návštěvy lékařů a hledání správné diagnózy je. Jak je to možné?
Zkusme svou optiku vnímání obrátit: Věříme-li Bohu, že má všechno v rukách a dobře (!!!) řídí chod světa i náš život, víme a rovněž věříme, že ve své pedagogické moudrosti nám často dává dozrát v situacích, které nejsou jednoduché a plánované, ba ani chtěné. A to proto, abychom si více uvědomili svoji pokoru, závislost na něm, opustili to, co nám škodí a zvelebili to, co nás posvěcuje. Choroba nás učí poznávat hodnotu utrpení, kterou můžeme - pokud ho správně přijmeme - pomoci mnoha jiným zde i v očistci. Teologicky se to moudře nazývá „připodobnění se trpícímu Kristovi“ - ale je v přirozenosti člověka, že se utrpení vzpírá jako kůň uzdě. Protože, buďme upřímní, často si ve víru mnoha běžných povinností, a to i „svatých“, neuvědomujeme to Boží klepání na svoje dveře a jeho hlas: „Poslyš, to, co děláš..., nechci, abys dělal.“ Jednoduše: Bůh volá a reakce žádná.
Bohu na našem dobru záleží dál - a tak jako dobrý rodič nasadí „individuální vzdělávání“ ve dvojici. Tento čas se nazývá... nemoc. Je to přesně tak, jako když žák neprospívá z anglického jazyka a „nepálí“ mu to ve škole (přičemž důvody mohou být různé). Dostane doučování, kde se mu lektor věnuje zvlášť v tichu, ve dvojici, trpělivě do té doby, než zameškané a nedoučené neví. Je neuvěřitelné, kolik času, ticha, příležitostí přemýšlet a modlit se dostává nemocný k dispozici! Tedy ne na hloupé lifestylové časopisy, nekonečné osmisměrky, visení na fb či počítači - ale na čas s Bohem. Nemoc - moje či mého blízkého, kterého opatruji - je životní příležitostí dát si s Bohem speciální dlouhé rande a těžit z toho požehnání. Proto Církev od prvních počátků doporučuje, aby se nemocný modlil... a znovu navázal jakékoliv spojení s Bohem. Dobře si všimněme: Bůh posílá tento čas právě tenkrát, kdy kdokoliv z nás či z našich blízkých má takový zvláštní „zkratový“ čas - a potřebuje zvláštní prostor pro lásku. Není tedy Bůh vynalézavý, moudrý a milující Otec, jestliže nám dává chorobu?
... i zkouška
Jenže je pravda, že nemoc má i svou odvrácenou stranu, která je pro nemocného zatěžkávající právě tehdy, zůstane-li - především při dlouhotrvající a těžké diagnóze - sám. Modlit se a číst nábožnou literaturu se dá dost dlouho, nicméně člověk je tvor, kterého sám Bůh od prvního momentu v rajské zahradě stvořil pro společenství. Jenže my zdraví musíme - často i za toho nemocného - stíhat i běžnou činnost, a tak není často možné dvacet čtyři hodin denně sedět u lůžka nemocného. Navíc, společnost pouze jednoho či dvou osob u nemocného vyvolává potom pěkně známou ponorkovou nemoc.
Problémem je, že nemocný se - i přes vytrvalou modlitbu - cítí nepotřebným a nedůležitým. Má fůru času, nejednou mu hlava myslí, ústa, často i ruce fungují, jen zbytek těla je nějak na kratší či delší čas nefunkční či limitovaný nutností být v posteli. Je-li člověk, a to i nemocný, na něco zvláště citlivý, tak je to právě citlivost na ztrátu své důstojnosti a užitečnosti. Vymýšlet pro něho činnost - bez ohledu na to, zda je to dítě, mladý člověk anebo zralý čtyřicátník - je těžké. Jenže nemocný, stejně jako zdravý, potřebuje vnímat, že pro ty druhé ještě existuje a že má hodnotu, kterou mu žádná choroba nevezme. Pocit osamělosti je ten nejtěžší společník nemocného, a to i přes to, že existuje tolik možností techniky, jak se s druhými spojit.
(Zajímavé je, že vůči celkovému číslu nemocných - ročně jen na rakovinu onemocní 30 tisíc lidí na světě - ještě žádný telefonní operátor nepostavil svoji reklamu na komunikaci s nemocnými, kteří to slůvko přijetí potřebují nejvíc.) Snad nejvíc pro nemocné a staré platí ono staré přísloví, že ani pes po nich neštěkne. Pocit frustrace je náročné přijat - protože tím, že nemocný je připoutaný na lůžko doma nebo v nemocnici - se jeho svět rázem zmenší na několik metrů čtverečných a ti venku velmi rychle ve víru svých povinností i zábav zapomenou, že někdo zde přece jen chybí. Přijmout osamělost jako kříž, nestát se ubrblaným, nevrlým, podrážděným a nervózním je zadání, které není jednoduché zvládat - ale i zde je pomocí zpřítomňovaní si osamělosti Krista od Getsemanské zahrady až po poslední výdech na kříži.
Být prodlouženým dotykem Ježíšových rukou
Jedna stránka času choroby je nemocný sám - a druhá my, co jsme okolo něho. Nejen pro toho, kdo trpí nemocí, je tento čas náročný - je výzvou pro každého kolem něho, počínaje příbuznými a přáteli konče. Ježíš se nikdy nevyhýbal nemocným a rád na ně kladl ruce, uzdravoval je, poslouchal a byl k nim mimořádně citlivý. Jak onemocněla Petrova tchyně, věděl, co to znamená a byl nablízku. Navíc: jestliže vnímáme tolik uzdravení i po Ježíšově odchodu k Otci, je jasné, že mu na nemocných zvláště záleží. Svatý otec František to tento rok (2018) o svátku nemocných řekl velmi výstižně slovy evangelia: „Ženo, to je tvůj syn!... To je tvá matka! A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“ (Jn 19, 26-27). Ačkoli text hovoří o přijetí matky Marie pod střechu sv. Jana po Ježíšově smrti, tato otevřenost přijetí platí především pro nemocné. Není debaty, proč by se měli ztratit z našeho okruhu zájmu a lásky.
Sice nejsme naučení být laskavými ošetřovateli a trpělivě poslouchat ty, jejichž den se často scvrkává do pár (pro nás banálních) informací: zda bolelo nebo nebolelo, co řekl lékař. Socialistické nemocnice nám udělaly medvědí službu, protože před námi skrývaly bolest, utrpení a samotu lidí v nich, a to často až po poslední hodinu smrti. Musíme se vrátit zpět a znovu se učit, jak projevit lásku a spolupatřičnost, jak vrátit vnímání důstojnosti a hodnoty každému z těch, kteří trpí na lůžku. Nezapomínejme, že být u nemocného znamená být Šimonem, který pomáhá Ježíšovi nést kříž. Ne vždy je to celkem dobrovolné a chtěné, ne vždy lehké a příjemné, ne vždy to trvá krátce. Často se od nás vyžaduje překonání pohodlí, vlastních zájmů, i jakési nechuti - být u nemocného - často to vnímáme už jen při pomyšlení jako něco otravného a návštěvu či pomoc odkládáme.
Nikdy nevíme, kolik dobra a milosrdenství může přinést naše laskavá, byť i půlhodinová návštěva, jestliže budeme u nemocného přítomní celým srdcem, nasloucháním a pozorností. Milovat máme všechny okolo sebe - a tedy máme být pro nemocné prodlouženou rukou Ježíšovy něhy, neuvěřitelně kreativním srdcem lásky, které se nebojí být vynalézavé v projevech pozornosti. Někdy je nutné přestat být hluchým a slepým vůči těm kolem sebe - dřív, než zkonstatujeme, že zas umřel soused, je přece prostor k tomu, abychom mu byli blízko během choroby. Zaklepat a zeptat se, být tím, kdo chce být blízko je víc, než alibismus a nezájem.
Jak na to?
Pravidelnost - je jedno, zda je nemocný u nás doma, anebo za ním musíme přijít. Nezapomínejme být s ním pravidelně: čím bližší je náš vztah s ním, tím častější by to mělo být. Pravidelná půlhodina za den je od přítele víc, než hloupá návštěva jednou za měsíc, kde už bude cítit oboustranné rozpaky až neupřímnost. Nemocný potřebuje stále být v kontaktu se světem a svým původním okolím, každá ztráta pozice a obrazu o tom, v čem předtím žil, ho zraňuje.
Nápaditost - pokud někdo potřebuje silné důkazy lásky, tak je to právě nemocný. Pravidelně mu poslat sms či mail s něčím hodnotným či vtipným, anebo jen s myšlenkou, která ho povzbudí a připomene mu, že chybí... a že na něho nezapomínáte, je pro něho víc, než pár slov a tři minuty. Jestliže mu k návštěvě přinesete knihu oblíbeného autora, něco z oblasti jeho zálib, přinesete čokoládu nebo pochoutku, která byla jeho srdcovkou, zaboduje to.
Zaměstnání - přestože se zdá, že nemocný nemůže nic dělat, často to není pravda. Mnozí mají volné ruce i hlavu, zkuste to využít jak v rodině, ve farnosti či v dobrovolnických aktivitách. Pocit, že může něco udělat, je darem a povzbuzením: a to i tehdy, pokud by šlo „jen" o stříhání záložek, vypracování harmonogramu služeb v kostele, drobné opravy prádla či hraček. Rovněž dejte nemocným možnost promyslet nějakou aktivitu, vymyslet program, připravit plakát... Počítá se i čtení pro děti, doučování, kontrola napsaných textů bakalářek či diplomek. Láska je kreativní, zkoušejme! Pokud vás nenapadne nic jiného, nechte ho hovořit o svém dětství a životě: pro něho je to vděčné téma, pro vás to může být inspirací ve výchově či v životě.
Povzbuzení - nemocní často padají na mysli a je přirozené, že i bolestí a dlouhou chorobou se jejich nálada ne vždy podobá té růžové. Právě zde jsme potřební, abychom upřeli jejich pozornost na spolupatřičnost s trpícím Pánem, s nimž právě teď nesou kříž, a stejně jako on, padají. Vědomí, že jejich utrpení Bůh velmi vzácně započítá a je cenné, jim může pomoct mnohem víc, než když vaše slova budou hovořit o věčnosti, o nebi, o cíli, o laskavosti Boha. Bonusem, který se vždycky počítá, je přítomnost kněze a přítomnost na Eucharistii a svátosti smíření. Mějme odvahu zeptat se, zda si to nemocný přeje… a vytrvale se modleme o otevřenost srdce pro ně!
Existuje-li něco, co si přejeme lidsky silně a přednostně, tak je to hned po lásce zdraví. Každý víme proč. Problém ale je, že jako zdraví zapomínáme na ty, kteří takovými právě teď nejsou.
Škrt přes plán
Choroba si nevybírá ani čas, ani osobu. Není výsadou jen starých či dětí, špatně se stravujících, vystresovaných nerváků či workoholiků. Nerozpakuje se přijít na „návštěvu“ ani tam, kde se dodržuje životospráva, papají se vitamíny, otužuje se. Ba někdy vidíme až škodolibě, jak tato návštěva přijde k lidem, kteří chodí pravidelně na všechny prohlídky, vážící si svého těla jako chrámu Ducha svatého. Ať už tedy přijde nemoc - od krátké jako chřipka až po dlouhodobou, která na roky připoutá na lůžko - znamená to pro člověka a jeho okolí jedno: vše se rázem mění a život se zredukuje na nevyhnutelné, nejpodstatnější věci. Bokem jdou neodkladné porady, zadání, úkoly, zkoušky, písemky či pracovní nasazení, plány, generální úklid, přednáška, nácvik divadla či dlouho plánovaná návštěva. Choroba je přesně tím mocným momentem, kdy se všechny starostlivě zapsané políčka v kalendáři sesypou na jednu nepřehlednou kopu a ztrácejí význam. Paradoxem je, že většina okamžitě upře pozornost na léčbu těla... ačkoli mnohokrát je porucha těla (nebo i duše) pouze vnější odpovědí na to, co se děje v duši, v srdci člověka - a tak by nemoc měla být v první řadě pozváním znovu upřít svoji pozornost na vztah já - Bůh.
Choroba jako dar...
Kolik z nás, když si pro sebe nebo pro svého blízkého přineseme od lékaře „oštemplovaný“ papír, vzdychneme: „Už zas? To je trest!“ Jak hluboko je v nás zakódovaná představa o „ztraceném čase“ na lůžku či při opatrování nemocného, když prostě nebudeme výkonní, když nemůžeme dělat žádnou práci a cítit svou hodnotu? Navíc: představa „nudy“, ticha a samoty v nás často vyvolává hrůzu. Co budu celé dny dělat? Jestliže vnímáme svoji hodnotu a potřebu i přes svou víru pouze takto, jsme ti nejpovolanější dostat nemoc jako dar - protože ona jím přes všechny bolesti těla, užívání hořkých léků, ba i přes nekonečné návštěvy lékařů a hledání správné diagnózy je. Jak je to možné?
Zkusme svou optiku vnímání obrátit: Věříme-li Bohu, že má všechno v rukách a dobře (!!!) řídí chod světa i náš život, víme a rovněž věříme, že ve své pedagogické moudrosti nám často dává dozrát v situacích, které nejsou jednoduché a plánované, ba ani chtěné. A to proto, abychom si více uvědomili svoji pokoru, závislost na něm, opustili to, co nám škodí a zvelebili to, co nás posvěcuje. Choroba nás učí poznávat hodnotu utrpení, kterou můžeme - pokud ho správně přijmeme - pomoci mnoha jiným zde i v očistci. Teologicky se to moudře nazývá „připodobnění se trpícímu Kristovi“ - ale je v přirozenosti člověka, že se utrpení vzpírá jako kůň uzdě. Protože, buďme upřímní, často si ve víru mnoha běžných povinností, a to i „svatých“, neuvědomujeme to Boží klepání na svoje dveře a jeho hlas: „Poslyš, to, co děláš..., nechci, abys dělal.“ Jednoduše: Bůh volá a reakce žádná.
Bohu na našem dobru záleží dál - a tak jako dobrý rodič nasadí „individuální vzdělávání“ ve dvojici. Tento čas se nazývá... nemoc. Je to přesně tak, jako když žák neprospívá z anglického jazyka a „nepálí“ mu to ve škole (přičemž důvody mohou být různé). Dostane doučování, kde se mu lektor věnuje zvlášť v tichu, ve dvojici, trpělivě do té doby, než zameškané a nedoučené neví. Je neuvěřitelné, kolik času, ticha, příležitostí přemýšlet a modlit se dostává nemocný k dispozici! Tedy ne na hloupé lifestylové časopisy, nekonečné osmisměrky, visení na fb či počítači - ale na čas s Bohem. Nemoc - moje či mého blízkého, kterého opatruji - je životní příležitostí dát si s Bohem speciální dlouhé rande a těžit z toho požehnání. Proto Církev od prvních počátků doporučuje, aby se nemocný modlil... a znovu navázal jakékoliv spojení s Bohem. Dobře si všimněme: Bůh posílá tento čas právě tenkrát, kdy kdokoliv z nás či z našich blízkých má takový zvláštní „zkratový“ čas - a potřebuje zvláštní prostor pro lásku. Není tedy Bůh vynalézavý, moudrý a milující Otec, jestliže nám dává chorobu?
... i zkouška
Jenže je pravda, že nemoc má i svou odvrácenou stranu, která je pro nemocného zatěžkávající právě tehdy, zůstane-li - především při dlouhotrvající a těžké diagnóze - sám. Modlit se a číst nábožnou literaturu se dá dost dlouho, nicméně člověk je tvor, kterého sám Bůh od prvního momentu v rajské zahradě stvořil pro společenství. Jenže my zdraví musíme - často i za toho nemocného - stíhat i běžnou činnost, a tak není často možné dvacet čtyři hodin denně sedět u lůžka nemocného. Navíc, společnost pouze jednoho či dvou osob u nemocného vyvolává potom pěkně známou ponorkovou nemoc.
Problémem je, že nemocný se - i přes vytrvalou modlitbu - cítí nepotřebným a nedůležitým. Má fůru času, nejednou mu hlava myslí, ústa, často i ruce fungují, jen zbytek těla je nějak na kratší či delší čas nefunkční či limitovaný nutností být v posteli. Je-li člověk, a to i nemocný, na něco zvláště citlivý, tak je to právě citlivost na ztrátu své důstojnosti a užitečnosti. Vymýšlet pro něho činnost - bez ohledu na to, zda je to dítě, mladý člověk anebo zralý čtyřicátník - je těžké. Jenže nemocný, stejně jako zdravý, potřebuje vnímat, že pro ty druhé ještě existuje a že má hodnotu, kterou mu žádná choroba nevezme. Pocit osamělosti je ten nejtěžší společník nemocného, a to i přes to, že existuje tolik možností techniky, jak se s druhými spojit.
(Zajímavé je, že vůči celkovému číslu nemocných - ročně jen na rakovinu onemocní 30 tisíc lidí na světě - ještě žádný telefonní operátor nepostavil svoji reklamu na komunikaci s nemocnými, kteří to slůvko přijetí potřebují nejvíc.) Snad nejvíc pro nemocné a staré platí ono staré přísloví, že ani pes po nich neštěkne. Pocit frustrace je náročné přijat - protože tím, že nemocný je připoutaný na lůžko doma nebo v nemocnici - se jeho svět rázem zmenší na několik metrů čtverečných a ti venku velmi rychle ve víru svých povinností i zábav zapomenou, že někdo zde přece jen chybí. Přijmout osamělost jako kříž, nestát se ubrblaným, nevrlým, podrážděným a nervózním je zadání, které není jednoduché zvládat - ale i zde je pomocí zpřítomňovaní si osamělosti Krista od Getsemanské zahrady až po poslední výdech na kříži.
Být prodlouženým dotykem Ježíšových rukou
Jedna stránka času choroby je nemocný sám - a druhá my, co jsme okolo něho. Nejen pro toho, kdo trpí nemocí, je tento čas náročný - je výzvou pro každého kolem něho, počínaje příbuznými a přáteli konče. Ježíš se nikdy nevyhýbal nemocným a rád na ně kladl ruce, uzdravoval je, poslouchal a byl k nim mimořádně citlivý. Jak onemocněla Petrova tchyně, věděl, co to znamená a byl nablízku. Navíc: jestliže vnímáme tolik uzdravení i po Ježíšově odchodu k Otci, je jasné, že mu na nemocných zvláště záleží. Svatý otec František to tento rok (2018) o svátku nemocných řekl velmi výstižně slovy evangelia: „Ženo, to je tvůj syn!... To je tvá matka! A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.“ (Jn 19, 26-27). Ačkoli text hovoří o přijetí matky Marie pod střechu sv. Jana po Ježíšově smrti, tato otevřenost přijetí platí především pro nemocné. Není debaty, proč by se měli ztratit z našeho okruhu zájmu a lásky.
Sice nejsme naučení být laskavými ošetřovateli a trpělivě poslouchat ty, jejichž den se často scvrkává do pár (pro nás banálních) informací: zda bolelo nebo nebolelo, co řekl lékař. Socialistické nemocnice nám udělaly medvědí službu, protože před námi skrývaly bolest, utrpení a samotu lidí v nich, a to často až po poslední hodinu smrti. Musíme se vrátit zpět a znovu se učit, jak projevit lásku a spolupatřičnost, jak vrátit vnímání důstojnosti a hodnoty každému z těch, kteří trpí na lůžku. Nezapomínejme, že být u nemocného znamená být Šimonem, který pomáhá Ježíšovi nést kříž. Ne vždy je to celkem dobrovolné a chtěné, ne vždy lehké a příjemné, ne vždy to trvá krátce. Často se od nás vyžaduje překonání pohodlí, vlastních zájmů, i jakési nechuti - být u nemocného - často to vnímáme už jen při pomyšlení jako něco otravného a návštěvu či pomoc odkládáme.
Nikdy nevíme, kolik dobra a milosrdenství může přinést naše laskavá, byť i půlhodinová návštěva, jestliže budeme u nemocného přítomní celým srdcem, nasloucháním a pozorností. Milovat máme všechny okolo sebe - a tedy máme být pro nemocné prodlouženou rukou Ježíšovy něhy, neuvěřitelně kreativním srdcem lásky, které se nebojí být vynalézavé v projevech pozornosti. Někdy je nutné přestat být hluchým a slepým vůči těm kolem sebe - dřív, než zkonstatujeme, že zas umřel soused, je přece prostor k tomu, abychom mu byli blízko během choroby. Zaklepat a zeptat se, být tím, kdo chce být blízko je víc, než alibismus a nezájem.
Jak na to?
Pravidelnost - je jedno, zda je nemocný u nás doma, anebo za ním musíme přijít. Nezapomínejme být s ním pravidelně: čím bližší je náš vztah s ním, tím častější by to mělo být. Pravidelná půlhodina za den je od přítele víc, než hloupá návštěva jednou za měsíc, kde už bude cítit oboustranné rozpaky až neupřímnost. Nemocný potřebuje stále být v kontaktu se světem a svým původním okolím, každá ztráta pozice a obrazu o tom, v čem předtím žil, ho zraňuje.
Nápaditost - pokud někdo potřebuje silné důkazy lásky, tak je to právě nemocný. Pravidelně mu poslat sms či mail s něčím hodnotným či vtipným, anebo jen s myšlenkou, která ho povzbudí a připomene mu, že chybí... a že na něho nezapomínáte, je pro něho víc, než pár slov a tři minuty. Jestliže mu k návštěvě přinesete knihu oblíbeného autora, něco z oblasti jeho zálib, přinesete čokoládu nebo pochoutku, která byla jeho srdcovkou, zaboduje to.
Zaměstnání - přestože se zdá, že nemocný nemůže nic dělat, často to není pravda. Mnozí mají volné ruce i hlavu, zkuste to využít jak v rodině, ve farnosti či v dobrovolnických aktivitách. Pocit, že může něco udělat, je darem a povzbuzením: a to i tehdy, pokud by šlo „jen" o stříhání záložek, vypracování harmonogramu služeb v kostele, drobné opravy prádla či hraček. Rovněž dejte nemocným možnost promyslet nějakou aktivitu, vymyslet program, připravit plakát... Počítá se i čtení pro děti, doučování, kontrola napsaných textů bakalářek či diplomek. Láska je kreativní, zkoušejme! Pokud vás nenapadne nic jiného, nechte ho hovořit o svém dětství a životě: pro něho je to vděčné téma, pro vás to může být inspirací ve výchově či v životě.
Povzbuzení - nemocní často padají na mysli a je přirozené, že i bolestí a dlouhou chorobou se jejich nálada ne vždy podobá té růžové. Právě zde jsme potřební, abychom upřeli jejich pozornost na spolupatřičnost s trpícím Pánem, s nimž právě teď nesou kříž, a stejně jako on, padají. Vědomí, že jejich utrpení Bůh velmi vzácně započítá a je cenné, jim může pomoct mnohem víc, než když vaše slova budou hovořit o věčnosti, o nebi, o cíli, o laskavosti Boha. Bonusem, který se vždycky počítá, je přítomnost kněze a přítomnost na Eucharistii a svátosti smíření. Mějme odvahu zeptat se, zda si to nemocný přeje… a vytrvale se modleme o otevřenost srdce pro ně!
