05 ⋅ Eucharistická modlitba

Pan farář se ptal dětí na náboženství, na kterou část mše sv. se nejvíc těší. Jeden chlapeček odpověděl: „Na svaté přijímání.“ Kněz byl evidentně potěšen předpokládanou duchovní hloubkou a doptával se hošíka, proč právě na ně. Dostalo se mu následující odpovědi: „Protože to znamená, že už bude brzo konec.“

Ke svatému přijímání se v komentovaném výkladu mše sv. dostaneme později. Nyní nás ale čeká eucharistická modlitba. Slovo eucharistia znamená díkůvzdání. Děkování Bohu za Jeho dobrodiní a chvála za dílo spásy je jen jedním z jejích rozměrů. Je zde přítomen i aspekt vzpomínání nebo připomínání v tom významu, jaký tato slova mají v biblickém myšlení, totiž nejen, že vzpomínáme na cosi dávno minulé, ale ono se to tajemným způsobem znovu zpřítomňuje a my do toho vstupujeme a prožíváme to skrze liturgické slavení. Připomínáme si poslední večeři jako událost ustanovení a Kristovu oběť na kříži, jíž se stáváme účastníky skrze svátostné zpřítomnění v gestech a slovech Krista, která koná skrz celebrujícího kněze. Další z rozměrů Eucharistie je rozměr posvěcení: mnohokrát se v ní k Bohu vysílá prosba, aby skrze Ducha Svatého (Posvětitele) posvětil a proměnil předložené dary v Tělo a Krev Krista.

Eucharistická modlitba obsahuje i prosby: prosíme Boha, aby přijal naši oběť a nás samotné, ale také za Církev, papeže a místního biskupa, za zemřelé a vůbec za celý svět. V neposlední řadě zde nacházíme i rozměr zadostiučinění, resp. pokání: prosíme, aby Bůh přijal tuto oběť na smír za hříchy naše i celého světa. Eucharistické modlitbě se také říká „kánon“. Latinské slovo canon neoznačuje zbraň, nýbrž měřítko nebo normu. Jeho význam tedy odkazuje k jakému si vzoru, kterého se má celebrant držet a neimprovizovat ani si ho nepřetvářet podle své chuti a libovůle.

Často se pojem „eucharistická modlitba“ chápe dvojím způsobem, dalo by se říci v širším a užším významu. V širším smyslu se tento pojem používá pro označení velké modlitby, jež vrcholí ve slovech proměňování a zpřítomnění Kristovy kalvárské oběti, ale která začíná už dialogem před prefací a končí svatým přijímáním. V užším a techničtějším slova smyslu se spíše používá pojmu „kánon“ a rozumí se tím některá z eucharistických modliteb nabízených v misálu, která se nalistuje po skončení preface a končí před modlitbou Otčenáš.

Slovo preface v latině doslova znamená předmluva a je vlastně velkým děkovným chvalozpěvem za dílo spásy. Každý kánon zahrnuje tzv. epiklezi, tedy prosbu adresovanou Duchu Svatému, aby božskou mocí proměnil chléb a víno v Tělo a Krev Krista. Tu následuje zpráva o ustanovení Eucharistie, která ale není jen vzpomínkou na události poslední večeře, nýbrž skutečným zpřítomněním Kristovy oběti na kříži a proměňováním chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Po ní následuje tzv. anamneze (řecky doslova vzpomínání, vzpomínka, památka), v níž se shrnuje vše, co pro nás Kristus udělal. V kánonu se nachází také prosby či přímluvy, v nichž prosíme za celou Církev, papeže a biskupy, kněze i věřící lid, za zemřelé i za účastníky mše sv. Končí tzv. velkou doxologií, která je chvalozpěvem na Nejsvětější Trojici (Skrze Něho a s Ním a v Něm).

Tím nejpodstatnějším momentem eucharistické modlitby je jistě proměňování (konsekrace). Při něm kněz jedná z moci svého svěcení „v osobě a síle samotného Krista“. Jinými slovy, v této chvíli je kněz více než kdy jindy nástrojem, skrze který jedná sám Pán. Propůjčuje Ježíšovi své ruce a svůj hlas, takže už to není konkrétní duchovní, který říká „toto je moje tělo“ a „toto je má krev“ (nepřijímáme tělo a krev Jana Graubnera nebo jiného celebranta), ale je to sám Kristus, který skrze svěceného služebníka proměňuje chléb a víno vesvé Tělo a Krev. Kněz se při proměňování naklání nad dary na oltáři a v jejich blízkosti pronáší tzv. konsekrační slova („toto je moje Tělo, které se za vás vydává“, „toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny...“). Napodobuje sv. Jana, který při poslední večeři spočíval na Ježíšových prsou a v této chvíli největší důvěrnosti a blízkosti se svým Pánem se účastní zázraku proměňování. Odděleným proměňováním chleba v Tělo Kristovo a poté vína v Jeho Krev se svátostným způsobem naznačuje Ježíšova tělesná smrt na kříži.

Duchovní autoři i velcí liturgisté v čele s posledními papeži připomínají věřícím, že tyto modlitby mají živit jejich osobní modlitbu. Pokud eucharistické modlitbě nerozumím nebo se při ní obtížně soustředím, je potřeba s tím něco dělat. To nejmenší je najít si text některé z nich (např. v kancionálu, misálu na každý den, na internetu) a seznámit se s ním, promyslet a promeditovat si ho. Někteří věřící si dokonce nosí svůj misálek na mši sv. a celou bohoslužbu v něm sledují. Pomáhá jim to soustředit se a být více ponořeni do modliteb, které nejen slyší, ale také mají před očima.

I když se naprostou většinu eucharistické modlitby kněz modlí sám, neznamená to, že by věřící byli jen pasivními pozorovateli ani že by celebrant byl jen jakýmsi sólistou, který si tam vepředu něco říká pro sebe nebo se modlí jen za sebe. Právě naopak: kněz tuto dlouhou a důležitou modlitbu vyslovuje jménem celé Církve. Věřící se jí mají aktivně účastnit nikoli vyslovováním těchto slov, která náleží pouze knězi, ale vnitřní soustředěností, usebraností a připojením se k ní celým svým srdcem.

I když proměňování je tajemství víry přesahující náš rozum a nikdy nad ním nepřestaneme žasnout nebo nebudeme moci říci, že ho plně chápeme, některým mystikům a světcům se podařilo velmi zdařile ho vyjádřit nebo opsat. Jedním z největších je bezesporu sv. Tomáš Akvinský, který proslul eucharistickou úctou a zbožností, a právě kvůli tomu byl pověřen, aby složil mešní a breviářové texty pro svátek Těla a Krve Páně. V kancionálu jsou přeložené některé z těchto hymnů, které velmi doporučuji k osobní modlitbě a rozjímání nad tajemstvím Eucharistie (zvláště písně 712 a 717).