Autor: P. Štěpán Maria Martin Filip, OP
Zdroj: © Čtrnáctideník Monitor, č. 11/2026, s. 8-9 | rcmonitor.cz
Datum napsání:
14.06.2026
Mše svatá ∼ Příprava darů
Po bohoslužbě slova následuje slavení Eucharistie čili bohoslužba oběti, která začíná přípravou darů. Tato část mše svaté se skládá z různých, většinou starobylých obřadů s významnou symbolikou. Ta je zaměřena k blížící se eucharistické konsekraci jako vrcholu mše svaté a také vyjadřuje naše zapojení do Kristovy oběti.Oltář jako symbol Krista ~ Příprava daruje předehrou eucharistické modlitby. Je tedy prvním krokem slavení Eucharistie neboli bohoslužby oběti. Přechod od bohoslužby slova k slavení Eucharistie se viditelně projevuje i navenek přechodem od ambonu, odkud se hlásalo slovo Boží, k oltáři. Ten se nyní stává centrem slavení. Oltář podle starobylé tradice představuje samotného Krista. Tomu má odpovídat, z čeho je zhotoven a jak je uctíván (a že určitě nemá sloužit jako odkladní stůl).
Z čeho se skládá příprava darů? ∼ Příprava darů se uskutečňuje v těchto momentech, u kterých se následně zastavíme podrobněji: [1]
• přinášení darů;
• smíšení vody s vínem;
• tichá modlitba „S duší pokornou“;
• okouření kadidlem;
• omytí rukou kněze;
• výzva k modlitbě a modlitba nad dary.
Přinášení darů ~ V křesťanském starověku přinášeli věřící k oltáři chléb a víno ke slavení Eucharistie, které předtím sami doma připravili. Tyto dary přijímal kněz nebo jiní služebníci Církve. Chleba i vína bylo záměrně přineseno více, než se vyžadovalo ke slavení mše sv., protože byly určeny také k výživě kněžstva a k pomoci potřebným. Spolu s chlebem a vínem se mnohdy přinášely i jiné dary určené k Božímu kultu a k církevní charitě, včetně peněz. Ty v pozdějších stoletích začaly převažovat.
Z tohoto původního obřadu máme v současném slavení Eucharistie některé pozůstatky: je to sbírka, která se může konat po skončení bohoslužby slova, a především obětní průvod. Ten je sice dobrovolný, ale velmi se doporučuje. Při tomto průvodu, doprovázeném slokou písně, přinášejí věřící celebrujícímu kněží chléb/hostie a víno. Zároveň mohou přinášet dary pro kostel, Církev a potřebné, které se odkládají zvlášť (a nikoliv na oltář). Měly by být zachovány zmiňované účely darů a neměly by se rozšiřovat na všechno možné.
Po přípravě oltáře k slavení Eucharistie a případném přinesení obětních darů kněz u oltáře pozdvihuje paténu s hostiemi a pak kalich s vínem a pronáší modlitbu díkůvzdání „Hospodinu, Bohu celého světa“ za dar chleba, „plod země a lidské práce“, který se stane tělem Páně - „chlebem věčného života“, a za dar vína, „plod révy a lidské práce“, které se stane krví Páně - „nápojem duchovním“. Tyto modlitby jsou oproti dřívějšímu řádu mše svaté novinkou: jsou inspirovány židovským požehnáním pokrmů. Kněz je může přednášet potichu (což je nutné, pokud se zpívá píseň) nebo hlasitě. V druhém případě věřící odpovídají na obojí požehnání slovy: „Požehnaný jsi, Bože, navěky.“
Smíšení vody s vínem ~ Předtím, než kněz přednáší Hospodinu víno, se koná obřad, u něhož se pro jeho starobylost a význam musíme zvlášť zastavit: jedná se nalití vína do kalichu a přidání trochy vody, které koná jáhen nebo kněz. Tridentský koncil zde shrnuje prastarou tradici a vidí trojí důvod tohoto obřadu: [2]
• Pán Ježíš při poslední večeři nalil do kalicha vedle vína i vodu. To výslovně uvádí sv. Justin v druhé polovině 2. století a zmiňují to také některé východní eucharistické modlitby.
• Víno a voda symbolizují krev a vodu, které vyšly z Kristova probodeného boku (srov. Jan 19, 34).
• Spojení vody s vínem symbolizuje sjednocení lidu s Kristem, jeho Hlavou. To vyjadřuje i starobylá tichá modlitba, kterou kněz doprovází lití vína a vody do kalicha. Tato modlitba význam sjednocení prohlubuje: jde nejenom o spojení vody/Božího lidu a vína/Krista, ale ještě předtím o spojení lidské a božské přirozenosti v samotném Kristu.
Tichá modlitba „S duší pokornou“ ∼ Po požehnání chleba a vína pronáší kněz tichou modlitbu „S duší pokornou“ (In spiritu humilitatis). Od 9. století, kdy byla uvedena do ritu mše svaté, zůstala nezměněna. Slova modlitby říkají, aby Bůh přijal naši oběť. Jedná se o oběť, kterou se spojujeme s obětí Krista, jež bude za chvíli znázorněna a zpřítomněna v eucharistické konsekraci. Úklona, s níž kněz přednáší tuto modlitbu, je výrazem pokory, která ji oživuje a má oživovat.
Okouření kadidlem ~ Po uvedené modlitbě může následovat okuřování kadidlem, které má svůj původ v 9. století v Galii čili v současné Francii. Doporučuje se zvláště o slavnostních mších sv., protože dodává slavení skutečně slavnostní ráz. Kněz okouří kadidlem dary a oltář a potom jáhen nebo někdo s přisluhujících okouří kněze a lid. Kadidlo je symbolem naší modlitby, která stoupá k Bohu, a vzdává čest darům, které se brzy stanou Kristovým tělem a krví.
Omytí rukou kněze ~ Následuje omytí rukou kněze (oblíbený obřad ministrantů). Původně praktické gesto umytí rukou po přijetí darů nabylo postupem doby hlubokou symboliku vnitřního očištění, jak ji vyjadřuje i tichá modlitba kněze při tomto obřadu. Kněz má zanedlouho vstoupit do „svatyně svátých“ - eucharistické modlitby, a tak tato vnitřní očista je velmi žádoucí.
Výzva k modlitbě a modlitba nad dary ~ Příprava darů se uzavírá modlitbou nad dary, kterou přednáší nahlas kněz - podobně jako kněz uzavírá vstupní modlitbou úvodní obřady a modlitbou po přijímání eucharistickou modlitbu. Ve všech třech případech se kněz modlí ve jménu celého Božího lidu. Modlitba nad dary je uvedena výzvou k modlitbě s odpovědí lidu, která v hutné zkratce vyjadřuje hlavní cíl již blízké eucharistické oběti: „Ať ji [Bůh] přijme ke své slávě a spáse světa.“ Samotná modlitba nad dary pak vyjadřuje smysl darů přinesených na oltář. Proto v ní nechybějí odkazy na brzkou oběť a posvěcení věřících i případné připomínky svátků a světců, kteří se zrovna slaví.
Máme-li na závěr shrnout smysl přípravy darů, můžeme říci, že je to skutečně „příprava“: příprava na vrchol mše sv., kterým je eucharistická konsekrace. Všechno, z čeho se příprava darů skládá a co jsme zde krátce probírali, je více méně k této konsekraci zacíleno. S tím souvisí další smysl přípravy darů, kterým je naše malá oběť - oběť našich modliteb a prací, radostí a bolestí každého dne -, kterou připojujeme ke Kristově velké oběti.
-----
[1] Při výkladu jednotlivých momentů přípravy darů jsme se především inspirovali knihou: José Antonio Abad - Manuel Garrido: Iniciación a la Liturgia de la Iglesia. 4a ed. Madrid: Palabra, 2007, s. 312-320.
[2] Srov. „Učení o mešní oběti“ (17 9.1562), hl. 7. In: Dokumenty Tridentského koncilu. Praha: Krystal OP, 2015, s. 167.
