Autor: Anežka Hesová
Zdroj: © Salesiánský magazin č. 5/2016, s. 15
Datum napsání:
05.05.2016
Chytrý mobil potřebuje moudrého majitele
Prý už bych si měla pořídit chytrý mobil. Všichni ho mají. Já se ale pořád nějak zdráhám, mám dojem, že ani s tím „hloupým" neumím zacházet. Pozoruji mladé lidi, kterým odborníci říkají lookdown generation (generace sklopených očí), jak jsou přilepení k displeji svých zázračných smartphonů a napadá mě pět zásad, kterých bych se chtěla držet, ať už s chytrým nebo nechytrým telefonem:
1. Přítomný člověk je pro mě vždy důležitější
Když zvoní mobil, tak to v nás vyvolává pocit, že to přece zvednout musíme. „Promiň, někdo mi volá," řekneme v tom slušnějším (ale stále ještě nevhodném) případě a přerušíme hovor, vstaneme od jídelního stolu, necháme přítomného člověka čekat, protože ten „na telefonu" má nějak intuitivně přednost. Ale jakou přednost? Když pomineme výjimečné případy, kdy se má někdo narodit nebo zemřít, téměř vždy je telefonní hovor stejně (nebo méně) významný jako ten, který jsme telefonátem přerušili. Navíc přítomná osoba je tady a teď pro nás, zatímco telefonát je neplánované vyrušení, které může (a musí) počkat. Když nám někdo volá, často se hned zeptá, jestli neruší. Ve skutečnosti je tahle otázka úplně zbytečná. Nikdy bychom totiž neměli mobil zvedat, když „ruší“.
2. Když s někým mluvím, telefon nemám na očích
Vypadá to jako maličkost, ale mít v něčí společnosti mobil v kapse, nebo položený před sebou na stole, je velký rozdíl. Mobil na stole je vetřelec. Říká druhému člověku, že s ním sice jako by komunikuji, ale zároveň chci mít pod kontrolou svůj virtuální svět. Schovat telefon mimo dohled znamená dát druhému najevo, že mu chci věnovat plnou pozornost.
3. Můj telefonát není určen kolemjdoucím
Vždycky je mi divně, když někdo telefonuje v trolejbusu. Snažím se neposlouchat, ale moc mi to nejde. Vyslechla jsem si už takhle spoustu hádek, svěřování, pomluv a různých osobních výpovědí. Navíc to někdy opravdu obtěžuje, protože do telefonu většinou mluvíme víc nahlas. Setkávám se i s tím, že někdo mluví sice do telefonu, ale očividně si přeje, aby jeho telefonát slyšel i ten, kdo „náhodou“ stojí vedle. Vlastně hraje takové divadlo pro náhodně poslouchající publikum. Jenže ten, s kým mluví, ty ostatní nevidí! Je to komunikační zlozvyk, na který si chci dávat vždy pozor. Telefonní hovor je důvěrná záležitost určená výhradně tomu, s kým telefonuji.
4. Před dětmi zaměřuji svou pozornost na něco jiného
Nejmenší děti mají na tohle obzvlášť vyvinutý cit. Víc než jejich vlastní hračky je zajímá to, k čemu upínají svou pozornost dospělí. Mobil je tedy pro ně velmi brzy hlavním předmětem zájmu, protože vnímají, že pro jejich milované osoby je to něco důležitého. Děti jsou zkrátka naším zrcadlem. Kam se dívají naše oči, tam se budou dívat i ty jejich.
5. Čas bez mobilu je svátý
Jde to dnes ještě vůbec, nemít u sebe telefon? Jít na procházku, do restaurace nebo do kostela a nechat si mobil úmyslně doma, i za cenu, že mě zrovna někdo nezastihne on-line? Myslím, že to jde. A že je moc dobré dopřát si občas jakýsi technologický detox. Časem se mi totiž telefon (zvlášť ten chytrý plný zajímavých aplikací a podnětů) snadno stane prostředím, do kterého se „schovávám" před ostatním světem. Dokonce mě tam volá: Haló! Máš novou aktualizaci, máš novou zprávu, podívej se, co je nového! Ale telefon má být mým nástrojem komunikace, ne mým otrokářem. Do jaké míry můj život zkvalitňuje a do jaké míry odvádí mou pozornost od toho, co se kolem mě děje? Pravidelná dávka života bez mobilu může být pro člověka velmi osvobozující.
Prý už bych si měla pořídit chytrý mobil. Všichni ho mají. Já se ale pořád nějak zdráhám, mám dojem, že ani s tím „hloupým" neumím zacházet. Pozoruji mladé lidi, kterým odborníci říkají lookdown generation (generace sklopených očí), jak jsou přilepení k displeji svých zázračných smartphonů a napadá mě pět zásad, kterých bych se chtěla držet, ať už s chytrým nebo nechytrým telefonem:
1. Přítomný člověk je pro mě vždy důležitější
Když zvoní mobil, tak to v nás vyvolává pocit, že to přece zvednout musíme. „Promiň, někdo mi volá," řekneme v tom slušnějším (ale stále ještě nevhodném) případě a přerušíme hovor, vstaneme od jídelního stolu, necháme přítomného člověka čekat, protože ten „na telefonu" má nějak intuitivně přednost. Ale jakou přednost? Když pomineme výjimečné případy, kdy se má někdo narodit nebo zemřít, téměř vždy je telefonní hovor stejně (nebo méně) významný jako ten, který jsme telefonátem přerušili. Navíc přítomná osoba je tady a teď pro nás, zatímco telefonát je neplánované vyrušení, které může (a musí) počkat. Když nám někdo volá, často se hned zeptá, jestli neruší. Ve skutečnosti je tahle otázka úplně zbytečná. Nikdy bychom totiž neměli mobil zvedat, když „ruší“.
2. Když s někým mluvím, telefon nemám na očích
Vypadá to jako maličkost, ale mít v něčí společnosti mobil v kapse, nebo položený před sebou na stole, je velký rozdíl. Mobil na stole je vetřelec. Říká druhému člověku, že s ním sice jako by komunikuji, ale zároveň chci mít pod kontrolou svůj virtuální svět. Schovat telefon mimo dohled znamená dát druhému najevo, že mu chci věnovat plnou pozornost.
3. Můj telefonát není určen kolemjdoucím
Vždycky je mi divně, když někdo telefonuje v trolejbusu. Snažím se neposlouchat, ale moc mi to nejde. Vyslechla jsem si už takhle spoustu hádek, svěřování, pomluv a různých osobních výpovědí. Navíc to někdy opravdu obtěžuje, protože do telefonu většinou mluvíme víc nahlas. Setkávám se i s tím, že někdo mluví sice do telefonu, ale očividně si přeje, aby jeho telefonát slyšel i ten, kdo „náhodou“ stojí vedle. Vlastně hraje takové divadlo pro náhodně poslouchající publikum. Jenže ten, s kým mluví, ty ostatní nevidí! Je to komunikační zlozvyk, na který si chci dávat vždy pozor. Telefonní hovor je důvěrná záležitost určená výhradně tomu, s kým telefonuji.
4. Před dětmi zaměřuji svou pozornost na něco jiného
Nejmenší děti mají na tohle obzvlášť vyvinutý cit. Víc než jejich vlastní hračky je zajímá to, k čemu upínají svou pozornost dospělí. Mobil je tedy pro ně velmi brzy hlavním předmětem zájmu, protože vnímají, že pro jejich milované osoby je to něco důležitého. Děti jsou zkrátka naším zrcadlem. Kam se dívají naše oči, tam se budou dívat i ty jejich.
5. Čas bez mobilu je svátý
Jde to dnes ještě vůbec, nemít u sebe telefon? Jít na procházku, do restaurace nebo do kostela a nechat si mobil úmyslně doma, i za cenu, že mě zrovna někdo nezastihne on-line? Myslím, že to jde. A že je moc dobré dopřát si občas jakýsi technologický detox. Časem se mi totiž telefon (zvlášť ten chytrý plný zajímavých aplikací a podnětů) snadno stane prostředím, do kterého se „schovávám" před ostatním světem. Dokonce mě tam volá: Haló! Máš novou aktualizaci, máš novou zprávu, podívej se, co je nového! Ale telefon má být mým nástrojem komunikace, ne mým otrokářem. Do jaké míry můj život zkvalitňuje a do jaké míry odvádí mou pozornost od toho, co se kolem mě děje? Pravidelná dávka života bez mobilu může být pro člověka velmi osvobozující.
