Andělův pozdrav nás učí lásce ⋅ Tomáš Jellúš

Slavnost Zvěstování Páně nám klade do pozornosti událost, kdy Pannu Marii navštívil nebeský posel, aby jí oznámil, že se stane Boží Matkou. Okamžik zvěstování začíná pozdravem, který Pannu Marii překvapil, ale zároveň motivoval ke službě. Znáte lásku na první pohled? Někdo vás okouzlí hned při prvním setkání. Ukradne vám srdce, dostane se vám pod kůži, pod všechny vaše masky, přímo do všeho jádra. Obyčejně jsme při tom jako opevněná hradba a „střílíme“ na každého, kdo se k nám chce přiblížit. Všem nám totiž bylo už mnohokrát ublížené, abychom jen tak důvěřovali. Jak se mu to tedy podařilo? Je to síla prvotního kontaktu. Jsou lidé, kteří hned jak se objeví, vyzařují ze sebe dobro a krásu. Ježíš byl rovněž takový. Člověka přitahoval už svou přítomností.

Síla prvního kontaktu je nesmírná. Většinou se projevuje v pozdravu. Už samotná ochota někoho pozdravit je veliká věc, neboť v něm druhému přejeme dobro. Byl jsem s kamarádem na procházce. Během ní potkal svého kolegu, který ho nepozdravil. „Příště ho poplivám, aspoň si mě všimne,“ dodal kamarád smutně. Pozdrav je základní lidská slušnost. Vysílá první „SMS“ do našeho nitra. V biblickém světě se na pozdrav kladl velký důraz. První dojem člověk nevymaže a nikdy se na něj nezapomíná. Když se Bůh přibližuje k člověku, jeho pozdrav je jako heslo do tajemného světa lásky. Jako mikročip, který v sobě obsahuje zakódované poselství lásky.

Pozdrav slovem

Jsme zvyklí nejčastěji zdravit řečí, slovem. Slovo je znamením komunikace, kontaktu a společenství. Sám Bůh se v Janově evangeliu označuje jako slovo: „Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh“ (Jn 1, 1). Vyřčené slovo má moc druhého člověka pohladit, zachránit, ale i velice zranit, ublížit mu. Slovo padlého anděla non serviam (nebudu sloužit) a serviam (budu sloužit) dobrých duchů rozhodlo o jejich osudu. Nejvíc umí zranit jednoduché „ne“ bez vysvětlení. Bůh je pro člověka velké „ano.“ Ve své podstatě je slovem přijetí. Není totiž slovo jako slovo.

Pozdravné slovo má svoji melodii, zabarvení, tón, hlasitost. Lidé od nás očekávají hlas, který je nebude stresovat, ale uklidňovat. Vždyť jak velký rozdíl je v melodii hlasu při ukolébavce a při uřvaném rozkazu. Neočekává se od nás mnoho. Prostý pozdrav umí člověku vrátit odumřelou radost. Navíc, pozdrav sám od sebe je posláním. Někdy dokonce není nutné ani slovo. Stačí dát i svoje uši do služby, služby naslouchání. Proto je máme dvě a ústa jen jedna. Ochota poslouchat a vyslechnout druhého je pozdrav a dar současně.

Pozdrav řečí těla

Naše tělo vyjadřuje pozdrav ještě víc než ústa. Jsme-li v napětí a nervózní, náš pozdrav - ať se jakkoliv snažíme - může druhého vystrašit, znepokojit. A přitom my máme být tvůrci a šiřiteli pokoje. Nejvíc „vyprávějí“ naše oči. Oči jsou oknem do duše člověka. V očích se nám leskne láska či nepřijetí druhého. Zrcadlíme v nich dobrá přání lásky a porozumění. Jsme-li smutní, Bůh nám do cesty posílá lidi lásky, v jejichž očích nacházíme i sebe samé. Zamilovaní lidé říkají: „Ztratil jsem se ve tvých očích, našel jsem tam přijetí a domov.“ Velice bolí, pokud vám někdo sice podává ruku na pozdrav, ale  do očí se vám ani nepodívá.

Je to vrcholný pozdrav ignorace: nezajímáš mě, jsi pro mne nikdo. Ježíšův pohled způsoboval v člověku revoluci. Petr Ježíše zradil, ale v jeho jediném pohledu našel odpuštění, lásku a porozumění. To ho zachránilo, aby nedopadl jako Jidáš. „A vyšel ven a hořce se rozplakal“ (Lk 22, 62). Jeho slzy opětovaly Ježíšův pozdrav očí lásky, který Petrovi daroval. Máme zde celou mimiku, držení těla... Když chce chlapec pozdravit svoje děvče, třesou se mu kolena. V posilovně může trávit celé dny, i tak se mu budou třást, protože ho odzbrojila svým kouzlem. Jednoduchá gesta pozdravu mohou druhému zpříjemnit, ale i pokazit celý den. Dnes v naší tvrdé době jednoduchá gesta úcty, lásky a pozornosti jaksi mizí. A přesto je potřebujeme. Potřebujeme pozdrav lásky.

Nepřímý pozdrav

Pozdravem vyjadřujeme poselství. Co chceme říct, vložíme do slova. Jsme-li stydlivější, neukryjeme to ani řečí našeho těla. Jsou však věci, které nechceme dát najevo, ale přece v nás křičí, když potkáme toho druhého. Mladík potkává dívčinu svých snů, ale bojí se jí říct, že se mu líbí. Proto skryje svoje poselství do hádanky: „Jé, slečno, jakého máte krásného psíka, můžu si ho pohladit?“ Vroucí pozdrav a to, jak se raduje z psíka, jak ho obdivuje, hladí a hraje si s ním, ve skutečnosti nepatří zvířátku, ale dívčině. Je to skryté poselství: „Jé, slečno, jakého máte krásného psíka, můžu si ,tebe‘ pohladit?“

Anebo nám někdo ublížil, zranil nás. Jestliže se s ním setkáme, náš pozdrav je jednoduchý a chladný. Ale ukrývá v sobě víc. Je mnoho věcí, které nechceme anebo nemůžeme při pozdravu říct druhému, a přece „mluvíme“. Člověk lásky umí v pozdravu vycítit i nepřímá poselství. Možná ten druhý něco důležitého potřebuje, možná se trápí, možná zoufale prosí o pomoc. Kdo má v sobě radar lásky, umí číst i  mezi řádky. Umí vyjít v ústrety člověku, který se bojí svoji prosbu vyslovit nahlas.

Pozdrav zamilovaných

Nejzajímavější jsou pozdravy zamilovaných. Při každém prostém pozdravu si odevzdávají něco hodnotného a krásného. Jsou to zašifrovaná poselství lásky, něhy, porozumění, podpory. Zamilovaný člověk vkládá i do jednoduchého pozdravu celé svoje srdce. V nebi se takto budeme mezi sebou dorozumívat všichni. Ježíš od nás očekává, že budeme umět komunikovat pozdrav přijetí všem. I těm, co jsou nám nesympatičtí, či těm, co nám ublížili. On takto komunikoval i s nepřáteli. I Jidáše nazýval přítelem a ve chvíli zrady mu dal vrcholný projev přátelství sdílením jedné misky. Zamilovaní mají často vlastní formu řeči. Mají určité znaky, symboly, kterým rozumějí pouze oni a které jsou symbolem intimity, kterou prožívají. Znal jsem mladý pár, který si vytvořil imaginární zvířátko „pro“. 

Vzniklo tak, že on jí omylem odeslal SMS dřív, než stihl dopsat slovo prosím. Poslal jen „pro“. Nakonec se to stalo symbolem jejich vzájemného spojení. Protože nikdo nevěděl, co je „pro“, jen oni dva. I Ježíš s námi používá tajemný jazyk lásky. Má s námi tajemství, která s druhými nemá. Tajemství anebo tajná řeč je formou, díky které se lidský duch cítí výjimečný a milovaný. Když nám Ježíš adresuje pozdrav, dotýká se věcí, které jsou hluboko v našem nitru a kterým rozumíme pouze my. Naznačuje to nesmírnou hloubku porozumění, úcty a lásky, které k nám cítí. Jeho pozdrav stojí zato.

Andělův pozdrav Panně Marii

Model každého pozdravu nacházíme v pozdravu, který anděl adresoval Marii, když jí svěřoval poslání, které změnilo dějiny lidstva. Tento pozdrav přichází v tom nejvhodnějším čase. Tolik toužíme, abychom poselství pozdravu dostali přesně tehdy, kdy je to pro nás aktuální. Když nás něco tíží, zdržení je znakem nelásky. Anděl se nezpozdil. Přišel včas a vhod k Panně zasnoubené, jak se dál popisuje Mariin status. Pozdrav přichází přímo doprostřed našich vztahů. Anděl navazuje na vztah, který Maria má. Boží pozdrav vždycky přichází do sítě vztahů. Týká se toho, co prožíváme a s kým to prožíváme. Její jméno bylo Maria - pozdrav tedy není anonymní. Týká se konkrétního člověka. Týká se nás zde a nyní; v daném čase, se vším tím, co nás vytváří, co nás trápí, co námi hýbe.

Nikdo neumí naše jméno vyslovit tak krásně jako Ježíš. Pamatujete si, jak Ježíše po vzkříšení Marie Magdaléna nepoznala, avšak když s něhou a láskou vyslovil její jméno, rozplakala se a padla mu k nohám? Jak překrásně musel její jméno vyslovit. Andělův pozdrav má správné pořadí - nejprve pozdrav: „Zdrávas’“, potom pochvala: „jsi požehnaná“, a až potom poslání, které je pozitivní a spojuje se s vnitřní duchovní útěchou a nadějí (porov. Lk 1, 26-38).

Andělův pozdrav je modelem pro všechny naše pozdravy. Učí nás lásce. Učí nás, jak důležitý je první kontakt a jak lidé hladově čekají na poselství srdce. Pozdrav z nebe nedostává pouze Panna Maria. Dostáváme ho každý den i my. Objevíme ho v našem srdci jako tichý vánek lásky.