Autor: P. Sylwester Malikowski | Archidioecesis Gedanensis
Český překlad: P. Jan Lisowski | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
14.05.2014
Jednou během dětské mše svaté jsem položil dětem otázku, odkud se berou kněží. Byla to otázka, na kterou měly děti těžkosti odpovědět. Nastalo úplné ticho, a po tom tichu jistý chlapec zvedl ruku a řekl, že kněží se berou … z knihkupectví. Nejpravděpodobněji se mu slovo „kněží” spojilo s knížkami a proto taková odpověď. Odkud se tedy berou kněží? Víme dobře, že ne z měsíce ani z jiného světa, ale ze společnosti. V listě sv. Pavla Židům čteme: „Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti za hříchy” (Žid 5, 1). Kněz to je člověk, je to člověk „braný” z lidu, a tedy někdo, kdo se vychovává a vyrůstá s jinými…je to někdo, kdo zakouší to samé, co jeho vrstevníci.
Často jsem se setkával s takovým tvrzením, že „kněz to je člověk, takový jako každý jiný”. Když se díváme na život kněze a jeho službu velmi povrchně, je možné souhlasit s tvrzením, že kněz to je jenom „zaměstnání”. Ale když se zastavíme u podstaty kněžství a u služby kněze, tedy takové tvrzení nejen že nesedí, ale rozhodně deformuje to, čím je tato svátost. Kněžství to není nějaká fakulta, kterou je možné si udělat, jako něco dodatečného, ale je to odevzdání celého svého života Bohu i církvi, až do konce života. Kristus, který někoho povolává do kněžského stavu, nechce pracovníka jenom na půlku etátu, ale chce pastýře, který tak jak On odevzdává svůj život za ovce (Jan 10, 11-12).
Takže díváme-li se na velikost a důstojnost, jakou Bůh uděluje těm, které povolává ke kněžství, vnímáme-li kněze v perspektivě jenom a výlučně jako „obyčejného člověka” umenšujeme hodnotu této svátosti. Samozřejmě tento poklad nosím v hliněných nádobách (2 Kor 4, 7); jako kněží nejsme svobodní od hříchu a slabosti, ale „to” co nosíme to je přece „poklad”! V okamžiku kněžského svěcení, skrze ruce biskupa, jsme obdrželi výjimečný dar (1 Tim 4,12) a velkou důstojnost. Přiznám, že zvláštním způsobem jsem toto zakusil v den mé primice, když po požehnání ke mně někteří přistupovali a líbali žehnající ruce…Tehdy mi došlo, tehdy jsem pochopil, že to již nejsou „moje” ruce, ale Kristovy.
Když budeme pamatovat na to, že to Bůh působí skrze kněze, že to Bůh žehná věrným, odpouští ve svátosti smíření, uzdravuje i posiluje nemocné během mazání svatým olejem, promlouvá k lidem ve Slově u ambonu, to určitě nebudeme souhlasit s tvrzením že „kněz to je člověk jako každý jiný”. V okamžiku svěcení jsme obdrželi dar, který má sloužit jiným lidem na cestě spasení; dar, který my sami nemůžeme dokonce pochopit. Nejedná se tady o pýchu a vyvyšování se. Právě naopak - o postoj služby a velikou zodpovědnost za tento cenný „poklad“. Pokud je kněžství zvláštním darem, o to víc se na kněze vztahuji tato slova: „kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat” (Lk 12,48).
Často jsem se setkával s takovým tvrzením, že „kněz to je člověk, takový jako každý jiný”. Když se díváme na život kněze a jeho službu velmi povrchně, je možné souhlasit s tvrzením, že kněz to je jenom „zaměstnání”. Ale když se zastavíme u podstaty kněžství a u služby kněze, tedy takové tvrzení nejen že nesedí, ale rozhodně deformuje to, čím je tato svátost. Kněžství to není nějaká fakulta, kterou je možné si udělat, jako něco dodatečného, ale je to odevzdání celého svého života Bohu i církvi, až do konce života. Kristus, který někoho povolává do kněžského stavu, nechce pracovníka jenom na půlku etátu, ale chce pastýře, který tak jak On odevzdává svůj život za ovce (Jan 10, 11-12).
Takže díváme-li se na velikost a důstojnost, jakou Bůh uděluje těm, které povolává ke kněžství, vnímáme-li kněze v perspektivě jenom a výlučně jako „obyčejného člověka” umenšujeme hodnotu této svátosti. Samozřejmě tento poklad nosím v hliněných nádobách (2 Kor 4, 7); jako kněží nejsme svobodní od hříchu a slabosti, ale „to” co nosíme to je přece „poklad”! V okamžiku kněžského svěcení, skrze ruce biskupa, jsme obdrželi výjimečný dar (1 Tim 4,12) a velkou důstojnost. Přiznám, že zvláštním způsobem jsem toto zakusil v den mé primice, když po požehnání ke mně někteří přistupovali a líbali žehnající ruce…Tehdy mi došlo, tehdy jsem pochopil, že to již nejsou „moje” ruce, ale Kristovy.
Když budeme pamatovat na to, že to Bůh působí skrze kněze, že to Bůh žehná věrným, odpouští ve svátosti smíření, uzdravuje i posiluje nemocné během mazání svatým olejem, promlouvá k lidem ve Slově u ambonu, to určitě nebudeme souhlasit s tvrzením že „kněz to je člověk jako každý jiný”. V okamžiku svěcení jsme obdrželi dar, který má sloužit jiným lidem na cestě spasení; dar, který my sami nemůžeme dokonce pochopit. Nejedná se tady o pýchu a vyvyšování se. Právě naopak - o postoj služby a velikou zodpovědnost za tento cenný „poklad“. Pokud je kněžství zvláštním darem, o to víc se na kněze vztahuji tato slova: „kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat” (Lk 12,48).
