Autor: P. Paweł Lemańczyk | Archidioecesis Gedanensis
Český překlad: P. Jan Lisowski | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
26.03.2014
Kněz jako dobrý pastýř, nebo služebník Dobrého Pastýře?
Ve chvíli přijetí kněžského svěcení se každý z nás kněží má stát Dobrým Pastýřem a současně služebníkem jediného Dobrého Pastýře. Avšak bytí Dobrým Pastýřem je pro dnešního kněze obrovskou výzvou, neboť žijeme v době, kdy stále se měnící společnost volá po autentičnosti, jednoduchosti, touží po znameních, jednoduše nechce nic jiného, než ničím „nezkalené“ svědectví života. Zkrátka cesta kněžství je dnes velmi náročná…
Co však tato cesta ode mne jako kněze vyžaduje? Jít za Ježíšem až na kříž, na Golgotu. Tato cesta ode mne vyžaduje, abych se stal obětí pro jiné. Nikoli já, ale vždy Kristus má být v centru. Nemám hlásat sebe, nýbrž Krista, a to zmrtvýchvstalého, který dává život. Ve chvíli, kdy jsem přijal kněžské svěcení jsem si uvědomil, že v sobě musím neustále probouzet uvědomění, že patřím k Ježíši Kristu, že jsem se stal, jak to velmi výstižně a nejednou zdůraznil kardinál Mauro Piacenza, „živým památníkem Boha”, který mi nedaroval kněžství kvůli zásluhám nebo nějakému omezení.
On mě povolal k důvěrné účasti v Jeho životě, což se uskutečňuje v každodenním sloužení Nejsvětější Oběti, při které, i přes své slabosti a žádné zásluhy, mohu provádět každou liturgickou činnost na Jeho památku. Avšak k tomu, abych tuto pravdu mohl mít po celou dobu ve své mysli, je potřeba si ji vštípit a vychutnávat si ji den po dni v Božím slovu, které je „živé a účinné, schopné proměnit každou touhu a myšlenku srdce”. Jedině s tímto přístupem ke mši svaté ji mohou pokaždé prožívat o něco jinak. Bůh mi dává každý den pocítit, že ve v Eucharistii má všechno svůj počátek, a nejen to, v ní je dokonce všechno obsaženo, neboť právě ona spojuje v jedno nebe a zemi. Když se chystám sloužit mši svatou, snažím se uvědomit si, že nestačí ji „jednoduše“ odsloužit. To nestačí, protože potřebuji žít tím, co sloužím, protože jedině takto budu knězem po vzoru Ježíše Krista, jedině takto budu autentickým svědkem.
Mou osobní tragédií, ale také tragédií společenství církve by bylo, kdybych sloužil mši svatou takříkajíc „z nutnosti“. Proto je potřeba, abych neustále pracoval na svém duchovnu a tento duchovní rozměr rozvíjel, protože jedině takto budu v autentickém vztahu s Pánem, který bude mou identitou. Někteří mohou mít pochybnosti - jak může být Bůh něčí identitou? Může, dokonce musí, protože když v sobě nemáte Boží identitu, nejste v trvalém vztahu s Ježíšem, budete pouze služebníky, kteří vykonávají svou profesi, nikoli poslání. Aby k tomu nedošlo, je potřeba rozvíjet svůj život v modlitbě, který bude svědčit o tom, že jsem kněz, který cítí, že jej Bůh miluje.
Pokud se můj pohled „zkříží“ s pohledem Boha, právě tehdy budu autentickým člověkem modlitby, který všechno svěřil Bohu. Být autentickým, modlícím se knězem neznamená „odříkávat modlitby“. Odříkávat modlitby nestačí, je potřeba se modlit s dětskou důvěrou a jednoduchostí. Bůh nepotřebuje vytříbená slova „nasáknutá“ teologií. On potřebuje mou přítomnost, mou věrnou vytrvalost při něm a pohled upřený na jeho Nejsvětější Tvář k tomu, aby mne mohl celého prostoupit a poznávat, aby se dotýkal toho, co je potřeba ve mně ještě uzdravit, a aby vlil do mého srdce moře své otcovské lásky. Proto se nemohu bát toho, co přinese příští den, stačí důvěřovat Bohu a Jeho lásce a on mi dodá odvahu k tomu, abych se stával knězem - Jeho služebníkem. Potřebuji se zaposlouchat do toho, co mi Ježíš říká v každé vteřině mého života a tomuto postoji mne může naučit Marie, sestra Marty, která usedla u nohou Pána a naslouchala Jeho slovům. Pokud si vyberu tuto cestu, bude to ta nejlepší volba, které mne již nikdy nikdo nezbaví.
Ve chvíli přijetí kněžského svěcení se každý z nás kněží má stát Dobrým Pastýřem a současně služebníkem jediného Dobrého Pastýře. Avšak bytí Dobrým Pastýřem je pro dnešního kněze obrovskou výzvou, neboť žijeme v době, kdy stále se měnící společnost volá po autentičnosti, jednoduchosti, touží po znameních, jednoduše nechce nic jiného, než ničím „nezkalené“ svědectví života. Zkrátka cesta kněžství je dnes velmi náročná…
Co však tato cesta ode mne jako kněze vyžaduje? Jít za Ježíšem až na kříž, na Golgotu. Tato cesta ode mne vyžaduje, abych se stal obětí pro jiné. Nikoli já, ale vždy Kristus má být v centru. Nemám hlásat sebe, nýbrž Krista, a to zmrtvýchvstalého, který dává život. Ve chvíli, kdy jsem přijal kněžské svěcení jsem si uvědomil, že v sobě musím neustále probouzet uvědomění, že patřím k Ježíši Kristu, že jsem se stal, jak to velmi výstižně a nejednou zdůraznil kardinál Mauro Piacenza, „živým památníkem Boha”, který mi nedaroval kněžství kvůli zásluhám nebo nějakému omezení.
On mě povolal k důvěrné účasti v Jeho životě, což se uskutečňuje v každodenním sloužení Nejsvětější Oběti, při které, i přes své slabosti a žádné zásluhy, mohu provádět každou liturgickou činnost na Jeho památku. Avšak k tomu, abych tuto pravdu mohl mít po celou dobu ve své mysli, je potřeba si ji vštípit a vychutnávat si ji den po dni v Božím slovu, které je „živé a účinné, schopné proměnit každou touhu a myšlenku srdce”. Jedině s tímto přístupem ke mši svaté ji mohou pokaždé prožívat o něco jinak. Bůh mi dává každý den pocítit, že ve v Eucharistii má všechno svůj počátek, a nejen to, v ní je dokonce všechno obsaženo, neboť právě ona spojuje v jedno nebe a zemi. Když se chystám sloužit mši svatou, snažím se uvědomit si, že nestačí ji „jednoduše“ odsloužit. To nestačí, protože potřebuji žít tím, co sloužím, protože jedině takto budu knězem po vzoru Ježíše Krista, jedině takto budu autentickým svědkem.
Mou osobní tragédií, ale také tragédií společenství církve by bylo, kdybych sloužil mši svatou takříkajíc „z nutnosti“. Proto je potřeba, abych neustále pracoval na svém duchovnu a tento duchovní rozměr rozvíjel, protože jedině takto budu v autentickém vztahu s Pánem, který bude mou identitou. Někteří mohou mít pochybnosti - jak může být Bůh něčí identitou? Může, dokonce musí, protože když v sobě nemáte Boží identitu, nejste v trvalém vztahu s Ježíšem, budete pouze služebníky, kteří vykonávají svou profesi, nikoli poslání. Aby k tomu nedošlo, je potřeba rozvíjet svůj život v modlitbě, který bude svědčit o tom, že jsem kněz, který cítí, že jej Bůh miluje.
Pokud se můj pohled „zkříží“ s pohledem Boha, právě tehdy budu autentickým člověkem modlitby, který všechno svěřil Bohu. Být autentickým, modlícím se knězem neznamená „odříkávat modlitby“. Odříkávat modlitby nestačí, je potřeba se modlit s dětskou důvěrou a jednoduchostí. Bůh nepotřebuje vytříbená slova „nasáknutá“ teologií. On potřebuje mou přítomnost, mou věrnou vytrvalost při něm a pohled upřený na jeho Nejsvětější Tvář k tomu, aby mne mohl celého prostoupit a poznávat, aby se dotýkal toho, co je potřeba ve mně ještě uzdravit, a aby vlil do mého srdce moře své otcovské lásky. Proto se nemohu bát toho, co přinese příští den, stačí důvěřovat Bohu a Jeho lásce a on mi dodá odvahu k tomu, abych se stával knězem - Jeho služebníkem. Potřebuji se zaposlouchat do toho, co mi Ježíš říká v každé vteřině mého života a tomuto postoji mne může naučit Marie, sestra Marty, která usedla u nohou Pána a naslouchala Jeho slovům. Pokud si vyberu tuto cestu, bude to ta nejlepší volba, které mne již nikdy nikdo nezbaví.
