Autor: P. František Sočúvka, SJ
Zdroj: © eucharistie.cz
Datum napsání:
14.05.2014
„Kněz skoro nikdy není přijímaný s lhostejností.“ (Francois Moriac) Buď lidi přitahuje, nebo odpuzuje. O kněžích v křesťanském smyslu se hovořilo a hovoří i dnes - nejen v církevních kruzích, ale i mimo ni. Jednak dobromyslně s cílem pomoci jim plnit jejich poslání, ale i kriticky, a to pro nedostatky, které jsou každému člověku vlastní. A ty kněžské jsou velmi viditelné, protože život kněze je nejednou sledovaný pod lupou. Jedno je jisté. Úloha a poslání kněze v současné společnosti, která se neuvěřitelně rychle mění, potřebuje obnovu. Společnost potřebuje kněžské vzory, které by byly přitažlivé pro dnešního člověka. Jako opakující se refrén v dějinách je tedy možné slyšet otázku: Jaký má dnes vlastně být kněz? Kladou si ji představení kněžských seminářů, osobně si ji klade každý, které Pán povolal, aby ho následovali. Tedy, jaký má být kněz?
Kněz musí být velký a malý zároveň. Vznešený duchem, jako by byl královského rodu, ale současně jednoduchý a skromný jako služebník. Musí to být hrdina, který zvítězil sám nad sebou; člověk, který zápasil s Bohem a zároveň hříšník, kterému Bůh odpustil. Musí být pramenem svatého života, služebníkem slabých, bojácných a nejistých, ale pánem a vládcem svých vlastních tužeb a přání. Člověkem, který se nepoklonkuje nikomu z velkých tohoto světa, ale sklání se před malými, bídnými a bezbrannými. Kněz musí tím, kdo následuje svého Mistra; musí vést duchovní zápasy, žebrákem prosícím se vztaženýma rukama, ale i heroldem přinášejícím drahocenné dary.
Kněz musí být mužem na bitevním poli a matkou u lůžek nemocných. Musí být starcem v rozjímání, ale dítětem v důvěře. Musí upírat svou mysl a srdce na vyšší sféry, ale nepodceňovat ani malé věci. Být nositelem radosti a pokoje, hlasatelem radostné zvěsti, ale důvěrně musí poznat i bolest. Kněz musí být jasný v myšlení a přímý v řeči. Musí být přítelem pokoje, ale nepřítelem nečinnosti. Kněz musí být velký a malý zároveň. Co konkrétně znamená malý a velký zároveň naznačuje i následující příběh z mládí argentinského kardinála Eduarda Tironia, který dlouhá léta pracoval v několika vatikánských kongregacích: Stal se ze mě kněz.
Po téměř desíti letech po vysvěcení mne můj biskup chtěl poslat na studia do Říma. Ale já, uvědomujíc si chatrné zdraví své matky, jsem trochu váhal. A tak jsem se nejdříve na její skutečný zdravotní stav šel zeptat jejího ošetřujícího lékaře. Ten mi řekl, že s máminým srdcem je to asi tak, jako s křehkostí skla. Může ještě žít i desítky let, ale stejně tak může v okamžiku zemřít. Rozhodl jsem se tedy neodcestovat do Říma a oznámil jsem to i mámě. Ta mi řekla: „Synu, za odmítnutí jít do Říma jako turista bych ti byla vděčná. Ale tebe tam posílá biskup, aby ses lépe připravil na službu Církvi. Ty tam musíš jít. Pokud je Boží vůle, abych zemřela, když u mne nebudeš, stane se to, i kdybys byl zrovna ve vedlejší místnosti… Odcestoval jsem tedy na studia do Říma a úspěšně jsem je ukončil a vrátil se domů. Mámu si Pán povolal k sobě, když měla 82 let a zemřela v mém náručí.
„V každém z nás přebývají tři osoby. Ta, kterou vidí jiní, ta kterou vidíme my a ta, kterou vidí Bůh.“ Miguel Unamuno (špan.spisovatel a filosof) Tři uvedené osoby, které soužijí v našem nitru představují tři odlišné způsoby, kterými se projevuje naše „já“. Především je tu vnější zdání, které často klame, jak je patrné z pojmu samotného. Pak je pravá identita, která ale není nevyhnutelně původní, protože člověk dokáže klamat a oklamat i sebe samotného a to tehdy, když jednoduše ignoruje nebo si nevšímá toho, co se nachází v hlubinách jeho duše a vědomí.
Nakonec je tu pravdivost pohledu, kterým nás vidí samotný Bůh. Boží zrak proniká pod každý, jakkoli tvrdý povrch. Prohlédne každý druh naší sebeobrany, dostává se až do srdce, do nejtajnějších hlubin našeho „já“. Pokojný je člověk, který dokáže odstranit všechny vzpomenuté rozdíly a sjednotit vše v průzračné a upřímné, nepokrytecké „já“. Je to nejvýš náročná úloha. Tuším nesplnitelná. Ale tímto směrem se musíme usilovat kráčet všichni, kteří se považujeme za skutečné vyznavače Krista. Vyznávače toho, který ačkoli byl velký, stal se malým, a který jediný o sobě prohlásil, že je Cesta, Pravda a Život.
Kněz musí být velký a malý zároveň. Vznešený duchem, jako by byl královského rodu, ale současně jednoduchý a skromný jako služebník. Musí to být hrdina, který zvítězil sám nad sebou; člověk, který zápasil s Bohem a zároveň hříšník, kterému Bůh odpustil. Musí být pramenem svatého života, služebníkem slabých, bojácných a nejistých, ale pánem a vládcem svých vlastních tužeb a přání. Člověkem, který se nepoklonkuje nikomu z velkých tohoto světa, ale sklání se před malými, bídnými a bezbrannými. Kněz musí tím, kdo následuje svého Mistra; musí vést duchovní zápasy, žebrákem prosícím se vztaženýma rukama, ale i heroldem přinášejícím drahocenné dary.
Kněz musí být mužem na bitevním poli a matkou u lůžek nemocných. Musí být starcem v rozjímání, ale dítětem v důvěře. Musí upírat svou mysl a srdce na vyšší sféry, ale nepodceňovat ani malé věci. Být nositelem radosti a pokoje, hlasatelem radostné zvěsti, ale důvěrně musí poznat i bolest. Kněz musí být jasný v myšlení a přímý v řeči. Musí být přítelem pokoje, ale nepřítelem nečinnosti. Kněz musí být velký a malý zároveň. Co konkrétně znamená malý a velký zároveň naznačuje i následující příběh z mládí argentinského kardinála Eduarda Tironia, který dlouhá léta pracoval v několika vatikánských kongregacích: Stal se ze mě kněz.
Po téměř desíti letech po vysvěcení mne můj biskup chtěl poslat na studia do Říma. Ale já, uvědomujíc si chatrné zdraví své matky, jsem trochu váhal. A tak jsem se nejdříve na její skutečný zdravotní stav šel zeptat jejího ošetřujícího lékaře. Ten mi řekl, že s máminým srdcem je to asi tak, jako s křehkostí skla. Může ještě žít i desítky let, ale stejně tak může v okamžiku zemřít. Rozhodl jsem se tedy neodcestovat do Říma a oznámil jsem to i mámě. Ta mi řekla: „Synu, za odmítnutí jít do Říma jako turista bych ti byla vděčná. Ale tebe tam posílá biskup, aby ses lépe připravil na službu Církvi. Ty tam musíš jít. Pokud je Boží vůle, abych zemřela, když u mne nebudeš, stane se to, i kdybys byl zrovna ve vedlejší místnosti… Odcestoval jsem tedy na studia do Říma a úspěšně jsem je ukončil a vrátil se domů. Mámu si Pán povolal k sobě, když měla 82 let a zemřela v mém náručí.
„V každém z nás přebývají tři osoby. Ta, kterou vidí jiní, ta kterou vidíme my a ta, kterou vidí Bůh.“ Miguel Unamuno (špan.spisovatel a filosof) Tři uvedené osoby, které soužijí v našem nitru představují tři odlišné způsoby, kterými se projevuje naše „já“. Především je tu vnější zdání, které často klame, jak je patrné z pojmu samotného. Pak je pravá identita, která ale není nevyhnutelně původní, protože člověk dokáže klamat a oklamat i sebe samotného a to tehdy, když jednoduše ignoruje nebo si nevšímá toho, co se nachází v hlubinách jeho duše a vědomí.
Nakonec je tu pravdivost pohledu, kterým nás vidí samotný Bůh. Boží zrak proniká pod každý, jakkoli tvrdý povrch. Prohlédne každý druh naší sebeobrany, dostává se až do srdce, do nejtajnějších hlubin našeho „já“. Pokojný je člověk, který dokáže odstranit všechny vzpomenuté rozdíly a sjednotit vše v průzračné a upřímné, nepokrytecké „já“. Je to nejvýš náročná úloha. Tuším nesplnitelná. Ale tímto směrem se musíme usilovat kráčet všichni, kteří se považujeme za skutečné vyznavače Krista. Vyznávače toho, který ačkoli byl velký, stal se malým, a který jediný o sobě prohlásil, že je Cesta, Pravda a Život.
