Autor: Hans Peter Royer
Zdroj: © Ethos č. 3/2010, s. 18-23 | ethosfund.ch
Datum napsání:
15.07.2010
Co je hřích?
Když se řekne hřích, tak si vzpomeneme na vraždy, znásilňování, na zloděje, prostě na zločiny, za které nás stát volá k zodpovědnosti. Ale původ hříchu je někde jinde.
Moderní člověk si myslel, že lidstvo se bude vyvíjet, bude ovládat svůj rozum a lidé budou spolu žít v míru. Věřili jsme v pokrok vědy, techniky, intelektu. Fakta osvíceného 20. století nás však vedou k vystřízlivění. Bylo to nejkrvavější století světových dějin: Stalin v Rusku, Mao Ce-tung v Číně, Hitler v Evropě, Hirošima, Vietnam... Před druhou světovou válkou by nikdo nevěřil, že Němci by byli schopni takových zvěrstev jako holocaust. Německo i Rakousko byly známé země myslitelů, hudebníků a básníků. Ale stalo se. Věřit, že 21. století bude lepší, je iluze. V současnosti zuří na světě asi čtyřicet válek. Každý den teče krev. Člověk je rozporuplná bytost. Na jedné straně jsme tak tvořiví - a na druhé straně tak znetvoření. Vymysleli jsme horkovzdušné balony a radujeme se z krásy stvoření. A současně vymýšlíme miny, kterými trháme dětem nohy. Svým dětem se snažíme dát co nejlepší vzdělání a mladé dívky prodáváme kuplířům. Stavíme mosty mezi národy a zároveň srovnáváme města se zemí.
To já běžím špatně
Jedny londýnské noviny kdysi vyzvaly své čtenáře, aby zaslali do redakce článek na téma: „Co se to s tímto světem děje? Co je na něm špatného?“ Anglický státník Gilbert Keith Chesterton odpověděl mimořádně stručně a novináři tomu v první chvíli nerozuměli. Napsal: „Na vaši otázku, co je na světě špatného odpovídám: „Já“ Váš Gilbert Keith Chesterton. Člověk se snaží vybudovat civilizaci, a přitom neví, jak civilizovaně žít. Filozofuje a nezná Pána filozofie. Snaží se vyznat v umění bez Mistra. Moralizuje o životě a nezná toho, kdo je zdrojem morálky. Jsme tak chytří, a přece blázni. Apoštol Pavel píše: „Vydávají se za moudré, ale stávají se blázny...“ Boží analýza lidského srdce je střízlivá a realistická. Prorok Jeremiáš píše: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné!“ Naše srdce není upřímné, ale lživé. To je vidět denně na každém kroku. A my jsme si tak zvykli, že to skoro ani nepozorujeme.
John Stott o situaci naší civilizované společnosti říká: „Nestačí slíbit, je třeba sepisovat smlouvy. Dveře jsou málo, potřebujeme zámky. Nestačí za-platit jízdu vlakem, musíme mít jízdenku jako důkaz. Zákon a řád nestačí, potřebujeme úřady a policii, aby zákony prosazovaly. Všechny tyto instituce, na které jsme si už zvykli, jsou důsledkem hříchu. Neumíme si navzájem důvěřovat, musíme se jeden před druhým několikanásobně jistit. Smutný stav. A v tomto smutném seznamu bychom mohli pokračovat donekonečna:
• Nestačí vyplňovat daňové formuláře, potřebujeme finanční kontroly.
• Nestačí školní řády, potřebujeme tresty a sankce (i u malých dětí!).
• Nestačí značka „Omezená rychlost“, potřebujeme radary.
• Nestačí údaje na obalech potravin, potřebujeme potravinářskou inspekci, která uvedené údaje kontroluje.
• Nestačí říct, co s sebou beru do letadla, potřebujeme skenery, aby bylo vidět, co v kufru opravdu máme.
• Nestačí říct, jak se jmenuji, potřebuji průkaz, který to dosvědčí.
• U soudu nestačí říct, co jsem viděl. Musím přísahat. A často ani to pravdu nepotvrzuje.
Ježíš vyjádřil toto dilema větou: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7, 21-23)
Perspektiva
Když si o krok odstoupíme, abychom viděli realitu světa, pak máme důvod si zoufat. Člověk je tak ztracený, tak ne-poctivý, tak prolhaný... Skoro pořád si něco namlouváme. Za úsměvem se skrývá vypočítavost, za každou nabídkou vedlejší úmysl. Pořád si na něco nebo na někoho hrajeme v naději, že si získáme uznání, oblíbenost, přijetí. Někdy bych plakal nad žalostným stavem našeho světa. Hřích znetvořil člověka natolik, že originál už skoro není poznat. V srdci člověka je něco zlého, až démonického. Boží analýza člověka je jasná a jednoznačná: srdce člověka tíhne ke zlému. A Bůh to označuje slovem „hřích“. Král David přiznává: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Žl 51,7) A Bůh říká hned na začátku Bible: „vždyť smýšlení lidského srdce je od dětství zlé“ (Gn 8, 21) V principu jsou tři možnosti jak jednat se zlem:
» Zoufat si a pak se stát pesimistou, teroristou nebo cynikem. V krajním případě toto nesmyslné bytí ukončit sám drogami nebo sebevraždou.
» Dělat, jako by to nebylo až tak zlé, nějak se vyrovnat s tím, jak to je, a snažit se ze sebe dostat to nejlepší. Podle motta představitele ateistů Richarda Dawkinse, který v jednom rozhovoru řekl, že vesmír nám nedluží žádné odpovědi, žádné štěstí ani smysl.
» Nebo přijmout Zachránce, někoho, kdo může zase všechno uvést do pořádku. Současný stav světa vyvolává touhu po Zachránci.
Já osobně jsem se rozhodl pro třetí možnost. Křesťanem jsem proto, že mě Kristus uschopňuje žít na takovém světě, jaký je, a ne na takovém, jaký bych ho chtěl mít já. A díky tomu si uchovávám radost, i když nejsem ušetřen situací, které jsou žalostné.
Světlo a stín
Jedním z velkých myslitelů 20. století byl Francis Schaeffer, který řekl: „Dnešní doba potřebuje negativní zprávy, aby mohlo vzniknout něco pozitivního... Lidé mi často říkají: Co bys dělal, kdyby ses ve vlaku setkal s moderním člověkem a měl bys jenom hodinu na to, abys mu vysvětlil evangelium? Tři čtvrtě hodiny bych použil k tomu, abych mu ukázal to negativní, aby viděl, že je na tom hůř, než si myslel, že je ještě víc mrtvý, než si myslí... A posledních deset patnáct minut bych využil k tomu, abych mu řekl tu dobrou zprávu - protože když nepochopí, v čem je problém, co je špatně, pak nebude schopen vyslechnout ani přijmout pozitivní zprávu.“
Chce-li malíř namalovat světlo, pak namaluje stín. Čím je stín tmavší, tím víc světlo vyniká. Odkud se bere v člověku zlo? Proč je člověk takový, jaký je? Odkud všechen ten podvod a zvrácenost?
Bible píše, že původ hříchu není v člověku, ale musíme začít u anděla světla, který se jmenoval Lucifer (lat. lux, lucis = světlo, fero = nosit, Lucifer = Světlonoš), syn Jitřenky. Je důležité porozumět, proč tento anděl zhřešil. Uvědomuji si, že mnoho lidí, i teologů a křesťanů, nevěří v existenci Satana. Avšak Starý i Nový zákon se o něm zmiňuje víc než stokrát; v existenci Satana věřil sám Ježíš Kristus, byl jím dokonce pokoušen. Jsem hluboce přesvědčen, že nejsme schopni pochopit, co se to ve světě děje, když nevezmeme v úvahu Satanovo působení. On je totiž otcem hříchu a každé lži.
Co je to hřích?
Když mluvíme o hříchu, máme na mysli především zlo jako je vražda, manželská nevěra, znásilnění, krádež, prostě to, za co nás volá k zodpovědnosti i světský soud a za co jsou pachatelé trestáni. V Satanově případu se však dovídáme, že počátek hříchu byl úplné jiný. V Bibli sice není podrobný popis původů a působeni Satana. Je však označován různými jmény a jeho motivy jsou jasné. Ve Starém zákoně jsou dva úseky, které mima o Luciferovi, nejkrásnějším andělovi, trochu podrobněji. Jeden z nich je v proroku Izajáši (14,12-14): „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na hoře setkávání na nejzazším severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“
Satan nebyl spokojen s tím, že byl největší ze všech stvořených andělů. Nechtěl uznávat Boha, ale šlo mu o to, aby sám byl uctíván. Přitom zapomněl, že Bůh je jeho Stvořitelem a že zná každou jeho myšlenku. Lucifer byl plný sebe: „Já vystoupím, já zasednu, já...“ Tím ztratil své postavení a byl svržen na zemi. Od toho okamžiku je jeho snahou se Bohu pomstít. Když v zahradě Eden, v ráji, objevil člověka, uviděl slabé místo a všechno vsadil na to, aby člověka nakazil stejným jedem, kvůli kterému sám padl: Člověku namlouvá: „Prosaď si svou vůli a budeš šťastný!“
Takto je třeba rozumět původu hříchu. Je to snaha dělat to, co chci já sám. Psychologové tomu říkají ego, Bible to označuje jako hřích. Slyšíme to každý den, v reklamě, na pracovišti, v rodině: „Já si zasloužím...“ „Já chci...“ Apoštol Jan ve svém dopise píše: „Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk, co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ (1 Jn 2, 16) Vášeň, dychtivost a pýcha nás přivedly tam, kde dnes jsme.
Původ hříchu je v tom, že „já chci, aby se dělo to, co já chci. Vzpoura proti Bohu spočívá v tom, že Bohu říkáme: „Bože, ty mi nemáš co říkat, platí jenom to, co říkám já!“ nebo „Bože, ty vůbec neexistuješ, ty nemáš pro můj život žádný význam.“ Toto „odpoutání se“ od Boha, odmítnutí jeho vůle v našem životě, je původ hříchu. Pavel k tomu říká: „Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti.“ (Řím 1,21) Tuto vzpouru vůči Bohu je dnes vidět v debatě o evoluci a inteligentním záměru. Každý pokus vědců, kteří se snaží uvést v médiích myšlenku „inteligentního záměru“, je smeten ze stolu. Přitom to nejsou viditelná fakta nebo vědecké poznatky, které nás vedou k tomu, abychom vymazali inteligentního Stvořitele. Je to spíš vnitřní postoj - „já si chci jít svou cestou, já si rozhodnu, kam půjdu...“
My sami ze sebe děláme měřítko všech věcí. My si sami rozhodujeme co je dobré a co zlé - nikdo jiný. Už v případě Adama a Evy se u stromu jednalo o poznání dobrého a zlého; sami si chtějí rozhodovat, co je dobré a co zlé, Bůh jim do toho neměl co mluvit. Proto je člověk tak zmatený. Boha ze svého života vyřadil - a my dnes neumíme rozeznat dobré a zlé. Už nevíme, jestli je interrupce něco správného nebo nesprávného. Nevíme, jestli je dobré se rozvést nebo ne. Nevíme, jestli je homosexualita přirozená nebo proti přirozenosti. Máme dnes tolik informací. Tolik toho víme - a přesto se vůbec neorientujeme!
Bible říká o moudrosti tohoto světa: „Způsobím, že k ničemu nebude moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých. A kampak se poděli mudrci? Kampak znalci Zákona? Kam světští myslitelé? Neukázal Bůh, jak pošetilá je lidská moudrost?“ (1 Kor 1, 19-20).
Soběstřednost rozbijí vztahy
V člověku je hluboce zakořeněn postoj, že chce prosazovat jen své! Je to jed, který otravuje každý vztah. Zničil vztah mezi Bohem a člověkem (1. Mojžíšova 3), Zničil vztah mezi bratry Kainem a Ábelem (1. Mojžíšova 4). A dodnes ničí vztahy mezi mužem a ženou, mezi otcem a synem, mezi matkou a dcerou. K tomu, aby vztah ztroskotal, stačí, aby jeden z nich trval na tom, že to bude tak, jak on chce. A slyšíme to ve slovech: „Ty mi nemáš do toho co mluvit, udělám si, co já chci!“ Další rozbitý vztah.
Počátek hříchu je pořád stejný: „Já chci, aby to bylo tak, jak já chci; já mám pravdu; já chci, aby mě všichni respektovali, uznávali, já se musím dostat nahoru!“ Začalo to tak u Lucifera, pokračuje to tak mezi lidmi dodnes. Naopak záchrana, vysvobození z tohoto sevření, začíná takto: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane.“ Ježíš říká: „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 5,30) Vidíte rozdíl mezi Luciferem a Ježíšem Kristem?! Lucifer trvá na tom, aby všechno bylo tak, jak chce on. Ježíš říká: „Nehledám svou vůli, ale vůli svého Otce...“ Proto Ježíš zakotvil řešení dilematu našeho hříchu v modlitbě „Otče náš“.
• Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.
• Přijď tvé království.
• Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Jedinou možností, jak se můžeme sami v sobě vypořádat se zlem tohoto světa, je to, abychom řekli: „Pane, ne moje, ale tvá vůle ať se stane!“
Vystoupit nahoru, nebo sestoupit dolů
Když se na Luciferův pád v Izajáši podíváme pozorněji, objevíme vedle „já, moje, mně...“ ještě něco. Satan chce totiž pořád „nahoru, výš“.
• vystoupím na nebesa,
• vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy,
• zasednu na hoře setkávání na nejzazším severu,
• vystoupím na posvátná návrší oblaků,
• s Nejvyšším se budu měřit...
Výrazný kontrast proti tomu, kam šel Pán Ježíš, který byl svou podstatou Bůh, ale ponížil se, sestoupil dolů na zem a stal se člověkem! V dopise Filipským (2, 5-8) najdeme něco jako vyznání víry. Je vyjádřeno těmito slovy: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Satan se vždycky dere nahoru, aby byl mocný. Boží Duch se však na Pánu Ježíši Kristu stal patrným tím, že pro dobro člověka sestoupil na zem a byl pokorný.
Čí vůle se děje v mém životě?
Dospěl jsem k tomu, že jsem si sám položil otázku: „Čí vůle se děje v mém životě? Koho se ptám, co mám a nemám dělat, čí přání je v mém všedním životě rozhodující? Který duch ve mně vládne? Jsem ochoten jít i „dolu, nebo se deru jen směrem „nahoru?“ Jak byste na takové otázky odpověděli vy? Přitom nejde o to, co děláme, ale o náš vnitřní postoj. Můžeme být kazatelé či faráři, ale to ještě zdaleka ne-znamená, že se v našem životě děje Boží vůle. Ani ve sboru, ve farnosti se neděje vždy to, co chce Bůh, ale často jde o osobní cíle jednotlivých pracovníků bez ohledu na to, jestli jsou ve vedoucí pozici nebo ne. Když někdo chodí na biblickou školu nebo jde jako misionář do ciziny, ještě to zdaleka neznamená, že se tím automaticky děje Boží vůle. Je možné, že ten, kdo je na misii nebo studuje biblickou školu, se zabývá především jen sebou. Jeremiáš má pravdu, lidské srdce zůstává nevyzpytatelně převrácené, a proto potřebujeme Zachránce.
---------
Hans Peter Royer : Autor byl ředitelem Biblické školy a místopředsedou hnutí Fackelträger [Nositel pochodně]. Svou činnost horského průvodce a lyžařského instruktora zvláštním způsobem integroval do pedagogiky, kterou nazval „Kristocentrická zážitková pedagogika". Je autorem řady knih, například „Musíš zemřít, než začneš žít, abys žit, než zemřeš. Bydlel se svou rodinou v rakouském Ramsau. Zemřel 17. srpna 2013 roku v Dachsteingebirge.
Když se řekne hřích, tak si vzpomeneme na vraždy, znásilňování, na zloděje, prostě na zločiny, za které nás stát volá k zodpovědnosti. Ale původ hříchu je někde jinde.
Moderní člověk si myslel, že lidstvo se bude vyvíjet, bude ovládat svůj rozum a lidé budou spolu žít v míru. Věřili jsme v pokrok vědy, techniky, intelektu. Fakta osvíceného 20. století nás však vedou k vystřízlivění. Bylo to nejkrvavější století světových dějin: Stalin v Rusku, Mao Ce-tung v Číně, Hitler v Evropě, Hirošima, Vietnam... Před druhou světovou válkou by nikdo nevěřil, že Němci by byli schopni takových zvěrstev jako holocaust. Německo i Rakousko byly známé země myslitelů, hudebníků a básníků. Ale stalo se. Věřit, že 21. století bude lepší, je iluze. V současnosti zuří na světě asi čtyřicet válek. Každý den teče krev. Člověk je rozporuplná bytost. Na jedné straně jsme tak tvořiví - a na druhé straně tak znetvoření. Vymysleli jsme horkovzdušné balony a radujeme se z krásy stvoření. A současně vymýšlíme miny, kterými trháme dětem nohy. Svým dětem se snažíme dát co nejlepší vzdělání a mladé dívky prodáváme kuplířům. Stavíme mosty mezi národy a zároveň srovnáváme města se zemí.
To já běžím špatně
Jedny londýnské noviny kdysi vyzvaly své čtenáře, aby zaslali do redakce článek na téma: „Co se to s tímto světem děje? Co je na něm špatného?“ Anglický státník Gilbert Keith Chesterton odpověděl mimořádně stručně a novináři tomu v první chvíli nerozuměli. Napsal: „Na vaši otázku, co je na světě špatného odpovídám: „Já“ Váš Gilbert Keith Chesterton. Člověk se snaží vybudovat civilizaci, a přitom neví, jak civilizovaně žít. Filozofuje a nezná Pána filozofie. Snaží se vyznat v umění bez Mistra. Moralizuje o životě a nezná toho, kdo je zdrojem morálky. Jsme tak chytří, a přece blázni. Apoštol Pavel píše: „Vydávají se za moudré, ale stávají se blázny...“ Boží analýza lidského srdce je střízlivá a realistická. Prorok Jeremiáš píše: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné!“ Naše srdce není upřímné, ale lživé. To je vidět denně na každém kroku. A my jsme si tak zvykli, že to skoro ani nepozorujeme.
John Stott o situaci naší civilizované společnosti říká: „Nestačí slíbit, je třeba sepisovat smlouvy. Dveře jsou málo, potřebujeme zámky. Nestačí za-platit jízdu vlakem, musíme mít jízdenku jako důkaz. Zákon a řád nestačí, potřebujeme úřady a policii, aby zákony prosazovaly. Všechny tyto instituce, na které jsme si už zvykli, jsou důsledkem hříchu. Neumíme si navzájem důvěřovat, musíme se jeden před druhým několikanásobně jistit. Smutný stav. A v tomto smutném seznamu bychom mohli pokračovat donekonečna:
• Nestačí vyplňovat daňové formuláře, potřebujeme finanční kontroly.
• Nestačí školní řády, potřebujeme tresty a sankce (i u malých dětí!).
• Nestačí značka „Omezená rychlost“, potřebujeme radary.
• Nestačí údaje na obalech potravin, potřebujeme potravinářskou inspekci, která uvedené údaje kontroluje.
• Nestačí říct, co s sebou beru do letadla, potřebujeme skenery, aby bylo vidět, co v kufru opravdu máme.
• Nestačí říct, jak se jmenuji, potřebuji průkaz, který to dosvědčí.
• U soudu nestačí říct, co jsem viděl. Musím přísahat. A často ani to pravdu nepotvrzuje.
Ježíš vyjádřil toto dilema větou: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (Mk 7, 21-23)
Perspektiva
Když si o krok odstoupíme, abychom viděli realitu světa, pak máme důvod si zoufat. Člověk je tak ztracený, tak ne-poctivý, tak prolhaný... Skoro pořád si něco namlouváme. Za úsměvem se skrývá vypočítavost, za každou nabídkou vedlejší úmysl. Pořád si na něco nebo na někoho hrajeme v naději, že si získáme uznání, oblíbenost, přijetí. Někdy bych plakal nad žalostným stavem našeho světa. Hřích znetvořil člověka natolik, že originál už skoro není poznat. V srdci člověka je něco zlého, až démonického. Boží analýza člověka je jasná a jednoznačná: srdce člověka tíhne ke zlému. A Bůh to označuje slovem „hřích“. Král David přiznává: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Žl 51,7) A Bůh říká hned na začátku Bible: „vždyť smýšlení lidského srdce je od dětství zlé“ (Gn 8, 21) V principu jsou tři možnosti jak jednat se zlem:
» Zoufat si a pak se stát pesimistou, teroristou nebo cynikem. V krajním případě toto nesmyslné bytí ukončit sám drogami nebo sebevraždou.
» Dělat, jako by to nebylo až tak zlé, nějak se vyrovnat s tím, jak to je, a snažit se ze sebe dostat to nejlepší. Podle motta představitele ateistů Richarda Dawkinse, který v jednom rozhovoru řekl, že vesmír nám nedluží žádné odpovědi, žádné štěstí ani smysl.
» Nebo přijmout Zachránce, někoho, kdo může zase všechno uvést do pořádku. Současný stav světa vyvolává touhu po Zachránci.
Já osobně jsem se rozhodl pro třetí možnost. Křesťanem jsem proto, že mě Kristus uschopňuje žít na takovém světě, jaký je, a ne na takovém, jaký bych ho chtěl mít já. A díky tomu si uchovávám radost, i když nejsem ušetřen situací, které jsou žalostné.
Světlo a stín
Jedním z velkých myslitelů 20. století byl Francis Schaeffer, který řekl: „Dnešní doba potřebuje negativní zprávy, aby mohlo vzniknout něco pozitivního... Lidé mi často říkají: Co bys dělal, kdyby ses ve vlaku setkal s moderním člověkem a měl bys jenom hodinu na to, abys mu vysvětlil evangelium? Tři čtvrtě hodiny bych použil k tomu, abych mu ukázal to negativní, aby viděl, že je na tom hůř, než si myslel, že je ještě víc mrtvý, než si myslí... A posledních deset patnáct minut bych využil k tomu, abych mu řekl tu dobrou zprávu - protože když nepochopí, v čem je problém, co je špatně, pak nebude schopen vyslechnout ani přijmout pozitivní zprávu.“
Chce-li malíř namalovat světlo, pak namaluje stín. Čím je stín tmavší, tím víc světlo vyniká. Odkud se bere v člověku zlo? Proč je člověk takový, jaký je? Odkud všechen ten podvod a zvrácenost?
Bible píše, že původ hříchu není v člověku, ale musíme začít u anděla světla, který se jmenoval Lucifer (lat. lux, lucis = světlo, fero = nosit, Lucifer = Světlonoš), syn Jitřenky. Je důležité porozumět, proč tento anděl zhřešil. Uvědomuji si, že mnoho lidí, i teologů a křesťanů, nevěří v existenci Satana. Avšak Starý i Nový zákon se o něm zmiňuje víc než stokrát; v existenci Satana věřil sám Ježíš Kristus, byl jím dokonce pokoušen. Jsem hluboce přesvědčen, že nejsme schopni pochopit, co se to ve světě děje, když nevezmeme v úvahu Satanovo působení. On je totiž otcem hříchu a každé lži.
Co je to hřích?
Když mluvíme o hříchu, máme na mysli především zlo jako je vražda, manželská nevěra, znásilnění, krádež, prostě to, za co nás volá k zodpovědnosti i světský soud a za co jsou pachatelé trestáni. V Satanově případu se však dovídáme, že počátek hříchu byl úplné jiný. V Bibli sice není podrobný popis původů a působeni Satana. Je však označován různými jmény a jeho motivy jsou jasné. Ve Starém zákoně jsou dva úseky, které mima o Luciferovi, nejkrásnějším andělovi, trochu podrobněji. Jeden z nich je v proroku Izajáši (14,12-14): „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na hoře setkávání na nejzazším severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.“
Satan nebyl spokojen s tím, že byl největší ze všech stvořených andělů. Nechtěl uznávat Boha, ale šlo mu o to, aby sám byl uctíván. Přitom zapomněl, že Bůh je jeho Stvořitelem a že zná každou jeho myšlenku. Lucifer byl plný sebe: „Já vystoupím, já zasednu, já...“ Tím ztratil své postavení a byl svržen na zemi. Od toho okamžiku je jeho snahou se Bohu pomstít. Když v zahradě Eden, v ráji, objevil člověka, uviděl slabé místo a všechno vsadil na to, aby člověka nakazil stejným jedem, kvůli kterému sám padl: Člověku namlouvá: „Prosaď si svou vůli a budeš šťastný!“
Takto je třeba rozumět původu hříchu. Je to snaha dělat to, co chci já sám. Psychologové tomu říkají ego, Bible to označuje jako hřích. Slyšíme to každý den, v reklamě, na pracovišti, v rodině: „Já si zasloužím...“ „Já chci...“ Apoštol Jan ve svém dopise píše: „Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk, co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ (1 Jn 2, 16) Vášeň, dychtivost a pýcha nás přivedly tam, kde dnes jsme.
Původ hříchu je v tom, že „já chci, aby se dělo to, co já chci. Vzpoura proti Bohu spočívá v tom, že Bohu říkáme: „Bože, ty mi nemáš co říkat, platí jenom to, co říkám já!“ nebo „Bože, ty vůbec neexistuješ, ty nemáš pro můj život žádný význam.“ Toto „odpoutání se“ od Boha, odmítnutí jeho vůle v našem životě, je původ hříchu. Pavel k tomu říká: „Ačkoli Boha poznali, nectili ho jako Boha. Místo aby byli vděční, propadli ve svých myšlenkách marnosti.“ (Řím 1,21) Tuto vzpouru vůči Bohu je dnes vidět v debatě o evoluci a inteligentním záměru. Každý pokus vědců, kteří se snaží uvést v médiích myšlenku „inteligentního záměru“, je smeten ze stolu. Přitom to nejsou viditelná fakta nebo vědecké poznatky, které nás vedou k tomu, abychom vymazali inteligentního Stvořitele. Je to spíš vnitřní postoj - „já si chci jít svou cestou, já si rozhodnu, kam půjdu...“
My sami ze sebe děláme měřítko všech věcí. My si sami rozhodujeme co je dobré a co zlé - nikdo jiný. Už v případě Adama a Evy se u stromu jednalo o poznání dobrého a zlého; sami si chtějí rozhodovat, co je dobré a co zlé, Bůh jim do toho neměl co mluvit. Proto je člověk tak zmatený. Boha ze svého života vyřadil - a my dnes neumíme rozeznat dobré a zlé. Už nevíme, jestli je interrupce něco správného nebo nesprávného. Nevíme, jestli je dobré se rozvést nebo ne. Nevíme, jestli je homosexualita přirozená nebo proti přirozenosti. Máme dnes tolik informací. Tolik toho víme - a přesto se vůbec neorientujeme!
Bible říká o moudrosti tohoto světa: „Způsobím, že k ničemu nebude moudrost moudrých a že vezme za své chytrost chytrých. A kampak se poděli mudrci? Kampak znalci Zákona? Kam světští myslitelé? Neukázal Bůh, jak pošetilá je lidská moudrost?“ (1 Kor 1, 19-20).
Soběstřednost rozbijí vztahy
V člověku je hluboce zakořeněn postoj, že chce prosazovat jen své! Je to jed, který otravuje každý vztah. Zničil vztah mezi Bohem a člověkem (1. Mojžíšova 3), Zničil vztah mezi bratry Kainem a Ábelem (1. Mojžíšova 4). A dodnes ničí vztahy mezi mužem a ženou, mezi otcem a synem, mezi matkou a dcerou. K tomu, aby vztah ztroskotal, stačí, aby jeden z nich trval na tom, že to bude tak, jak on chce. A slyšíme to ve slovech: „Ty mi nemáš do toho co mluvit, udělám si, co já chci!“ Další rozbitý vztah.
Počátek hříchu je pořád stejný: „Já chci, aby to bylo tak, jak já chci; já mám pravdu; já chci, aby mě všichni respektovali, uznávali, já se musím dostat nahoru!“ Začalo to tak u Lucifera, pokračuje to tak mezi lidmi dodnes. Naopak záchrana, vysvobození z tohoto sevření, začíná takto: „Ne má, ale tvá vůle ať se stane.“ Ježíš říká: „Nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal.“ (Jan 5,30) Vidíte rozdíl mezi Luciferem a Ježíšem Kristem?! Lucifer trvá na tom, aby všechno bylo tak, jak chce on. Ježíš říká: „Nehledám svou vůli, ale vůli svého Otce...“ Proto Ježíš zakotvil řešení dilematu našeho hříchu v modlitbě „Otče náš“.
• Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno.
• Přijď tvé království.
• Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Jedinou možností, jak se můžeme sami v sobě vypořádat se zlem tohoto světa, je to, abychom řekli: „Pane, ne moje, ale tvá vůle ať se stane!“
Vystoupit nahoru, nebo sestoupit dolů
Když se na Luciferův pád v Izajáši podíváme pozorněji, objevíme vedle „já, moje, mně...“ ještě něco. Satan chce totiž pořád „nahoru, výš“.
• vystoupím na nebesa,
• vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy,
• zasednu na hoře setkávání na nejzazším severu,
• vystoupím na posvátná návrší oblaků,
• s Nejvyšším se budu měřit...
Výrazný kontrast proti tomu, kam šel Pán Ježíš, který byl svou podstatou Bůh, ale ponížil se, sestoupil dolů na zem a stal se člověkem! V dopise Filipským (2, 5-8) najdeme něco jako vyznání víry. Je vyjádřeno těmito slovy: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ Satan se vždycky dere nahoru, aby byl mocný. Boží Duch se však na Pánu Ježíši Kristu stal patrným tím, že pro dobro člověka sestoupil na zem a byl pokorný.
Čí vůle se děje v mém životě?
Dospěl jsem k tomu, že jsem si sám položil otázku: „Čí vůle se děje v mém životě? Koho se ptám, co mám a nemám dělat, čí přání je v mém všedním životě rozhodující? Který duch ve mně vládne? Jsem ochoten jít i „dolu, nebo se deru jen směrem „nahoru?“ Jak byste na takové otázky odpověděli vy? Přitom nejde o to, co děláme, ale o náš vnitřní postoj. Můžeme být kazatelé či faráři, ale to ještě zdaleka ne-znamená, že se v našem životě děje Boží vůle. Ani ve sboru, ve farnosti se neděje vždy to, co chce Bůh, ale často jde o osobní cíle jednotlivých pracovníků bez ohledu na to, jestli jsou ve vedoucí pozici nebo ne. Když někdo chodí na biblickou školu nebo jde jako misionář do ciziny, ještě to zdaleka neznamená, že se tím automaticky děje Boží vůle. Je možné, že ten, kdo je na misii nebo studuje biblickou školu, se zabývá především jen sebou. Jeremiáš má pravdu, lidské srdce zůstává nevyzpytatelně převrácené, a proto potřebujeme Zachránce.
---------
Hans Peter Royer : Autor byl ředitelem Biblické školy a místopředsedou hnutí Fackelträger [Nositel pochodně]. Svou činnost horského průvodce a lyžařského instruktora zvláštním způsobem integroval do pedagogiky, kterou nazval „Kristocentrická zážitková pedagogika". Je autorem řady knih, například „Musíš zemřít, než začneš žít, abys žit, než zemřeš. Bydlel se svou rodinou v rakouském Ramsau. Zemřel 17. srpna 2013 roku v Dachsteingebirge.
