Pán nás vyzývá, abychom se učili od něho ▪ Bernward Deneke

Ó, jak nerozumní jsme! Čas, který nám Bůh dává, aby nás zachránil, používáme ke svému zatracení. Stejnými prostředky, které nám dal, abychom Jemu sloužili, bojujeme proti Němu. Když už teď v tomto životě můžeme požívat radosti nebe tím, že se láskou spojujeme s Bohem, není to pak čiré šílenství, když se snažíme, abychom se udělali hodnými pekla tím, že uzavíráme svazek s ďáblem?… Nemůžeme takové bláznovství vůbec pochopit; nemůžeme je ani nikdy dosti oplakávat › sv. Jan Maria Vianney.

„Někdy bych ho roztrhl...“ Co bych všechno v hněvu neudělal! Stupnice této vášně se rozkládá od lehkého rozladění přes výbuch zuřivosti v okamžiku vzplanutí, bouřlivého vybití, od nevypočitatelného prchlivého hněvu až k vytrvalé zášti. Široké je také spektrum projevů: zmlknutí a těžké oddechování, vrčení a křičení, zatínání pěstí a rvaní si vlasů, bouchání dveřmi a ničení předmětů. Všechno se přitom může rozplynout vniveč - doslova i v přeneseném smyslu. V takovém hněvu člověk nedělá nic, co by bylo Bohu milé (srov. Jak 1,19-20). Evagrios Pontikos († 399), teolog egyptské pouště, to znázorňuje ve své knížce „O osmi myšlenkách“ drastickými obrazy: zuřivého mnicha přirovnává k osamělé divoké svini, která cení zuby. Tak jako se lev v kleci stále točí dokola, tak se točí také hněvivý člověk v zajetí myšlenek na pomstu. „Oči hněvivého jsou zakalené a podlité krví a jsou zvěstovateli jeho zmateného srdce.“

Poněkud střízlivěji analyzuje hněv svatý Tomáš Akvinský († 1274) a nachází jako jeho jádro touhu po pomstě. Skutečně se cítíme v této náladě být někým nebo něčím podrážděni a omezováni, ať jsou to obtížní komáři anebo soused, který v době oběda vrtá svojí vrtačkou. Ať je to pomalá obsluha v restauraci, představený, který nás stále pokořuje a blamuje, nebo nějaký stejně nepohodlný a neodbytný upomínač. Také neschopnost vykonat něco, co jsme si předsevzali, může vyvolávat vztek. Hněvivý člověk vždycky pociťuje nutkání odstranit nepříznivý stav, proto ty projevy nevrlosti.

Jinak než otec pouště Evagrios klade svatý Tomáš důraz na to, že hněv nemusí být vždycky pochybením. Právě naopak: Kdo se například nerozčílí nad zřejmými nespravedlnostmi ve veřejném životě, nad systematickým sváděním dětí a mládeže státními výchovnými programy, nebo nezakročením církevních pastýřů proti zpustnutí na vinici Páně, tomu chybí něco podstatného. Síla hněvu patří k lidskému duševnímu životu, ona dává podnět a hybnost k odstranění překážek. Proto je životně nutná v dnešním padlém světě, v němž toho tolik odporuje pravdě a dobru.

Ale není vždy oprávněný důvod ospravedlňovat každé vybíjení hněvu. Kdo má odpovídající vlohy, ten ví, že právě hněv má sklony k tomu, aby překročil správné měřítko. Pěkně jsem to viděl znázorněné na jednom obrázkovém příběhu, ve kterém muž, jenž byl rušen mouchou při popíjení kávy, v záchvatu zuřivosti a pronásledování tohoto hmyzu zničil celý pokoj a roztřískal vzácné předměty, aby se na nakonec musel dívat na to, jak moucha odlétá na svobodu rozbitým oknem… Protože se vášnivost okamžiku soustřeďuje na jednu jedinou věc a podněcuje přitom pocity, je bezpodmínečně nutné při jejím výskytu zachovat opatrnost a obezřetnost a chladnost mysli. Kromě toho se může hněv minout se svým kladným cílem také tehdy, když má umírněný průběh, a může vyprchat bez užitku, aniž by způsobil něco dobrého.

Evangelia nám ukazují Ježíše, Syna Božího, naplněného hněvem. Tak třeba při zatvrzelosti farizeů (Mk 3,5) nebo při vyčištění chrámu (Mk 11,15). Pán nás ale vyzývá, abychom se učili od něho, protože on je „tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Nemáme se snažit o hněv, ale o pokoru a mírnost, tedy o ctnosti, kterými jsme mírněni. Při všem přání se ale musíme učit - jak říká svatý Pavel (Řím 12,19) - abychom se sami nemstili, ale abychom to nechali poslednímu hněvu Božímu, podle slova: „Moje je pomsta. Já budu odplácet, říká Pán.“ (srov. Lv 19,18 a Dt 32,35)

Jak je krásné, když tak lidská duše jedná, říká nám Evagrios Pontikos: „Jak rozkošný je pohled na klidné moře, ale není nic pěknějšího než klidná nálada. Vždyť  do klidného moře se ponořují delfíni, v klidné náladě plynou bohulibé myšlenky. - Mírnost muže je Bohem zamýšlená, klidná duše bez hněvu se stane chrámem Ducha Svatého. - Kristus klade svoji hlavu na shovívavého ducha a uklidněné smysly se stanou stánkem Nejsvětější Trojice.“ Co by bylo více si přát? Mezi katolickým lidem se říkává dvojverší: „Ježíši, tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce podle srdce svého!“