Hněv je Božím darem ... ▪ Šebastián Moric

„Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu: kdo svého bratra tupí, propadné veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni“ › Mt 5, 22.

V současném světě se hněv často prezentuje jako něco potřebného. Převládá názor, že bez něj se v kritických situacích neobejdeme, a kdo ho nevyužívá, nikdy nedosáhne svého cíle. Vždyť člověk, který vzplane hněvem, většinou dosáhne svého, protože slabší mu ustoupí. Z toho pohledu bychom hněv mohli vnímat jako něco pozitivního. K tomuto názoru se ještě přidává jeden populární fakt, že hněv je vynikající ventil nahromaděné zlosti. Jaký je tedy správný názor na hněv? Proč patří do seznamu hlavních hříchů? Hněv je ve skutečnosti Božím darem, pokud nás nevede ke zlým cílům. Pomáhá nám k obrácení sebe samých anebo bližních v nebezpečí. Také může být adekvátní reakcí na krutost, nespravedlnost. Současně též zvyšuje naši horlivost, oddanost pro dobré věci. Bez daru hněvu bychom se stali v duchovním životě apatičtí a pasívní.

Avšak v Jakubově listě čteme: „Pamatujte si toto, moji milovaní bratři: člověk má být čilý, když něčemu naslouchá, ale váhavý než začne mluvit nebo než se rozzlobí. Když se totiž člověk rozzlobí, nedělá, co je před Bohem spravedlivé“ (Jak 1, 19-20). Boží slovo nám tedy zjevuje opačnou tvář hněvu. Paradoxem je skutečnost, že právě tuto stránku hněvu, která slouží vyloženě proti bližnímu, využíváme nejčastěji. To je důvod, proč je hněv v seznamu sedmi hlavních hříchů. Správně s ním zacházet není pro nikoho jednoduché. Uvědomoval si to už před mnoha staletími také Aristoteles, když napsal: „Zlobit se může každý - není to nic těžkého. Ale zlobit se správně, ve správné míře, ve správnou dobu, pro dobrý důvod a správným způsobem - to není vůbec lehké.“

Současná psychologie definuje hněv jako emoční stav, který má různou intenzitu od podráždění až po zuřivost. Tyto stupně hněvu představují aktivní hněv, ale v životě člověka existuje také hněv pasivní. Projevuje se ztišením, mrzutostí anebo nevšímavostí. Zároveň se psychologové shodují na tvrzení, že užívat hněv jako ventil zlosti vede k určité závislosti a neustálé podrážděnosti. Z takových zjištění vidíme, že hněv má většinou negativní a zhoubný dopad na osobní, ale i sociální vztahy. Vždyť žít s člověkem, který se nedokáže ovládat, je velmi obtížné. Proto nejednou bereme spravedlnost a řešení do vlastních rukou, čímž můžeme danou situaci ještě více komplikovat. Hněv, podobně jako ostatní hříchy, se postupně obrátí proti svému autorovi. Starořímský filosof Seneca popisuje hněv jako „kyselinu, která může více poškodit nádobu, v níž ji uskladňujeme, než místa, na která je vylita.“

Podívejme se nyní na hněv z pohledu naší víry. Thomas Merton, trapistický mnich, vysvětluje, proč se vlastně zlobíme na druhé lidi: „Nejsme smířeni s ostatními lidmi, protože nejsme smířeni sami se sebou. A sami se sebou nejsme smířeni kvůli tomu, že nejsme smířeni s Bohem.“ Příčina našeho hněvu je tedy nedostatek vnitřního pokoje, jinými slovy v našem srdci ještě stále nevládne Ježíš Kristus. Stejně tak i otcové pouště tvrdí, že hněv je v člověku. Jeden bratr se neustále zlobil na někoho nebo kvůli něčemu. Proto se rozhodl jít na poušť, do samoty. Ale i tady, v osamění, byl plný hněvu. Nejednou mu k tomu stačilo pár kapek rozlité vody ze sklenice. Sám se tak přesvědčil, že musí změnit své nitro, ne skutečnosti kolem sebe. 

Často se vulkán hněvu otevře i při nevlídném pohledu či nepříjemném slově, které se nás bytostně dotkne. I to poukazuje na naše nemocné nitro, toužící po Kristově dotyku. Taktéž i hysterické napomínání nepřinese požadovaný účinek. Otec Makarios k tomu dodává: „Pokud se rozhněváš, když chceš napomenout svého spolubratra, uspokojuješ tím mnohem více svoji vášeň, než skutečnou lásku. Nesmíme přece zahubit sebe, když chceme zachránit druhého.“ Tehdy se podobáme mohutnému stromu, který však je zevnitř shnilý a stačí slabý vítr, aby nás zlomil. Z těchto slov je zřejmé, že naším jediným vítězstvím nad hněvem je návrat k Bohu, prameni pokoje. 

Dokazuje to i svatý Pavel v listu Římanům: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé; vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li to možné, pokud to záleží jen na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: Má je pomsta, já odplatím, praví Pán. Ale také: Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu napít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti“ (Řím 12, 17-20). Apoštol Pavel nám tu doporučuje, abychom se co nejvíce snažili žít s druhými v lásce a pokoji. Je to logické. Vždyť většinou, když řešíme problémy hněvu, spirála zla se jen stupňuje a zvětšuje. Ale při této radě se svatý Pavel nezastavuje; pokračuje převratnou myšlenkou - když při každém hněvu vznikají prudké emoce, nepotlačuj je a dej je najevo, ale nečekaným, naprosto jiným způsobem.

Buď dobrý k cíli svého hněvu, uděláš tím krok vpřed. Bude to elegantní a kultivovaný krok, který druhého zaskočí a vyvede z konceptu. Kromě toho je to způsob, jak přerušit cyklus agrese a násilí. Takto vlastně jedná sám Bůh. Všimněme si, že když se proti Němu proviníme, Jeho první reakce není hněv, ale odpuštění. Trpělivě čeká na naše pokání a nepřestává nás milovat. Vždyť On je Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý a nejvýš milosrdný a věrný (Ex 34, 6). Během celých dějin lidstva se filosofové nedokázali shodnout na předpokladu, zda hněv může být také správný, popřípadě spravedlivý. Stoikové byli toho názoru, že hněv je vždycky špatný a není na něm nic pozitivního. Ale Aristotelovi přívrženci se přikláněli k tvrzení, že hněv má v sobě i spravedlivou stránku. Pokud je křesťanství ovlivněno také filozofií Aristotela, osvojili jsme si v pohledu na hněv jeho názor.

Svatý Tomáš Akvinský píše: „Pokud je hněv podřízen rozumu, do jisté míry ho znepokojuje a může mu pomoci v konání dobra.“ Toto tvrzení má však v sobě také jisté riziko, protože pro nás křehké, hříšné lidi, se může spravedlivý hněv velmi snadno zvrtnout v touhu po odplatě. Čím déle ho v sobě nosíme a živíme, tím rychleji se obrátí proti nám a přinese trpké plody utrpení. Proto jednou z důležitých úkolů v duchovním životě je také umění naučit se správně s hněvem zacházet. Svatý Pavel v listě Efezanům píše: „Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem…“ (Ef 4, 26). Je to nadmíru cenná rada, protože když dovolíme hněvu, aby v našem nitru déle působil, automaticky se tím otevíráme působení zlého ducha. Z toho důvodu je lépe nebrat spravedlnost do vlastních rukou, tedy neživit v sobě hněv, ale nechat vše na Bohu, který nejlépe zná celou pravdu a spravedlnost.

Duchovním lékem na hněv je mlčení. Svůj hněv totiž většinou vyjadřujeme slovy, kterých vzápětí mnohdy litujeme. Pokud tedy míváme s hněvem opakované problémy, zkusme si denně vytvořit prostor mlčení a ticha ve společenství s Bohem. Při něm se nás bude nebeský Otec jemné dotýkat a učit mlčení i pokoji. Tímto způsobem se také v našem rozbouřeném nitru postupně začne vytvářet obraz Ježíše Krista, kterému když spílali, on jim spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě (1 Petr 2, 23).