Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Všechna zřídla mé spásy jsou v Tobě!
Bůh, pramen života
Biblické texty vycházejí ze základního přesvědčení, že pramenem veškerého života je Bůh. Od něj přichází vše, co člověk potřebuje pro svůj přirozený i nadpřirozený život [1]. Také pokrm nezbytný pro pozemský život je jeho darem. Už v symbolickém vyprávění o stvoření člověka (Gn 2,4b-25) vystupuje do popředí skutečnost, že Bůh člověka nejen stvořil, ale uvedl ho do rajské zahrady plné ovoce všeho druhu a zavlažované čtyřmi řekami. Člověk proto vděčí Bohu nejen za svůj život, ale také za veškerá dobra nezbytná pro vlastní obživu.
Boží láska a jeho péče jsou také jádrem příběhu o putování Izraele pouští. Sám Pán, skrze Mojžíše, zabezpečuje nezbytnou stravu v podobě many, křepelek (Ex 16,1-5) a vody, která vytryskla ze skály (Ex 17,1-7; Nm 20,1-13). Pozdější biblická tradice popisuje událost jako přijetí darů přímo od Boha. Tento pohled lze vyčíst především z veršů žalmů: „Rozštěpil skály na poušti a hojně je naplnil proudem vody. Potokům dal vytrysknout ze skály a vodě dal téci jak řekám“, „seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm. Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti“ (Žl 78,15-16.24-25). „Projevili žádost, i poslal jim křepelky a sytil je chlebem z nebe. Rozrazil skálu, a vytryskla voda, valila se pouští jak řeka“ (Žl 1105,40n).
Voda, podle tradice, byť vyvěrá ze skály, pramení v samotném Bohu. Představuje tak nejen nápoj, ale i duchovní dobra pocházející od Boha. V některých starozákonních pasážích dokonce přenesený význam převažuje: „Neboť u tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo,“ vyznává žalmista (Žl 36,10). Prorok Jeremiáš takto vyčítá Izraeli nevěrnost: „neboť dvojí zlo spáchal můj národ: mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu“ (Jer 2,13). Zvláštní pozornost si zaslouží příslib, který čteme v jednom hymnickém textu proroka Izaiáše: „Hle, Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Neboť Hospodin je má síla a má chvála, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy“ (Iz 12,2-3). [2] Všechny tyto texty, potvrzují, že Bůh je pramenem, z něhož vycházejí všechny dary, které lidé z hlediska spásy potřebují.
Kdo žízní, ať ke mně přijde a pije
Voda jako symbol duchovních dober se v Novém zákoně objevuje především v Janově evangeliu. Ježíš se v jeruzalémském chrámu, v poslední den slavnosti Stánků, obrací na posluchače se slovy: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37-38). O slavnosti Stánků, která trvala sedm dní, si zbožní izraelité připomínali cestu pouští a při slavení vyzdvihovali vodu jako dar od Boha, pramene života.
Během sedmidenních svátků, časně zrána, se zástup s kněžími a levity vydával k rybníku Siloe, aby zde čerpal vodu do zlatých džbánů za doprovodu modlitby: „S radostí vážit vodu z pramenů spásy.“ Po návratu do chrámu vylévali vodu na oltář. Právě ve světle této slavnosti hovoří Ježíš o sobě jako o prameni, na který se prorocká slova vztahují [3]. Nezapomeňme však, že evangelista vztahuje Ježíšova slova na Ducha Svatého, kterého obdrží ti, kdo věří v Krista oslaveného na kříži, kdo věří v jeho umučení a zmrtvýchvstání. Kristus, v očekávání Letnic, předává svého Ducha již na kříži, kdy odevzdává ducha (Jan 19,30). [4] Z Ježíšova boku probodeného vojákovým kopím vychází krev a voda (Jan 19,34), které se v církevní tradici vztahují na svátost křtu (voda) a eucharistie (krev).
Preface ze slavnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova říká: ,Vydal se za nás na smrt a dal se vyzdvihnout na kříž, aby všechno přitáhl k sobě. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda, a církvi se otevřela studnice života; a všichni jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu“ [5]. Chápání Kristovy krve ve spojení s eucharistií je podpořeno i závěrečnou částí pojednání o „chlebu života“ v šesté kapitole Janova evangelia, kde Ježíš hovoří o vlastním těle jako o pokrmu a o vlastní krvi jako o nápoji (Jan 6,53). Krev a voda se pak spolu s Duchem Svatým objevují také v prvním Janově listu: „Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno“ (1 Jan 5,7-8). Křest a eucharistie se skrze Ducha Svatého stávají pramenem spásy. Také svatý Pavel v prvním listě Korintským, když hovoří o odchodu otců na poušť, připomíná: „Všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 Kor 10, 3-4).
Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě (Žl 87,7)
Eucharistie je pramenem života nejen pro jednotlivé křesťany, ale také pro celou církev jako společenstvu věřících. Aby se Kristus, kterého slavíme v eucharistii, stal trvalým pramenem, je nezbytná zprostředkovatelská role církve. Pro pochopení této skutečnosti se znovu vraťme ke Starému zákonu, přímo k textu, ze kterého je převzato motto tohoto Mezinárodního eucharistického kongresu. Jedná se o žalm 87 [6], jehož text přinášíme v plném znění:
Hospodin miluje, co založil na svátých horách, miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla. Slavné věci se o tobě vypravují, město Boží! Připočtu Rahab i Bábel mezi své ctitele, ba i Filištínsko, Tyrus s Etiopií; i ti se tam narodili. O Siónu se řekne: „Jeden jako druhý se v něm narodil, sám Svrchovaný mu dal pevný základ“ Hospodin zapíše do knihy národů: „Tito se tam narodili.“ Při tanci budou zpívat: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě.“
Tento žalm se řadí do takzvaných „Siónských písní", jejichž středem je vyvolení a privilegované postavení Jeruzaléma [7]. Začátek žalmu říká, že Hospodin miluje „brány Siónu", tedy svaté město s chrámem a příbytkem davidovské dynastie, více než všechna místa Izraele [8]. Samotný YHWH pak uděluje jeruzalémské občanství pohanským národům, které ho „znají". Příslib obsažený v žalmu si zaslouží pozornost ze dvou důvodů. Na jedné straně začíná seznam Egyptem (Rahab) a Babylónem (Bábelem), dvěma úhlavními nepřáteli, kteří přijali víru v Boha Izraele a stávají se právoplatnými občany svátého města. Seznam pak pokračuje hlavními středisky: Egypt/západ - Babylón/východ - Pelištea a Tyr/sever - Etiopie/ jih. Těchto pět národů představuje celý svět, který se sbíhá do Jeruzaléma, svátého města, kde jsou díky poznání Boha dříve znepřátelené národy opět v jednotě a míru. Na konci žalmu se všechny tyto národy shromažďují k liturgickému slavení a volají: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě“
Myšlenka, že v eschatologických dobách se Jeruzalém a jeho chrám stávají zdrojem živé vody, je přítomna také v prorockých spisech. „V ten den se otevře pramen pro Davidův dům a pro jeruzalémské obyvatele na obmytí hříchu a nečistoty,“ čteme v knize Zachariáš (Zach 13,1). V knize Ezechiel čteme proroctví o prameni, který tryská z východní části chrámu a stává se velikou splavnou řekou (srov. Ez 47). Tyto prorocké texty, jako žalm 87, ohlašují návrat do rajské zahrady, která se vyznačuje hojností, plodností a pokojem: „Ze Siónu vzejde nové plodné a svěží tvorstvo, radostné a požehnane“ [9].
Křesťanská tradice vztahuje žalm 87 na církev v přesvědčení, že skutečný Sión, nebeský Jeruzalém, se ztotožňuje s církví (srov. Gal 4,26; Žid 12, 22-24): „Sión bylo pozemské město, které odráželo podobu Siónu, o který jde, tedy o nebeský Jeruzalém, o kterém apoštol hovoří jako o ‘naší matce (Gal 4,26) [10]. Církev je společenstvím vykoupených, pocházejících „z každého kmene, jazyka, lidu i národa“ (Zj 5,9), kteří uctívají Boha „v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24) a znovu naleznou jednotu, budou-li vytvářet jedno tělo. Jak připomíná apoštol Pavel: „Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ (1 Kor 10,16-17).
Účast na Kristově těle a krvi při eucharistickém slavení vytváří skutečné společenství s Kristem a buduje jeho tělo, kterým je církev. Všichni, kdo se účastní svátosti Kristova těla a Kristovy krve, se stávají jediným tělem, jediným společenstvím. Tento pramen, ze kterého věřící čerpají, je skutečnou zárukou jejich jednoty.
Poznámky
[1] Věřící byzantské církve se každé ráno v liturgii hodin modlí: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě, v tvé záři vidíme světlo.“
[2] Je třeba zmínit výzvu, kterou čteme v Deutero-Izaiáši: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!“ (Iz 55,1).
[3] Od Origena začíná převažovat interpretace, podle které prameny živé vody prýštily z těch, kdo věří v Krista. Dnes se však většina biblistů domnívá, právě na starozákonním pozadí a pro povahu Svátků Stánků, že prameny živé vody tryskají z Krista. Srov. SCHANCKENBURG Rudolf, Das Johannesevangelium II, Freiburg 1980, s. 214; RATZINGER Josef, BENEDIKT XVI., Ježíš Nazaretský I, Brno 2013, s. 289.
[4] Srov. POTTERIE DE LA Ignác, Studí di cristologia giovannea, Janov 1986, s. 285.
[5] Tato preface z Římského misálu evokuje augustiniánskou interpretaci z Tractatus in Iohannis Euangelium, CXX, 2, Nuova Bib- lioteca Agostiniana [dále NBA], sv. XXIV/2, 1912.
[6] Odkazujeme na žalm podle číslování Hebrejské bible. V Septuagintě a Vulgátě se modlitba nachází v žalmu 86.
[7] Siónské písně zahrnují žalmy č. 46, 48, 76, 84, 87, 122.
[8] Srov. RAVASI Giafranco, Žalmy II, Bologna 1986, s. 800.
[9] Tamtéž, s. 802.
[10] „Erat enim quaedam civitas Sión terrena, quae per umbram gestavit imaginem cuiusdam Sión de qua modo dicitur, coelestis illius Ierusalem de qua dicit Apostolus; Quae est mater omnium nostrum.“ Srov. Enarrationes in Psalmos, 86, 2, NBA, XXVII/I.
Bůh, pramen života
Biblické texty vycházejí ze základního přesvědčení, že pramenem veškerého života je Bůh. Od něj přichází vše, co člověk potřebuje pro svůj přirozený i nadpřirozený život [1]. Také pokrm nezbytný pro pozemský život je jeho darem. Už v symbolickém vyprávění o stvoření člověka (Gn 2,4b-25) vystupuje do popředí skutečnost, že Bůh člověka nejen stvořil, ale uvedl ho do rajské zahrady plné ovoce všeho druhu a zavlažované čtyřmi řekami. Člověk proto vděčí Bohu nejen za svůj život, ale také za veškerá dobra nezbytná pro vlastní obživu.
Boží láska a jeho péče jsou také jádrem příběhu o putování Izraele pouští. Sám Pán, skrze Mojžíše, zabezpečuje nezbytnou stravu v podobě many, křepelek (Ex 16,1-5) a vody, která vytryskla ze skály (Ex 17,1-7; Nm 20,1-13). Pozdější biblická tradice popisuje událost jako přijetí darů přímo od Boha. Tento pohled lze vyčíst především z veršů žalmů: „Rozštěpil skály na poušti a hojně je naplnil proudem vody. Potokům dal vytrysknout ze skály a vodě dal téci jak řekám“, „seslal na ně déšť many, aby se najedli, a dal jim nebeský pokrm. Člověk jedl chléb silných, pokrm jim poslal do sytosti“ (Žl 78,15-16.24-25). „Projevili žádost, i poslal jim křepelky a sytil je chlebem z nebe. Rozrazil skálu, a vytryskla voda, valila se pouští jak řeka“ (Žl 1105,40n).
Voda, podle tradice, byť vyvěrá ze skály, pramení v samotném Bohu. Představuje tak nejen nápoj, ale i duchovní dobra pocházející od Boha. V některých starozákonních pasážích dokonce přenesený význam převažuje: „Neboť u tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo,“ vyznává žalmista (Žl 36,10). Prorok Jeremiáš takto vyčítá Izraeli nevěrnost: „neboť dvojí zlo spáchal můj národ: mne, pramen vody živé, opustili a kopali si cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou udržet vodu“ (Jer 2,13). Zvláštní pozornost si zaslouží příslib, který čteme v jednom hymnickém textu proroka Izaiáše: „Hle, Bůh je má spása! Bez obavy mohu doufat. Neboť Hospodin je má síla a má chvála, stal se mou spásou. S radostí budete vážit vodu z pramenů spásy“ (Iz 12,2-3). [2] Všechny tyto texty, potvrzují, že Bůh je pramenem, z něhož vycházejí všechny dary, které lidé z hlediska spásy potřebují.
Kdo žízní, ať ke mně přijde a pije
Voda jako symbol duchovních dober se v Novém zákoně objevuje především v Janově evangeliu. Ježíš se v jeruzalémském chrámu, v poslední den slavnosti Stánků, obrací na posluchače se slovy: „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mě věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,37-38). O slavnosti Stánků, která trvala sedm dní, si zbožní izraelité připomínali cestu pouští a při slavení vyzdvihovali vodu jako dar od Boha, pramene života.
Během sedmidenních svátků, časně zrána, se zástup s kněžími a levity vydával k rybníku Siloe, aby zde čerpal vodu do zlatých džbánů za doprovodu modlitby: „S radostí vážit vodu z pramenů spásy.“ Po návratu do chrámu vylévali vodu na oltář. Právě ve světle této slavnosti hovoří Ježíš o sobě jako o prameni, na který se prorocká slova vztahují [3]. Nezapomeňme však, že evangelista vztahuje Ježíšova slova na Ducha Svatého, kterého obdrží ti, kdo věří v Krista oslaveného na kříži, kdo věří v jeho umučení a zmrtvýchvstání. Kristus, v očekávání Letnic, předává svého Ducha již na kříži, kdy odevzdává ducha (Jan 19,30). [4] Z Ježíšova boku probodeného vojákovým kopím vychází krev a voda (Jan 19,34), které se v církevní tradici vztahují na svátost křtu (voda) a eucharistie (krev).
Preface ze slavnosti Nejsvětějšího srdce Ježíšova říká: ,Vydal se za nás na smrt a dal se vyzdvihnout na kříž, aby všechno přitáhl k sobě. Z jeho probodeného srdce vytryskla krev a voda, a církvi se otevřela studnice života; a všichni jsou pozváni, aby přicházeli a s radostí čerpali milost a spásu“ [5]. Chápání Kristovy krve ve spojení s eucharistií je podpořeno i závěrečnou částí pojednání o „chlebu života“ v šesté kapitole Janova evangelia, kde Ježíš hovoří o vlastním těle jako o pokrmu a o vlastní krvi jako o nápoji (Jan 6,53). Krev a voda se pak spolu s Duchem Svatým objevují také v prvním Janově listu: „Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno“ (1 Jan 5,7-8). Křest a eucharistie se skrze Ducha Svatého stávají pramenem spásy. Také svatý Pavel v prvním listě Korintským, když hovoří o odchodu otců na poušť, připomíná: „Všichni jedli stejný duchovní pokrm a všichni pili stejný duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus“ (1 Kor 10, 3-4).
Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě (Žl 87,7)
Eucharistie je pramenem života nejen pro jednotlivé křesťany, ale také pro celou církev jako společenstvu věřících. Aby se Kristus, kterého slavíme v eucharistii, stal trvalým pramenem, je nezbytná zprostředkovatelská role církve. Pro pochopení této skutečnosti se znovu vraťme ke Starému zákonu, přímo k textu, ze kterého je převzato motto tohoto Mezinárodního eucharistického kongresu. Jedná se o žalm 87 [6], jehož text přinášíme v plném znění:
Hospodin miluje, co založil na svátých horách, miluje brány Siónu nad všechna Jakubova sídla. Slavné věci se o tobě vypravují, město Boží! Připočtu Rahab i Bábel mezi své ctitele, ba i Filištínsko, Tyrus s Etiopií; i ti se tam narodili. O Siónu se řekne: „Jeden jako druhý se v něm narodil, sám Svrchovaný mu dal pevný základ“ Hospodin zapíše do knihy národů: „Tito se tam narodili.“ Při tanci budou zpívat: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě.“
Tento žalm se řadí do takzvaných „Siónských písní", jejichž středem je vyvolení a privilegované postavení Jeruzaléma [7]. Začátek žalmu říká, že Hospodin miluje „brány Siónu", tedy svaté město s chrámem a příbytkem davidovské dynastie, více než všechna místa Izraele [8]. Samotný YHWH pak uděluje jeruzalémské občanství pohanským národům, které ho „znají". Příslib obsažený v žalmu si zaslouží pozornost ze dvou důvodů. Na jedné straně začíná seznam Egyptem (Rahab) a Babylónem (Bábelem), dvěma úhlavními nepřáteli, kteří přijali víru v Boha Izraele a stávají se právoplatnými občany svátého města. Seznam pak pokračuje hlavními středisky: Egypt/západ - Babylón/východ - Pelištea a Tyr/sever - Etiopie/ jih. Těchto pět národů představuje celý svět, který se sbíhá do Jeruzaléma, svátého města, kde jsou díky poznání Boha dříve znepřátelené národy opět v jednotě a míru. Na konci žalmu se všechny tyto národy shromažďují k liturgickému slavení a volají: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě“
Myšlenka, že v eschatologických dobách se Jeruzalém a jeho chrám stávají zdrojem živé vody, je přítomna také v prorockých spisech. „V ten den se otevře pramen pro Davidův dům a pro jeruzalémské obyvatele na obmytí hříchu a nečistoty,“ čteme v knize Zachariáš (Zach 13,1). V knize Ezechiel čteme proroctví o prameni, který tryská z východní části chrámu a stává se velikou splavnou řekou (srov. Ez 47). Tyto prorocké texty, jako žalm 87, ohlašují návrat do rajské zahrady, která se vyznačuje hojností, plodností a pokojem: „Ze Siónu vzejde nové plodné a svěží tvorstvo, radostné a požehnane“ [9].
Křesťanská tradice vztahuje žalm 87 na církev v přesvědčení, že skutečný Sión, nebeský Jeruzalém, se ztotožňuje s církví (srov. Gal 4,26; Žid 12, 22-24): „Sión bylo pozemské město, které odráželo podobu Siónu, o který jde, tedy o nebeský Jeruzalém, o kterém apoštol hovoří jako o ‘naší matce (Gal 4,26) [10]. Církev je společenstvím vykoupených, pocházejících „z každého kmene, jazyka, lidu i národa“ (Zj 5,9), kteří uctívají Boha „v duchu a v pravdě“ (Jan 4,24) a znovu naleznou jednotu, budou-li vytvářet jedno tělo. Jak připomíná apoštol Pavel: „Kalich požehnání, který žehnáme - není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme - není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě.“ (1 Kor 10,16-17).
Účast na Kristově těle a krvi při eucharistickém slavení vytváří skutečné společenství s Kristem a buduje jeho tělo, kterým je církev. Všichni, kdo se účastní svátosti Kristova těla a Kristovy krve, se stávají jediným tělem, jediným společenstvím. Tento pramen, ze kterého věřící čerpají, je skutečnou zárukou jejich jednoty.
Poznámky
[1] Věřící byzantské církve se každé ráno v liturgii hodin modlí: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě, v tvé záři vidíme světlo.“
[2] Je třeba zmínit výzvu, kterou čteme v Deutero-Izaiáši: „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko!“ (Iz 55,1).
[3] Od Origena začíná převažovat interpretace, podle které prameny živé vody prýštily z těch, kdo věří v Krista. Dnes se však většina biblistů domnívá, právě na starozákonním pozadí a pro povahu Svátků Stánků, že prameny živé vody tryskají z Krista. Srov. SCHANCKENBURG Rudolf, Das Johannesevangelium II, Freiburg 1980, s. 214; RATZINGER Josef, BENEDIKT XVI., Ježíš Nazaretský I, Brno 2013, s. 289.
[4] Srov. POTTERIE DE LA Ignác, Studí di cristologia giovannea, Janov 1986, s. 285.
[5] Tato preface z Římského misálu evokuje augustiniánskou interpretaci z Tractatus in Iohannis Euangelium, CXX, 2, Nuova Bib- lioteca Agostiniana [dále NBA], sv. XXIV/2, 1912.
[6] Odkazujeme na žalm podle číslování Hebrejské bible. V Septuagintě a Vulgátě se modlitba nachází v žalmu 86.
[7] Siónské písně zahrnují žalmy č. 46, 48, 76, 84, 87, 122.
[8] Srov. RAVASI Giafranco, Žalmy II, Bologna 1986, s. 800.
[9] Tamtéž, s. 802.
[10] „Erat enim quaedam civitas Sión terrena, quae per umbram gestavit imaginem cuiusdam Sión de qua modo dicitur, coelestis illius Ierusalem de qua dicit Apostolus; Quae est mater omnium nostrum.“ Srov. Enarrationes in Psalmos, 86, 2, NBA, XXVII/I.
