Autor: Robert kardinál Sarah
Zdroj: © La distribuzione della comunione sulla mano. Profili storici, giuridici e pastorali | Cantagalli 2018
Český překlad: P. Josef Rýznar | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
12.08.2018
Je třeba znovu se zamyslet nad způsobem podávání svatého přijímání
Prozřetelnost, která moudře a mírně řídí všechny věci, nám nabízí četbu knihy Podávání svatého přijímání na ruku napsanou donem Federicem Bortolim, právě poté, co jsme oslavili stoleté výročí fatimských zjevení. Ještě před zjeveními, na jaře roku 1916, se Anděl pokoje zjevil Lucii, Hyacintě a Františkovi a řekl jim: „Nebojte se, jsem anděl pokoje. Modlete se spolu se mnou.“ Anděl poklekl a dotkl se hlavou země. Děti, kterých se zmocnila nadpřirozená síla, jej napodobily a opakovaly po andělovi tuto modlitbu: „Můj Bože, věřím ti, klaním se ti, doufám v tebe a miluji tě, prosím tě za odpuštění pro všechny, kteří v tebe nevěří, kteří se ti neklaní, kteří v tebe nedoufají a nemilují tě.“Co nám ukazuje anděl pokoje Potom anděl zmizel. Na jaře roku 1916, při třetím zjevení anděla, si děti všimly, že tentýž anděl drží v levé ruce kalich, nad nímž byla svatá hostie. Několik kapek krve padalo z této hostie do kalicha. Anděl nechal kalich i hostii ve vzduchu, přišel k dětem, poklekl na zem a třikrát opakoval tuto modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu Svatý: Hluboce se ti klaním a obětuji ti nejdražší Tělo, Krev, Duši i Božství Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na smír za urážky, svatokrádeže a lhostejnosti, jimiž bývá urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie tě prosím za obrácení hříšníků.“ Poté anděl vzal znovu do rukou kalich a hostii, podal svatou hostii Lucii a krev z kalicha Hyacintě a Františkovi, kteří zůstali klečet, zatímco anděl říkal: „Vezměte a pijte Tělo a Krev Ježíše Krista, kterého nevděční lidé strašlivě urážejí. Odčiňujte jejich provinění a utěšujte svého Boha.“ Anděl znovu padl na zem a třikrát spolu s Lucií, Hyacintou a Františkem opakoval stejnou modlitbu.
Anděl pokoje nám tedy ukazuje, jak máme přijímat Tělo a Krev Ježíše Krista. Modlitba odčinění, kterou říkal anděl, není bohužel vůbec zastaralá. Jaké však jsou urážky, kterými bývá urážen Ježíš ve svaté hostii a za něž je třeba konat odčinění? Na prvním místě to jsou urážky proti samotné Nejsvětější svátosti: strašlivá znesvěcení, o nichž podali zprávu a děsivě je popsali někteří bývalí satanisté, kteří se obrátili; urážkou jsou také svatokrádežná přijímání, přijatá těmi, kteří nejsou ve stavu milosti Boží, nebo těmi, kteří nevyznávají katolickou víru (mám na mysli jisté formy tzv. intercomunia). Na druhém místě představuje urážku našeho Pána vše, co by mohlo bránit plodnosti svátosti, především bludy zasévané do myšlení věřících, aby už nevěřili v Eucharistii.
Útok na víru v Eucharistii ...
Jistě, Ježíš trpí za duše znesvětitelů, za něž prolil krev, kterou oni tak bídně a krutě pohrdají. Ale Ježíš trpí mnohem více, když mimořádný dar jeho božsko-lidské eucharistické přítomnosti nemůže přinášet potenciální účinky v duších věřících. Proto je pochopitelné, že ten nejzáludnější ďábelský útok spočívá v hledání způsobu, jak uhasit víru v Eucharistii tím, že se rozsévají bludy a dává se přednost nevhodnému způsobu přijímání; skutečně, bitva mezi Michaelem a jeho anděly na jedné straně a luciferem na straně druhé pokračuje v srdcích věřících: satanovým terčem je oběť mše svaté a skutečná Ježíšova přítomnost v konsekrované hostii. Tento pokus o loupež se děje na dvou kolejích: tou první je snížení významu „reálné přítomnosti“. Mnozí teologové se pojmu „transsubstanciace“ nepřestávají vysmívat nebo ho ignorují - a to i přes ustavičné výzvy Magisteria. Don Bortoli udělal dobře, když napsal obsáhlý historický úvod o pravé a upřímné víře Církve ve slova „toto je moje tělo… toto je moje krev…“: prosté „je“, které však zjevuje celou Ježíšovu lásku, jeho horoucí touhu být nám fyzicky blízko, tak jako byl nablízku Panně Marii, svatému Josefovi, učedníkům, hladovému zástupu, emauzským učedníkům… Dobří církevní učitelé a učitelský úřad Církve nalezli ve slově „transsubstanciace“ nepřemožitelnou hradbu proti herezím a zároveň také nejvhodnější termín pro označení nejskutečnější lásky - „podstatné“ lásky - přítomné ve svatých způsobách, nezávisle na dispozici člověka a jeho smýšlení.
Princip imanence ...
Princip imanence - to je filosofický blud, podle něhož není myšlením to, co se musí přizpůsobit skutečnosti, avšak skutečnost je zarámována a uskutečněna myšlením - se pokoušel zamořit také nauku o Eucharistii: objektivní reálná přítomnost (= bezpodmínečná Láska) je relativizována podle toho, kdo chápe znamení (transfinalizace), nebo toho, kdo je jí živen (transignifikace). Blahoslavený Pavel VI. musel zasáhnout encyklikou Mysterium fidei právě proto, aby vysvětlil, že tato pojetí jsou pro vyjádření tajemství Eucharistie nevhodná. Ne! V Nejsvětější svátosti je láska, i když na ni nikdo neodpovídá, i když ji nikdo nechápe, i když ji nikdo nepřijímá, i když na ni nikdo nemyslí. Je tam, jako pramen, který prýští na poušti: klaní se, děkuje, prosí o odpuštění pro člověka a vyprošuje mu všechny potřebné milosti, zcela nezávisle na jeho myšlení, a to všechno pouze proto, aby člověk sám nakonec uvěřil a podrobil se této Lásce: „Credidimus caritati!“ (1 Jan 4,16).
Skutečná přítomnost ...
Podívejme se nyní, jak víra v reálnou přítomnost může ovlivnit způsob svatého přijímání a naopak. Přijímat svaté přijímání na ruku s sebou zcela nepochybně nese veliké rozptýlení částeček; naopak, pozornost k nejmenším částečkám, péče o čištění posvátných nádob, nedotýkání se hostie zpocenými prsty, se stávají vyznáním víry ve skutečnou Ježíšovu přítomnost i v těch nejmenších částech konsekrovaných způsob: pokud je Ježíš podstatou eucharistického chleba a pokud drobečky mají podobu chleba, jen málo záleží na tom, zda je kousek hostie veliký nebo malý! Podstata je tatáž! Je to on! A naopak, nepozornost k drobečkům s sebou nese ztrátu článku víry. Postupně by mohlo převážit myšlení: „Jestliže ani farář nedává pozor na drobečky, jestliže podává svaté přijímání takovým způsobem, že se mohou ztratit, znamená to, že v nich není Ježíš, nebo v nich je jen do určitého okamžiku.“
Smysl pro posvátno ...
Druhou kolejí, po níž se vine útok proti Eucharistii, je pokus vzít ze srdcí věřících smysl pro posvátno. Posvátná Kongregace pro božský kult a svátosti si již v roce 1980 v instrukci Inaestimabile donum stěžovala na rostoucí ztrátu smyslu pro posvátno v liturgii, která se bohužel v posledních letech nezastavila. Jistě, Pán nás miluje mnohými způsoby skrze svou prozřetelnost: přirozený život, vzduch, který dýcháme, naši bližní atd. Bůh nám dává tolik věcí, ale je zde láska, kvůli níž nám Bůh daruje sám sebe a dává nám podíl na své božské podstatě. Tato láska se nazývá „milost“, a je to láska, která přesahuje všechny ostatní lásky. Pokud správně nepochopíme výraz „všechno je milost“, pokud nebudeme správně rozlišovat, riskujeme nebezpečí, že upadneme do panteismu a naturalismu. Je-li všechno milost, není milost nic: neexistuje-li první poschodí (přirozený řád a prozřetelnostní láska), neexistuje ani druhé (nadpřirozený řád a milost). Je třeba, aby toto bylo velmi jasné: více než prozřetelnost, je tu Boží láska, která není společná, ale zvláštní, dilectio specialis. A tato dilectio specialis (zvláštní láska) je obsažena v Eucharistii.
Posvátno par excelence ...
Proto svatý Tomáš Akvinský začíná své pojednání o Eucharistii tím, že poukazuje na to, co je na této svátosti zvláštní: jestliže ostatní svátosti jsou znamením „posvátné věci, nakolik posvěcují člověka“ (Summa Theologiae III, q. 60, a. 2, c), zde je Posvátno nejen naznačeno, ale podstatně přítomno: „Toto je rozdíl mezi Eucharistií a ostatními svátostmi, které mají viditelnou materii: Eucharistie obsahuje něco posvátného v absolutním smyslu, to znamená samého Krista“ (Summa Theologiae III, q. 73, a. 1, ad 3). Eucharistie je posvátná, protože obsahuje posvátno „par excelence“, třikrát svatého Boha, který je láska, nejposvátnější a nejsvětější lásku. Eucharistie není nazývána Sacramentum caritatis (svátostí lásky) pro nic za nic. Mít smysl pro posvátno znamená přijmout tuto zvláštní přítomnost.
Význam gest ...
Zatímco výraz transsubstanciace označuje skutečnou přítomnost, smysl pro posvátno nám dává zahlédnout absolutní zvláštnost a svatost. Jakým neštěstím by bylo ztratit smysl pro posvátno právě v tom, co je nejsvětější! Bylo by gnosticismem myslet si, že můžeme oddělit víru člověka od vnímatelných vnějších znamení, které naopak musí být v souladu s tím, co naznačují, aby člověk mohl dospět k přijetí neviditelných skutečností. Běžně pouze prostřednictvím těchto konkrétních gest přecházíme od známého k neznámému, jak to ozřejmuje andělský učitel svatý Tomáš (srov. Summa Theologiae III, q. 60, a. 2, c). Druhý vatikánský koncil v konstituci Sacrosanctum Concilium připomíná, jak důležitá jsou gesta, tělesné postoje, vnější znamení a jejich veliká pedagogická hodnota (srov. SC 30, 33). Skutečné přítomnosti zvláštní lásky (dilectio specialis) musí tedy odpovídat zvláštní bohoslužba, zvláštní chvála, thema laudis specialis (zvláštní předmět chvály, sekvence Lauda Sion) a zvláštní způsob přijímání, který nebude přijímáním obyčejného chleba.
Svatý Pius X. nepožadoval pro připuštění dětí k prvnímu svatému přijímání, aby uměly vysvětlit „podstatu“ a „způsoby“, ale aby uměly rozlišit chléb eucharistický od chleba obyčejného (srov. dekret Quam singulari, 7. srpna 1910). To je první znalost, podmínka sine qua non, první semínko, které se potom bude moci rozvinout ve větší porozumění (breptání teologie v očekávání kontemplace Ježíše, který již nebude zahalen). Pokud dítě přijímá eucharistický chléb stejným způsobem, jako dostává bonbón od maminky, jaký smysl pro posvátno může mít? Sám Pán nás žádá, abychom pěstovali smysl pro posvátno. Prorok Malachiáš říká: „Jsem-li otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou? Praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno“ (Mal 1,6). Tento Boží požadavek je však pouze a výlučně ve službě lidem: „Ty nemáš zapotřebí naší chvály, ale darem své lásky nás voláš, abychom ti vzdávali díky, naše písně chvály nerozmnožují tvou velikost, ale získávají nám milost, která nás zachraňuje“ (preface 4. obecná), a pomáhají nám, abychom si uchovali víru v tajemství víry.
Klanění ...
Liturgie je tvořena mnohými malými obřady a gesty - každý z nich je schopen vyjádřit postoje plné lásky, synovské úcty a klanění se Bohu. Právě proto je užitečné podněcovat krásu, zvláštnost a pastorační hodnotu praxe, která se rozvinula během dlouhé doby v církevní tradici, tedy přijímání eucharistie do úst a vkleče. Velikost a vznešenost člověka, podobně jako nejvyšší vyjádření jeho lásky ke Stvořiteli, spočívá v pokleknutí před Bohem. Sám Ježíš prosil na kolenou v přítomnosti Otce: „Pak se od nich vzdálil, co by kamenem dohodil, klekl si a modlil se: ‚Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň‘“ (Lk 22,42; Mk 14,35-36; Mt 26,38-39). Nebeská liturgie trvá na tom a doporučuje, aby se před obětovaným Beránkem padlo na tvář: „V tom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa. Přistoupil k tomu, který sedí na trůnu, a přijal knihu z jeho pravice. A když tu knihu uchopil, čtyři bytosti a čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem; každý měl loutnu a zlatou nádobu naplněnou vůní kadidla, což jsou modlitby svatých“ (Zj 5,6-8).
Příklad dvou světců ...
V souvislosti s tím bych rád předložil příklad dvou světců naší doby, svatého Jana Pavla II. a svaté Terezy z Kalkaty. Celý život Karola Wojtyły byl poznamenán hlubokou úctou k Eucharistii. K tomu by bylo možno říci mnoho a mnoho bylo napsáno. Stačí však pouze připomenout poslední léta jeho papežské služby: člověk poznamenaný nemocí těla, která ho postupně a nenávratně vedla k téměř celkovému fyzickému chátrání. Přestože však byl vyčerpán a neměl síly, doslova stráven nemocí a jakoby přibit s Kristem na kříž, Jan Pavel II. si nikdy nedovolil posadit se před vystavenou Nejsvětější svátostí. Kdo by si s pohnutím nevzpomněl na papeže Jana Pavla II.
Zdrceného nemocí, vyčerpaného, ale přesto na kolenou před Nejsvětější svátostí během procesí Božího Těla od baziliky svatého Jana v Lateránu k bazilice Panny Marie Větší? Papež, který byl velmi nemocný, stále poklekal na kolena před Nejsvětější svátostí. Nebyl schopný pokleknout a vstát sám. Potřeboval druhé, aby mu pomohli. Až do posledních dnů nám chtěl dávat veliké svědectví úcty k Nejsvětější svátosti. Proč jsme tak pyšní a necitelní ke znamením, která nám sám Bůh nabízí k našemu duchovnímu růstu a k našemu niternému vztahu s ním? Proč nepoklekáme, abychom přijímali Eucharistii jako světci? Je opravdu tak pokořující pokleknout a zůstat na kolenou před Pánem Ježíšem Kristem? A přece: „On, ačkoliv měl božskou přirozenost, (…). ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,6-8).
Svatá Matka Tereza z Kalkaty, výjimečná řeholnice, kterou by se nikdo neodvážil označit za tradicionalistku, fundamentalistku nebo extremistku, jejíž víra, svatost a totální odevzdání sebe sama Bohu a chudým jsou všem známy, měla respekt a absolutní úctu k Božímu Tělu Ježíše Krista. Jistě, každodenně se dotýkala Kristova „těla“ v trpících tělech těch nejchudších z chudých. Přesto však se Matka Tereza, naplněna úžasem a úctou, neodvažovala dotknout proměněného Kristova Těla; ale klaněla se mu a v tichu jej kontemplovala, dlouhou dobu setrvávala na kolenou před Ježíšem v Eucharistii. A nadto přijímala svaté přijímání do úst jako malé dítě, které se nechá pokorně krmit svým Bohem. Světice byla zarmoucena a trpěla, když viděla křesťany, jak přijímají svaté přijímání na ruku. A ještě více, říkala, že pokud je jí známo, všechny její sestry přijímají svaté přijímání pouze do úst. Není toto povzbuzení, s nímž se Bůh obrací k nám: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země; otevři svá ústa a naplním je“? (Žl 81,11).
Přijímejme pokorně ...
Proč tvrdošíjně trváme na tom, abychom přijímali vestoje a na ruku? Proč tento postoj chybějícího podřízení se Božím znamením? Ať se žádný kněz neodvažuje zneužít své autority v této věci tím, že odmítne podat svaté přijímání těm, kteří jej touží přijmout na kolenou nebo do úst a bude s nimi špatně jednat: pojďme, jako děti přijímejme pokorně na kolenou a do úst Kristovo Tělo. Svatí nám dávají příklad. Oni jsou příklady k napodobování, které nám dává Bůh! Jak je možné, že se praxe podávání na ruku stala tak rozšířenou? Odpověď nám dává don Bortoli, když nabízí dosud neslýchanou, mimořádnou a rozsáhlou dokumentaci. Jednalo se o proces, který zcela zřejmě nebyl průzračný, přechod od toho, co umožňovala instrukce Memoriale Domini až ke způsobu dnes tak rozšířenému.
Pouze biskupským konferencím zemí, kde byla tato praxe zavedena jako zlořád, bylo umožněno požádat o dovolení podávat svaté přijímání na ruku; a to pouze tam, kde nebylo možno vrátit se k řádnému způsobu podávání Eucharistie, aniž by utrpěla autorita. Bohužel, stejně jako tomu bylo s latinským jazykem, jako tomu mělo být s liturgickou reformou, která měla být v souladu s předchozími rity, se toto zvláštní dovolení stalo paklíčem k vyloupení a vykradení trezoru liturgických pokladů Církve. Pán vede spravedlivého po „přímých cestách“ (srov. Mdr 10,10), nikoli skrze vytáčky. Je tedy zřejmé, že mimo teologické motivy, které byly ukázány v předchozích řádcích, také způsob, jímž se rozšířila praxe podávat svaté přijímání na ruku, byl zřejmě zaveden nikoli po cestách Božích.
Kéž tato kniha povzbudí ony kněze a věřící, kteří vedeni příkladem papeže Benedikta XVI. - jenž v posledních letech svého pontifikátu chtěl podávat svaté přijímání do úst a vkleče - touží podávat nebo přijímat Eucharistii právě tímto způsobem, který je mnohem více v souladu se svátostí samotnou. Přeji si, aby nastalo nové objevení a podpora krásy a pastorační hodnoty tohoto způsobu. Podle mého názoru a soudu je právě toto jednou z důležitých otázek, nad níž se Církev dneška musí zamyslet. Jde o jeden ze skutků klanění a lásky, který každý z nás může Ježíši Kristu nabídnout. Působí mi velikou radost vidět tolik mladých lidí, kteří si zvolí přijímat našeho Pána s takovou úctou na kolenou a do úst. Kéž dílo dona Bortoliho přispěje k všeobecnému přehodnocení způsobu podávání svatého přijímání. Jak jsem řekl na začátku této předmluvy, právě jsme oslavili stoleté výročí Fatimy, které nás povzbuzuje v očekávání jistého vítězství Neposkvrněného Srdce Mariina. Tehdy zvítězí také pravda o liturgii.
