Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 12, č. 10/2011 | smn.sk
Český překlad: Marie Kelblerová » Dioecesis Brunensis
Datum napsání:
03.11.2011
Jak jsme na tom?
Ze všech otázek na světě si tuto klademe asi nejčastěji. Podniky si ji kladou, když hodnotí stav svých financí či kvalitu výrobku nebo služeb, které poskytují. Učitelé si ji neustále kladou, aby zjistili, zda jejich žáci dostávají dobré vzdělání. Politici si ji kladou, protože vědí, že když nesplní své sliby, nebudou opětovně zvoleni. A samozřejmě rodiče si tuto otázku pokládají, když chtějí co nejlépe vychovat své děti.
Jak je na tom Církev?
Překvapuje vás, že i Církev si takovou otázku klade? Je to vlastně otázka, kterou nám dává Bůh. Otcové II. vatikánského koncilu učili, že Církev je „svatá a zároveň stále potřebuje očišťování“, a proto „ustavičně kráčí cestou pokání a obnovy“ (O Církvi, 8). Vidíme tedy, že v různých dobách dělá Církev úpravy a změny, podobně jak o tom píše II. vatikánský koncil. Naše učení a dogmata se nezmění, ale způsob, jakým se toto učení předkládá, se mění často. Otázka „Jak na tom jsme“ stojí i za změnami při mši svaté, které přináší každé nové vydání Římského misálu. Pokud např. v anglicky mluvícím světě způsobí zavedení překladu třetího vydání Římského misálu od první adventní neděle tohoto roku malou revoluci, nás jeho vydání teprve čeká. A nebude pro nás znamenat žádné velké změny, protože překlad do slovenštiny byl mnohem věrnější než překlad do angličtiny. Ale ruku na srdce: Kolik z nás reptalo při změně stanovisek během mše svaté? Pravdou je, že mnozí ani nevíme, že misál, který nyní používáme na Slovensku, obsahuje více eucharistických modliteb či prefací, které jsme někteří ještě nikdy neslyšeli, protože nejeden z kněží není ochoten změnit stereotyp a udělat bohoslužbu pestřejší. Přitom v liturgii vždy platí, že když se mění něco navenek, v hlubším smyslu zůstává všechno stejné.
Proč však dělat změny? Snadná odpověď zní, že když si biskupové spolu se Svatým Otcem na II. vatikánském koncilu položili otázku: „Jak jsme na tom?“, vnímali, že bychom měli mši svatou slavit lépe. A i po koncilu se na způsob slavení liturgie občas nahlíží a ukazuje se, co se dá zlepšit. I proto používáme ve slovenštině překlad druhého typického vydání Římského misálu a pracuje se na překladu třetího typického vydání, které bude hotové během dvou - tří let. V našem druhém článku se zaměřme na to, jak Církev dochází ke změnám ve slavení liturgie. Zde však chceme mluvit o tom, jak jsme dospěli k dnešní formě mše svaté. Chceme se v krátkosti podívat na její dlouhé dějiny, abychom zjistili, jak během let rostla a rozvíjela se. Takto můžeme pochopit, že všechny změny v liturgii jsou částí širšího obrazu.
Jak to všechno začalo
Ježíš při Poslední večeři řekl svým učedníkům: „To konejte na mou památku“ (Lk 22, 19). A právě tohle děláme posledních dva tisíce roků. Shromáždili jsme se jako Boží lid, poslouchali Boží slovo, modlili jsme se jeden za druhého a měli účast na chlebu a víně. Od počátku jsme věřili, že chléb a víno jsou nepochybně Kristovým tělem a krví. V prvních desetiletích po Letnicích se mše svatá zřejmě slavila s menší formálností než dnes. Lidé se shromáždili u někoho doma, četli úryvky z Písma, učili Ježíšovu příběhu a pokřtění přijímali Tělo a Krev Kristovu. Když Církev vzrostla a rozšířila se z Jeruzaléma, slavení Pánovy večeře, jak se dříve nazývala mše svatá, se také rozšířilo. Církev v různých městech slavila Večeři různě. Když tyto tradice rostly, vznikaly formálnější modlitby - některé v Římě, některé v Antiochii, jiné v Jeruzalémě a na jiných místech. Takto se mše svatá rozvíjela během staletí. Hlavní prvky byly vždy stejné, ale modlitby se lišily. Postupem času na různých místech vznikaly misály, aby měl každý ve své diecézi přístup ke stejným modlitbám. Byly to však regionální misály: Francouzi měli jiné modlitby než Portugalci, katolíci v Miláně se řídili jinými směrnicemi než katolíci na Velké Moravě. A Řím měl jiný misál než Cařihrad. Církve čas od času přezkoumaly a přizpůsobily své liturgie, takže texty a úkony mše svaté se postupně vyvinuly v liturgický obřad, jak jej známe dnes.
Nová výzva
Potom přišla výzva protestantské reformace, která otevřela nový soubor otázek. Je Ježíš skutečně přítomen pod způsobami chleba a vína nebo je přítomen pouze symbolicky? Zpřítomňuje mše svatá opravdu Ježíšovu oběť na Kalvárii nebo nám jen pomáhá představit si tyto události? Takové otázky byly často předmětem vášnivých diskuzí, které způsobily rozdělení v církvích, dokonce i války. Mnozí lidé měli zmatek v tom, čemu Církev opravdu věří. Jako odpověď na tuto krizi se biskupové sešli na Tridentském koncilu. Pochopili, že musí udělat víc než jen mluvit o dogmatech Církve. Bylo třeba najít způsob, jak sjednotit věřící, kteří z Církve houfně odcházeli. Požádali papeže Pia V., aby vydal jednotný misál, který by se používal v každém kostele na celém světě. Církev by tak mohla chválit Pána jedněmi ústy - a věřící by všude slyšeli hlásání stejných pravd. Pius V. vydal v roce 1570 Missale Romanum - Římský misál, obsahující texty a oddíly užívané všemi katolíky římského (latinského) obřadu na celém světě. Aby papež pomohl zachovat jednotu a solidaritu, vyhlásil, že eucharistická liturgie se má slavit jen v latině.
Jeden hlas, mnoho jazyků
Římský misál se občas během dalších 400 let upravoval. Papež se spolu se svými poradci ptal: „Jak jsme na tom?“ a pozměnil, přidal nebo vynechal části, aby přesněji vyjadřovaly, jak Církev chápe Eucharistii. Tyto úpravy byly vždy výsledkem touhy po úplné věrnosti tradici, kterou nám odevzdal Ježíš a Jeho učedníci. Zásadní změny byly zavedeny v roce 1969, kdy papež Pavel VI. předložil kompletní revidované vydání Římského misálu jako odpověď na II. vatikánský koncil. Asi největší a nejviditelnější změna spočívala v tom, že mše svatá se mohla slavit v jazyce lidu, nejen v latině. To znamenalo, že poprvé po staletích musela Církev přeložit jeden autorizovaný text - Římský misál - do stovky jazyků. Revize z roku 1969 a její překlady se pokládaly za dobrý první krok, ale něco jim chybělo a musely být dotvořeny. V roce 1975 papež Pavel VI. schválil nové vydání Římského misálu, v pořadí druhé. Ve slovenském překladu jej používáme od roku 1980. Papež Jan Pavel II. při oslavě Velkého jubilea roku 2000 požádal o další revizi misálu. Započaly práce na novém, třetím vydání, které bylo schváleno v roce 2002. A i když obsahuje nové modlitby, nepřináší nové myšlenky či učení. Nemění základní pravdy o tom, kým jsme, ani o tom, co znamená oslavovat Pána při mši svaté.
Stálá otázka
Od Poslední večeře se mnoho změnilo, ale mnohem více zůstalo beze změn. Jestli ve slovenštině, maďarštině, němčině nebo angličtině, jestli ve velkolepé katedrále, venkovském kostelíku, ve farnosti na předměstí nebo na akademické půdě, Boží lid se všude shromažďuje, aby oslavoval Boha, slyšel Jeho slovo a přijímal Jeho Syna. Dokud to budeme dělat - dokud budeme slavit mši svatou -, naši biskupové si budou klást tu stejnou otázku: „Jak jsme na tom?“
Ze všech otázek na světě si tuto klademe asi nejčastěji. Podniky si ji kladou, když hodnotí stav svých financí či kvalitu výrobku nebo služeb, které poskytují. Učitelé si ji neustále kladou, aby zjistili, zda jejich žáci dostávají dobré vzdělání. Politici si ji kladou, protože vědí, že když nesplní své sliby, nebudou opětovně zvoleni. A samozřejmě rodiče si tuto otázku pokládají, když chtějí co nejlépe vychovat své děti.
Jak je na tom Církev?
Překvapuje vás, že i Církev si takovou otázku klade? Je to vlastně otázka, kterou nám dává Bůh. Otcové II. vatikánského koncilu učili, že Církev je „svatá a zároveň stále potřebuje očišťování“, a proto „ustavičně kráčí cestou pokání a obnovy“ (O Církvi, 8). Vidíme tedy, že v různých dobách dělá Církev úpravy a změny, podobně jak o tom píše II. vatikánský koncil. Naše učení a dogmata se nezmění, ale způsob, jakým se toto učení předkládá, se mění často. Otázka „Jak na tom jsme“ stojí i za změnami při mši svaté, které přináší každé nové vydání Římského misálu. Pokud např. v anglicky mluvícím světě způsobí zavedení překladu třetího vydání Římského misálu od první adventní neděle tohoto roku malou revoluci, nás jeho vydání teprve čeká. A nebude pro nás znamenat žádné velké změny, protože překlad do slovenštiny byl mnohem věrnější než překlad do angličtiny. Ale ruku na srdce: Kolik z nás reptalo při změně stanovisek během mše svaté? Pravdou je, že mnozí ani nevíme, že misál, který nyní používáme na Slovensku, obsahuje více eucharistických modliteb či prefací, které jsme někteří ještě nikdy neslyšeli, protože nejeden z kněží není ochoten změnit stereotyp a udělat bohoslužbu pestřejší. Přitom v liturgii vždy platí, že když se mění něco navenek, v hlubším smyslu zůstává všechno stejné.
Proč však dělat změny? Snadná odpověď zní, že když si biskupové spolu se Svatým Otcem na II. vatikánském koncilu položili otázku: „Jak jsme na tom?“, vnímali, že bychom měli mši svatou slavit lépe. A i po koncilu se na způsob slavení liturgie občas nahlíží a ukazuje se, co se dá zlepšit. I proto používáme ve slovenštině překlad druhého typického vydání Římského misálu a pracuje se na překladu třetího typického vydání, které bude hotové během dvou - tří let. V našem druhém článku se zaměřme na to, jak Církev dochází ke změnám ve slavení liturgie. Zde však chceme mluvit o tom, jak jsme dospěli k dnešní formě mše svaté. Chceme se v krátkosti podívat na její dlouhé dějiny, abychom zjistili, jak během let rostla a rozvíjela se. Takto můžeme pochopit, že všechny změny v liturgii jsou částí širšího obrazu.
Jak to všechno začalo
Ježíš při Poslední večeři řekl svým učedníkům: „To konejte na mou památku“ (Lk 22, 19). A právě tohle děláme posledních dva tisíce roků. Shromáždili jsme se jako Boží lid, poslouchali Boží slovo, modlili jsme se jeden za druhého a měli účast na chlebu a víně. Od počátku jsme věřili, že chléb a víno jsou nepochybně Kristovým tělem a krví. V prvních desetiletích po Letnicích se mše svatá zřejmě slavila s menší formálností než dnes. Lidé se shromáždili u někoho doma, četli úryvky z Písma, učili Ježíšovu příběhu a pokřtění přijímali Tělo a Krev Kristovu. Když Církev vzrostla a rozšířila se z Jeruzaléma, slavení Pánovy večeře, jak se dříve nazývala mše svatá, se také rozšířilo. Církev v různých městech slavila Večeři různě. Když tyto tradice rostly, vznikaly formálnější modlitby - některé v Římě, některé v Antiochii, jiné v Jeruzalémě a na jiných místech. Takto se mše svatá rozvíjela během staletí. Hlavní prvky byly vždy stejné, ale modlitby se lišily. Postupem času na různých místech vznikaly misály, aby měl každý ve své diecézi přístup ke stejným modlitbám. Byly to však regionální misály: Francouzi měli jiné modlitby než Portugalci, katolíci v Miláně se řídili jinými směrnicemi než katolíci na Velké Moravě. A Řím měl jiný misál než Cařihrad. Církve čas od času přezkoumaly a přizpůsobily své liturgie, takže texty a úkony mše svaté se postupně vyvinuly v liturgický obřad, jak jej známe dnes.
Nová výzva
Potom přišla výzva protestantské reformace, která otevřela nový soubor otázek. Je Ježíš skutečně přítomen pod způsobami chleba a vína nebo je přítomen pouze symbolicky? Zpřítomňuje mše svatá opravdu Ježíšovu oběť na Kalvárii nebo nám jen pomáhá představit si tyto události? Takové otázky byly často předmětem vášnivých diskuzí, které způsobily rozdělení v církvích, dokonce i války. Mnozí lidé měli zmatek v tom, čemu Církev opravdu věří. Jako odpověď na tuto krizi se biskupové sešli na Tridentském koncilu. Pochopili, že musí udělat víc než jen mluvit o dogmatech Církve. Bylo třeba najít způsob, jak sjednotit věřící, kteří z Církve houfně odcházeli. Požádali papeže Pia V., aby vydal jednotný misál, který by se používal v každém kostele na celém světě. Církev by tak mohla chválit Pána jedněmi ústy - a věřící by všude slyšeli hlásání stejných pravd. Pius V. vydal v roce 1570 Missale Romanum - Římský misál, obsahující texty a oddíly užívané všemi katolíky římského (latinského) obřadu na celém světě. Aby papež pomohl zachovat jednotu a solidaritu, vyhlásil, že eucharistická liturgie se má slavit jen v latině.
Jeden hlas, mnoho jazyků
Římský misál se občas během dalších 400 let upravoval. Papež se spolu se svými poradci ptal: „Jak jsme na tom?“ a pozměnil, přidal nebo vynechal části, aby přesněji vyjadřovaly, jak Církev chápe Eucharistii. Tyto úpravy byly vždy výsledkem touhy po úplné věrnosti tradici, kterou nám odevzdal Ježíš a Jeho učedníci. Zásadní změny byly zavedeny v roce 1969, kdy papež Pavel VI. předložil kompletní revidované vydání Římského misálu jako odpověď na II. vatikánský koncil. Asi největší a nejviditelnější změna spočívala v tom, že mše svatá se mohla slavit v jazyce lidu, nejen v latině. To znamenalo, že poprvé po staletích musela Církev přeložit jeden autorizovaný text - Římský misál - do stovky jazyků. Revize z roku 1969 a její překlady se pokládaly za dobrý první krok, ale něco jim chybělo a musely být dotvořeny. V roce 1975 papež Pavel VI. schválil nové vydání Římského misálu, v pořadí druhé. Ve slovenském překladu jej používáme od roku 1980. Papež Jan Pavel II. při oslavě Velkého jubilea roku 2000 požádal o další revizi misálu. Započaly práce na novém, třetím vydání, které bylo schváleno v roce 2002. A i když obsahuje nové modlitby, nepřináší nové myšlenky či učení. Nemění základní pravdy o tom, kým jsme, ani o tom, co znamená oslavovat Pána při mši svaté.
Stálá otázka
Od Poslední večeře se mnoho změnilo, ale mnohem více zůstalo beze změn. Jestli ve slovenštině, maďarštině, němčině nebo angličtině, jestli ve velkolepé katedrále, venkovském kostelíku, ve farnosti na předměstí nebo na akademické půdě, Boží lid se všude shromažďuje, aby oslavoval Boha, slyšel Jeho slovo a přijímal Jeho Syna. Dokud to budeme dělat - dokud budeme slavit mši svatou -, naši biskupové si budou klást tu stejnou otázku: „Jak jsme na tom?“
