Autor: P. Daniel Dian | Dioecesis Nitriensis
Zdroj: © Duchovný Pastier, č. 7/2021, s. 323-327 | vydáva Spolok sv. Vojtecha | Trnava 2021
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
14.11.2021
Jaký je můj vztah k Bohu v eucharistii?
„Eucharistie není žádná vedlejší věc, ale to nejcennější, co jako Církev máme,“ prohlásil kardinál Gerhard Ludwig Müller.Eucharistie - světlo a život nového tisíciletí - to bylo téma kongresu, který nás vyzval, abychom uvažovali nejen o samotném eucharistickém tajemství, ale i o jeho vztahu k problémům naší doby. Tajemství světla! Srdce člověka, obtížené hříchem, často dezorientované a unavené i zkoušené utrpením všeho druhu, potřebuje Kristovo světlo. Světlo potřebuje i svět na cestě hledání pokoje, který se zdá být velmi daleko nyní, na prahu třetího tisíciletí, které trápí a ponižuje násilí, terorismus a válka. Eucharistie je světlo! V Božím slově, které se neustále hlásá, v chlebu a víně, které se stávají tělem a krví Krista, je to právě Pán, co otvírá mysl a srdce a nechává se poznat, jak emauzským učedníkům v lámání chleba (porov. Lk 24,25). V tomto úkonu opět prožíváme oběť kříže a zakoušíme nekonečnou lásku Boha a cítíme se rovněž povoláni šířit Kristovo světlo mezi muži a ženami naší doby.
Každý den a zejména v neděli, v den Kristova zmrtvýchvstání, Církev žije z tohoto tajemství. Křesťanské společenství je pozvané živěji si uvědomit a hlouběji prožívat slavení mše svaté, déle adorovat Krista v Eucharistii a více se angažovat ve službě bližním. Eucharistie je pramenem a projevem společenství, je principem a projektem misií (porov. Mane nobiscum Domine, kap. III. a IV.). Především si musíme uvědomit, že Eucharistie není něco, ale někdo.
Vstaňte, pojďme k Eucharistii: „Ježíš je totiž ve své velikosti nehybným sluncem a hýbe vším. On je pravý střed světa a křesťanské víry a svět musí být ustavičně v pohybu směrem k němu. On je středem našich duší a ony od něho dostávají všechnu milost, osvícení a vliv. Od té chvíle, kdy Ježíš Kristus při Poslední večeři vyslovil slova: Toto je moje tělo... toto je má krev (porov. Lk 22, 19-20), od té doby je Eucharistie pramenem a vrcholem života Církve. Je srdcem Církve. Církev utváří Eucharistii a Eucharistie utváří Církev. Eucharistie se stává pramenem a zároveň vrcholem celé evangelizace, vzhledem k tomu je jejím cílem společenství všech lidí s Kristem a v něm s Otcem a s Duchem svatým.“ [1] Svatý Jan Pavel II. nazval svoji poslední encykliku Církev žije z eucharistie, proto je možné v tomto duchu plným právem říct, že i věřící katolík má žít z Eucharistie. Ona má pro něho být pramenem i vrcholem celého jeho duchovního života. „V Eucharistii Ježíš Kristus plně působí, aby přetvářel lidi“, [2] protože „v Eucharistii se nachází sám původce svatosti.“ [3] V Eucharistii, máme možnost přistoupit k tomuto tajemství Ježíšovy lásky. Svaté přijímání se tak stává setkáním se svátostným Ježíšem Kristem, které nemůže nic jiného na tomto světě nahradit. Eucharistie je tak dar darů, [4] je tím největším bohatstvím, kterým Církev oplývá. Eucharistie tedy není něco, ale je někdo - je to opravdově, skutečně a podstatně celý Kristus.“ [5] Druhý vatikánsky koncil právem vyhlásil, že eucharistická oběť je „pramenem a vrcholem celého křesťanského života.“
„Nejsvětější Eucharistie obsahuje celé duchovní dobro Církve, totiž samého Krista, našeho velikonočního Beránka a živý chléb, který prostřednictvím těla, oživovaného Duchem svatým, Oživovatelem, dává lidem život“. Proto se pohled Církve neustále obrací na svého Pána, přítomného ve Svátosti oltářní, v níž objevuje plné projevení se jeho nesmírné lásky. [6] Papež Jan Pavel II. se v sobotu 9. října 2004 v aule Pavla VI. setkal s mladými římské diecéze, kteří se zúčastňovali misií s názvem Ježíš v centru. „Při této zvláštní příležitosti,“ uvedl ve své promluvě, „vám svěřuji do péče některé dary. Především lásku k Eucharistii. Nikdy Eucharistii nepřestávejte slavit a adorovat ji, společně s celým křesťanským společenstvím, především v neděli. Postavte ji do centra vašeho osobního i komunitního života, aby vám spojení s Kristem pomohlo uskutečňovat odvážná rozhodnutí.
Kardinál Tomko: „Přicházíme, abychom hledali světlo pro náš život, jistotu při pochybnostech a odvahu ke svědectví o naší víře před našimi bratry a sestrami, kteří se nacházejí v těžkostech, jako i pokrm pro náš život i pro život našich bližních.“ Svět se nachází mezi světlem a temnými stíny a zdůraznil: „Na jedné straně je tu hledání něčeho, co by lidstvo sjednotilo (touha po pokoji, opětovné objevení krásy stvoření, ochrana lidských práv, atd.). Na druhé straně zatemňují tmavé stíny svět - války, násilí a konflikty různého druhu, ideologické útoky na rodinu a lidský život, umlčování svědomí, ztráta schopnosti věrné lásky, neustálý strach, který se mění v hrůzu, tichý ústup víry v některých křesťanských oblastech, agnosticismus, který nenechává náboženství žádné místo, šíření fanatické religiozity, která se často stává fundamentalistickou.“
Eucharistie v sobě určitě sjednocuje, „je největším darem Ježíše jeho Církvi, protože se v ní daruje on sám osobně“. „Eucharistie je živý Ježíš Kristus, přestože je přítomný v chlebu a víně Nejsvětější svátosti. ... Ježíš miloval svoje až do krajnosti a daroval se nám jako pokrm, aby zůstal mezi námi a aby se s námi jedinečným a vroucím způsobem sjednocoval. Kristova oběť se obnovuje na oltáři a nejde tu jen o vzpomínku, jako při sakrální divadelní hře, ale je to znázornění této spásonosné události ve svátosti.“ Uctívejme Ježíše Krista, který je mezi námi skrze Eucharistii, abychom ho chválili, děkovali mu, a modlili se k němu a prosili Pannu Marii, eucharistickou ženu, o její přímluvu během života, „abychom posilnění eucharistickým stolem skrze Krista byli světlem v temnotě, a abychom žili svůj život úzce s ním spojení“.
Eucharistie pilíř života svědka
„...celý život Církve v dějinách i v přítomnosti vrcholí v jediném bodě: v Eucharistii. Všechny teologické práce a školy, všechno zkoumání Písma svatého, všechny knihy a knihovny světa, všechna kázání, konference a katecheze, všechny svátky a liturgie, všechno směřuje k jedinému cíli, přivést člověka k osobnímu setkání s Kristem. Pomoci mu navázat kontakt se živým Ježíšem, který žije mezi námi v Eucharistii“'[7]. Bezmezná víra v eucharistického Krista. Víra v „Dar darů - Ježíš v Eucharistii“ [8] je odrazový můstek, po kterém člověk kráčí k výšinám nebes. A pouze ten, kdo si uvědomuje tento obrovský rozměr dějin světa a svých dějin, dokáže všechno. „Ježíš je Boží Slovo, které Otec daroval světu. Když se Ježíš v Eucharistii rozdává jako chléb, když se dá naskrz porozlamovat, aby se daroval jako živý chléb lidem, potom jeho vztah k nám nepřestává, leč ustavičně zaznívá v jeho vlastním slově.
Chceme toto slovo, slovo Eucharistie slyšet? Čtěme řeč na rozloučenou při Poslední večeři. Když budeme tato slova poslouchat a číst s takovou láskou a vírou, budeme slyšet víc než jen nauku o Bohu, jak by ji mohl vyjádřit nějaký hluboký člověk. Ba, budeme slyšet víc než jen Ježíšovu nauku o Otci. Budeme slyšet to, co tvoří obsah Eucharistie, a tedy to, co říká Ježíš teď v Církvi skrze Eucharistii, ve které nechává z nejhlubšího srdce vyvěrat svou lásku k nám. Proto zůstává Eucharistie v Církvi trvalou památkou, jako to nejvyšší, co nám Ježíš zanechal, co slovy vysvětlil a vyjádřil v řeči na rozloučenou při Poslední večeři“. [9] Bez protkání světa Eucharistií se nedá nic vyřešit. Když Ježíš přichází ve mši svaté po slovech proměnění na oltář mezi nás, chce navázat a upevnit právě tyto slíbené kontakty, abychom nebyli sirotky a abychom zůstali v jeho lásce. Proměnění ve mši svaté neutváří jen jakousi nehybnou Pánovu přítomnost mezi námi, leč je to výzva od osoby k osobě - Pán nás volá a chce se nám darovat. Jaké ticho panuje při slavení Eucharistie ve chvíli proměnění? Měli bychom zachytit právě toto Ježíšovo volání, kterým se obrací na nás všechny, mezi které přišel ve mši svaté ve své osobní lásce.... Eucharistie je základem pro všechno. Spojení s Kristem v Eucharistii je základem činnosti, rovněž jako nespojení s Kristem v Eucharistii je předpokladem neúspěchu evangelizace.
Eucharistie se stala srdcem křesťanského života. Proto se Církev vždycky znovu a znovu vracela v hluboké úctě k evangeliu, k Božím myšlenkám zachyceným lidským slovem, ale vracela se znova k nejživější přítomnosti Krista, vracela se k Eucharistii jako k oběti i jako ke Kristově přítomnosti. Chceme-li objevit ústřední bod a srdce svého křesťanství, musíme ho hledat tam, kde je živý Kristus přítomný s celým svým dílem a posláním, se svou naukou a činy, se svým životem, se svou smrtí, slávou a svatostí. I my všichni musíme najít živé, tlukoucí srdce křesťanství. Tímto srdcem je Eucharistie, svátostná oběť i obětní svátost. Mše svatá je střed, okolo kterého se zpočátku rozvíjel celý křesťanský život. První křesťané s radostí lámali po domech chléb a s radostí a s upřímným srdcem požívali pokrm. Zejména první den týdne se scházeli na lámání chleba, jak to čteme ve Skutcích apoštolů. Ve všech následujících stoletích se Církev shromažďovala v chrámech okolo eucharistického stolu. Křesťanství si s velikou láskou udržovalo tento dotyk s Kristem. Jinak by se bylo stalo jen naukou, hnutím, filozofií, ideologií, organizací či spolkem. Ale Eucharistie je víc.
Křesťané hluboce uvěřili památným slovům o Eucharistii, slovům jasným a plným naděje: Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa (Jan 6, 51); Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Jan 6, 56), bude žít ze mne, bude žít navěky. Samozřejmě, že Ježíš nezůstává mezi námi tak, jak ho znali apoštolové za pozemského života. Je to oslavený Pán, je to vzkříšený Kristus. Přítomný všude. Tak trochu způsobem, jako jsou všudypřítomné elektromagnetické vlny. Tento oslavený Pán je natolik proměněný, že sv. apoštol Pavel o něm říká, že Pán je Duch a tento vzkříšený Kristus se nám dává v podobách chleba a vína. Toto ústřední postavení mše svaté, oběti a hostiny musíme oživit a znova pochopit a promodlit, zařadit a s láskou přijmout do našeho osobního života a do našeho celého společenství: ve farnostech, v diecézích, ve světové Církvi, abychom se nepotulovali někde na periférii, ale abychom vycházeli přímo ze zřídla křesťanské existence, a to je živá Kristova přítomnost v Eucharistii.
Proto adorace ihned po proměnění v hlubokém prožívání slov eucharistické modlitby! Mše svatá završená svátostným přijímáním je zřídlem a srdcem křesťanského života. Mše svatá není jen pobožnost, modlitba. Je to vrchol křesťanského života, zvláštní a tajemné setkání se živým a dobrotivým Ježíšem, Pánem a Spasitelem lidstva. Mše svatá jako oběť a rodinný stůl nám zpřítomňuje celý Ježíšův život. Je v ní zahrnuté tajemství vtělení, vždyť Eucharistie je svátost skutečné přítomnosti člověka Ježíše Krista v podobách chleba a vína. Skrze něho, skrze jeho tělo a krev objímáme Ježíše, Božího Syna. V bohoslužbě slova posloucháme jeho nauku, sledujeme jeho myšlenky a jeho božský program, pozorujeme jeho dobrotivost a lásku završenou jeho obětí na kříži za nás a vítězstvím nad smrtí. Mše svatá je i tajemstvím našeho sociálního sjednocení v oběti jeho lásky. Je naší rodinnou slavností. Okolo oltáře se shromažďujeme jako okolo stolu, přikrytého ubrusem, na kterém je chléb a víno, dary naší rodinné hostiny, kde roli otce vykonává kněz pověřený při vysvěcení. Kněz má být v čele eucharistické hostiny. Mše svatá je slavnost společenství, slavnost sjednocení mnohých, není to soukromá pobožnost kněze, proto kněz nemá za normálních okolností sloužit mši svatou sám. Mše svatá je shromáždění pokřtěných. Modlitby mše svaté vyjadřují toto společenství od vstupu. Proto je mše svatá i dnes ustavičnou sociální výzvou. Bylo by trapným nepochopením zúčastnit se oběti mše svaté a neodcházet z ní s prohloubenější láskou k Bohu a k lidem. Mše svatá je zřídlo naší katolickosti, naší jednoty v Církvi, pramen křesťanského sociálního života sjednoceného v lásce.
A tak celý život Církve v dějinách i v přítomnosti vrcholí v jediném bodě: v Eucharistii. Všechny teologické práce a školy, všechno zkoumání Písma svatého, všechny knihy a knihovny světa, všechna kázání, konference a katecheze, všechny svátky a liturgie, všechno směřuje k jedinému cíli, přivést člověka k osobnímu setkání s Kristem. Pomoci mu navázat kontakt s živým Ježíšem, který žije mezi námi v Eucharistii. V celém liturgickém roce slavíme tajemství Kristova života, smrti a zmrtvýchvstání. Každá neděle je zvláštní slavností těchto tajemství. Církev si velmi přeje, aby ani ostatní pobožnosti nebyly izolované, ale aby se sbíhaly do tajemství Eucharistie, aby v nás prohlubovaly lásku k eucharistickému tajemství vykoupení.
I všechny svátosti, jako prameny milostí a zbožštění našeho života, mají svoje završení v Eucharistii. Křest je začátek, Eucharistie vrchol, nad který v tomto životě není možní jít výš. Křest nám dává právo zasedat za rodinný stůl Eucharistie. Eucharistické společenství nám umožňuje ustavičnou obnovu křestních slibů a ustavičnou proměnu života. Eucharistie oživuje svátost kněžství i manželství, jí se prohlubuje svátost biřmování, odedávna je završením svátosti pomazání nemocných, zejména pokud se podává v hraniční situaci jako viatikum, pokrm na cestu při přechodu do věčnosti.
Křesťanský život se v dějinách musel nevyhnutelně rozvinout, zformovaly se rozličné okruhy institucí a činností od univerzit až po charitu. Střed křesťanského života je jeden, střed Církve je jeden, cíl je jeden - živý Kristus a spojení s ním. A živý Kristus je v Eucharistii, v ní se s ním spojujeme. Všechny instituce a celá činnost věřících je požehnáním jen tehdy, když se pohybuje po spirále, která vrcholí v živé Kristově přítomnosti a v našem spojení s ním. Proto má v Eucharistii zdroj všechna naše činnost, i naše vydávání svědectví. Jen z osobního vztahu s Kristem a ve spojení s ním o něm můžeme vydávat účinné svědectví. Ze mše svaté odcházíme do světa jako poslaní - jděte ve jménu Páně. Jako apoštolové. Měli bychom odcházet plní víry a plní lásky. Věřící generace křesťanů vždy chápaly toto vrcholné postavení Eucharistie, zvláště v osobním životě každého z nás v celém svém životě Církve. Jedna z nejvzácnějších knih křesťanského života - Následování Krista vyjadřuje tuto nepřevyšitelnost Eucharistie v životě. Vidí v ní spásu duše i těla, lék, který uzdravuje slabost, krotí vášně, mírni pokušení, upevňuje víru, zvedá naději, rozněcuje lásku a vlévá milost, vždyť Eucharistie je milost sama. Kdo aspoň do určité míry pochopí, čím je Eucharistie, ten pochopí i to, co je největší štěstí našich životů a života světa.
Konvertita Francouz André Frossard v knize „Bůh je, já jsem ho potkal“ napsal: „Všechno, co mi kněz předkládal v křesťanských pravdách, jsem s radostí přijímal. Učení Církve je pravdivé do poslední čárky, uvědomoval jsem si to při každém řádku s rostoucí radostí tak, jak plesáme s radostí a nadšením, když střela zasáhne přímo střed terče, jedině Eucharistie mě překvapila, ale ne v tom smyslu, že by se mi byla zdála neuvěřitelnou, právě naopak, udivovalo mě, že Boží láska si zvolila takový neuvěřitelný prostředek, aby se nám rozdávala. A nadevšecko mě překvapilo, že si na to vybrala chléb, který je oblíbeným pokrmem zvlášť chudých a dětí. Eucharistie byla nejhezčím ze všech darů, které mi křesťanství v takové hojné míře předložilo“.
Církev toto všechno ví, proto v konstituci Světlo národů říká, že Eucharistie je zdrojem a vrcholem křesťanského života. Církev to však nepoznala jen dnes. Ví to století, ví to od poslední večeře, ví to celé svoje dějiny a při pohledu na ni si to uvědomovali i mnozí jiní, co žijí mimo Církev, až po mohamedány. V knize o životě třináctého století uvažuje jeden muslim nad křesťany, které potkal a pozoroval takto: „Víra křesťanů má v sobě něco zvláštního, čím se nemůže pochválit žádná jiná víra. Je to blízké spojení s Bohem, možnost čerpat plnými hrstmi pokladnice Boží milosti. „Křesťané můžou,“ napsal tento muslim, „kdy jen chtějí přicházet do styku se svým Bohem.“
A tak na závěr už jenom jedno: Když procházíme v našich vesnicích a městech kolem kostelů, vzpomeňme si, že v každém kostele před oltářem svítí červené světýlko, které nám říká, kdo je na oltáři přítomný. Upozorňujme už děti, že tam je přítomný Pán Ježíš. Kdybychom si všichni uvědomovali, že v každém katolickém kostele je přítomný Ježíš, Česko (Slovensko) by bylo šťastnější. [10]
[1] JÁN PAVOL II., Encyklika Ecclesia de Eucharistia, č. 22, SSV, Trnava 2003, s. 27.
[2] Katechizmus Katolíckej cirkvi, č. 1074, SSV, Trnava 1998, s. 281.
[3] TRIDENTSKÝ KONCIL, Dekrét o najsvätejšej sviatosti: DH 1640; NR 571.
[4] Porov. J. CH. KOREC, O Eucharistii, Lúč, Bratislava 1997, s. 146.
[5] Porov. TRIDENTSKÝ KONCIL, Kánony o sviatosti Najsvätejšej Eucharistie: DH 1651; NR 577.
[6] JÁN PAVOL II.: Ecclesia de Eucharistia. Trnava SSV 2003.
[7] KOREC, J.CH.: Homília na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Nitra-Kalvária. 5. júla 2000.
[8] KOREC, J. CH.: Duchovné cvičenia vo Vatikáne. LÚČ - vydavateľské družstvo Bratislava 1998, s. 144. ISBN 80 -7114-223-9.
[9] KOREC, J. CH.: Duchovné cvičenia vo Vatikáne. LÚČ - vydavateľské družstvo Bratislava 1998, s. 147 -148. ISBN 80 -7114-223-9.
[10] KOREC, J. CH.: Homília na sviatok sv. Cyrila a Metoda. Nitra-Kalvária. 5. júla 2000.
