Autor: Peter Mášik
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
25.01.2012
Eucharistie, výhra, kterou si není možné nechat utéct!
Svátostí Eucharistie se završuje uvádění do křesťanského života. Ti, co byli křtem povýšení do hodnosti královského kněžství a biřmováním hlouběji připodobnění Kristu, získávají v Eucharistii spolu s celým společenstvím účast na samé Pánově oběti. Eucharistie je pramenem a vrcholem osobního křesťanského života, jakož i života společenství církve. Všechny ostatní svátosti či všechny církevní služby a apoštolské úlohy se vážou na Eucharistii a jsou jí podřízené. Svatá Eucharistie totiž obsahuje celý duchovní poklad církve, samotného Krista, našeho velikonočního Beránka. Slavením Eucharistie se už spojujeme s nebeskou liturgií a zúčastňujeme se na nebeském životě, kde Bůh bude všechno ve všech. Takže Eucharistie je souhrnem a vrcholem naší víry. Říkáme, že mše svatá je nebe na zemi.Různá jména z různých pohledů
Bohatost obsahu naznačuje i velikou rozmanitost termínů, kterými křesťanská tradice tuto svátost pojmenovala. Věřící jsou někdy znejistěni, protože si neuvědomují, že jednu a tu samou svátost označujeme vícerými názvy. Každé jméno odráží určitý aspekt této svátosti. Vzpomeňme aspoň ty nejčastěji používané. „Eucharistie“ je jméno odvozené od slov, která Pán Ježíš vyslovil při Poslední večeři, kdy vzal chléb, vzdával díky, lámal ho a pronášel slova proměnění. Konkrétně z řeckého slova „vzdával díky“. Výraz Eucharistie by bylo potřebné doslovně přeložit jako díkůvzdávání. Pojmenování „svaté přijímání“ vyjadřuje účinky této svátosti v křesťanovi. Jde o překlad z latinského sancta communio, svaté společenství, spojení, neboť v Eucharistii se spojujeme se samotným Ježíšem Kristem, který nám dává účast na svém Těle a Krvi, abychom tvořili jedno tělo. „Nejsvětější svátost“ se nazývá proto, neboť je to svátost svátostí, královna mezi svátostmi. „Svátost oltářní“ zase vyjadřuje to, že eucharistické způsoby se uchovávají ve svatostánku, který se stává místem přítomnosti Ježíše Krista, a který byl v minulosti na oltáři, ale i proto, že se slaví a rodí na oltáři. Dnes jsou svatostánky většinou mimo hlavní oltář. „Nejsvětější svátost Kristova Těla a Krve“ označuje, že sám Kristus přítomný na oltáři pod způsobami chleba a vína se proměňuje na svoje nejsvětější Tělo a Krev. Název „oběť svatá“ anebo „nejsvětější oběť“ vyjadřuje zpřítomnění jediné oběti Krista Spasitele a zahrnuje oběť církve. „Mše svatá“, či jen „mše“, vzniklo z liturgických slov na konci slavení Eucharistie - o poslání věřících (lat. Ite missa est), aby plnili Boží vůli ve svém každodenním životě. Z latinského missa potom vzniklo slovenské omša - české mše. Na křesťanském Východě se nejčastěji používá pojmenování „svatá a božská liturgie“.
Eucharistie je dar, ne majetek
Pán Ježíš ustanovil Eucharistii v nejposvátnějších chvílích svého pozemského života. Připravoval se na svoje úplné sebedarování pro záchranu duší a spásu lidí. Chystal se obětovat vlastní život, podstoupit zradu, bolestné umučení, smrt na kříži ve vědomí, že to je podle Otcovy vůle jeho cesta ke slávě zmrtvýchvstání a k jeho definitivnímu vítězství. Během Poslední večeře toto svoje sebedarování už Ježíš uskutečnil svátostně, když ustanovil svátost, která v sobě jakoby ve zkratce obsahuje celé tyto dějiny. Tento nejvznešenější dar, protože Eucharistie je on sám, odevzdal apoštolům a prostřednictvím nich celému společenství církve. Jeho slovům při nanebevstoupení: Hle, já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa (Mt 28, 20), je nezbytné rozumět v první řadě jako jeho přítomnosti eucharistické. Eucharistie je, jak to dosvědčují církevní otcové, jakoby pokračováním a prodloužením vtělení. Vždyť prostřednictvím ní se vtělené Slovo spojuje tím nejintimnějším způsobem s jednotlivými lidmi, aby z nich vytvářelo tajemnou jednotu na způsob svého těla.
Každé slavení mše svaté je tím největším darem pro církev. Církev Eucharistii bez přestání přijímá jako stále nový a nevyčerpatelný poklad, nesmírné bohatství milosti a požehnání. Nejsme vlastníky liturgie, jsme pouze jejími správci. Nemůžeme libovolně deformovat liturgické slavení ani s ním manipulovat, neboť není naším majetkem, je nám permanentně darované. A na dar člověk nemá právo, může ho jen s díky přijmout, případně odmítnout. Tato možnost je obsažená v samotné povaze daru. Tedy při každém slavení mše svaté sestupuje nebe na zem. Ale je nezbytné říci, že posvátné dění při liturgickém slavení můžeme vnímat i jinak. Jako zem vystupující do nebe. Při posvátné liturgii se totiž shromáždění přidává k zástupům, které se Ježíši Kristu klanějí v nebi. Pozemská liturgie nám vlastně umožňuje účast na nebeské liturgii. Už zde na zemi překračujeme prostor a čas a vstupujeme do nebeského dění. Krátce před proměněním zpívá liturgické shromáždění hymnus Svatý, svatý, svatý, kterým se přidává církev na zemi k církvi v nebi.
Eucharistické zázraky
Pán nám dává i zázraky, které mají za cíl v rozličných obdobích oživit, posílit a zvroucnit víru a lásku k osobní, pravé a skutečné přítomnosti našeho Pána pod způsobami chleba a vína v Nejsvětější svátosti. Církevní historie zaznamenává více než sto šedesát uznaných eucharistických zázraků. Vzpomeňme aspoň dva. Na začátku osmého století jednoho baziliánského mnicha z Lanciana v Itálii po přednesení slov proměnění během mše svaté mučily pochybnosti. Svatá hostie se před jeho očima proměnila na tělo kromě jejího středu, v kterém zůstal svátostný způsob nedotknutý. Konsekrované víno se změnilo na jasně červenou krev, která vytvořila pět malých sraženin. Tato zázračná hostie a krev se zachovaly do dnešního dne. Papežové potvrdili pravost zázraku. Svatá stolice v roce 1970 pověřila skupinu vědců, aby udělali laboratorní rozbor. L’Osservatore Romano z 3. dubna 1971 podal zprávu o výsledcích, jež potvrdily, že uvedená krev je skutečnou krví a maso je tkání srdečního svalu. Tato tkáň i krev patří jedné a té samé osobě. Tento zázrak trvá už 1 200 roků. Papež Lev X., Klement X. a Lev XIII. a jiní potvrdili pravost a úctu k eucharistickému zázraku v Lancianu.
Druhým zázrakem je událost mnicha Petra z Prahy. Bylo to v době eucharistických kontroverzí 13. století. Řeholní kněz Petr v roku 1263 sloužil mši svatou u hlavního oltáře v kostele sv. Kristýny v Bolseně. V popisu události se uvádí, že ho napadly pochybnosti o pravdě, co se týká Eucharistie. Jak přednesl nad hostií slova proměnění a pozdvihoval ji, nekvašený chléb se proměnil na maso a začal hojně krvácet. Novina se rychle dostala až k tehdejšímu papeži Urbanovi IV., který byl v té době v Orvietu. Ten se vydal do Bolseny. Na jeho žádost mu místní biskup přinesl zázračnou hostii. Papež padl na kolena a klaněl se eucharistickému Pánu, jehož krvácející eucharistické tělo leželo na korporálu. Korporál se uchovává v orvietské katedrále dodnes. Následující rok v srpnu 1264 papež ustanovil svátek Kristova Těla a pověřil sv. Tomáše Akvinského, aby napsal oficium svátku. Slavné hymny na nejsvětější svátost O Salutaris Hostia a Tantum Ergo od sv. Tomáše jsou právě z tohoto období.
Církev schválila věrohodnost těchto i mnoha jiných eucharistických zázraků. V posledních letech potvrdila podobné zázraky, například krvácení Eucharistie ve Venezuele. Na tuto skutečnost lidé reagují různě: od nedůvěry a nevěry, cynismu a lhostejnosti přes mlčení, údiv a úžas před tímto tajemstvím až po vyznání víry v Eucharistii, v Katolickou církev, ve svátost kněžství, obrácení. Příliš často i ti, kteří věří v Eucharistii, prožívají její slavení a přijímání příliš mechanicky. Kristus chce prostřednictvím svatého přijímání být v nás a chce, abychom my byli v něm, jako On je v Otci a Otec v něm. Kdyby věřící na čele s kněžími, kteří slaví denně mši svatou a přijímají eucharistického Krista, skutečně věřili a snažili se zakusit tuto přítomnost celým svým srdcem a prožívali by tuto úchvatnou božskou skutečnost, nespočetné duše by byly očištěné a obrácené.
Ještě P. S.
Slavný italský spisovatel Alessandro Manzoni denně chodíval na mši svatou. Když byl starší, dostal silné astma. Byla právě neděle a velmi špatné počasí. Manželka ho přemluvila, aby nešel do chrámu na mši svatou, aby se jeho zdravotní stav nezhoršil. Ale nakonec byl celý den neklidný. Něco mu chybělo. Když ho odpoledne navštívil přítel, zpozoroval jeho nespokojenost a zeptal se na příčinu. On mu všechno povyprávěl a řekl, že ho velmi mrzí, že nebyl na mši svaté. Přítel ho začal uklidňovat, prý to byl oprávněný důvod, neboť jeho zdraví je skutečně chatrné. Tehdy mu Manzoni řekl: „Představ si, že los, který jsem zakoupil, by vyhrál milion lir. Dnes by byl poslední den, kdy se dá nahlásit výhra, a musím to učinit osobně.
Do páté hodiny se to musí nahlásit, jinak výhra propadne. Ale počasí by bylo špatné a můj zdravotní stav vážný. Mám nechat propadnout výhru? Nebyla by to škoda? Moje žena a ty byste mě přemlouvali, abych nešel? Zajisté byste mi řekli: Jen se dobře obleč, vezmi si deštník, protože to by byla velká škoda nechat propadnout takové peníze.“ Přítel hlavou přikývl. A spisovatel pokračoval: „Vidíš, milion lir je veliká škoda. Každá mše svatá má nekonečnou hodnotu, a té není škoda?“ Pomysleme si, co mše svatá znamená, a co způsobuje svaté přijímání. Účinkem této svátosti nastává v duši toho, kdo ji hodně přijímá, sjednocení člověka s Kristem. A všechny účinky, které má tělesný pokrm a nápoj na tělesný život - jeho udržování, vzrůst, obnovování a potěšení -, způsobuje tato svátost v duchovním životě.
