Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Eucharistie ve Druhém vatikánském koncilu
První inovační podnět po Tridentském koncilu, který položil základ teologické reflexi a katechezi následujících staletí, přišel z liturgického hnutí. Vzešlo z pastoračních požadavků a kromě jiného přispělo ke znovuobjevení eucharistie jako přítomnosti Kristova spasitelného díla a ke zdůraznění principu „činné účasti". Spolu s činností biblického a patristického hnutí připravilo v kontextu návratu k tradici úrodnou půdu pro nové panorama nové eucharistické nauky zpečetěné následně Druhým vatikánským koncilem. Byť hnutí nevydalo zvláštní text věnovaný eucharistii, Druhý vatikánský koncil z něho čerpal v mnoha dokumentech, zdaleka nejen v konstituci o liturgii.
Eucharistie - pramen a vrchol křesťanského života
Pro Druhý vatikánský koncil je eucharistické slavení „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“, [1] „kořen a těžiště“ křesťanské obce, [2] „zdroj života církve“, [3] „zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia“ [4], „středem a vrcholem celého života křesťanské obce,“ [5] z nichž „církev ustavičně žije a rosteť [6] Konstatování, že eucharistie je „zdrojem a vrcholem poslání církve“, hluboce zakořenilo v našem církevním jazyce a stalo se z něj teologické klišé. Svůj počátek má v dokumentu Lumen gentium, kde se hovoří o „všeobecném kněžství“ všech věřících: „Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají (věřící) Bohu božský dar a s ním i sebe sama! [7] Eucharistie je nejen úkonem veškerého kněžského lidu pokřtěných, ale i jeho „formou“, tedy modelem, lůnem, ze kterého se rodí církev. Jinými slovy můžeme říci, že „nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život“ [8].
Koncil dále představuje eucharistii nejen ve vztahu k oběti kříže, ale k celému velikonočnímu tajemství: „Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ [9]
Eucharistie tak není jen modlitbou nebo zpěvem, ale slavením Velikonoc, úkonem, který má nejen přinést, navodit reálnou přítomnost Krista, ale zprostředkovat celé bohatství velikonočního tajemství. Další koncilní novinkou je vzájemný vztah mezi oltářem Slova a oltářem eucharistie. Liturgie slova, která je náležitě uzpůsobena obdobím liturgického roku, je nedílnou součástí mše svaté. Vždyť Kristus je „přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“. [10]
Mše svátá je strukturována do dvou částí, kdy v prví probíhá liturgie slova, která zvěstuje historii Boží spásy, zatímco druhá - eucharistická liturgie - oslavuje a zpřítomňuje tuto historii v jejím vyvrcholení, ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, v jeho slavné velikonoční oběti. První část mše svaté zvěstuje a zpřítomňuje spásu; druhá část ji plně uskutečňuje skrze svátostnou účast na těle a Krvi Kristově. Slovo vytváří ve shromáždění postoj víry, který dodává slavení svátostného znamení plný smysl. Tato jedinečná skutečnost je dílem Ducha Svatého, který dal zrod Slovu a posvětil chléb a víno, aby je přeměnil v Kristovo tělo a krev. „Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět pro duchovni život ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které trvá na věky“. [11]
Eucharistie vytváří církev
Na koncilu získává eucharistie svou plnou církevní dimenzi podle vyjádření francouzského jezuity Henriho de Lubaca (1896-1991) „Eucharistie buduje církev“, které potvrzuje podobu eucharistie, jak ji popsali církevní otcové. Slavení eucharistie je dynamickou událostí, ve které církev přijímá proměněný dar chleba a vína, aby se znovu proměnily v Kristovo tělo. Křesťanské shromáždění je zváno, aby přijalo Kristovo eucharistické tělo, a stalo se tak jeho tělem církevním.
Této dimenzi společenství církve vycházející z eucharistie se věnuje především dokument Lumen gentium. Když koncilní dokument zběžně přehlédneme, setkáváme se hned na začátku s důležitým konstatováním, které se vztahuje přímo k Pavlovu textu (1 Kor 10,17); „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, v níž ‘byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus’, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Zároveň však svátost eucharistického chleba představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu.“ [12] Krátce na to následuje podobné vyjádření: „Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: ‘Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebe (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) ‘a každý jsme sobě navzájem údy (Řím 12,5).“ [13] Eucharistie nejen symbolizuje jednotu církve, ale také ji uskutečňuje: „Když se pak občerství Kristovým tělem ve svátém přijímání, projeví viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje.“ [14]
Nejdůležitější pasáže na toto téma nacházíme v části, která se týká úlohy biskupů. Nejprve upřesňuje, že eucharistická ekleziologie vede k novému pochopení partikulární církve, a poté uvádí: „V každém oltářním společenství při biskupově posvátné službě se ukazuje znamení oné lásky a jednoty tajemného těla, bez níž nemůže být spása. V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna, svátá, katolická a apoštolská církev. Neboť ‘účast na těle a krvi Kristově nepůsobí v nás nic jiného než to, že se přetvořujeme v to, co přijímáme “ [15] V pokoncilním období se biskupská synoda v roce 1985 zaměřila na eucharistickou ekleziologii, kdy do středu své práce umístila církev jako společenství: „Eklesiologie společenství je ústřední a zásadní myšlenkou koncilních dokumentů (...). V zásadě se jedná o společenství s Bohem skrze Ježíše Krista, v Duchu Svatém. Tohoto společenství lze dosáhnout skrze Boží slovo a svátosti. Křest je branou ke společenství v církvi a jeho základem. Eucharistie je pramenem a vrcholem veškerého křesťanského života. Přijímání eucharistického Kristova těla vytváří, tedy buduje, úzké společenství všech věřících v Kristově těle, které je církví.“ [16] Proto může Jan Pavel II. konstatovat, že „v samých počátcích církve existuje příčinný vliv eucharistie“ [17]
Poznámky
[1] DRUHÝ VATIKÁNSKY KONCIL, véroučná konstituce Lumen gentium [dále LG], 11; Dokumenty, s. 47.
[2] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis [dále PO], 6, Dokumenty, s. 315.
[3] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio [dále UR] (1964), 15; Dokumenty, s. 451.
[4] PO, 5.
[5] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus dominus [dále ChD] (1965), 30; Dokumenty, s. 289.
[6] LG, 26.
[7] Tato definice LG 11 se nachází také in DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum contilium [dále SC] (1963), 10; Chd, 30; dekret o misijní činnosti církve Ad gentes [dále AD] (1963), 9 a 39; UR, 15; PO 5 a 14; dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem [dále AA] (1965), 3; pastorační konstituce o církvi v současném světě Gaudium et spes [dále GS] (1965), 38; srov. FALSINI Rinaldo, La liturgia „come culmen etfons“. Genesi e sviluppo di un téma conciliare, in Liturgia e spiritualita, Roma 1992, s. 27-49.
[8] PO, 5.
[9] SC, 47.
[10] SC, 7. Stejný článek detailně popisuje různé druhy Kristovy přítomnosti ve slavení a je jedním z nejnovějších koncilních výroků ve vztahu ke středověké eucharistické úctě.
[11] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum [dále DV], 26; Dokumenty, s. 123.
[12] LG, 3.
[13] Tamtéž, 7.
[14] Tamtéž, 11.
[15] Tamtéž, 26.
[16] Srov. Relatio finalis, II C 1, in Enchiridion vaticanum [dále EV], Bologna 1966-2018, č. IX, s. 1761.
[17] JAN PAVEL II., encyklika Ecclesia de eucharistia, [dále EE], 21; česky ČBK, Praha 2003.
První inovační podnět po Tridentském koncilu, který položil základ teologické reflexi a katechezi následujících staletí, přišel z liturgického hnutí. Vzešlo z pastoračních požadavků a kromě jiného přispělo ke znovuobjevení eucharistie jako přítomnosti Kristova spasitelného díla a ke zdůraznění principu „činné účasti". Spolu s činností biblického a patristického hnutí připravilo v kontextu návratu k tradici úrodnou půdu pro nové panorama nové eucharistické nauky zpečetěné následně Druhým vatikánským koncilem. Byť hnutí nevydalo zvláštní text věnovaný eucharistii, Druhý vatikánský koncil z něho čerpal v mnoha dokumentech, zdaleka nejen v konstituci o liturgii.
Eucharistie - pramen a vrchol křesťanského života
Pro Druhý vatikánský koncil je eucharistické slavení „zdrojem a vrcholem celého křesťanského života“, [1] „kořen a těžiště“ křesťanské obce, [2] „zdroj života církve“, [3] „zdroj a vrchol veškerého hlásání evangelia“ [4], „středem a vrcholem celého života křesťanské obce,“ [5] z nichž „církev ustavičně žije a rosteť [6] Konstatování, že eucharistie je „zdrojem a vrcholem poslání církve“, hluboce zakořenilo v našem církevním jazyce a stalo se z něj teologické klišé. Svůj počátek má v dokumentu Lumen gentium, kde se hovoří o „všeobecném kněžství“ všech věřících: „Účastí na eucharistické oběti, která je zdrojem a vrcholem celého křesťanského života, podávají (věřící) Bohu božský dar a s ním i sebe sama! [7] Eucharistie je nejen úkonem veškerého kněžského lidu pokřtěných, ale i jeho „formou“, tedy modelem, lůnem, ze kterého se rodí církev. Jinými slovy můžeme říci, že „nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb. Skrze své tělo, Duchem Svatým oživované a oživující, dává lidem život“ [8].
Koncil dále představuje eucharistii nejen ve vztahu k oběti kříže, ale k celému velikonočnímu tajemství: „Náš spasitel při poslední večeři, tu noc, kdy byl zrazen, ustanovil eucharistickou oběť svého těla a své krve, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže, a aby tak své milované snoubence církvi zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení: svátost milostivé lásky, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostinu, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy.“ [9]
Eucharistie tak není jen modlitbou nebo zpěvem, ale slavením Velikonoc, úkonem, který má nejen přinést, navodit reálnou přítomnost Krista, ale zprostředkovat celé bohatství velikonočního tajemství. Další koncilní novinkou je vzájemný vztah mezi oltářem Slova a oltářem eucharistie. Liturgie slova, která je náležitě uzpůsobena obdobím liturgického roku, je nedílnou součástí mše svaté. Vždyť Kristus je „přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté“. [10]
Mše svátá je strukturována do dvou částí, kdy v prví probíhá liturgie slova, která zvěstuje historii Boží spásy, zatímco druhá - eucharistická liturgie - oslavuje a zpřítomňuje tuto historii v jejím vyvrcholení, ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, v jeho slavné velikonoční oběti. První část mše svaté zvěstuje a zpřítomňuje spásu; druhá část ji plně uskutečňuje skrze svátostnou účast na těle a Krvi Kristově. Slovo vytváří ve shromáždění postoj víry, který dodává slavení svátostného znamení plný smysl. Tato jedinečná skutečnost je dílem Ducha Svatého, který dal zrod Slovu a posvětil chléb a víno, aby je přeměnil v Kristovo tělo a krev. „Jako z vytrvalé účasti na eucharistickém tajemství vzrůstá život církve, tak smíme doufat v nový podnět pro duchovni život ze zvýšené úcty k Božímu slovu, které trvá na věky“. [11]
Eucharistie vytváří církev
Na koncilu získává eucharistie svou plnou církevní dimenzi podle vyjádření francouzského jezuity Henriho de Lubaca (1896-1991) „Eucharistie buduje církev“, které potvrzuje podobu eucharistie, jak ji popsali církevní otcové. Slavení eucharistie je dynamickou událostí, ve které církev přijímá proměněný dar chleba a vína, aby se znovu proměnily v Kristovo tělo. Křesťanské shromáždění je zváno, aby přijalo Kristovo eucharistické tělo, a stalo se tak jeho tělem církevním.
Této dimenzi společenství církve vycházející z eucharistie se věnuje především dokument Lumen gentium. Když koncilní dokument zběžně přehlédneme, setkáváme se hned na začátku s důležitým konstatováním, které se vztahuje přímo k Pavlovu textu (1 Kor 10,17); „Kdykoli se slaví na oltáři oběť kříže, v níž ‘byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus’, uskutečňuje se dílo našeho vykoupení. Zároveň však svátost eucharistického chleba představuje a působí jednotu věřících, kteří tvoří jedno tělo v Kristu.“ [12] Krátce na to následuje podobné vyjádření: „Při lámání eucharistického chleba máme skutečnou účast na těle Páně a jsme povznášeni ke spojení s ním a mezi sebou: ‘Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebe (1 Kor 10,17). Takto se všichni stáváme údy tohoto těla (srov. 1 Kor 12,27) ‘a každý jsme sobě navzájem údy (Řím 12,5).“ [13] Eucharistie nejen symbolizuje jednotu církve, ale také ji uskutečňuje: „Když se pak občerství Kristovým tělem ve svátém přijímání, projeví viditelným způsobem jednotu Božího lidu, kterou tato vznešená svátost výstižně naznačuje a obdivuhodně uskutečňuje.“ [14]
Nejdůležitější pasáže na toto téma nacházíme v části, která se týká úlohy biskupů. Nejprve upřesňuje, že eucharistická ekleziologie vede k novému pochopení partikulární církve, a poté uvádí: „V každém oltářním společenství při biskupově posvátné službě se ukazuje znamení oné lásky a jednoty tajemného těla, bez níž nemůže být spása. V těchto shromážděních, i když často bývají malá a chudá nebo žijí v rozptýlení, je přítomen Kristus, jehož mocí se sdružuje jedna, svátá, katolická a apoštolská církev. Neboť ‘účast na těle a krvi Kristově nepůsobí v nás nic jiného než to, že se přetvořujeme v to, co přijímáme “ [15] V pokoncilním období se biskupská synoda v roce 1985 zaměřila na eucharistickou ekleziologii, kdy do středu své práce umístila církev jako společenství: „Eklesiologie společenství je ústřední a zásadní myšlenkou koncilních dokumentů (...). V zásadě se jedná o společenství s Bohem skrze Ježíše Krista, v Duchu Svatém. Tohoto společenství lze dosáhnout skrze Boží slovo a svátosti. Křest je branou ke společenství v církvi a jeho základem. Eucharistie je pramenem a vrcholem veškerého křesťanského života. Přijímání eucharistického Kristova těla vytváří, tedy buduje, úzké společenství všech věřících v Kristově těle, které je církví.“ [16] Proto může Jan Pavel II. konstatovat, že „v samých počátcích církve existuje příčinný vliv eucharistie“ [17]
Poznámky
[1] DRUHÝ VATIKÁNSKY KONCIL, véroučná konstituce Lumen gentium [dále LG], 11; Dokumenty, s. 47.
[2] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis [dále PO], 6, Dokumenty, s. 315.
[3] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio [dále UR] (1964), 15; Dokumenty, s. 451.
[4] PO, 5.
[5] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o pastýřské službě biskupů v církvi Christus dominus [dále ChD] (1965), 30; Dokumenty, s. 289.
[6] LG, 26.
[7] Tato definice LG 11 se nachází také in DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum contilium [dále SC] (1963), 10; Chd, 30; dekret o misijní činnosti církve Ad gentes [dále AD] (1963), 9 a 39; UR, 15; PO 5 a 14; dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem [dále AA] (1965), 3; pastorační konstituce o církvi v současném světě Gaudium et spes [dále GS] (1965), 38; srov. FALSINI Rinaldo, La liturgia „come culmen etfons“. Genesi e sviluppo di un téma conciliare, in Liturgia e spiritualita, Roma 1992, s. 27-49.
[8] PO, 5.
[9] SC, 47.
[10] SC, 7. Stejný článek detailně popisuje různé druhy Kristovy přítomnosti ve slavení a je jedním z nejnovějších koncilních výroků ve vztahu ke středověké eucharistické úctě.
[11] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum [dále DV], 26; Dokumenty, s. 123.
[12] LG, 3.
[13] Tamtéž, 7.
[14] Tamtéž, 11.
[15] Tamtéž, 26.
[16] Srov. Relatio finalis, II C 1, in Enchiridion vaticanum [dále EV], Bologna 1966-2018, č. IX, s. 1761.
[17] JAN PAVEL II., encyklika Ecclesia de eucharistia, [dále EE], 21; česky ČBK, Praha 2003.
