Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Eucharistie, pramen svatosti
V církvi, Kristově těle, má „každý úd jinou úlohu“, protože „máme různé dary podle milosti, která byla udělena každému z nás“ (srov. Řím 12,4-6). Každý člen církve tak realizuje své křesťanské povolání osobním životem. Druhý vatikánský koncil učí, že jedinou svatost uskutečňují „všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušní Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě (...) podle vlastních darů a úkolů“ a že mezi různými cestami a prostředky ke svatosti, abychom dosáhli dokonalosti, odpovídající životnímu stavu, má přijímat „často svátosti, zejména eucharistii“. [1]Příklad maďarských mučedníků dvacátého století
V eucharistické modlitbě se obracíme k Bohu slovy: „Vpravdě jsi svatý, Bože, jsi pramen všeho posvěcení“, který „skrze tvého Syna, Ježíše Krista, v jednotě Ducha Svatého“ oživuje a posvěcuje svět. Právě skrze eucharistii je každý pokřtěný schopen žít způsobem hodným toho povolání, kterého se mu dostalo (srov. Ef 4,1). Mnozí maďarští mučedníci a světci dvacátého století, posilováni eucharistií a v následování Kristova života, se stali „obětí živou, svátou a Bohu milou“ (srov. Řím 12,1). Připomeňme si je skrze několik příkladů, které prozářily dějiny maďarské církve v minulém století. [2]
Blahoslavený Jánoš Brenner (1931-1957) [3] je jedním z knězi, jehož osudem chtěl státní režim zastrašit církev. V noci 14. prosince 1957 byl otec Jánoš zavolán k lůžku nemocného. Cestou byl příslušníky tajné policie brutálně zavražděn. V Maďarsku je uctíván jako tamní svátý Tarsicius, mučedník eucharistie. Jánoš Brenner, který byl tajným členem cisterciáckého řádu zrušeného komunistickou diktaturou, ukázal svým životem na živého Krista v eucharistii a stal se příkladem pro diecézni kněze a řeholníky.
Také biskup z Gyóru, blahoslavený Vilmos Apor (1892-1945), došel mučednictví skrze svou silnou eucharistickou spiritualitu. Svým věřícím často říkával: „Je zbytečné chodit na mši svátou, když v sobě nemáme aktivní křesťanskou lásku, která vychází z víry.“ Během německé okupace bránil pronásledované bez ohledu na jejich náboženské vyznání a rasu. Na Zelený čtvrtek roku 1945 slavil ustanovení eucharistie spolu se svými kněžími a věřícími. Následujícího dne, na Velký pátek, byl zastřelen sovětským vojákem, když bránil ženy, které se schovaly do sklepa biskupského paláce. Také blahoslavená Sára Salkaházi (1899-1944), řeholnice, ochránkyně Židů, načerpala sílu pro mučednictví z eucharistické spirituality. „Z Eucharistie pochází veškerá síla“ napsala do svého deníku. [4]
Ve společnosti apoštolského života Sester sociální pomoci bojovala proti nelidským důsledkům rozšířeného nacionálního socialismu. Komunita sester poskytla pomoc přibližně tisíci lidem, z nichž asi sto zachránila sestra Sára osobně. Při každodenní mši svaté prosila v modlitbě o nezbytnou sílu k boji. Dne 27. prosince 1944 byla zatčena maďarskými fašisty, zastřelena a její tělo bylo vhozeno do Dunaje. Boží služebník József Mindszenty (1892-1975), kardinál, ostřihomský arcibiskup, byl ve zinscenovaném procesu odsouzen komunistickým státem, když se odvážně postavil ateistické moci, aby odhodlaně bránil církevní a lidská práva. Dojemným způsobem popsal, jak během jeho osmiletého věznění byla pramenem jeho věrnosti a křesťanského odpuštění spiritualita smíření. Jeho posilou ve vězení byla každodenní mše svátá a adorace reálné Kristovy přítomnosti: „Úzkostlivě jsem opatroval eucharistii. Věděl jsem, že když nás vedou na procházku, mezitím prošacují a prohledají mou celu. Proto jsem eucharistii bral s sebou i na procházky, i na Vác. I tam jsem přijímal eucharistii. Často jsem adoroval tak, že jsem měl v noci eucharistii vedle sebe ve tmě. Dotýkal jsem se jí skrze látku. Jak důležitý je svátostný Ježíš pro vězně v cele!“ [5]
Řeckokatolický biskup ze Zakarpatí, blahoslavený Teodor Romzsa (1911-1947) [6], byl zabit tajnou policií na Stalinův příkaz. Jeho hluboká láska k eucharistii je známá. Posledním jeho skutkem coby biskupa bylo posvěcení kostela. Na cestě domů ho srazil kamion a v nemocnici byl zavražděn vpíchnutím jedu. Další tajně vysvěcený řeckokatolicky biskup, Pete Orosz (1917-1953), byl již jako seminarista obdivován pro svou lásku, v níž se zcela rozdával. Stejně tak žil i jako biskup. Voják, který ho zatkl, když nesl eucharistii nemocnému, ho zastřelil ve poklekal před křížem u cesty. [7]
Všeobecné povolání ke svatosti
Každá doba církevních dějin, každá zeměpisná sirka mapy světa přináší světce jakéhokoli veku, jakéhokoli životního stavu. Jsou to konkrétní tvare každého národa, jazyka, každé země. Milovali a následovali Krista ve všednodenním živote a ujišťují nás, že každý může jít po stejné cestě. Jejich život dovedený ke zralosti ve vire církve vyjadřuje skutečnou tvář křesťanství. Těšíme se z jejich přítomnosti a z jejich přátelství a živíme pevnou naději, že budeme moci napodobovat jejich cestu, abychom jednoho dne sdíleli blaženost ", Všichni jsme povoláni k plnosti života. Svaty Pavel důrazně píše: „Ale každému z nás byty udělený duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Tak určil jedny za apoštoly, jme za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a poznání Božího Syna k mužné zralosti, k onomu veku (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost (Ef 4,7-13).
Druhý vatikánský koncil se vrací k apoštolovým slovům a konstatuje: „V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušní Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě“, a „pravý Kristův učedník se vyznačuje láskou k Bohu a bližnímu“. [8] To je skutečná jednoduchost, velikost a hloubka křesťanského života. Každý pokřtěný se tak stává kamínkem ve velké mozaice svatosti, kterou Bůh vytváří v dějinách, aby Kristova tvář zazářila v plnosti svého jasu.
Křesťanská láska roste jako dobré semeno a přináší plody díky naslouchání Božímu slovu s účastí na eucharistii. Slavení eucharistie je vyvrcholením, ve kterém Ježíš svým obětovaným tělem a prolitou krví pro naši spásu zjevuje tajemství své identity a ukazuje smysl povolání každého věřícího. Kdo se živí „chlebem života“, obdrží sílu přeměnit se v dar, jak říká svátý Augustýn: „Buďte tím, co přijímáte a přijímejte to, čím jste.“ [9] Tento obnovující účinek podtrhuje také papež František: „A když ho ve svátosti přijímáme, obnovujeme s ním svou smlouvu a umožňujeme mu, aby konal stále plněji své dílo, jímž proměňuje náš život.“ [10] Proto je zásadní, abychom nikdy nevynechali nedělní setkání se zmrtvýchvstalým Kristem v eucharistii. Nejde o další zátěž; jde o světlo pro celý týden, pramen života svatosti. V nedělním setkání se Zmrtvýchvstalým se křesťan formuje eucharistií, která pak utváří i jeho celý život. [11]
V každodenním životě
Toho jsou si obzvláště vědomi kněží. „Kněžská spiritualita je vnitřně eucharistická. Semeno této spirituality se nachází už ve slovech, která biskup pronáší při liturgii svěcení: Přijmi dary věřících k slavení eucharistie. Buďsi vědom toho, co budeš konat, a také podle toho žij; svůj život připodobňuj tajemství Kristova kříže.“ [12] V každodenním vykonávání svých povinností „ať rostou v lásce k Bohu a bližnímu, ať udržují svazek kněžského společenství, ať oplývají všemi duchovními hodnotami a vydávají přede všemi živé svědectví o Bohu. Ať v tom horlivě následují ty kněze, kteří často při pokorné a skryté službě zanechali v dějinách skvělý vzor svatosti; jejich sláva žije v Boží církvi.“ [13]
Jim bylo svěřeno „tajemství víry“, aby spolu se svým společenstvím mohli nabídnout Bohu „duchovní oběti“ (1 Petr 2,5). Úcta k eucharistii jak při slavení mše svaté, tak v Nejsvětější svátosti, se takto stává „oživujícím pramenem, který propojuje služebné kněžství se společným kněžstvím věřících a představuje ho v jeho vertikálním rozměru a v jeho základní hodnotě.“ [14] Bohu zasvěcený život skrze evangelní rady realizuje v církvi úplné darování se Pánu. Ve slibu čistoty, chudoby a poslušnosti spojují zasvěcené osoby svou oběť s obětí Kristovou. Tento úkon obnovují řeholníci v každé mši svaté a při každém přijímání. [15] [Je přirozené, aby mše svátá, přijímání a adorace byly středem zasvěceného života jako pramen sebedarování, které je třeba den za dnem obnovovat. [16]
Se zvláštním povzbuzením se obracíme na rodiny, aby získávaly inspiraci a sílu ze svátosti eucharistie: „Láska mezi mužem a ženou, přijetí života a poslání výchovy jsou přednostní oblastí, kde eucharistie může dokázat svou schopnost život proměňovat a vést ho k plnému smyslu. Pastýři ať neustále podporují, vychovávají a povzbuzují věřící laiky, aby plně žili své povolání ke svatosti v tomto světě, který Bůh tak miloval, že dal svého Syna, aby se stal jeho spásou. V této oběti nové a věčné smlouvy, křesťanští manželé nacházejí kořen, ze kterého vychází a je vnitřně utvářena a neustále oživována jejich manželská smlouva. Eucharistie - jako stvrzení láskyplné Kristovy oběti za církev, je pramenem lásky. [17]
Svět je pole, kam Bůh zasévá své děti jako „dobré semeno“. Pokřtění laici posílení eucharistií jsou právě v každodenním životě povoláni, aby naplňovali novou radikalitu, kterou Kristus do života přinesl. Eucharistie musí stále více ovlivňovat jejich každodenní život, vést je k tomu, aby byli věrohodnými svědky ve svém pracovním prostředí a v celé společnosti. To je svědectví, které vydal blahoslavený László Batthyány Strattmann (1870-1931), maďarský lékař, otec jedenácti dětí, který příkladně pomáhal chudým jako oční lékař. Snažil se je nejen léčit, ale také upevňovat jejich víru. Tento lékař přistupoval denně ke svátému přijímání, prožil život v úctě k eucharistii, pečlivě se snažil naplňovat své povolání ke službě chudým.
Dále je tu nová generace křesťanů povolaných přispět k obnově lidstva: jsou to mladí lidé. Po množství násilí a útlaků je svět potřebuje, aby mohl stavět mosty, aby sjednocoval a smiřoval. Po civilizaci lidí bez povolání je naléhavě zapotřebí lidí, kteří věří v život a přijímají ho jako povolání od Boha. Kromě vztahů zprostředkovaných výhradně sociálními sítěmi, „pouze odvážní mladí lidé, kteří mají otevřenou mysl a srdce a mají vysoké a velkodušné plány, budou moci navrátit krásu a pravdu života a lidských vztahů“. [18]
Cesta proroků tohoto nového období a zvěstovatelů lásky vede skrze Boží slovo a aktivní účastí na eucharistii, které jsou jádrem života a posláním každého jednotlivého věřícího i každého křesťanského společenství. Děti a mladí lidé, kteří mají účast na Kristově těle a krvi a prožívají radost z církevního společenství, nacházejí sílu, aby dobře prožili tuto etapu dějin, jak o tom svědčí Světové dny mládeže, jejichž středem je slavení eucharistie. Ježíš miloval děti a rád se s nimi setkával (srov. Mk 10,13). Děti se stanou aktivními členy křesťanského společenství, pokud jim poskytneme křesťanskou iniciaci skrze náboženskou formaci v rodině i ve farnosti a mši svátou s prvním svátým přijímáním. Svatý Jan Pavel II. připomněl, že eucharistie živí lásku dětí k Ježíši: „Ježíš se rozhodl zůstat s námi navždy! Ježíš se s námi niterně spojil ve svátém přijímání, aby nám přímo a osobně dokázal svou lásku. Každý může říci: Ježíš mě miluje! Miluji Ježíše, (...) Ježíš je přítel, bez kterého se už nemůžu obejít, setkal jsem se s ním a pochopil, že nás miluje a chce naši lásku (...). Buďte stále hodni Ježíše, kterého přijímáte! Buďte nevinní a velkodušní. Snažte se, aby se skrze vaši poslušnost, laskavost a dobré vychování stal život krásným! Tajemstvím radosti je dobrotivost! [19]
Při nedělní mši ve farnosti chlapci a děvčata ministrují, zpívají ve sboru a snaží se o to, aby mše svátá byla radostná. Spolu se svými rodinami nacházejí v setkání s Ježíšem pramen lásky a sílu k růstu ve víře, pro „plné začlenění do Kristova těla“. [20] Zvláštním způsobem jsou s trpícím Kristem spojeni chudí, nemohoucí, nemocní, pronásledovaní pro spravedlnost. Pán je v evangeliu označuje za blahoslavené a „Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní“ (1 Petr 5,10).
Těm, kdo se chystají k odchodu z tohoto života, poskytuje církev pomazání nemocných a eucharistii jako viatikum, protože v Kristově těle a krvi je obsažen zárodek věčného života a moc zmrtvýchvstání; „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,54). Eucharistie se tak ukazuje jako „lék nesmrtelnosti“, abychom mohli navždy žít s Ježíšem Kristem. [21] Ve starobylé modlitbě označuje církev tuto svátost jako předzvěst nebeské slávy: „Ó, svátá hostino, při níž se sytíme Kristem. Koná se památka jeho utrpení; mysl se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy!" Je-li eucharistie památkou velikonoční oběti Pána, jestliže naší účastí na oltáři býváme naplněni „veškerým nebeským požehnáním a milostí“, pak eucharistie také předjímá nebeskou slávu. (...) „Účast na nejsvětější oběti nás ztotožňuje s jeho srdcem, je oporou našim silám během pouti tímto životem, dává nám toužit po věčném životě a spojuje nás už nyní s nebeskou církví, s Pannou Marií a všemi svátými.“ [22]
[1] Lumen Gentium, 41 a 42.
[2] Například: blahoslavený Szilárd Bogdánrfy, Jánoš Scheffler, Zoltán Meszlényi, Péter Pál Gojdics, István Sándor, sedm františkánských mučedníků.
[3] CSÁSZÁR, István - SOÓS, Viktor Attila, Magyar Tarzídusz. Brenner Jánoš élete és vértanúsága 1931-1957 [Il Tardsio ungherese. La vita e il martirio di Jánoš Brenner, 1931-1957], Szombathely 2003, s. 49-51.
[4] ISTVÁN Diós (ed.), Boldog Salkaházi Sára. Emlékkonyv, Budapest 2006.
[5] MINDSZENTY József, Emlékirataim [Memories], Budapest 2015, s. 395-396.
[6] PUSKÁS László, Megalkuvás nélkúl - Boldog Romzsa Tódor élete és, Budapest 2005.
[7] PUSKÁS László, Ilyeneké Isten országa. Isten Szolgája Orosz Péter (1917-1953) titokban felszentelt puspôk élete és vértanúsága, Nyíregyháza 2010.
[8] Lumen Gentium, 41 a 42.
[9] Sermo 272, 1, In die Pentecostes, in NBA, XXXII/2, 1162.
[10] Gaudete et exultate, 157.
[11] Sacramentum caritatis, 76 a 77.
[12] Sacramentum caritatis, 80.
[13] Lumen Gentium, 41.
[14] JAN PAVEL II., list Dominicae cenae (24. února 1980), AAS 72 (1980), 2 (vlastní překlad).
[15] Sacramentum caritatis, 81.
[16] Srov. JAN PAVEL II., apoštolská posynodní exhortace Vita consecrata (25. března 1996), AAS 88 (1996), 95.
[17] Sacramentum caritatis, 79.
[18] BENEDIKT XVI., Omelia delia Santa Messa a conclusione delia XXIII Giornata Mondiale delia Gioventú, (20. července 2008, Sydney), in AAS 100 (2008), 548.
[19] JAN PAVEL II., Omelia alla prima comunione dei bambini, in Osservatové Romano, 16. června 1979.
[20] Presbyterorum ordinis 5.
[21] Srov. KKC, 1524.
[22] Srov. KKC, 1419.
