Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Eucharistie, pramen poslání a služby | Svátost završeného poslání
„Hlásat evangelium je skutečně milostí a vlastním povoláním církve a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost připomíná papež svátý Jan Pavel II. v roce 2003. [1] Eucharistie je pramenem evangelizace a současně je cílem, ke kterému směřujeme; „svátost završeného poslání, ve kterém se naplňuje touha lidstva: společenství s Bohem, který bude vším ve všem, a bratrské společenství.“ [2] Všichni mají právo zaslechnout evangelium. Křesťané mají povinnost hlásat jej, aniž by někoho vylučovali - nikoli jako někdo, kdo ukládá nový závazek, nýbrž jako někdo, kdo sdílí radost, ukazuje krásné obzory „a nabízí lákavou hostinu“. [3] „Po požehnání jáhen nebo kněz propouští lid slovy: Ite, missa est. V tomto pozdravu je možno zachytit vztah mezi slavenou mší a křesťanským posláním ve světě.“ [4] Eucharistie je pramen, ze kterého tryská evangelizační energie církve. Je nejen „vnitřní silou, ale také - v určitém smyslu - plánem. Ona je totiž způsobem bytí, které přechází z Ježíše na křesťana a skrze jeho svědectví se šíří ve společnosti a v kultuře. Aby se to stalo, je nutné, aby si každý věřící v osobním i společném rozjímání osvojil hodnoty, které eucharistie vyjadřuje, postoje, které vnuká, životní předsevzetí, které vyvolává“. [5] Kdo se napil z pramene živé vody (srov. Jan 4,14), má dát napít i ostatním. „Samaritánka, jakmile skončila svůj rozhovor s Ježíšem, stala se misionářkou, a mnozí Samaritáni uvěřili v Ježíše pro řeč té ženy“ (Jan 4,39). [6] Je načase přejít od liturgického plánu k jeho aplikaci v životě našich komunit.Z Emauz do Jeruzaléma
Evangelní obraz emauzských učedníků (Lk 24,13-35) dobře vystihuje misijní fyziognomii církve a každého pokřtěného, protože setkání se Zmrtvýchvstalým při naslouchání slovu a lámání chleba vede dva učedníky/pocestné, aby se stali nadšenými hlasateli Pána. Emauzský příběh začíná cestou dvou hluboce zklamaných učedníků, kteří prožili Velikonoce nikoli jako událost spásy, nýbrž jako ztroskotání Ježíšova poslání a svého očekávání. Připojuje se k nim ne-známý pocestný. Těžištěm hlásání evangelia je Boží láska, která nás předchází: Bůh tě miluje! Přistupuje k nám, aniž by si kladl podmínky: „Přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim“ (Lk 24,15). První krok hlásání evangelia spočívá ve skutečnosti, že se stáváme přáteli, kteří putují se svými bratry, abychom svědčili o Boží lásce, která nás předešla. Prožíváme to na začátku mše svaté, kdy nám Bůh jde vstříc a my přežehnáním znamením kříže vstupujeme do života a lásky trojjediného Boha.
Emauzští učedníci Ježíše nepoznali, dokud neotevřel jejich mysl moudrosti Písma (Lk 24,17). I my, když se každý týden účastníme mše svaté, zakoušíme především, že evangelizace není zaměřena jen na vysvětlování nauky, ale na pochopení každé věci, života a liturgie ve světle událostí smrti a zmrtvýchvstání Páně. To je úlohou zvěstování Písma. Při naslouchání Starému a Novému zákonu nám „hoří srdce“, zatímco sám Kristus nám zjevuje nejen dějiny spásy, ale i smysl všeho, co prožíváme. „Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svátého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství.“ [7] 108 Církev proto od počátku, když slaví eucharistii, nepřestává oznamovat, „co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,27).
Když přišli do Emauz, Zmrtvýchvstalý přijímá pozvání učedníků, vstupuje do jejich domu, usedá ke stolu, bere chléb, žehná mu, láme a rozdává. Jsou to stejná gesta, která se opakují při mši svaté. Až v tu chvíli ho poznávají, jsou udiveni, plní radosti, když při lámání chleba poznávají Pána. Emauzští učedníci „se vrátili do Jeruzaléma“, do společenství Dvanácti, aby zvěstovali, že viděli Pána. To vše se uskutečňuje znovu, když se v den Páně (Zj 1,10) lidé všech národů, kmenů a jazyků (Zj 7,9) vydávají do katedrál, bazilik, farních kostelů. Je to obrovský zástup, ve kterém proudí křesťané ze všech koutů světa, ze skandinávských zemí a Středomoří, z Jižní a Severní Ameriky, Asie, z Afriky, z Austrálie. Křesťané, kteří jdou pěšky, jedou na kole, jedou metrem, autobusem, autem; stovky tisíc pokřtěných, kteří se shromažďují kolem oltáře Páně, aby se společně stali Kristovým tělem uprostřed moderního města. Již dvacet staletí se Boží lid vydává na tuto eucharistickou pouť a svého cíle dojde až tehdy, když bude znovu jíst chléb v Božím království.
Po mši svaté se znovu, i když jiným způsobem, stejné zástupy věřících s radostí vydávají na cestu. Postupně se rozcházejí, jako semínka zapadají do půdy země, vrací se do svých obvyklých zaměstnání a míst. Osvíceni Slovem života, posíleni eucharistií budují v centru pozemského města nové cesty, které vytváří tajemný děj lidského života. Jako potůčky živé vody, které vyvěrají po pravé straně chrámu (srov. Ez 47,2) zavlažují náměstí, cesty, čtvrtě, až k poslednímu nejvzdálenějšímu obydlí na periferii. Slavení eucharistie se tak proměňuje v podnět k proměně srdce a společnosti a vytváří kulturu bratrství: „Setkání při eucharistickém slavení (...) vzbuzuje v učedníkovi rozhodnou vůli odvážně zvěstovat druhým, co jsme slyšeli a prožili, abychom i je přivedli ke stejnému setkání s Kristem. Učedník vyslaný církví se tak otevírá poslání bez hranic.“ [8]
Eucharistie a bratrská služba: diakonie
Mše svátá nekončí požehnáním a závěrečným pozdravem, protože je zdrojem a hnacím motorem církevního života, především v oblasti diakonie, která je jednou z jejích základních činností. Podle konstituce o liturgii „vybízí liturgie věřící, aby byli jedno v lásce, když při velikonoční hostině jedli všichni z jednoho chleba. Modlí se, aby životem osvědčovali, co vírou přijali. Obnovování smlouvy mezi Bohem a lidmi v eucharistii získává a zapaluje věřící pro lásku Kristovu, která naléhá.“ [9] Veškeré tajemství Boží lásky, které se zjevilo a naplnilo ve smrti a zmrtvýchvstání jednorozeného Syna, je skrze dar Ducha Svatého ukryto v tajemství eucharistie. Ujišťuje nás, že křesťanská láska je postoj toho, kdo přijal Pána. Spíše než dílo nebo iniciativa je láska souborem postojů podle Kristova vzoru.
Ve velikonoční památce se církev rodí jako služebné společenství. Eucharistie zve komunitu stále znovu, aby uskutečňovala to, co Ježíš prožil sám osobně, když se zcela obětoval pro spásu všech. Eucharistické společenství se samo po vzoru Služebníka stává služebníkem: přijímá „vydané tělo“ a stává se tak „vydaným církevním tělem, tělem pro ostatní, tělem vydaným za mnohé“. Věřící zvěstují „Pánovu smrt, vyznávají jeho vzkříšení, čekají na jeho příchod.“ vytvářejí ze svého života dar.
Také pro novou evangelizaci je základním zákonem Kristův kříž, který padl do země jako pšeničné zrnko, aby přinesl hojný užitek (Jan 12,24). Dějiny ukazují, že život nelze položit jinak, než obětovat sebe sama. Evangelizační síla, která vychází z eucharistie, vede věřící, aby v úseku svých dějin uskutečňovali skutky toho, který, „protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Při večeři začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu... ‘Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy’“(Jan 13,1-14). Pokaždé když slavíme eucharistii, uvědomujeme si, že Kristova oběť je za všechny a že „eucharistie podněcuje každého věřícího v Krista, aby se stával ‘chlebem lámaným’ za druhé a aby se angažoval pro spravedlivější a přátelštější svět. (...) A tak povolání každého spočívá v tom, aby se spolu s Ježíšem stal chlebem lámaným za život světa.“ [10] V láskyplné službě bližním, nejmenším, vyloučeným slavíme svou skutečnou velikonoční oběť, přechod ze smrti do života. Když odcházíme z kostela po závěrečném rozloučení „bez iluzí, bez ideologických utopií, jdeme po cestách světa, neseme ve svém nitru Kristovo tělo. V pokoře a vědomí, že jsme pouhé pšeničné zrnko, si uchováváme pevnou jistotu, že Boží láska, vtělená v Kristu, je silnější než zlo, násilí a smrt...“. [11] Skutečně, nemůžeme jít životem s láskou bez eucharistie, ani nemůžeme slavit eucharistii bez služby světu evangeliem lásky.
Eucharistie a jednota pokřtěných: společenství
„Ubi eucharistia, ibi ecclesia. Kde se slaví eucharistie, tam je církev.“ To je princip eucharistické ekleziologie, se kterou se setkáme nejen u pravoslavných teologů, ale jiným způsobem i v textech Druhého vatikánského koncilu a u katolických teologů. Eucharistie je realizací hostiny mesiánských časů, nabízí společenství u jednoho stolu, je všeobecným shromážděním nejen věřících, ale všech lidí. [12] Vždyť eucharistie nevyjadřuje jen osobní víru, neslavíme ji, abychom upevnili protěžování a uzavřenost, ale abychom bourali bariéry a otevřeli brány univerzalitě spásného shromáždění. V současné situaci bohužel není možné, aby se všichni pokřtění jakéhokoli křesťanského vyznání shromáždili kolem jediného Pánova stolu a měli účast na jediné hostině zmrtvýchvstalého Pána. Důvodem je historické rozdělení církví, hřích, který otevřeně protiřečí smyslu kříže a eucharistického tajemství. Dokumenty o eucharistii z posledních desetiletí zmírnily kdysi velice vyhraněné rozpory mezi křesťany různých vyznání. Tam, kde svého času bylo pouze rozdělení a střety, se ukázaly pozitivní signály sblížení. Zmiňujeme se zde o nich v naději, že také díky Mezinárodnímu eucharistickému kongresu mohou dojít většího teologického uznání a najít své místo v povědomí věřících.
Zvláště významný byl dokument ekumenické konvergence na téma „Křest, eucharistie a ordinace“ (Baptism, Eucharist and Ministry - BEM), který vydala Komise pro víru a řád Světové rady církví v roce 1982. Dokument, který je výsledkem více než padesáti let studia, je uznávaný jako jeden z nejvlivnějších výsledků mnohostranného dialogu. Představuje nejvyšší stupeň ekumenické konvergence a v některých ohledech i konsensu v oblasti tří základních témat, která rozdělila a rozdělují křesťany již od šestnáctého století. Oficiální odpověď katolické církve ohledně eucharistie říká, že „struktura a výkladová sekvence základních aspektů dokumentu ...je v souladu s katolickým učením“’. [13]
Názory odloučených bratří na sporné téma eucharistická „oběť“, se sblížily díky biblickému výrazu „památka“: „Eucharistie je památkou ukřižovaného a vzkříšeného Krista; je živoucím a účinným znamením jeho oběti jednou provždy přinesené a stále působící ve prospěch celého lidstva. Biblická představa památky, aplikována na eucharistii, slavenou Božím lidem, odkazuje na toto současné působení Božího díla. V této památce je přítomen sám Kristus se vším, co pro nás a pro celé stvoření vykonal (ve svém vtělení, ponížení, službě, učení, utrpení, obětí, vzkříšení, nanebevstoupení a seslání Ducha) a udílí nám společenství sám se sebou.“ [14] Ohledně „reálné přítomnosti“, která se uskutečňuje při slavení, BEM konstatuje: „Ve středu slavení večeře Páně stojí slova a skutky Kristovy při jejím ustanovení; eucharistický hod je svátostí těla a krve Kristovy, svátostí jeho skutečné přítomnosti. Své zaslíbení že bude s těmi, kdo jsou jeho, až do skonání světa, naplňuje Kristus nejrůznějšími způsoby. Ale způsob přítomnosti Kristovy v eucharistii je jedinečný. Ježíš řekl nad chlebem a vínem večeře Páně: ‘Toto je mé tělo (...), toto je má krev’. To, co Kristus prohlásil, je pravdivé; a tato pravda se naplňuje pokaždé, když se vysluhuje večeře Páně. Církev vyznává Kristovu skutečnou, živoucí a aktivní přítomnost v eucharistii“ [15]
Důležitá je i nadále otázka intercomunia s napětím mezi eucharistií jako znamením a eucharistií jako zdrojem jednoty. [16] Přihlédneme-li k důležitosti znamení, pak se společná účast na eucharistii zdá být obtížná, protože eucharistie má vyjadřovat a slavit již dosaženou a uskutečněnou jednotu. Podle katolické a pravoslavné nauky je eucharistie nejen nástrojem našeho individuálního spojení s Kristem, ale také svátostí našeho plného přilnutí k církvi, k její víře, k jejím svátostem a mravním požadavkům. Přihlédneme-li ale k významu eucharistie jako zdroji, pak je intercomunio možné v určitých případech. Cesta k jednotě je rychlejší a rozvíjí se tehdy, když podporujeme ekumenismus života, který ve znamení kříže zavazuje každého, aby žil po vzoru Boží laskavosti a Božího milosrdenství. Ekumenismus života znamená především svědectví každodenní víry žité v rozjímání Písma svátého, ve spolupráci s pokřtěnými jiných církví a v aktivitách v ekumenických skupinách, ve spolupráci v oblastech katecheze a formace v místních komunitách různého vyznání. V církevní oblasti lze využít ekumenickou bohoslužbu, liturgii hodin, ekumenické poutě atd. V charitativní oblasti jsou křesťané již zapojeni do mnohých společných iniciativ, v neposlední řadě i z důvodů, že nedostatečné a omezené finanční prostředky nutně vedou k postupnému spojení sil v oblasti sociálních center, v pomoci seniorům, asistenci pro rodiny v krizi, v pastorační službě v nemocnici, v médiích. To je jen příklad několika oblastí, v nichž lze společně šířit evangelium. Nemůžeme opomenout ani duchovní ekumenismus, který je duší cesty k jednotě. V nejrůznějších prostředích jsou lidé, kteří vedeni Duchem Svatým přinášejí „radostnou zvěst“ a evangelní impulzy tam, kde je církev unavená, v komunitách praktikují život podle evangelia a v duchu ekumenismu, čímž vytvářejí duchovní hnutí, ve kterém se lidé nepřetržitě modlí za příchod jednoty. [17]
Eucharistie a smíření
Žalmista zpívá: „Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě!“ (Ž1 87,7). Kolik lidí čerpá z pramene eucharistie: obyvatelé Palestiny, Týru a Etiopie (srov. Ž187,4) a synové kteréhokoli národa se stanou údy téhož Kristova těla, obyvateli nebeského Jeruzaléma, Božího města (srov. Flp 3,20). V eucharistii se zpřítomňuje trojiční tajemství Boha Otce, Syna a Ducha Svatého, které vtahuje do stejného společenství velkou lidskou rodinu: „Díky šťastné intuici klade slavná Rublevova ikona Nejsvětější Trojice příznačným způsobem eucharistii do středu života Trojice.“ [18] Kristus je ten, kdo svou smrtí a zmrtvýchvstáním zbořil zeď rozdělující národy, zrušil jejich nepřátelství (srov. Ef 2,14) a údy svého těla učinil ty, kdo se jím živí. Vždyť „tvoříme jedno tělo“, ubezpečuje svátý Pavel (1 Kor 10,17), a „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28). „Dar Krista a jeho Ducha, který dostáváme v eucharistickém přijímání, naplňuje s přehojnou plností touhu po bratrské jednotě, jež přebývá v lidském srdci, a zároveň pozvedá zkušenost obsaženou ve společné účasti na tomtéž eucharistickém stole na úroveň, která daleko převyšuje prostou zkušenost lidské hostiny. Skrze přijímání Kristova těla dosahuje církev stále hlouběji toho, že se stává v Kristu jakoby svátostí neboli znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ [19]
Skutečná jednota lidí a národů bude plně realizovatelná tehdy, pokud najde kořeny v Bohu, pouze v Něm: „Nebojte se! Otevřete, dokořán otevřete dveře Kristu! Otevřete jeho spásonosné moci hranice států, hospodářské a politické systémy, oblasti kultury, civilizace a rozvoje. Nebojte se!“ [20] Tato jednota neodnímá národům jejich různorodost. Stvořitel chtěl, aby byl člověk tvorem společenským, aby vytvářel dějiny, aby se realizoval v různých civilizacích a v různých mateřských jazycích. [21] Jednota, kterou nám daroval Bůh, není chaos, ani falešné bratrství, které posílá na gilotinu toho, kdo má jiný názor. Rodí se z daru Ducha Svatého, který o Letnicích uzdravil zmatení jazyků a umožnil všem, aby si skrze stejného Ducha porozuměli. Národy střední Evropy zmítané bouřemi dějin mnohdy stály v minulých staletích na bojišti proti sobě. Nezapomněly však na hluboké pouto, které je nadále spojuje: křesťanské víra. Kristus je proto znovu nadějí této části světa - Evropy a celého lidstva. Slavení eucharistie je znamením a nástrojem společné příslušnosti těchto národů ke Kristu.
Biskupské konference různých zemí, vědomy si této skutečnosti, podepsaly společné prohlášení na znamení smíření. [22] Vždyť „právě díky slavení eucharistie se znesvářené národy mohou shromáždit kolem Božího slova, naslouchat jeho prorockému hlasu, bezplatně získat odpuštění a přijmout milost obrácení, které umožní společenství u stejného chleba a stejného kalicha. Ježíš Kristus se daruje v eucharistii a upevňuje společenství mezi bratry, vybízí znesvářené, aby skrze dialog a spravedlnost došli smíření.“ [23] Mezinárodní eucharistický kongres bude v tomto duchu příležitostí k dalším krokům na cestě k očištění paměti [24], k odpuštění urážek minulosti a ke znovunalezení plného smíření v Kristu, který může zvítězit nad těžkostmi a pokušeními současnosti. [25]
V úsilí o smíření se eucharistie stává v životě tím, čím je ve mši svaté. V dějinách vyjadřovala každá evropská země svou víru v eucharistii podle svých zvyklostí a své tradice. Průvod na slavnost Božího Těla, sypání květin, slavnostní eucharistická adorace, liturgie předem posvěcených darů, oslava prvního svátého přijímání - to vše propojilo národy střední Evropy (Poláky, Čechy, Slováky, Slovince, Chorváty, Srby, Madary, Rakušany, Ukrajince, Rumuny atd.). Naše civilizace čerpala ze stejného pramene, a vybudovala tak duchovní jednotu Evropy. Dnes, v etapě, kterou prožíváme, nejsou jednotlivé místní církve samy schopny reagovat na výzvy současnosti. Aniž bychom popírali odlišnosti plynoucí z historických událostí, jsme si stále pevně vědomi jednoty, která má své kořeny ve společném křesťanském základě. Tato jednota může vytvářet různé kulturní tradice a na společenské i církevní rovině vést ke vzájemnému poznání a ke vzájemnému sdílení hodnot. [26]
To platí také pro naše bratry Romy, kteří mají ve svém patronovi, blahoslaveném Ceferinovi muže hluboké eucharistické víry. Tato víra se projevila v roce 1965, kdy jeden z romských poutníků daroval papeži Pavlu VI. monstranci z ostnatého drátu na památku Romů umučených v nacistických lágrech. Martin Buber před téměř stoletím napsal, že civilizace zůstane živou do té míry, do jaké zůstane spojena se živým tajemstvím, ze kterého vzešla. [27] Evropské civilizace se zrodily z tajemství Kristova. K tomuto živému prameni se máme vracet a připomínat si výzvu svátého Jana Pavla II.: „(Evropo,) v průběhu staletí jsi přijala poklad křesťanské víry. Ta je základem tvého společenského života na principech převzatých z evangelia a její stopy je možno vidět v umění, v literatuře, v myšlení a v kultuře národů. Avšak toto dědictví nepatří jen minulosti; je plánem pro budoucnost, který je třeba předávat budoucím generacím, protože je to základ života osob a národů, které společně daly evropskému kontinentu jeho tvářnost.“ [28]
Poznámky
[1] JAN PAVEL II., posynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Európa, 45.
[2] PAPEŽSKÝ VÝBOR PRO MEZINÁRODNÍ EUCHARISTICKÉ KONGRESY, Cristo in voi speranza delia gloria. LʼEucaristia: fonte e culmine delia missione delia Chiesa, Ponteranica 2015, s. 85.
[3] PAPEŽ FRANTIŠEK, apoštolská exhortace Evangeli gaudium (2013), 14.
[4] BENEDIKT XVI., posynodální apoštolská exhortace Sacramentum Caritatis, 51.
[5] MND, 25; česky ČBK 2004; také Sacramentum Caritatis 84: „Nemůžeme přistoupit k eucharistickému stolu, aniž bychom se nechali vtáhnout do misijního pohybu, který vychází z Božího srdce se záměrem dospět ke všem lidem. Proto je misijní horlivost konstitutivním prvkem eucharistické formy křesťanského života.“
[6] Evangelii gaudium, 120.
[7] BENEDIKT XVI., exhortace Verbum Domini, AAS 102 (2010), 55.
[8] XI. ŘÁDNÁ BISKUPSKÁ SYNODA, Elenco finále delle proposizioni (22. říjen 2005), 42, in EV, XXIII, 767. '
[9] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium, 10.
[10] BENEDIKT XVI., posynodální apoštolská exhortace, Sacramentum Caritatis, 88.
[11] BENEDIKT XVI., Omelia nella festa del Corpus Domini 2011, AAS 103 (2011), 464.
[12] Už Didaché (9,4) přináší toto téma, když vysvětluje symboliku chleba a vína a hostiny spásy: „Jako tento úlomek rozptýlený po horách byl sebrán v jedno, tak nechť je sebrána tvá církev ze všech končin země a dána do tvého království; Tobě patří sláva a věčná moc skrze Ježíše Krista“
[13] THURIAN Max (ed.), Le Chiese Rispondono al BEM, 6, Ženeva 1986-1988.
[14] KOMISE PRO VÍRU A ŘÁD, Baptism, Eucharist and Ministry, Faith and Order Paper, no. 111, Geneva 1982. Česky Křest - Večeře Páně - Ordinace, český překlad např. B. Sedliský.
[15] Tamtéž, 1413.
[16] Srov. DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio, 8; Dokumenty, s. 447n. „Spoluúčast na bohoslužbě (communicatio in sacris) však nesmíme považovat za prostředek použitelný pro obnovení jednoty křesťanů bez jakéhokoli rozlišení. Tu platí hlavně dvě zásady: vyjádření jednoty církve a účast na prostředcích milosti. Vyjádření jednoty spoluúčast při bohoslužbě většinou zakazuje. Snaha o získání milosti ji někdy doporučuje. Jak je třeba konkrétně jednat, ať uvážlivě určí místní biskupská autorita s přihlédnutím ke všem dobovým, místním i osobním okolnostem, ledaže by něco jiného stanovila biskupská konference v rámci svých statut nebo Svatý stolec.“
[17] Více k této problematice srov. BIANCHI Luca, Eucaristia ed ecumenismo. Pasqua di tutti i cristiani, Bologna 2007; KASPER Walter, Sacramento delľunitä. Eucaristia e Chiesa, Brescia 2004; FLORIO Mario - ROCCHETTA Carlo, Sacramentaria speciále I, Bologna 2004.
[18] Srov. Jan Pavel II., apoštolský list Mane nobiscum, Domine, 11.
[19] Jan Pavel II., encyklika, Ecclesia de Eucharistia, 24
[20] Srov. JAN PAVEL II., homilie při převzetí nejvyššího pastýřského úřadu (22. října 1978), in Christifideles laici; česky Zvon, Praha 1996.
[21] PAPEŽSKÁ RADA PRO SPRAVEDLNOST A MÍR, Kompendium sociální nauky církve, s. 384-387.
[22] Například maďarská a slovenská biskupská konference v národním poutním místě Mátraverebély-Szentkút Mátraverebély-Szentkút, 28. června 2008. Podobný dokument vznikl v roce 2003 Versohnte Nachbarschaft im Herzen Europas (mezi rakouskou a českou biskupskou konferencí) a v roce 2004 na katolickém setkání střední Evropy v Mariazell.
[23] XI. ŘÁDNÉ GENERÁLNÍ SYNODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ BISKUPŮ, Proposizioni del Sinodo sull’Eucaristia (22. října 2005), 49, EV, XXIII., 771.
[24] Oblíbený výraz Jana Pavla II. má svůj původ ve Velkém jubileu roku 2000. Srov. Novo millennio ineunte, 6, Incarnationis mystérium (1998), 11.
[25] Teologické základy cesty smíření lze najít v dokumentu: MEZI-NÁRODNÍ TEOLOGICKÁ KOMISE, Paměť a smíření: církev a viny minulosti, Praha 2000.
[26] Jan Pavel II., postsynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Europa, 4.
[27] Srov. BUBER Martin, Přednáška ve Frankfurtu, 1922.
[28] Jan Pavel II., postsynodální apoštolská exhortace, Ecclesia in Europa, 120.
