Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Slavení eucharistie, pramen a vrchol církevního života
Struktura slavení eucharistie je ve Všeobecných pokynech Římského misálu popsána následovně: „Mše se skládá ze dvou částí: z bohoslužby slova a ze slavení eucharistie, jež spolu souvisejí tak těsně, že tvoří jeden bohoslužebný úkon. Ve mši se připravuje stůl Božího slova a těla Kristova; u něho se věřící poučují a živí. Další obřady slavení mše otevírají a uzavírají.“ [1] Mše svátá se skládá z dvojího stolování [2] členěného do několika obřadných momentů nezbytných pro rovnováhu celého slavení. To vše jsme přijali z bohaté a staleté tradice víry, kterou liturgická reforma iniciována Druhým vatikánským koncilem pozorně zhodnotila s cílem navodit „vědomou, činnou a plnou účast věřících, totiž účast jejich těla i ducha naplněného vírou, nadějí a láskou. To si církev přeje, to vyžaduje i samotná povaha slavení“ [3] Liturgický obřad, který slavíme ve věrnosti církvi a poslání jejího Pána (To čiňte na mou památku), je trvalým a živým plodem Ježíšovy evangelizace, kterou svěřil apoštolům a jejich nástupcům. Zmiňují to Skutky apoštolů v pasáži věnované životu prvního apoštolského společenství (Sk 2, 42.46-47), apoštol Pavel ve svědectví Korinťanům (1 Kor 11,23) a naznačuje to evangelista Lukáš ve vyprávění o učednících jdoucích do Emauz (Lk 24,13-35), kde je velikonoční zkušenost se zmrtvýchvstalým Pánem popsána charakteristickými rysy nedělní mše svaté. V liturgickém slavení je zvěstována Kristova oběť a vyjádřeno očekávání jeho návratu. Mše svátá je pramenem života, víry a poslání, komunitární a lidovou školou společenství, dynamickým podnětem pro evangelizaci. Abychom odkryli její bohatství, projděme celý obřad eucharistického slavení mystagogickou metodou. [4]
Slavení eucharistie, pramen křesťanského života
Úvodní obřady
Když se lid shromáždil [5]: tato slova Všeobecného úvodu k Římskému misálu jsou pro pochopení eucharistického slavení zásadní. Shromáždění lidu je první svátostnou skutečností mše svaté. Toto církevní shromáždění je bez ohledu na jeho konkrétní původ a starosti jednotlivců shromážděním božským. Věřící a jejich pastýři to ne vždy mají zcela na paměti, protože jejich víra je rozptýlena i jinými otázkami. Úvodní obřad má za úkol naladit mysl shromážděného lidu na slavení a požadavky liturgie. Vstupní úkony (zpěv, znamení kříže, pozdravení lidu předsedajícím, úvodní výzva, úkon kajícnosti, Gloria a sbírka) [6] navazují komunikaci mezi Bohem a jeho lidem a mezi věřícími navzájem a jsou zcela zaměřeny na evangelizaci mysli a srdce věřících.
Uctění oltáře předsedajícím a znamení kříže zdůrazňují posvátnost oltáře a celého shromáždění. Krátký pozdrav: Pán s vámi, nebo jiná formulace vyjadřují přítomnost zmrtvýchvstalého Krista uprostřed svých a současně tajemství shromážděné církve. Různé formy úkonu kajícnosti se obracejí k Bohu nebo ke Kristu jako prosba o odpuštění hříchů. Jsou spíše výzvou ke konverzi než připomínkou viny. Po hymnu Gloria vyzývá kněz přítomné slovy: Modleme se k okamžiku tiché modlitby před orací, která následně spojí celé shromáždění v modlitbě církve. Slovo Amen, které uzavírá modlitbu, vyznává víru v dobrotivost Boha, jenž vyslyší naléhavou prosbu svého lidu. Úvodní obřad činí z věřících „posvátné shromáždění“. Přijímají v něm radostnou zvěst, ze „se znovu narodili ne z pomíjejícího, ale z nepomíjejícího semene, ke slávě živého Boha ne z těla, ale z vody a Ducha Svatého, ti vytvářejí ‘vyvolený rod, královské kněžstvo, národ svatý, lid Bohu patřící jako vlastnictví (...), který kdysi nebyl jeho lid, teď však je to Boží lid'“. [7]
Bohoslužba slova
Eucharistické shromáždění následně přistupuje ke stolu slova, kde se čtení Písma stává setkáním milosti se zmrtvýchvstalým Pánem. [8] Při naslouchání Božímu slovu v liturgickém shromáždění se mše svátá stává součástí dějin spásy, zakoušíme božské zjevení v církvi a vstupujeme do školy Pána Ježíše, jediného a pravého mistra. Bohoslužba slova vede k propojení Starého a Nového zákona podle pokynů k lekcionáři, které věřícím poskytly „bohatěji prostřený stůl Božího slova. (...) Z toho důvodu se vždycky během určitého počtu let přečtou lidu nej důležitější části svátého Písma“. [9] Základem liturgického užívání Písma svátého je významný patristický pohled, podle kterého je Nový zákon předobrazen ve Starém zákoně a Starý zákon je plně zjeven v Novém.
V tomto duchu se hlásání evangelia stává ústředním bodem dialogu spásy, který se v dějinách odvíjí mezi Bohem a jeho lidem: „Kristus nehovoří v minulosti, ale v naší přítomnosti, tak jako je přítomen v liturgických úkonech. Na tomto svátostném pozadí křesťanského zjevení poznání a studium Božího slova pomohou lépe docenit, slavit a prožívat eucharistii.“ [10] Homilie napomáhá proměnit naslouchání Božímu slovu v jeho přijetí, rozvíjí jeho pochopení a pomáhá přijmout Krista za svůj vzor. On se vydal Otci a bratřím. [11] Záměr homilie je umožnit věřícím, aby se setkali s tajemstvím, k jehož slavení přišli. Liturgii Božího slova uzavírá společná modlitba, kde lid (...) vykonává úkol svého křestního kněžství [12], když se modlí za sebe a za svět.
Slavení eucharistie
Přechod bohoslužby slova ke slavení eucharistické oběti umožňuje vzájemné propojení Božího slova a svátosti. Věřící tak mohou pochopit, že Boží slovo nás připravuje na svátost a svátost účinně naplňuje Boží slovo. Postup při slavení eucharistie (příprava darů, eucharistická modlitba, svaté přijímání) je liturgickým a obřadným opakováním Kristových úkonů při poslední večeři. Obřad přinášení darů vyjadřuje hodnotu celého tvorstva, protože „plod země a lidské práce“ je určen k tomu, aby se stal obětí Těla a Krve Páně, tedy pramenem požehnání, protože pohled na tvorstvo otevírá srdce k vděčnosti. Skrze obětování chleba a vína se připravuje vezdejší, „epiúsios“ - tohoto dne, každodenní (Mt 6,11) - a nebeský pokrm. Eucharistická modlitba, která je jádrem celého liturgického obřadu, obrací naši pozornost alespoň ke dvěma jeho nejvýznamnějším aspektům, kterými jsou anamnéze a epikleze. Anamnéze je oslava - památka Božích skutků pro jeho lid. Eucharistická modlitba proto začíná chválou, děkováním, oslavou Boha za jeho slova a skutky, kterými přeměnil dějiny světa v událost spásy. Vyvrcholením zázraků, které pro nás učinil, je památka smrti a vzkříšení jeho „milovaného“ Syna, „znamení věčné smlouvy“. [13]
Epikleze, modlitba k Duchu Svatému, skrze něhož se posvěcuje svátost, je především modlitbou vzývání: „Vpravdě jsi svatý, Bože, jsi pramen všeho posvěcení. Proto prosíme: Sešli rosu svého Ducha také na tyto dary a posvěť je.“ [14] Chléb a víno jsou skrze Ducha proměněny v Tělo a Krev (první epikleze), aby všichni, „kdo budou z tohoto jednoho chleba jíst a z tohoto jednoho kalicha pít“ a jsou „v Duchu Svatém jedno tělo, (...) se stali dokonalou a živou obětí v Kristu, k chvále tvého jména“ (druhá epikleze). [15]
Při slavení eucharistie přináší církev sobě a světu svátostné tělo Pána Ježíše právě skrze Ducha Svatého, aby se ve společenství jediného chleba všichni stali církevním tělem Kristovým, jeho svátým lidem. Všechny eucharistické modlitby minulosti i současnosti dovádějí mši svátou k jejímu vrcholu: vlastním a specifickým plodem mše svaté je vytvoření křesťanského společenství, které spojuje svůj život s Ježíšem Kristem a sdílí svůj úděl s bratry ve víře. Svou účastí na eucharistické modlitbě vzdávají věřící díky Pánu, chválí ho a uctívají. Působením milosti se celá církev, její hlava i tělo, obrací k Otci s vděčností za jeho dílo spásy, především však za to, že poslal svého Syna. Přítomní následují Ježíše, který, „protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). V každém slavení eucharistie se učí říkat spolu s ním „toto je moje tělo, které se za vás vydává“ a stávají se „živou obětí v Kristu, k chvále tvého jména!“ [16] Eucharistická modlitba je tak oslavou živého jádra evangelia, které je vyjádřeno v tajemství velikonoční oběti.
Svaté přijímání
Po eucharistické modlitbě následuje modlitba Otče náš, pozdravení pokoje, lámání chleba pro přijímání, které je vyvrcholením mše svaté: Kristus se skutečně vydává svým bratřím a sestrám, činí je součástí svého velikonočního „přechodu“, živí je a uvádí do trojičního života. V novozákonní eucharistické katechezi je eucharistie chlebem na cestu, nezbytným pokrmem pro jakoukoli životní etapu. Eucharistická oběť tedy nejen zpřítomňuje oběť kříže, ale vytváří společenství, prostupuje život toho, kdo eucharistii přijímá. Skrze eucharistii máme tedy účast na Pánově daru a uchováváme Ježíšův postoj, který „ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu“ (Flp 2,6). Pro život věřícího se vše stává pramenem lásky: společný průvod k přijetí stejného chleba života, slovo Amen, které osobně vyjadřuje stejnou víru církve, zpěv a společné ticho pro poděkování. Ve společenství s Ježíšem, živým chlebem, se rodí připravenost pro vytváření bratrství všech lidí.
Závěrečné obřady
Mše svátá končí praktickým oznámením a vysláním. V modlitbě po přijímání prosíme, aby eucharistie svými plody viditelně obnovila tvář Pánových učedníků. Závěrečné požehnání shrnuje bohatství Božích darů, které jsme ve slavení zakusili, a činí je viatikem pro svědectví, které máme předat světu. Rozloučení (Jděte ve jménu Páně) je současně výzvou k ochraně přijatého daru a posláním, aby ti, kdo se účastnili mše svaté, nesli do světa Ducha, kterého obdrželi při mši svaté: „Concede nobis, omnipotens Deus, ut de perceptis sacramentis inebriemur atque pascamur, quatenus in id quod sumimus transeamus. - Všemohoucí Bože, ty nás sytíš a vnitřně obnovuješ svátostí těla a krve tvého Syna: dej, ať ten, který se stal naším pokrmem, přetváří nás stále víc a více k své podobě.“ [17]
Uctívání eucharistie mimo mši svátou
Uctívání eucharistie mimo mši svátou se řídí pokyny dokumentu De sacra comunione et de cultu mystérii eucaristici extra missam, [18] Rituále románům (Římský rituál) převádí do liturgie normy, které Pavel VI. popsal v instrukci Eucharisticum mystérium, a přináší kritéria eucharistické úcty. Vychází z vize eucharistie Druhého vatikánského koncilu. Příznačné je pořadí tří hlavních kapitol, z nichž se rituál skládá: přijímání mimo mši svátou, přijímání a viatikum pro nemocné, různé formy eucharistické úcty. Právě tato poslední část představuje význam adorace a přináší odpovědi na mnohé praktické otázky. Tento dokument je zásadní. Na základě tradice se proměněné partikule uchovávají, aby byly jako viatikum doneseny nepřítomným a nemocným. Eucharistická úcta potvrzuje, že „slavení Eucharistie v oběti mše svaté je skutečně původem a cílem úcty, která je jí vzdávána mimo mši svátou.“ [19] Protože eucharistické slavení je „středem celého křesťanského života“, je třeba zdůraznit, aby „se úcta k Nejsvětější svátosti ukázala jasně, skrze znamení, ve svém vztahu ke mši svaté.“ [20] A Benedikt XVI. říká: „Úkon adorace mimo mši svátou prodlužuje a zintenzivňuje to, co se konalo během slavení liturgie. Vždyť jen v adoraci může dozrávat hluboké a pravé přijetí. A právě v tomto osobním úkonu setkání s Pánem dozrává i sociální posláni, které je v eucharistii zahrnuto a které chce prolomit bariéry nejen mezi Pánem a námi, ale také a především bariéry, které nás oddělují jedny od druhých.“
Zásadní a hlavní princip, který pojí slavení eucharistie s uctíváním eucharistie mimo mši svátou, je dát eucharistii správné místo. Vzhledem k neodmyslitelnému spojení úcty k eucharistii se slavením eucharistie, „ať je vyloučeno vše, co by nějakým způsobem mohlo zastínit přání Krista, který ustanovil Eucharistii především proto, aby nám byla k dispozici jako pokrm, lék a úleva“. [22] Proto je upřesněno: „ať jsou pyxida či ostensorium umístěny na oltářní mense“, čímž se zdůrazňuje, že místem eucharistické adorace je celebrační oltář." [23] Ze stejného důvodu se uctívání eucharistie mimo mši svátou většinou odehrává v kostele nebo v kapli, kde přistupujeme ke stolu slova a chleba.
Spojitost mezi slavením eucharistie a jejím uctíváním mimo mši umožňuje, aby byla nejen zdůrazněna Pánova „reálná přítomnost“, ale aby byla věnována pozornost také dalším rozměrům tohoto tajemství, které bylo během dvacátého století z teologického hlediska nově zdůrazněno nebo významně obohaceno. Protože „skrze Eucharistii se neprochází od nepřítomnosti ke Kristově přítomnosti, ale od jeho mnohotvaré přítomnosti k památce jeho darování se v oběť, když vstupujeme do společenství s ním, který daruje sám sebe a dává nám účast na nové smlouvě skrze svou krev“. [24]
Je tedy zapotřebí nechat se formovat objektivitou eucharistického tajemství, památkou Pánovy velikonoční oběti, z níž se rodí církev. Slovo a eucharistie jsou jedním a týmž chlebem, kterým je třeba se živit, jsou dvěma podobami stejného tajemství, které jsou si navzájem světlem. Při uctívám eucharistie je proto důležité Boží slovo, například úryvek z liturgického čtení daného dne. Specifickou milostí eucharistie je budování církevního těla. Proto také eucharistická úcta vyžaduje komunitární dimenzi, která převažuje nad cestou pouze individuální nebo intimistickou. [25]
Eucharistická úcta většinou vychází ze základů individualistické teologie o eucharistii. [26] „Protože slavení eucharistie je středem a vrcholem všech různých projevů a forem zbožnosti (...), je třeba veškerou eucharistickou úctu, doporučenou také v encyklice Ecclesia de Eucharistia a v posynodní exhortaci Sacramentum caritatis, uvést do souladu podle eucharistické ekleziologie zaměřené ke společenství“[27] V komunitárním rozměru eucharistické adorace nachází své místo i adorace individuální, ať jsou to členové institutů zasvěceného života, jednotliví věřící nebo samotní mladí, kteří tráví část svého času modlitbou před Nejsvětější svátostí vystavenou na oltáři. V tichosti se staví před Kristův láskyplný pohled, jehož přítomnost nacházejí skrze dar Ducha Svatého v rozlámaném chlebu. Přijetí zmrtvýchvstalého Pána vede spontánně ke chvále, k díkůvzdání, k touze hlubokého sdílení s Kristem, k modlitbě za církev a za svět. [28] Setrváním v modlitbě před Nejsvětější svátostí se posiluje snaha o křesťanský život, který je v současném světě svědectvím evangelia.
Poznámky
- [1] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, s. 28
- [2] DV, 44: „Církev měla vždy v úctě Boží Písmo jako samo tělo Páně, vždyť - především v posvátné liturgii - nepřestává brát a podávat věřícím chléb života se stolu jak Božího slova, tak Kristova těla.“
- [3] Všeobecný úvod k misálu, s. 18.
- [4] Srov. Katechismus katolické církve [dále KKC], 1075: „Liturgická katecheze je zaměřena k tomu, aby uváděla do Kristova tajemství (je totiž „mystagogická“), neboť postupuje od viditelného k neviditelnému, od označujícího k tomu, co je označováno, od „svátostí“ k „tajemstvím“. Srov. GIRUADO, In unum corpus, DE CLERCK Paul, La célébration eucharistique. Son sens etsa dynamique, in BROUARD Maurice (ed.), Eucharistia. Ecyclopédie de l’Eucharistie, Paris 2002, s. 327.
- [5] Všeobecný úvod k Římskému misálu, s. 47.
- [6] Tamtéž, s. 46: „Účelem těchto obřadů je, aby shromáždění věřící vytvořili společenství a dobře se připravili ke slyšení Božího slova a k důstojnému slavení eucharistie.“
- [7] Srov. LG, 9.
- [8] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, s. 55: „Ve čteních, která homilie vykládá, totiž Bůh mluví k svému lidu, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. Sám Kristus je svým slovem přítomen uprostřed věřících. Toto Boží slovo si lid přivlastňuje mlčením a zpěvy a hlásí se k němu vyznáním víry. Jím posílen se v přímluvách modlí za potřeby celé církve a za spásu celého světa.“
- [9] SC, 51.
- [10] SCa, 45.
- [11] Srov. MARTINI Carlo Maria, Sia páce sulle tue mura, Bologna 1984, s. 128-129.
- [12] Všeobecné pokyny k Římskému misálu, s. 69.
- [13] První eucharistická modlitba o smíření
- [14] Druhá eucharistická modlitba
- [15] Čtvrtá eucharistická modlitba
- [16] Tamtéž.
- [17] Český misál. Modlitba po přijímání 27. neděle v mezidobí.
- [18] KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI, Rituále romanum (21. června 1973), De Sacra Communione et de Cultu Mystérii, Eucharistici extra Missam (Rituale), in EV, sv. IV., 1624-1659.
- [19] Tamtéž, 2.
- [20] Tamtéž, 82.
- [21] SCa, 66.
- [22] Tamtéž (citace převzata z Eucharisticum mystérium).
- [23] SACRA CONGREGATIO RITUUM, dokument posvátné Kongregace ritu o kultu Eucharistického tajemství Eucharisticum mysterium (1967), 62
- [24] GIRARDI Luigi, „Del veder ľostia“. La visione come forma di partecipazione, in Rivista liturgica 87 (2000), s. 445.
- [25] Srov. MISCHLER Daniel, Ľadorazione eucaristica. Riflessione teologica e progetto pastorále, San Paolo 2003, s. 58.
- [26] KASPER Walter, Ecclésiologie eucharistique: de Vatican II á l’exhortation Sacramentum Caritatis, in ĽEucharistie don de Dieu pour la vie du monde. Actes dli Symposium international de théologie. Congrés eucharistique, Québec, Canada, 11.-13. června 2008; CECC, Ottawa 2009, s. 211.
- [27] BENEDIKT XVI., Ad Plenariam Sessionem Pontificii Comitatus Eucharisticis Internationalibus Conventibus provehendis, AAS 102 (2010), 900-902.
- [28] CANALS J. M., Prier devant lEucharistie, in BROUARD M., Eucharistia. Encyclopédie de ĽEucharistie, s. 639-646.
