Zdroj: © Všechna zřídla mé spásy jsou v tobě | Eucharistie, pramen života a poslání církve | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2021
Datum napsání:
02.10.2021
Eucharistie - pramen křesťanského života › Základy v Novém zákoně
Od začátku své historie slaví církev, věrna Pánovu příkazu „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; 1 Kor 11,24), eucharistii pod dvěma názvy: „Večere Páně“ (1 Kor 11,20) a „Lámání chleba“ (Sk 2,42). Tato dvě označení spojují eucharistické tajemství s historickou událostí poslední večeře, kterou Ježíš prožil se svými učedníky, a se slavnostními shromážděními apoštolské církve.„Večere Páně“
Označení „Večeře Páně“ zdůrazňuje, že eucharistický úkon byl od počátku vnímán jako znovuprožití tajemství Velikonoc, kdy se připomíná, co Kyrios řekl a učinil v noci, kdy byl zrazen. Při poslední večeři se Ježíš prorockým úkonem vydává v podobě chleba a vína a předznamenává tak velikonoční tajemství života a smrti: lámaný chléb je jeho obětovaným tělem, rozlévané víno jeho prolitou krví. Dar je završen v podobě pokrmu „vezměte a jezte (...) vezměte a pijte z něho všichni“ a daruje se ve společenství a odpuštění. Poslední večeře se stává exegezí celého Ježíšova života před velikonočními událostmi a po nich. Je to existence vyjádřená v tajemství života a smrti, aby mohli věřící obdržet v Ježíši život zmrtvýchvstalých.
Ježíšova poslední večeře je zasazena do kontextu pokrmů, ke kterým Mistr usedá s hříšníky během svého života a s učedníky po svém zmrtvýchvstání. Když usedl ke stolu s hříšníky, prohlásil, že v něm se naplňuje všeobecné odpuštění, které zvěstovali proroci pro mesiánské časy, a ukázal, že všichni jsou povoláni k účasti na eschatologické hostině spásy (srov. Iz 25,6). Když Pán zasedá k jídlu s jedenácti apoštoly, nechce učedníky ani tak přesvědčit o zmrtvýchvstání, jako spíše je ujistit, že Kyrios je i nadále přítomný mezi svými ve znamení velikonočního pokrmu.
Patrné je to zvláště v příběhu emauzských učedníků, který zřetelně zrcadlí eucharistickou víru apoštolského společenství. Zmrtvýchvstalý se zjevuje a učedníci ho rozpoznávají v přijetí jeho slova a ve společném lámání chleba. Jestliže pro Ježíše znamenalo slavení Velikonoc přejití ze smrti do života, kdy „miloval svoje (...), projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1), i pro jeho učedníky je eucharistická památka úkonem, který stále znovu převádí ze smrti do života a zvěstuje přítomnost Zmrtvýchvstalého v jeho církvi.
„Lámání chleba“
Toto označení vystihuje skutečnost v židovském prostředí již známou. Popisuje společenství, které se uskutečňuje pokaždé, když se křesťané shromáždí k lámání jediného chleba a k požívání jediného pokrmu, a stávají se tak jediným tělem Ježíše Krista. Ve Skutcích apoštolů je lámání chleba zasazeno do církevního kontextu. Ti, kdo uvěřili „každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce“ (Sk 2,46) a „setrvávali v apoštolském učení, v (bratrském) společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Sk 2,24). S lámáním chleba na památku nové Paschy bylo spojeno naslouchání Božímu slovu komentovanému odpovědnými za společenství, dále bratrská hostina (agapé), sdíleni majetku a společná modlitba k Otci Ježíše Krista, Mesiáše očekávaných časů. Při díkůvzdání za dary u prostřeného stolu zakoušelo společenství přítomnost zmrtvýchvstalého Pána, čímž navazovalo na zkušenost apoštolů a emauzských učedníků a slavilo událost spásy uskutečněnou jednou pro vždy ve smrti a zmrtvýchvstání Spasitele. Analogii lze najít také ve vyprávění o lámání chleba, které slavil svátý Pavel v Troadě během své poslední misijní cesty (srov. Sk 20,7-8.11).
Pavlovo svědectví
Již na začátku padesátých let předal svátý Pavel společenstva v Korintu to, co obdržel při konverzi a v prvních kontaktech se společenstvím v Antiochii a v Jeruzalémě. V prvním dopise Korintským (1 Kor 11, 17-34) považuje apoštol za samozřejmé, že se komunita schází k eucharistickému slavení večeře Páně. Leží mu na srdci, aby posluchačům připomněl význam eucharistie, aby v ni věřila, slavila ji a prožívala. V Korintě předcházelo slavení eucharistie společné stolování, které vyjadřovalo bratrské společenství. To odpovídalo historickým okolnostem, ve kterých Ježíš slavil poslední večeři, z níž se zrodil eucharistický úkon. Eucharistické shromáždění tak bylo spojené s bratrstvím a solidaritou.
Avšak společenství v Korintě místo aby vyjadřovalo účast a solidaritu s chudými, se stalo místem rozdělení a nerovnosti. Svatý Pavel říká, že to již neznamená „jíst a pít večeři Páně“, že to už neodráží skutečný smysl Ježíšovy večeře s jeho učedníky. Pokud není udržováno bratrství, pak ve slavení nelze rozpoznat Pánova slova: „To čiňte na mou památku“. Hluboký význam eucharistie je tak znehodnocen. Proto Pavel znovu popisuje poslední večeři. Pokud je eucharistie živou památkou Pánovy smrti, přijímat chléb a pít z kalicha znamená vstoupit do společenstvu života s jeho tělem a jeho krví, a stát se tedy jedním tělem s ním. Nelze přijímat Kristovo vydané tělo a Kristovu prolitou krev, pokud nesplňujeme požadavek bratrského společenství.
Jan a „chléb života“
Evangelista Jan byl zajisté seznámen s eucharistickou praxí apoštolské církve. Nepopisuje ustanovení eucharistie, protože již bylo v jeho komunitách známé a v liturgii bylo používáno. Je tu ale ještě jeden hluboký důvod: evangelista pomáhá chápat eucharistii v širším kontextu celého Ježíšova života. Ježíš přišel do našeho středu, aby nám dal život, a poté se navrátil k Otci, aby nás přitáhl k sobě. Ježíšův život se rozpíná jako rozsáhlý velikonoční „přechod“ od Otce do světa (vtělení) a ze světa k Otci (smrt a zmrtvýchvstání). Právě v tomto „přechodu“ se ukazuje a uskutečňuje spása lidstva. Slova o chlebu života (Jan 6) jsou umístěna do této dynamiky sestoupení a nového vystoupení. Eucharistie je živým chlebem, který sestoupil z nebe a znovu vede k Otci.
Přes výhrady židů se Ježíšova katecheze postupně rozvíjí až k otevřenému hlásání pokrmu a nápoje, které jsou definovány jako jeho tělo a jeho krev obětované za svět: ,(Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. (...) Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,55n). Slovo „tělo“ vyjadřuje úzký vztah mezi vtělením, křížem a eucharistií. Věřící se v eucharistii živí Božím synem, který se stal člověkem a zemřel za nás. V této víře ve Zmrtvýchvstalého žije z něho a v něm. Ježíš se tak ukazuje věřícím jako vydaná oběť (tělo a krev) a jako dar univerzální spásy.
Od večeře Páně k eucharistii církve
O slavení eucharistie v období církevních otců se nám toho dochovalo relativně málo [1]. Ignác z Antiochie (+ 115) o něm hovoří vícekrát, ale nepřipomíná nic z obřadu slavení. První dokument, který výslovně odkazuje na eucharistii, je pravděpodobně Didaché, která obsahuje tři modlitby v eucharistickém duchu a krátké vyprávění o eucharistické večeři v den Páně [2]. Asi do roku 112 spadá svědectví Plinia Mladšího, římského vládce v Bithýnii a Pontu, který v dopisu císaři Traianovi vzpomíná, že křesťané měli ve zvyku setkávat se „v určený den před úsvitem a zpívali střídavě ve sboru hymnus Kristu“ a že bylo „jejich zvykem stáhnout se, aby se shromáždili k pokrmu, způsobem společným a neposkvrněným [3]. Eucharistické slavení začíná mít jasné obrysy na konci roku 160 v první Apologii Justiniána, kde je popsáno společenství pokřtěných jako slavnostní shromáždění, které se zdraví políbením pokoje, přináší dar chleba a vína, pronáší dlouhou modlitbu chval a proseb k Otci ve jménu jeho Syna Ježíše Krista, na kterou všichni odpovídají „Amen, Amen“
Následuje rozdělování obětovaných darů, kdy se část chleba odkládá pro nepřítomné. Krátce nato předkládá Justinián souhrn nauky o eucharistii a popisuje eucharistickou slavnost slavenou v „den slunce“ [4]. Utváření jednotné eucharistické liturgie je patrné již v Hippolytově církevním řádu ze začátku třetího století, a sice v modlitbě, která uctívá vykupitelské Boží dílo v Kristu při eucharistické památce křesťanské obce [5].
Ve staletích pozdní antiky a raného středověku jsou eucharistické slavení a účast na eucharistii chápány jako základní prvky každé křesťanské komunity. V církevní historii můžeme s vděčností obdivovat „časově uspořádaný vývoj obřadových forem, jimiž si připomínáme událost naší spásy. Od různorodých forem prvních staletí, které ještě dnes prozařují v obřadech starých východních církví, až po rozšíření římského obřadu; od jasných směrnic Tridentského koncilu a misálu svátého Pia V až po liturgickou obnovu zamýšlenou Druhým vatikánským koncilem. V každé etapě církevních dějin liturgický obřad slavení eucharistie září v celém svém mnohotvárném bohatství jako zdroj a vrchol života a poslání církve [6].
Souhrnný pohled na středověk
Druhý vatikánský koncil nám skrze učení „Andělského doktora“ [7] připomíná, že „všechny církevní služby a apoštolská díla souvisí s posvátnou eucharistií a jsou k ní zaměřeny. (...) Vždyť nejsvětější eucharistie obsahuje celé duchovní dobro církve, Krista samého, našeho velikonočního Beránka a živý chléb [8]. Bude to právě svátý Tomáš Akvinský, který ve svém díle Summa Theologica předloží souhrn středověké nauky o eucharistii, který se stal vzorem pro velkou část dalšího učení. Svatý Tomáš zdůrazňuje dvě hlediska [9]. Eucharistie je nejdůležitější svátostí, protože je v ní přítomen Kristus ve své podstatě, zatímco v ostatních svátostech nám přichází Kristus na pomoc svou milostí a svou silou.
Ostatní svátosti jsou zaměřeny k eucharistii, která je vrcholem svátostného života. Svátostné svěcení má totiž za cíl ji zpřítomnit, křest a částečně biřmování ji přijmout, pokání a pomazání nemocných odpouštějí hřích, aby bylo Kristovo tělo důstojně přijato. V manželství, které je znamením společenství Krista s církví, upevňuje slavení eucharistie společenství manželů mezi sebou a s Kristem. Při slavení eucharistie se zpřítomňuje spásonosná Kristova oběť, jeho smrt a zmrtvýchvstání; mše svátá je proto privilegovaným prostředím, kde se udělují i další svátosti, které ze své podstaty odkazují na eucharistii [10].
Protestantská reforma a Tridentský koncil
„Svatá hostino, při níž nás Kristus živí svým tělem a svou krví, slavíme památku jeho utrpení, do duše se nám vlévá milost a přijímáme záruku budoucí slávy!“ V antifoně nešpor Slavnosti Těla a Krve Páně vyjadřuje církevní liturgie svůj nepřetržitý obdiv k zázraku eucharistie a shrnuje katolickou víru o podstatě této svátosti [11]. Eucharistie, jako ostatní svátosti, obsahuje nejen milost, ale samotného autora Krista a jeho dílo vykoupení, oběť spásy; proto je to největší dar [12]. Tridentský koncil neměl v úmyslu vypracovat souhrnné a kompletní pojednání o eucharistii, nýbrž jen odpovědět na problémy plynoucí z reformy a zachovat celistvost tajemství [13].
O Kristově reálné přítomnosti v eucharistii učí Druhý vatikánský koncil: „V nejsvětější svátosti Eucharistie, po obětování chleba a vína, je náš Pán Ježíš Kristus, pravý Bůh a pravý člověk, skutečně obsažen, reálně a podstatně v podobě těchto viditelných věcí“ [14]. Tato reálná trvalá přítomnost se stává skrze přepodstatnění: „Konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění“ [15]. Jako alternativa k Tridentskému výrazu přepodstatnění (transsubstanciace) byly v poslední době navrženy termíny transsignifikace a transfinalizace. Bude možné navrhnout ještě další výrazy výstižnější z hlediska současné kultury, aby vyjádřily tuto reálnou a současně tajemnou přeměnu. Každopádně žádný z těchto termínů se neubrání filosofickému a lingvistickému omezení a dočasnosti, jimž podléhá i termín transsubstanciace [16].
Tridentský koncil učí o obětním charakteru mše svaté: „[Kristus] Bůh a náš Pán (...), při Poslední večeři, v noci, kdy byl zrazen (1 Kor 11,23), [chtěl] zanechat církvi, své milované nevěsté, viditelnou oběť (jak vyžaduje lidská přirozenost), kterou by byla zpřítomňována ona oběť krvavá, kterou měl přinést jednou provždy na kříži a jejíž památka by se prodlužovala až do konce světa; spasitelná síla téže oběti by se pak vylévala na odpuštění hříchů, kterých se každodenně dopouštíme (...) obětoval Bohu otci své tělo a svou krev ve způsobě chleba a vína [17]. Mše svátá tedy není novou obětí, jako by jediná a dokonalá Kristova oběť nebyla účinná nebo dostatečná (srov. Žid 10,12), nýbrž je „zpřítomněním“. Umožňuje nám vstup do věčné přítomnosti Kristovy oběti. To, co se opakuje, je svátostný úkon a možnost našeho obětování [18].
Mezi těmito tématy, která v podstatě přinášejí středověká pojednání, tvoří výjimku téma o eucharistii jako znamení jednoty charakteristické pro velkou patristickou tradici. Koncil však toto téma zmiňuje pouze z pohledu morálky: „Tento posvátný synod vyzývá s otcovskou láskou, prosí a zapřísahá, aby se všichni jednotliví křesťané jednou spojili a byli ve shodě v tomto ‘znamení jednoty’, v tomto ‘poutu lásky’, v tomto symbolu shody [19].
Poznámky
[1] JUNGMANN Josef Andreas, Missarum sollemnia, Casale 1953, s. 20.
[2] Srov. Didaché 9-10 a 14-15, Sources chrétiennes [SCh], 248.
[3] C. Plini Caecili Secundi, Epistularum libri decem, X, 96, Oxford 1963.
[4] JUSTINIÁN, Apológia I, 65, 67, SCh, 597.
[5] HIPPOLYT ŘÍMSKÝ, Apoštolská tradice, Velehrad 2000.
[6] BENEDIKT XVI., apoštolská exhortace Sacramentum caritatis [dále SCa], Praha 2007, 3.
[7] Tak definoval sv. Tomáše Akvinského sv. Pius V. v roce 1567. Pius XI. ho definuje jako „Eucharistiae praeco et vates maximus“, srov. encyklika Studiorum ducem, AAS 15 (1923), 309-326.
[8] DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL, dekret Presbyterorum ordinis [dále PO], 5, in Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří 2002 [dále Dokumenty], s. 313.
[9] Srov. TOMÁŠ AKVINSKÝ, Summa Theologiae [dále STH], Bologna 2014, III, q. 65, a. 3, IV, 781.
[10] Srov. STH Q. 79, a. 1, sv. IV, 1007.
[11] Srov. JAN PAVEL II., apoštolský list Mane nobiscum Domine [dále MND] (7. října 2004), 28, ČBK, Praha 2004.
[12] „(...) tato svátost (...) sluje pak dar, pokud obsahuje samého Krista, jenž je darem líbezným“ in STH III, q. 73, česky Olomouc 1938.
[13] Srov. DENZINGER Heinrich - HUNNERMANN Peter (eds.), Enchiridion symbolorum [dále DH], Bologna 2009, 1725.
[14] Tamtéž, 1636.
[15] Tamtéž, 1651; Katechismus katolické církve, § 1376, Kostelní Vydří 2002.
[16] GIRAUDO Cesare, In unum corpus, Cinesello Balsamo 2000, s. 453.
[17] DH, 1739-1740; srov. Katechismus katolické církve, § 1366, Kostelní Vydří 2002.
[18] Srov. JOURNET Charles, Le mystěre de l’Eucharistie, Paris 1980, s. 33.
[19] Srov. DH, 1649.
