Autor: Darina Obušeková
Zdroj: © Dvojtýždenník Slovo + | číslo 2/2019 | slovoplus.sk
Datum napsání:
28.02.2019
Proč zůstat věrný Církvi, když je skandálů příliš?
„Kněží jsou jako letadla, slyšíme o nich jen tehdy, když padnou.“ Před časem se takto vyjádřil papež František. Známe to. Z médií se na nás nejednou valí vlna skandálů, jejichž hlavními aktéry jsou (údajně) kněží či biskupové. Z nitra nám může vytrysknout otázka: Proč bych měl zůstat věrný Církvi, když ti, kteří mají jít příkladem, činí pravý opak? Tato otázka je na místě, ale nemůže jakoby zůstat „viset“ ve vzduchu. Je nutné na ni adekvátně odpovědět.
G. K. Chesterton na otázku, proč se stal katolíkem, když se Církev chvěje v základech, když její představitelé nejdou příkladem, ba jdou opačným směrem než tím, který hlásají jako správný, odpověděl: Vždyť právě proto! Právě proto! Církev musí být ta pravá, musí být vedená a sjednocovaná Duchem svatým, protože by ji někteří jedinci zakrátko úplně rozložili. Jestliže by stála na lidských základech, nepřežila by ani den, ne tak tisíciletí. Důvod jeho přesvědčení mě skutečně okouzlil, a tak jsem přemýšlela nad tím, jaká by byla moje odpověď. O co se můžu opřít? Napadlo mě, že Bůh počítá s našimi slabostmi a na cestu nám dal (kromě jiného) i dary, kterými jsou společenství Církve - Kristovo mystické tělo, svátosti, Magisterium a - víra. To jsou sloupy, na kterých stojí moje věrnost Katolické církvi.
Církev je víc než jen instituce
Kladu si otázku, komu nebo čemu mám být věrná? Bohu? Církvi? Zda Bohu ano, ale Církvi ne? Dá se to vůbec od sebe oddělit? Nedá, přestože to člověka při pohledu na kontrast mezi svatostí Boha a hříšností Církve může přirozeně lákat. Zkusme si položit otázku: Co nás jako první napadne při slově církev? Papež? Kněží? Biskupové? Kostel? Zřejmě něco z toho. Ale je to velmi zúžený, neúplný pohled. Jako špička ledovce. Slovy Chestertona: „Konvertita má zpočátku pocit, že se (na Církev) dívá přes štěrbinu. Když se rozkouká, vidí, že Církev je zevnitř mnohem rozsáhlejší než z venku. Je to prostor velkých domů, univerzalita jako svět…“ Přesně tak, Církev není pouze putující (ta, která je viditelná). Jejími členy nejsou jen žijící pokřtění katolíci - církevní hierarchií počínajíc, papežem, biskupy, kněžími, řeholníky… až po laiky. Církev má kromě této ještě dvě dimenze. Tvoří ji duše v očistci (Církev trpící) i světci v nebi (Církev oslavená). Církev je Kristovým mystickým tělem, z toho důvodu je není možné od sebe oddělit. Není fascinující, že jsme členy společenství, které přesahuje čas i prostor?
Plnost prostředků spásy
Kristus je přítomný ve všech svátostech, které jsou viditelnými znaky jeho neviditelné milosti. Jsou řádnými prostředky spásy. Někdy se možná přistihneme, jak přemýšlíme nad zbytečností či spíše nehodností povolání toho-kterého kněze. Negativní veřejné mínění nás natolik ovlivňuje, že začneme pochybovat o platnosti ním vysluhovaných svátostí. Nemějme strach. I kněz, který je ve stavu těžkého hříchu, vysluhuje svátosti platně (ex opere operato - bez ohledu na stav vysluhovatele).To je, dá se říct, Boží „pojistka“. Bez ohledu na to, zda je kněz světec nebo hříšník (každý hříšník je potenciální světec a každý světec byl kdysi hříšníkem), Boží milost to nijak nelimituje. Proto se o tyto milosti nelimitujme a neochuzujme ani my. Nezanevřme na svátosti jen proto, že je vysluhuje - podle nás - nehodný kněz, žádný totiž není hoden… Byla by škoda „zabalit“ svátostný život kvůli smrtelníkovi. Vytrvejme v přistupování ke svátostem kvůli nám samým, kvůli naší spáse, kvůli Bohu, který se nám chce darovat. Kvůli tomu, že jiná - lehčí cesta do cíle neexistuje.
Matka a Učitelka
Být věrný Církvi znamená být věrný Bohu a být věrný Bohu znamená být věrný Církvi, to je uznat a zachovávat všechno, co Kristus přikázal apoštolům. Církev je naší Matkou a Učitelkou. Jako matka sjednocuje a jako učitelka vede po cestě pravdy, hlásá pravdu a hlavně - je věrná Pravdě. Jakou důvěru dal Bůh člověku, když se rozhodl, že bude participovat na stvořitelském díle. On chtěl, aby s ním člověk spolupracoval. Udělal to úžasně, když apoštolům dal nadčasový úkol. Učte je (tedy i nás) zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ (Mt 28,19 - 20) Učte ty, kteří přijdou po vás - všechny generace až do skončení světa!
Maják
Sami víme, jak je důležité znát cíl naší cesty a rovněž to, jak se tam dostat. Když víme, kam jdeme, nejsme tuláci, ale poutníci. Analogicky bychom to mohli přirovnat k naší pouti do věčného cíle. I v tomto případě je nutné vědět, kudy máme jít. Co je pro nás mapou? Máme ji k dispozici? Ježíš Kristus nám dal na cestu velký dar - Magisterium, učení Církve. Učitelský úřad Církve je majákem na cestě, který nijak neomezuje „plavidlo“, ba naopak, osvětluje mu cestu, aby se bezpečně dostalo do přístavu. Tato výsada, kterou (zřejmě) často podceňujeme, je pro věřící pokladem. Je to Boží slovo aktualizované pro konkrétní dobu a konkrétní sociální jevy. Řečené jazykem dneška: Magisterium je návod na aplikaci evangelia.
Církev je communio žijící z Eucharistie
Ve společnosti, kde dominuje individualismus a egoismus, je myšlenka společenství cizí. Nezdravý individualismus živený sobectvím je přímým protikladem bratrské lásky, ke které nás Ježíš Kristus vyzývá a v níž nás sjednocuje. Ježíš Kristus ustanovil všechny, kteří přijímají Eucharistii ve víře a lásce, za bratrské společenství, kterým je Církev - jeho mystické tělo. Pro toto společenství je charakteristická láska, která pochází od Boha (láska řecky agapé, lat. caritas), abychom touto láskou milovali jeho a skrze něho a v něm naše bratry. Není to jen přirozená přejícnost lidí navzájem, je to něco víc, něco, co nás vyzývá a uschopňuje k neustálému exodu ze sebe k bratřím a sestrám. Způsobilost k žití této (aktivní) lásky získáváme v Eucharistii, v Prameni života, v Lásce samé.
Zdá se tedy, že argumenty proč zůstat, jsou o něco silnější než důvody, proč z Církve „odejít“ či na ni zanevřít. Nehleďme na Církev (jen) jako na společenství hříšníků, ona má, jak vidíte, mnohem širší rozměr přesahující prostor a čas. Otázka na závěr: Ačkoli je skandálů příliš, Ježíš se ptá nás všech: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,68)
„Kněží jsou jako letadla, slyšíme o nich jen tehdy, když padnou.“ Před časem se takto vyjádřil papež František. Známe to. Z médií se na nás nejednou valí vlna skandálů, jejichž hlavními aktéry jsou (údajně) kněží či biskupové. Z nitra nám může vytrysknout otázka: Proč bych měl zůstat věrný Církvi, když ti, kteří mají jít příkladem, činí pravý opak? Tato otázka je na místě, ale nemůže jakoby zůstat „viset“ ve vzduchu. Je nutné na ni adekvátně odpovědět.
G. K. Chesterton na otázku, proč se stal katolíkem, když se Církev chvěje v základech, když její představitelé nejdou příkladem, ba jdou opačným směrem než tím, který hlásají jako správný, odpověděl: Vždyť právě proto! Právě proto! Církev musí být ta pravá, musí být vedená a sjednocovaná Duchem svatým, protože by ji někteří jedinci zakrátko úplně rozložili. Jestliže by stála na lidských základech, nepřežila by ani den, ne tak tisíciletí. Důvod jeho přesvědčení mě skutečně okouzlil, a tak jsem přemýšlela nad tím, jaká by byla moje odpověď. O co se můžu opřít? Napadlo mě, že Bůh počítá s našimi slabostmi a na cestu nám dal (kromě jiného) i dary, kterými jsou společenství Církve - Kristovo mystické tělo, svátosti, Magisterium a - víra. To jsou sloupy, na kterých stojí moje věrnost Katolické církvi.
Církev je víc než jen instituce
Kladu si otázku, komu nebo čemu mám být věrná? Bohu? Církvi? Zda Bohu ano, ale Církvi ne? Dá se to vůbec od sebe oddělit? Nedá, přestože to člověka při pohledu na kontrast mezi svatostí Boha a hříšností Církve může přirozeně lákat. Zkusme si položit otázku: Co nás jako první napadne při slově církev? Papež? Kněží? Biskupové? Kostel? Zřejmě něco z toho. Ale je to velmi zúžený, neúplný pohled. Jako špička ledovce. Slovy Chestertona: „Konvertita má zpočátku pocit, že se (na Církev) dívá přes štěrbinu. Když se rozkouká, vidí, že Církev je zevnitř mnohem rozsáhlejší než z venku. Je to prostor velkých domů, univerzalita jako svět…“ Přesně tak, Církev není pouze putující (ta, která je viditelná). Jejími členy nejsou jen žijící pokřtění katolíci - církevní hierarchií počínajíc, papežem, biskupy, kněžími, řeholníky… až po laiky. Církev má kromě této ještě dvě dimenze. Tvoří ji duše v očistci (Církev trpící) i světci v nebi (Církev oslavená). Církev je Kristovým mystickým tělem, z toho důvodu je není možné od sebe oddělit. Není fascinující, že jsme členy společenství, které přesahuje čas i prostor?
Plnost prostředků spásy
Kristus je přítomný ve všech svátostech, které jsou viditelnými znaky jeho neviditelné milosti. Jsou řádnými prostředky spásy. Někdy se možná přistihneme, jak přemýšlíme nad zbytečností či spíše nehodností povolání toho-kterého kněze. Negativní veřejné mínění nás natolik ovlivňuje, že začneme pochybovat o platnosti ním vysluhovaných svátostí. Nemějme strach. I kněz, který je ve stavu těžkého hříchu, vysluhuje svátosti platně (ex opere operato - bez ohledu na stav vysluhovatele).To je, dá se říct, Boží „pojistka“. Bez ohledu na to, zda je kněz světec nebo hříšník (každý hříšník je potenciální světec a každý světec byl kdysi hříšníkem), Boží milost to nijak nelimituje. Proto se o tyto milosti nelimitujme a neochuzujme ani my. Nezanevřme na svátosti jen proto, že je vysluhuje - podle nás - nehodný kněz, žádný totiž není hoden… Byla by škoda „zabalit“ svátostný život kvůli smrtelníkovi. Vytrvejme v přistupování ke svátostem kvůli nám samým, kvůli naší spáse, kvůli Bohu, který se nám chce darovat. Kvůli tomu, že jiná - lehčí cesta do cíle neexistuje.
Matka a Učitelka
Být věrný Církvi znamená být věrný Bohu a být věrný Bohu znamená být věrný Církvi, to je uznat a zachovávat všechno, co Kristus přikázal apoštolům. Církev je naší Matkou a Učitelkou. Jako matka sjednocuje a jako učitelka vede po cestě pravdy, hlásá pravdu a hlavně - je věrná Pravdě. Jakou důvěru dal Bůh člověku, když se rozhodl, že bude participovat na stvořitelském díle. On chtěl, aby s ním člověk spolupracoval. Udělal to úžasně, když apoštolům dal nadčasový úkol. Učte je (tedy i nás) zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ (Mt 28,19 - 20) Učte ty, kteří přijdou po vás - všechny generace až do skončení světa!
Maják
Sami víme, jak je důležité znát cíl naší cesty a rovněž to, jak se tam dostat. Když víme, kam jdeme, nejsme tuláci, ale poutníci. Analogicky bychom to mohli přirovnat k naší pouti do věčného cíle. I v tomto případě je nutné vědět, kudy máme jít. Co je pro nás mapou? Máme ji k dispozici? Ježíš Kristus nám dal na cestu velký dar - Magisterium, učení Církve. Učitelský úřad Církve je majákem na cestě, který nijak neomezuje „plavidlo“, ba naopak, osvětluje mu cestu, aby se bezpečně dostalo do přístavu. Tato výsada, kterou (zřejmě) často podceňujeme, je pro věřící pokladem. Je to Boží slovo aktualizované pro konkrétní dobu a konkrétní sociální jevy. Řečené jazykem dneška: Magisterium je návod na aplikaci evangelia.
Církev je communio žijící z Eucharistie
Ve společnosti, kde dominuje individualismus a egoismus, je myšlenka společenství cizí. Nezdravý individualismus živený sobectvím je přímým protikladem bratrské lásky, ke které nás Ježíš Kristus vyzývá a v níž nás sjednocuje. Ježíš Kristus ustanovil všechny, kteří přijímají Eucharistii ve víře a lásce, za bratrské společenství, kterým je Církev - jeho mystické tělo. Pro toto společenství je charakteristická láska, která pochází od Boha (láska řecky agapé, lat. caritas), abychom touto láskou milovali jeho a skrze něho a v něm naše bratry. Není to jen přirozená přejícnost lidí navzájem, je to něco víc, něco, co nás vyzývá a uschopňuje k neustálému exodu ze sebe k bratřím a sestrám. Způsobilost k žití této (aktivní) lásky získáváme v Eucharistii, v Prameni života, v Lásce samé.
Zdá se tedy, že argumenty proč zůstat, jsou o něco silnější než důvody, proč z Církve „odejít“ či na ni zanevřít. Nehleďme na Církev (jen) jako na společenství hříšníků, ona má, jak vidíte, mnohem širší rozměr přesahující prostor a čas. Otázka na závěr: Ačkoli je skandálů příliš, Ježíš se ptá nás všech: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,68)
