Autor: Jan Zlatoústý | biskup a učitel církve
Zdroj: © Slovo medzi nami, ročník 12, č. 2/2011 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
14.02.2011
Arcibiskup. Učitel. Odpůrce moci. Uznávaný kazatel. Všemi těmito slovy bychom mohli popsat svatého Jana Zlatoústého (okolo 349-407). Jeho životní příběh bychom však mohli oproti všem jeho talentům a vlivu správněji vidět jako odraz Pavlova výroku, že věřící nosí velký poklad v hliněné nádobě (2 Kor 4, 7). Jan se narodil křesťanské matce a pohanskému otci v Antiochii, kde studoval právo a teologii. Měl se stát úspěšným právníkem, když pocítil povolání k mnišskému životu. Toto povolání přijal a vstoupil do komunity mnichů mimo město. Šest roků se modlil a studoval Písmo. Byl taký oddaný mnišskému života sebezapírání, že si téměř zničil tělo. Zhoršující se zdravotní stav ho přinutil vrátit se do Antiochie, kde se stal nejprve diákonem, potom knězem a nakonec biskupem města.
Jan měl jako biskup tak působivá kázání, že ho lidé přejmenovali na Zlatoústého. Jeho pověst kazatele se šířila, a když se stal Arkádios císařem v Konstantinopoli, povolal Jana, aby vedl tamější církev. Jan měl velmi rád pokoru, a proto se zdráhal. Neměl však na výběr. Ve čtvrtém století bylo císařovo slovo zákonem, dokonce i v církvi. V Konstantinopoli Jan odmítl žít luxusním životem svých předchůdců. Věděl, že jeho skutečný poklad je duchovní, takže rozprodal drahé ozdoby biskupského paláce, aby pomohl nasytit chudé. Řešil nešetrné rozhazování v církvi a kázal proti výstřednímu životu. Nakolik mu to postavení dovolovalo, žil asketickým životem, kterému se naučil v klášteře. Opakované spory s císařovou manželkou pro její hýřivý životní styl vedly k tomu, že Jana vícekrát poslali do vyhnanství. Zemřel v zimě 407 během nuceného pochodu do dalekého Pontu. Jan Zlatoústý v následujícím úryvku, který jsme převzali z jeho Osmé homilie na druhý list Korinťanům, vysvětluje rozdíl mezi Kristem v nás - velkým pokladem - a naší lidskou slabostí - hliněnou nádobou.
Poklad v hliněných nádobách
Pavel právě ilustroval, že nevýslovná Boží sláva přebývá v křesťanovi. Zdůraznil, že my „s nezahalenou tváří“ hledíme na Pánovu slávu a „měníme se ze slávy do slávy“ k jeho obrazu (2 Kor 3, 18). Považoval za přirozené, že v myslích čtenářů povstanou určité otázky, například: „Proč jsme stále nedokonalými lidmi, když v nás žije Boží sláva?“ Pavel odpověděl: „Jen skrze Boha je takový zázrak možný. To, že by lidé mohli nést jas Boží slávy - nesmírný poklad - je nepochopitelné. Takže sláva patří Bohu, a ne nám.“
Síla pochází od Boha, a ne od nás
Pavel opět poukazoval na ty, kteří se vychvalovali. Jeho sílu ukazuje jas světla, který dal Bůh, a tenkost nádoby, která ho přijímá; nejenom že dal velké věci, ale dal je malým a křehkým lidem. Pavel použil výraz „hliněný“ v souvislosti s vlastností naší lidské přirozenosti, aby uvedl analogii pro slabost našeho těla. Je porovnatelné s křehkostí hliněné nádoby a může se poškodit smrtí, nemocí, teplem, chladem a desetitisíci dalších věcí. Pavel to řekl, aby pokořil jejich ego a ukázal, že síla, která je v nich, nemá lidský původ. Boží síla je totiž nejbožštější tehdy, když koná velké věci prostřednictvím lidské nádoby. Na jiném místě říká Pán Pavlovi: „V slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12, 9). Ve Starém zákoně Bůh používal slabé věci, aby přemohl silné. Komáry a mouchami byly zahnány velké armády na ústup. Zmatený jazyk mezi dělníky zastavil budování velké babylonské věže. Ve válkách Bůh použil malé armády, aby přemohl nemožné překážky a zničil velmoci. Zvukem trub se dobývala města. Mladík David vyhnal celou vojenskou sílu Filištínců. A nyní přes tvrdé pronásledování přemohlo svět dvanáct vyslaných mužů.
Stát v úžasu
Stůjme v úžasu nad Boží silou. Obdivujme ji, klaňme se jí. Ptejme se Židů i pohanů: Kdo přesvědčil tolik lidí po celém světě, aby se obrátili k jinému způsobu života? Nebyli to rybáři, výrobci stanů, výběrčí daní a nevzdělanci? Vůbec to není logické, nezastavíme-li se a neuvažujeme o tom, že to skrze ně působil Bůh. A jak to, že se tito lidé obrátili pro přesvědčivou sílu slov apoštolů? Nejenom že tito apoštolové byli nevzdělaní, ale i jejich poselství se těžko přijímalo. Hlásali: „Dejte se pokřtít v Kristu, který byl ukřižovaný“ - a to lidem, kteří nikdy Ježíše neviděli, ba ani o něm neslyšeli! Tito lidé však byli přesvědčení, že jejich bohové a tradice, které se jim po mnohé generace odevzdávaly, blednou v porovnání s vyprávěním o Kristu, který byl přibitý na dřevěný kříž… Odkud pochází přesvědčivost tohoto hlásání? Pochází z Boží síly. Nové myšlenky se dost těžko přijímají. Jestliže však nové myšlenky převrátí základ náboženského přesvědčení, kterého se drží mnozí lidé, tato záležitost se ještě zhoršuje!… Jak tedy přemohli svět? Jak převýšili filozofy a bohy? Není zřejmé, že důvod spočívá v tom, že Bůh je s nimi? Jejich úspěchy nemají lidský původ, ale pocházejí z Boží a nevýslovné síly. Z božské přirozenosti, která působí v lidské přirozenosti.
Pojďte se klanět spolu s námi
Kristova síla se projevuje všude a osvěcuje srdce lidí. Uvažujte o tom všem. Přijměte, co se stalo, jako důkaz Božího přislíbení do budoucnosti. Pojďte se klanět ukřižovanému Kristu spolu s námi, abyste patřili do věčného království skrze Boží milost a lásku! Ať všichni lidé poznají našeho Pána Ježíše Krista, kterému nechť je sláva navěky věků. Amen.
Jan měl jako biskup tak působivá kázání, že ho lidé přejmenovali na Zlatoústého. Jeho pověst kazatele se šířila, a když se stal Arkádios císařem v Konstantinopoli, povolal Jana, aby vedl tamější církev. Jan měl velmi rád pokoru, a proto se zdráhal. Neměl však na výběr. Ve čtvrtém století bylo císařovo slovo zákonem, dokonce i v církvi. V Konstantinopoli Jan odmítl žít luxusním životem svých předchůdců. Věděl, že jeho skutečný poklad je duchovní, takže rozprodal drahé ozdoby biskupského paláce, aby pomohl nasytit chudé. Řešil nešetrné rozhazování v církvi a kázal proti výstřednímu životu. Nakolik mu to postavení dovolovalo, žil asketickým životem, kterému se naučil v klášteře. Opakované spory s císařovou manželkou pro její hýřivý životní styl vedly k tomu, že Jana vícekrát poslali do vyhnanství. Zemřel v zimě 407 během nuceného pochodu do dalekého Pontu. Jan Zlatoústý v následujícím úryvku, který jsme převzali z jeho Osmé homilie na druhý list Korinťanům, vysvětluje rozdíl mezi Kristem v nás - velkým pokladem - a naší lidskou slabostí - hliněnou nádobou.
Poklad v hliněných nádobách
Pavel právě ilustroval, že nevýslovná Boží sláva přebývá v křesťanovi. Zdůraznil, že my „s nezahalenou tváří“ hledíme na Pánovu slávu a „měníme se ze slávy do slávy“ k jeho obrazu (2 Kor 3, 18). Považoval za přirozené, že v myslích čtenářů povstanou určité otázky, například: „Proč jsme stále nedokonalými lidmi, když v nás žije Boží sláva?“ Pavel odpověděl: „Jen skrze Boha je takový zázrak možný. To, že by lidé mohli nést jas Boží slávy - nesmírný poklad - je nepochopitelné. Takže sláva patří Bohu, a ne nám.“
Síla pochází od Boha, a ne od nás
Pavel opět poukazoval na ty, kteří se vychvalovali. Jeho sílu ukazuje jas světla, který dal Bůh, a tenkost nádoby, která ho přijímá; nejenom že dal velké věci, ale dal je malým a křehkým lidem. Pavel použil výraz „hliněný“ v souvislosti s vlastností naší lidské přirozenosti, aby uvedl analogii pro slabost našeho těla. Je porovnatelné s křehkostí hliněné nádoby a může se poškodit smrtí, nemocí, teplem, chladem a desetitisíci dalších věcí. Pavel to řekl, aby pokořil jejich ego a ukázal, že síla, která je v nich, nemá lidský původ. Boží síla je totiž nejbožštější tehdy, když koná velké věci prostřednictvím lidské nádoby. Na jiném místě říká Pán Pavlovi: „V slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12, 9). Ve Starém zákoně Bůh používal slabé věci, aby přemohl silné. Komáry a mouchami byly zahnány velké armády na ústup. Zmatený jazyk mezi dělníky zastavil budování velké babylonské věže. Ve válkách Bůh použil malé armády, aby přemohl nemožné překážky a zničil velmoci. Zvukem trub se dobývala města. Mladík David vyhnal celou vojenskou sílu Filištínců. A nyní přes tvrdé pronásledování přemohlo svět dvanáct vyslaných mužů.
Stát v úžasu
Stůjme v úžasu nad Boží silou. Obdivujme ji, klaňme se jí. Ptejme se Židů i pohanů: Kdo přesvědčil tolik lidí po celém světě, aby se obrátili k jinému způsobu života? Nebyli to rybáři, výrobci stanů, výběrčí daní a nevzdělanci? Vůbec to není logické, nezastavíme-li se a neuvažujeme o tom, že to skrze ně působil Bůh. A jak to, že se tito lidé obrátili pro přesvědčivou sílu slov apoštolů? Nejenom že tito apoštolové byli nevzdělaní, ale i jejich poselství se těžko přijímalo. Hlásali: „Dejte se pokřtít v Kristu, který byl ukřižovaný“ - a to lidem, kteří nikdy Ježíše neviděli, ba ani o něm neslyšeli! Tito lidé však byli přesvědčení, že jejich bohové a tradice, které se jim po mnohé generace odevzdávaly, blednou v porovnání s vyprávěním o Kristu, který byl přibitý na dřevěný kříž… Odkud pochází přesvědčivost tohoto hlásání? Pochází z Boží síly. Nové myšlenky se dost těžko přijímají. Jestliže však nové myšlenky převrátí základ náboženského přesvědčení, kterého se drží mnozí lidé, tato záležitost se ještě zhoršuje!… Jak tedy přemohli svět? Jak převýšili filozofy a bohy? Není zřejmé, že důvod spočívá v tom, že Bůh je s nimi? Jejich úspěchy nemají lidský původ, ale pocházejí z Boží a nevýslovné síly. Z božské přirozenosti, která působí v lidské přirozenosti.
Pojďte se klanět spolu s námi
Kristova síla se projevuje všude a osvěcuje srdce lidí. Uvažujte o tom všem. Přijměte, co se stalo, jako důkaz Božího přislíbení do budoucnosti. Pojďte se klanět ukřižovanému Kristu spolu s námi, abyste patřili do věčného království skrze Boží milost a lásku! Ať všichni lidé poznají našeho Pána Ježíše Krista, kterému nechť je sláva navěky věků. Amen.
