Autor: P. Pavel Vojtěch Kohut, OCD
Zdroj: © Apoštol Božího milosrdenství, č. 1/2016, s. 7-8 | apostol.cz
Datum napsání:
15.01.2016
Boží soud - v čem spočívá?
Chceme-li porozumět sobě a době, ve které žijeme, zkoumáme, čemu věnujeme nejvíc času, na co Občas se nám stává, že nás naše opakované hříchy natolik skličují, že ztrácíme odvahu pokračovat v cestě za Bohem, ba někdy slábne i naše naděje, důvěra v Boží odpuštění. A když se nám stane, že padneme hlouběji než obvykle, jsme v pokušení si zoufat a někde v koutku naší duše hlodá pochybnost: Může mi Pán ještě odpustit? Má se mnou opravdu takovou trpělivost, aby mě znovu přijal? Nemá jeho milosrdenství nějaké meze, které prostě nelze překročit? Jinými slovy: stává se nám, že vnímáme svůj hřích jako větší, než je Boží odpuštění. Děsí nás vtíravá představa, že si během posledního soudu budeme toužebně přát, abychom byli vpuštěni do nebeské slávy, a Bůh nám řekne: „Nedá se nic dělat, tvá snaha nebyla dostatečná, musíš do pekla!“ Je ovšem něco takového vůbec možné? Připomeňme si krátce, co nám v této věci sděluje biblické poselství.
Soud naruby
U proroků se čas od času setkáváme s texty, označovanými hebrejsky ríb, což znamená „spor, právní pře“. Někdy se v těchto textech pře Hospodin s cizími národy, které utlačují Izrael, jindy se pře s Božím lidem, který je mu nevěrný, mnohdy jsou to však také věřící, kdo se přou se svým Bohem. Existuje ovšem jeden „soudní spor“ mezi Bohem a jeho lidem, který je jakoby převrácen naruby. Právě proto, aby nám pomohl pochopit, že Bůh není jako člověk, nýbrž že jedná - a to i tváří v tvář proviněním vůči němu - docela jinak než my. Mám na mysli spor, který nalezneme na začátku knihy proroka Izaiáše (srov. Iz 1,10-20). Ocitujme si zde pouze klíčový 18. verš: „Nuže, suďme se, praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybělí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako (bílá) vlna.“
Co nám má být těmito slovy řečeno? Že Boží soud nespočívá v tom, že by nás Bůh obžalovával z hříchů (to dělá ďábel!, srov. Job 1,9-11; Zach 3,1; Zj 12,10c) nebo že by nás snad dokonce odsuzoval k trestu za naše provinění. „Soudí se s námi“ v tom smyslu, že se nás ptá, co víc ještě mohl udělat pro naši spásu: Vždyť tak radikálně odstranil náš hřích, jak to naznačuje prorokovo přirovnání a jak to pak vidíme uskutečněno v Ježíšově smrti a jeho zmrtvýchvstání. Bůh stojí rozhodně na naší straně, ne proti nám (jako ďábel), ba ani není jednoduše nestranný, neúplatný soudce, kterému jde pouze o spravedlnost. Proto Ježíš hovoří o sobě a o Duchu Svatém spíše jako o přímluvci, advokátovi (srov. Jan 14,15-17)!
Boží spravedlnost a milosrdenství
Jak je to ale možné? Je snad Bůh nespravedlivý, aby mohl být milosrdný? Vůbec ne! Boží spravedlnost prostě není totožná s lidskou spravedlností. V lidském světě je pro nás spravedlivý ten, kdo dává tomu druhému to, co si zaslouží. Boží spravedlnost je ale vyššího řádu, i když určitý nedokonalý obraz této spravedlnosti nacházíme i v mezilidských vztazích: Když se rodiče starají o své děti a dávají jim nikoli to, co si zaslouží, nýbrž to, co potřebují k životu. Kdyby to nedělali, zanedbávali by svou povinnost a právem by mohli být souzeni. Podobně se k nám chová dobrý Bůh, z jehož ruky jsme my všichni vyšli. Neomezuje se jednoduše na odměňování a trestání podle zásluh, nýbrž rozdává podle potřeb. Zde můžeme pochopit, proč mezi Boží spravedlností a jeho milosrdenstvím není žádný rozpor ani napětí: Boží spravedlnost se uskutečňuje v Božím milosrdenství, jedno odpovídá druhému. Boží spravedlnost spočívá v Božím milosrdenství. Lidská spravedlnost soudí a na základě soudu vynáší rozsudek: buďto odsuzuje, nebo zprošťuje obžaloby. Boží spravedlnost nesoudí a nevynáší odsuzující ani zprošťující rozsudek. Boží spravedlnost ospravedlňuje, tj. neprohlašuje, že jsme nezhřešili, ale ani nás neodsuzuje, nýbrž nás zbavuje viny, odpouští ji.
Hřích ke smrti a hřích proti Duchu Svatému
Je to ale opravdu tak snadné? Skutečně nemůže dojít k našemu zavržení? Cožpak peklo není? A cožpak Písmo nemluví o „hříchu, který je ke smrti“ (srov. 1. Jan 5,16n) a o „hříchu proti Duchu Svatému“ (srov. Mk 3,29), které nemohou být odpuštěny? Jistěže, možnost zavržení existuje pro každého z nás, peklo není pohádka pro neposlušné děti a „hřích ke smrti“ nebo „hřích proti Duchu Svatému“ jsou skutečně neodpustitelné. Nejsou ovšem neodpustitelné proto, že jsou tak velké, nýbrž proto, že jejich odpuštění závisí na našem svobodném souhlasu, na přijetí tohoto odpuštění, které ovšem v takovém případě odmítáme. Problém tedy není na Boží straně, ale na naší! Tradičně se totiž za takový hřích považuje zatvrzelost, a ta má dvojí podobu: buďto se jedná o tvrdošíjné popírání hříchu nebo o zoufalou nedůvěru v možnost odpuštění.
V obou případech jde o pýchu: v prvním ve vlastním slova smyslu, v druhém jde o pýchu naruby. První forma se netýká našeho případu, kdy hřích, pochopitelně, uznáváme a vy-znáváme, na druhou nám nabízí „recept“ svátá Terezie z Lisieux v následující modlitbě: „Pane, má slabost je ti známa. Každé ráno si dávám předsevzetí cvičit se v pokoře, ale večer přiznávám, že jsem se ohledně pýchy dopustila ještě mnoha chyb. Tímto zjištěním jsem pokoušena ke sklíčenosti, ale vím, že i tato sklíčenost je vlastně pýcha. Chci tedy, ó můj Bože, vložit veškerou svou naději v tebe. Jelikož ty můžeš všechno, učiň, aby se v mé duši zrodila ctnost, po které toužím. Abych u tvého milosrdenství dosáhla této milosti, často ti budu opakovat: 'Ježíš, tichý a pokorného srdce, učiň srdce mé podobným tomu tvému.“
Chceme-li porozumět sobě a době, ve které žijeme, zkoumáme, čemu věnujeme nejvíc času, na co Občas se nám stává, že nás naše opakované hříchy natolik skličují, že ztrácíme odvahu pokračovat v cestě za Bohem, ba někdy slábne i naše naděje, důvěra v Boží odpuštění. A když se nám stane, že padneme hlouběji než obvykle, jsme v pokušení si zoufat a někde v koutku naší duše hlodá pochybnost: Může mi Pán ještě odpustit? Má se mnou opravdu takovou trpělivost, aby mě znovu přijal? Nemá jeho milosrdenství nějaké meze, které prostě nelze překročit? Jinými slovy: stává se nám, že vnímáme svůj hřích jako větší, než je Boží odpuštění. Děsí nás vtíravá představa, že si během posledního soudu budeme toužebně přát, abychom byli vpuštěni do nebeské slávy, a Bůh nám řekne: „Nedá se nic dělat, tvá snaha nebyla dostatečná, musíš do pekla!“ Je ovšem něco takového vůbec možné? Připomeňme si krátce, co nám v této věci sděluje biblické poselství.
Soud naruby
U proroků se čas od času setkáváme s texty, označovanými hebrejsky ríb, což znamená „spor, právní pře“. Někdy se v těchto textech pře Hospodin s cizími národy, které utlačují Izrael, jindy se pře s Božím lidem, který je mu nevěrný, mnohdy jsou to však také věřící, kdo se přou se svým Bohem. Existuje ovšem jeden „soudní spor“ mezi Bohem a jeho lidem, který je jakoby převrácen naruby. Právě proto, aby nám pomohl pochopit, že Bůh není jako člověk, nýbrž že jedná - a to i tváří v tvář proviněním vůči němu - docela jinak než my. Mám na mysli spor, který nalezneme na začátku knihy proroka Izaiáše (srov. Iz 1,10-20). Ocitujme si zde pouze klíčový 18. verš: „Nuže, suďme se, praví Hospodin. I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, vybělí se jako sníh. I kdyby se červenaly jako purpur, budou jako (bílá) vlna.“
Co nám má být těmito slovy řečeno? Že Boží soud nespočívá v tom, že by nás Bůh obžalovával z hříchů (to dělá ďábel!, srov. Job 1,9-11; Zach 3,1; Zj 12,10c) nebo že by nás snad dokonce odsuzoval k trestu za naše provinění. „Soudí se s námi“ v tom smyslu, že se nás ptá, co víc ještě mohl udělat pro naši spásu: Vždyť tak radikálně odstranil náš hřích, jak to naznačuje prorokovo přirovnání a jak to pak vidíme uskutečněno v Ježíšově smrti a jeho zmrtvýchvstání. Bůh stojí rozhodně na naší straně, ne proti nám (jako ďábel), ba ani není jednoduše nestranný, neúplatný soudce, kterému jde pouze o spravedlnost. Proto Ježíš hovoří o sobě a o Duchu Svatém spíše jako o přímluvci, advokátovi (srov. Jan 14,15-17)!
Boží spravedlnost a milosrdenství
Jak je to ale možné? Je snad Bůh nespravedlivý, aby mohl být milosrdný? Vůbec ne! Boží spravedlnost prostě není totožná s lidskou spravedlností. V lidském světě je pro nás spravedlivý ten, kdo dává tomu druhému to, co si zaslouží. Boží spravedlnost je ale vyššího řádu, i když určitý nedokonalý obraz této spravedlnosti nacházíme i v mezilidských vztazích: Když se rodiče starají o své děti a dávají jim nikoli to, co si zaslouží, nýbrž to, co potřebují k životu. Kdyby to nedělali, zanedbávali by svou povinnost a právem by mohli být souzeni. Podobně se k nám chová dobrý Bůh, z jehož ruky jsme my všichni vyšli. Neomezuje se jednoduše na odměňování a trestání podle zásluh, nýbrž rozdává podle potřeb. Zde můžeme pochopit, proč mezi Boží spravedlností a jeho milosrdenstvím není žádný rozpor ani napětí: Boží spravedlnost se uskutečňuje v Božím milosrdenství, jedno odpovídá druhému. Boží spravedlnost spočívá v Božím milosrdenství. Lidská spravedlnost soudí a na základě soudu vynáší rozsudek: buďto odsuzuje, nebo zprošťuje obžaloby. Boží spravedlnost nesoudí a nevynáší odsuzující ani zprošťující rozsudek. Boží spravedlnost ospravedlňuje, tj. neprohlašuje, že jsme nezhřešili, ale ani nás neodsuzuje, nýbrž nás zbavuje viny, odpouští ji.
Hřích ke smrti a hřích proti Duchu Svatému
Je to ale opravdu tak snadné? Skutečně nemůže dojít k našemu zavržení? Cožpak peklo není? A cožpak Písmo nemluví o „hříchu, který je ke smrti“ (srov. 1. Jan 5,16n) a o „hříchu proti Duchu Svatému“ (srov. Mk 3,29), které nemohou být odpuštěny? Jistěže, možnost zavržení existuje pro každého z nás, peklo není pohádka pro neposlušné děti a „hřích ke smrti“ nebo „hřích proti Duchu Svatému“ jsou skutečně neodpustitelné. Nejsou ovšem neodpustitelné proto, že jsou tak velké, nýbrž proto, že jejich odpuštění závisí na našem svobodném souhlasu, na přijetí tohoto odpuštění, které ovšem v takovém případě odmítáme. Problém tedy není na Boží straně, ale na naší! Tradičně se totiž za takový hřích považuje zatvrzelost, a ta má dvojí podobu: buďto se jedná o tvrdošíjné popírání hříchu nebo o zoufalou nedůvěru v možnost odpuštění.
V obou případech jde o pýchu: v prvním ve vlastním slova smyslu, v druhém jde o pýchu naruby. První forma se netýká našeho případu, kdy hřích, pochopitelně, uznáváme a vy-znáváme, na druhou nám nabízí „recept“ svátá Terezie z Lisieux v následující modlitbě: „Pane, má slabost je ti známa. Každé ráno si dávám předsevzetí cvičit se v pokoře, ale večer přiznávám, že jsem se ohledně pýchy dopustila ještě mnoha chyb. Tímto zjištěním jsem pokoušena ke sklíčenosti, ale vím, že i tato sklíčenost je vlastně pýcha. Chci tedy, ó můj Bože, vložit veškerou svou naději v tebe. Jelikož ty můžeš všechno, učiň, aby se v mé duši zrodila ctnost, po které toužím. Abych u tvého milosrdenství dosáhla této milosti, často ti budu opakovat: 'Ježíš, tichý a pokorného srdce, učiň srdce mé podobným tomu tvému.“
