Autor: sr. Doubravka Mazancová, KMBM
Zdroj: © Apoštol Božího milosrdenství, č. 2/2016, s. 18-20 | apostol.cz
Datum napsání:
16.05.2016
Dveře v Deníčku sv. Faustyny
Musím přiznat, že zadané téma je pro mne dost neobvyklé. Možná proto jsem se rozhodla přijmout nabídku k napsání článku do Apoštola a podívat se, co vlastně sv. sestra Faustyna na téma dveří píše. Předkládám vám zde tedy výběr několika citátů doplněných skromným komentářem.
Dal jsem ti možnost cvičit se ve skutcích milosrdenství
Kdo zná životopis svaté Faustyny, tak ví, že v pokročilém stadiu nemoci už nezvládala práci na zahradě a tehdy jí byla přidělena služba u brány vedoucí na pozemek kláštera. Na této vrátnici (fortně) byla od září 1937: „Dnes střídám práci, ze zahrady do pouště fortny. Na chvíli jsem šla pohovořit s Pánem, prosila jsem ho o požehnání a milosti k svědomitému vyplnění služby, která mi byla svěřena. Uslyšela jsem slova: - Má dcero, jsem stále s tebou; dal jsem ti možnost cvičit se ve skutcích milosrdenství, které budeš konat v duchu poslušnosti. Velice mě potěšíš, když si se mnou každý večer pohovoříš zvlášť o této práci. Pocítila jsem, že mi Ježíš dal novou milost k tomuto úřadu, ale přesto jsem se hlouběji uzavřela v jeho Srdci. “ (Dn 1267)
Každé dveře, ať už je to brána nebo jen malý průchod, jsou místem setkávání. Sestra Faustyna to chápala velmi dobře a neváhala využít každou možnost, která se jí naskytla, aby příchozím posloužila. Mnozí zakusili její milosrdenství jak na duši, tak na těle. „Často mi Pán vnitřním způsobem dává poznat ty, se kterými se na fortně stýkám. Jedna politováníhodná duše chtěla sama něco povídat. Využila jsem příležitosti a jemně jsem jí dala poznat, v jak ubohém stavu je její duše. Odešla s lepším vnitřním postojem.“ (Dn 1283) Sám Pán Ježíš přišel jednoho deštivého dne, aby zakusil milosrdenství z rukou sestry Faustyny.
Na fortnu dnes přišel Ježíš coby chudý mladík. Zbídačený mládenec ve strašně obnošených šatech, bos a prostovlasý, byl velice promrzlý, neboť byl deštivý a chladný den. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem sice do kuchyně, ale pro chudé tam nic nebylo, avšak po chvíli hledání se našlo trochu polévky, kterou jsem ohřála a nadrobila do ní trochu chleba a podala chudému, který ji snědl. Ve chvíli, kdy jsem od něho brala hrníček, mi dal poznat, že je Pán nebe i země. Když jsem ho uviděla, kdo je, ztratil se mým očím. Když jsem přišla domů a přemýšlela o tom, co se na fortně stalo, uslyšela jsem v duši tato slova: Má dcero, k mému sluchu se donesla blahořečení chudých, kteří mi blahořečí, když odcházejí z fortny, a líbilo se mi to tvé milosrdenství v mezích poslušnosti, a proto jsem sestoupil z trůnu, abych ochutnal ovoce tvého milosrdenství.“ (Dn 1312). Každý z nás se může zamyslet nad tím, jak reaguje na příchozí, kteří něco žádají. Stojí u našich dveří (doma, v práci,...), díváme se na ně a máme možnost prokázat jim milosrdný skutek. Využijeme tuto šanci jako sestra Faustyna?
Ať nestavějí ve vlastních srdcích překážky
Ve svém životě používáme dveře bezmyšlenkovitě mnohokrát denně. Někdy se však stane, že vezmeme za kliku a nic. Už jste někdy zůstali stát před zavřenými dveřmi? Představte si situaci, kdy stojíte venku, zvoníte nebo tlučete a ten, kdo je uvnitř (a vy víte, že tam je), se neozývá. Může se stát, že nám ta osoba otevře a její přijetí je tak chladné, že už ani nemáme chuť jít dál. Stejně tak Bůh stojí u dveří naší duše a touží vejít. Touží v ní působit. My nechceme dveře otevřít ani během svého života, ani na jeho konci.
Sestra Faustyna nás poučuje: „Z milosrdenství plynou všechny milosti a poslední hodina je pro nás plná milosrdenství. Ať nikdo o Boží dobrotě nepochybuje, i kdyby jeho hříchy byly jak černá noc, Boží milosrdenství je mocnější než naše ubohost Je zapotřebí jediné: aby hříšník alespoň trochu otevřel dveře svého srdce paprsku milosti Božího milosrdenství, a ostatní vykoná již Bůh. Ale nešťastná je duše, která zavřela Božímu milosrdenství dveře, dokonce v poslední hodině. Tyto duše způsobily smrtelný smutek Ježíše v Getsemanské zahradě, avšak z jeho nejslitovnějšího Srdce vytrysklo Boží milosrdenství.“ (Dn 1507) Pán Ježíš nám pak skrze Deníček sv. sestry Faustyny vzkazuje: „Řekni duším, ať nestavějí ve vlastních srdcích překážky mému milosrdenství, které si tolik přeje v nich působit. Mé milosrdenství pracuje ve všech srdcích, která mu otevírají své dveře, jak spravedlivý, tak hříšník potřebují mé milosrdenství. ...“ (Dn 1577)
Otevírám dokořán dveře svého milosrdenství
Kdo tedy uposlechne výzvy Pána Ježíše a otevře své srdce jeho milosrdenství, nemusí se bát, že by ho Bůh odmítl. On chce, aby k Němu každý člověk mohl přijít beze strachu, každému nabízí své odpuštění a přijetí. Stačí Ho jen poprosit: „… Dcero má, piš o mém milosrdenství znaveným duším. Duše, které se dovolávají mého milosrdenství, mi působí rozkoš. Těmto duším uděluji milosti přesahující jejich přání. Nemohu trestat, i kdyby to byl největší hříšník, jestliže se dovolává mé slitovnosti, nýbrž ho ve svém neproniknutelném a neprozkoumatelném milosrdenství ospravedlňuji. Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství.“ Tento citát však pokračuje varováním: „Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti...“ (Dn 1146) Nelze ignorovat jednoduchou pravdu, že každý hřích s sebou nese důsledky jemu vlastní. Odcizujeme se Bohu a zavíráme Mu své srdce. Navzdory tomu nás chce Bůh obdarovávat svou blízkostí a mít nás u sebe. Překračuje tedy hranice spravedlnosti a nabízí nám odpuštění. Když však tuto nabídku milosrdenství nepřijmeme, zbude jenom ona chladná spravedlnost.
Závěr
Svatá sestra Faustyna nám tedy ve svém Deníčku ukazuje hmatatelné dveře, které se nacházejí všude kolem nás, jako prostředek k setkání s druhým člověkem a k činění skutků milosrdenství. Poukazuje však také na duchovní dveře našeho srdce jako na prostředek k setkání s Bohem a k přijetí Jeho milosrdenství. Věděla velmi dobře, že Bůh má své dveře otevřeny dokořán a touží dávat mnoho - dávat sebe samého. Inspirujme se na závěr její přípravou ke svátému přijímání: „Dnes se připravuji na Tvůj příchod jako nevěsta na příchod svého Ženicha. Můj Ženich je velikým Pánem. Nebesa ho neobsáhnou. Serafové, kteří jsou mu nejblíže, si zakrývají své tváře a neustále opakují Svatý, Svatý, Svatý. Ten veliký Pán je mým Ženichem. Jemu vyzpěvují kůry, před ním padají trůny, před jeho jasem pohasíná slunce. A přece ten veliký Pán je mým Ženichem. Mé srdce, opusť to hluboké zadumání, kterým ho velebí ostatní, na to totiž nemáš čas, protože přichází a již je u tvých dveří Vycházím mu v ústrety a zvu ho do příbytku svého srdce...“ (Dn 1805, 1806).
Musím přiznat, že zadané téma je pro mne dost neobvyklé. Možná proto jsem se rozhodla přijmout nabídku k napsání článku do Apoštola a podívat se, co vlastně sv. sestra Faustyna na téma dveří píše. Předkládám vám zde tedy výběr několika citátů doplněných skromným komentářem.
Dal jsem ti možnost cvičit se ve skutcích milosrdenství
Kdo zná životopis svaté Faustyny, tak ví, že v pokročilém stadiu nemoci už nezvládala práci na zahradě a tehdy jí byla přidělena služba u brány vedoucí na pozemek kláštera. Na této vrátnici (fortně) byla od září 1937: „Dnes střídám práci, ze zahrady do pouště fortny. Na chvíli jsem šla pohovořit s Pánem, prosila jsem ho o požehnání a milosti k svědomitému vyplnění služby, která mi byla svěřena. Uslyšela jsem slova: - Má dcero, jsem stále s tebou; dal jsem ti možnost cvičit se ve skutcích milosrdenství, které budeš konat v duchu poslušnosti. Velice mě potěšíš, když si se mnou každý večer pohovoříš zvlášť o této práci. Pocítila jsem, že mi Ježíš dal novou milost k tomuto úřadu, ale přesto jsem se hlouběji uzavřela v jeho Srdci. “ (Dn 1267)
Každé dveře, ať už je to brána nebo jen malý průchod, jsou místem setkávání. Sestra Faustyna to chápala velmi dobře a neváhala využít každou možnost, která se jí naskytla, aby příchozím posloužila. Mnozí zakusili její milosrdenství jak na duši, tak na těle. „Často mi Pán vnitřním způsobem dává poznat ty, se kterými se na fortně stýkám. Jedna politováníhodná duše chtěla sama něco povídat. Využila jsem příležitosti a jemně jsem jí dala poznat, v jak ubohém stavu je její duše. Odešla s lepším vnitřním postojem.“ (Dn 1283) Sám Pán Ježíš přišel jednoho deštivého dne, aby zakusil milosrdenství z rukou sestry Faustyny.
Na fortnu dnes přišel Ježíš coby chudý mladík. Zbídačený mládenec ve strašně obnošených šatech, bos a prostovlasý, byl velice promrzlý, neboť byl deštivý a chladný den. Prosil o něco teplého k jídlu. Šla jsem sice do kuchyně, ale pro chudé tam nic nebylo, avšak po chvíli hledání se našlo trochu polévky, kterou jsem ohřála a nadrobila do ní trochu chleba a podala chudému, který ji snědl. Ve chvíli, kdy jsem od něho brala hrníček, mi dal poznat, že je Pán nebe i země. Když jsem ho uviděla, kdo je, ztratil se mým očím. Když jsem přišla domů a přemýšlela o tom, co se na fortně stalo, uslyšela jsem v duši tato slova: Má dcero, k mému sluchu se donesla blahořečení chudých, kteří mi blahořečí, když odcházejí z fortny, a líbilo se mi to tvé milosrdenství v mezích poslušnosti, a proto jsem sestoupil z trůnu, abych ochutnal ovoce tvého milosrdenství.“ (Dn 1312). Každý z nás se může zamyslet nad tím, jak reaguje na příchozí, kteří něco žádají. Stojí u našich dveří (doma, v práci,...), díváme se na ně a máme možnost prokázat jim milosrdný skutek. Využijeme tuto šanci jako sestra Faustyna?
Ať nestavějí ve vlastních srdcích překážky
Ve svém životě používáme dveře bezmyšlenkovitě mnohokrát denně. Někdy se však stane, že vezmeme za kliku a nic. Už jste někdy zůstali stát před zavřenými dveřmi? Představte si situaci, kdy stojíte venku, zvoníte nebo tlučete a ten, kdo je uvnitř (a vy víte, že tam je), se neozývá. Může se stát, že nám ta osoba otevře a její přijetí je tak chladné, že už ani nemáme chuť jít dál. Stejně tak Bůh stojí u dveří naší duše a touží vejít. Touží v ní působit. My nechceme dveře otevřít ani během svého života, ani na jeho konci.
Sestra Faustyna nás poučuje: „Z milosrdenství plynou všechny milosti a poslední hodina je pro nás plná milosrdenství. Ať nikdo o Boží dobrotě nepochybuje, i kdyby jeho hříchy byly jak černá noc, Boží milosrdenství je mocnější než naše ubohost Je zapotřebí jediné: aby hříšník alespoň trochu otevřel dveře svého srdce paprsku milosti Božího milosrdenství, a ostatní vykoná již Bůh. Ale nešťastná je duše, která zavřela Božímu milosrdenství dveře, dokonce v poslední hodině. Tyto duše způsobily smrtelný smutek Ježíše v Getsemanské zahradě, avšak z jeho nejslitovnějšího Srdce vytrysklo Boží milosrdenství.“ (Dn 1507) Pán Ježíš nám pak skrze Deníček sv. sestry Faustyny vzkazuje: „Řekni duším, ať nestavějí ve vlastních srdcích překážky mému milosrdenství, které si tolik přeje v nich působit. Mé milosrdenství pracuje ve všech srdcích, která mu otevírají své dveře, jak spravedlivý, tak hříšník potřebují mé milosrdenství. ...“ (Dn 1577)
Otevírám dokořán dveře svého milosrdenství
Kdo tedy uposlechne výzvy Pána Ježíše a otevře své srdce jeho milosrdenství, nemusí se bát, že by ho Bůh odmítl. On chce, aby k Němu každý člověk mohl přijít beze strachu, každému nabízí své odpuštění a přijetí. Stačí Ho jen poprosit: „… Dcero má, piš o mém milosrdenství znaveným duším. Duše, které se dovolávají mého milosrdenství, mi působí rozkoš. Těmto duším uděluji milosti přesahující jejich přání. Nemohu trestat, i kdyby to byl největší hříšník, jestliže se dovolává mé slitovnosti, nýbrž ho ve svém neproniknutelném a neprozkoumatelném milosrdenství ospravedlňuji. Napiš: Dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, otevírám nejprve dokořán dveře svého milosrdenství.“ Tento citát však pokračuje varováním: „Kdo nechce projít dveřmi milosrdenství, musí projít dveřmi mé spravedlnosti...“ (Dn 1146) Nelze ignorovat jednoduchou pravdu, že každý hřích s sebou nese důsledky jemu vlastní. Odcizujeme se Bohu a zavíráme Mu své srdce. Navzdory tomu nás chce Bůh obdarovávat svou blízkostí a mít nás u sebe. Překračuje tedy hranice spravedlnosti a nabízí nám odpuštění. Když však tuto nabídku milosrdenství nepřijmeme, zbude jenom ona chladná spravedlnost.
Závěr
Svatá sestra Faustyna nám tedy ve svém Deníčku ukazuje hmatatelné dveře, které se nacházejí všude kolem nás, jako prostředek k setkání s druhým člověkem a k činění skutků milosrdenství. Poukazuje však také na duchovní dveře našeho srdce jako na prostředek k setkání s Bohem a k přijetí Jeho milosrdenství. Věděla velmi dobře, že Bůh má své dveře otevřeny dokořán a touží dávat mnoho - dávat sebe samého. Inspirujme se na závěr její přípravou ke svátému přijímání: „Dnes se připravuji na Tvůj příchod jako nevěsta na příchod svého Ženicha. Můj Ženich je velikým Pánem. Nebesa ho neobsáhnou. Serafové, kteří jsou mu nejblíže, si zakrývají své tváře a neustále opakují Svatý, Svatý, Svatý. Ten veliký Pán je mým Ženichem. Jemu vyzpěvují kůry, před ním padají trůny, před jeho jasem pohasíná slunce. A přece ten veliký Pán je mým Ženichem. Mé srdce, opusť to hluboké zadumání, kterým ho velebí ostatní, na to totiž nemáš čas, protože přichází a již je u tvých dveří Vycházím mu v ústrety a zvu ho do příbytku svého srdce...“ (Dn 1805, 1806).
