Bůh milující a trestající
Přemýšlíme-li o čemkoli, co je u Boha - třeba na základě oddílu z Listu Židům 12,5-7.11-13, který připadá na neděli -, musíme naše představy, pojmy a slova pocházející z našeho běžného lidského života používat velmi opatrně, protože u Boha tomu není jako u lidí. Jiné představy, pojmy a slova ovšem nemáme. Musíme tedy to, co máme, pečlivě očišťovat od toho, co je pouze lidské a co by nám Boží obraz víc zamlžilo, než objasnilo. Boží trest je zvláště citlivý pojem, vždyť lidské tresty bývají často nepřiměřené (v obou směrech) a justiční omyly či dokonce zločiny se stávají častěji, než je nám milé. Máme tedy tendenci přenášet naše rozpaky, nejistoty a podezření, které pociťujeme ze soudu a trestu lidských, i na Boha. Navíc nejsme tak dokonalí jako Bůh, takže jen obtížně uvádíme do souladu spravedlnost a milosrdenství. Máme pak sklon Boha vidět buď jako spíše milosrdného (a tedy nedbajícího příliš na spravedlnost a tresty), nebo jako na spíše spravedlivého (tedy trestajícího a odměňujícího, ale nepříliš milosrdného).
Najednou pochopila
O těchto otázkách by se dalo napsat mnohé a bezpochyby jde o vážné téma, které stojí za promýšlení a za rozjímání před Hospodinem. Nyní si povšimněme pouze jednoho aspektu problému Božího trestu, totiž jeho souvislosti s výchovou. Dobrý otec syna vychovává, protože bez výchovy z něj nebude dobrý člověk. Výchova obnáší také tresty. Dobrý otec tedy syna trestá, je-li to samozřejmě třeba. Jak nás trestá Bůh? Jak už bylo řečeno na začátku, musíme vycházet z naší lidské zkušenosti, ale pečlivěji očišťovat od toho, co je pouze lidské. Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi dávno na návštěvě u známých, kteří měli několik dětí. Jejich nejmladší holčička pořád chtěla sahat na sporák. Maminka jí to důrazně zakazovala a od elektrického sporáku, na němž se zrovna cosi dovařilo, jí odháněla. Holčička se nedala, tak ji maminka nakonec jako by nestihla zase včas odehnat a holčička si sáhla.
Maminka to měla promyšlené, takže plotna byla sice ještě velmi horká, ale už ne tak, aby to bylo nebezpečné, a dcerce to nepovolila, takže byla konzistentní ve svém zakazování. Holčička si poplakala, ale na plotnu už víc nesáhla. Ani ten den a asi ani příště, když se na ní mohlo něco vařit a maminka by to nemusela stihnout doopravdy. Trest nespočíval v naplácání nebo křiku, ale v tom, že holčičku doběhly zlé důsledky jejího vlastního jednání. A ona pochopila. Trest ji tak vychovával velmi účinně. Vždycky to samozřejmě není tak snadné. Mrazilo mě, když jsem slyšel, jak musí rodiče, jejichž dítě propadne tvrdým drogám a je schopno kvůli nim připravit rodiče a sourozence o všechno, takové dítě vyhodit z domu. Je to trest, je to výchova, ale v situaci, kdy už nejde o caparta, s nímž jde docela snadno manipulovat. Je to tvrdé postavení člověka, který ničí sebe sama i vše okolo, do reality, poslední šance, aby se probral. Jestli k tomu dojde, už není v našich rukou.
Plnost lásky a spravedlnosti
Boží výchova skrze tresty se pohybuje také mezi těmito krajnostmi. Často při menším spálení pochopíme, zastydíme se, dáme si říct a své chování změníme. Někdy ovšem nechceme. Pak Bůh jedná podobně tvrdě jako rodiče v onom druhém případě. Je to úkon spravedlivého trestu, nebo pomáhající lásky? Spása a věčný život je víc než sebevětší nepříjemnosti tohoto života. Bůh bezpochyby vidí do hlubin našeho srdce a vidí i všechny spletitosti našich životů a souvislosti, které nejenže nedohlédneme, ale ani netušíme. Se všemi ve svých soudech počítá. A tak jako se může zdát rodičovské jednání nepochopitelné a tvrdé dítěti, zdá se někdy i nám to Boží. Máme-li být ovšem spravedliví, měli bychom vidět i mnoho lásky, kterou nás Bůh zahrnuje. A rozumně věřit, že to, co je pro nás lidi nepochopitelné, se stává pochopitelným u Boha, u něhož je nejen plnost vědění o našich životech, ale i plnost lásky a spravedlnosti, které jsou v Bohu tak dokonalé, že je vlastně ani nejde od sebe odlišit.