Autor: Tomáš Machula | teolog a filosof
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 34/2016 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
21.08.2016
Bratři! Pustili jste z hlavy, že Bůh vás povzbuzuje jako své syny: 'Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uznává za svého syna.' V té kázni vytrvejte! Bůh s vámi jedná jako se svými dětmi. Vždyť kterého syna otec nekárá? Pokud ovšem taková přísná výchova trvá, nezdá se radostná, nýbrž bolestná, ale potom to nese těm, kdo tou školou prošli, ovoce míru, totiž spravedlnost. Posilněte proto ochablé ruce a klesající kolena. Připravte pro své kroky přímé stezky, aby se chromý úd nevymkl, ale spíše uzdravil ▪ Žid 12,5-7.11-13.
Bůh milující a trestající
Přemýšlíme-li o čemkoli, co je u Boha - třeba na základě oddílu z Listu Židům 12,5-7.11-13, který připadá na neděli -, musíme naše představy, pojmy a slova pocházející z našeho běžného lidského života používat velmi opatrně, protože u Boha tomu není jako u lidí. Jiné představy, pojmy a slova ovšem nemáme. Musíme tedy to, co máme, pečlivě očišťovat od toho, co je pouze lidské a co by nám Boží obraz víc zamlžilo, než objasnilo. Boží trest je zvláště citlivý pojem, vždyť lidské tresty bývají často nepřiměřené (v obou směrech) a justiční omyly či dokonce zločiny se stávají častěji, než je nám milé. Máme tedy tendenci přenášet naše rozpaky, nejistoty a podezření, které pociťujeme ze soudu a trestu lidských, i na Boha. Navíc nejsme tak dokonalí jako Bůh, takže jen obtížně uvádíme do souladu spravedlnost a milosrdenství. Máme pak sklon Boha vidět buď jako spíše milosrdného (a tedy nedbajícího příliš na spravedlnost a tresty), nebo jako na spíše spravedlivého (tedy trestajícího a odměňujícího, ale nepříliš milosrdného).
Najednou pochopila
O těchto otázkách by se dalo napsat mnohé a bezpochyby jde o vážné téma, které stojí za promýšlení a za rozjímání před Hospodinem. Nyní si povšimněme pouze jednoho aspektu problému Božího trestu, totiž jeho souvislosti s výchovou. Dobrý otec syna vychovává, protože bez výchovy z něj nebude dobrý člověk. Výchova obnáší také tresty. Dobrý otec tedy syna trestá, je-li to samozřejmě třeba. Jak nás trestá Bůh? Jak už bylo řečeno na začátku, musíme vycházet z naší lidské zkušenosti, ale pečlivěji očišťovat od toho, co je pouze lidské. Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi dávno na návštěvě u známých, kteří měli několik dětí. Jejich nejmladší holčička pořád chtěla sahat na sporák. Maminka jí to důrazně zakazovala a od elektrického sporáku, na němž se zrovna cosi dovařilo, jí odháněla. Holčička se nedala, tak ji maminka nakonec jako by nestihla zase včas odehnat a holčička si sáhla.
Maminka to měla promyšlené, takže plotna byla sice ještě velmi horká, ale už ne tak, aby to bylo nebezpečné, a dcerce to nepovolila, takže byla konzistentní ve svém zakazování. Holčička si poplakala, ale na plotnu už víc nesáhla. Ani ten den a asi ani příště, když se na ní mohlo něco vařit a maminka by to nemusela stihnout doopravdy. Trest nespočíval v naplácání nebo křiku, ale v tom, že holčičku doběhly zlé důsledky jejího vlastního jednání. A ona pochopila. Trest ji tak vychovával velmi účinně. Vždycky to samozřejmě není tak snadné. Mrazilo mě, když jsem slyšel, jak musí rodiče, jejichž dítě propadne tvrdým drogám a je schopno kvůli nim připravit rodiče a sourozence o všechno, takové dítě vyhodit z domu. Je to trest, je to výchova, ale v situaci, kdy už nejde o caparta, s nímž jde docela snadno manipulovat. Je to tvrdé postavení člověka, který ničí sebe sama i vše okolo, do reality, poslední šance, aby se probral. Jestli k tomu dojde, už není v našich rukou.
Plnost lásky a spravedlnosti
Boží výchova skrze tresty se pohybuje také mezi těmito krajnostmi. Často při menším spálení pochopíme, zastydíme se, dáme si říct a své chování změníme. Někdy ovšem nechceme. Pak Bůh jedná podobně tvrdě jako rodiče v onom druhém případě. Je to úkon spravedlivého trestu, nebo pomáhající lásky? Spása a věčný život je víc než sebevětší nepříjemnosti tohoto života. Bůh bezpochyby vidí do hlubin našeho srdce a vidí i všechny spletitosti našich životů a souvislosti, které nejenže nedohlédneme, ale ani netušíme. Se všemi ve svých soudech počítá. A tak jako se může zdát rodičovské jednání nepochopitelné a tvrdé dítěti, zdá se někdy i nám to Boží. Máme-li být ovšem spravedliví, měli bychom vidět i mnoho lásky, kterou nás Bůh zahrnuje. A rozumně věřit, že to, co je pro nás lidi nepochopitelné, se stává pochopitelným u Boha, u něhož je nejen plnost vědění o našich životech, ale i plnost lásky a spravedlnosti, které jsou v Bohu tak dokonalé, že je vlastně ani nejde od sebe odlišit.
Bůh milující a trestající
Přemýšlíme-li o čemkoli, co je u Boha - třeba na základě oddílu z Listu Židům 12,5-7.11-13, který připadá na neděli -, musíme naše představy, pojmy a slova pocházející z našeho běžného lidského života používat velmi opatrně, protože u Boha tomu není jako u lidí. Jiné představy, pojmy a slova ovšem nemáme. Musíme tedy to, co máme, pečlivě očišťovat od toho, co je pouze lidské a co by nám Boží obraz víc zamlžilo, než objasnilo. Boží trest je zvláště citlivý pojem, vždyť lidské tresty bývají často nepřiměřené (v obou směrech) a justiční omyly či dokonce zločiny se stávají častěji, než je nám milé. Máme tedy tendenci přenášet naše rozpaky, nejistoty a podezření, které pociťujeme ze soudu a trestu lidských, i na Boha. Navíc nejsme tak dokonalí jako Bůh, takže jen obtížně uvádíme do souladu spravedlnost a milosrdenství. Máme pak sklon Boha vidět buď jako spíše milosrdného (a tedy nedbajícího příliš na spravedlnost a tresty), nebo jako na spíše spravedlivého (tedy trestajícího a odměňujícího, ale nepříliš milosrdného).
Najednou pochopila
O těchto otázkách by se dalo napsat mnohé a bezpochyby jde o vážné téma, které stojí za promýšlení a za rozjímání před Hospodinem. Nyní si povšimněme pouze jednoho aspektu problému Božího trestu, totiž jeho souvislosti s výchovou. Dobrý otec syna vychovává, protože bez výchovy z něj nebude dobrý člověk. Výchova obnáší také tresty. Dobrý otec tedy syna trestá, je-li to samozřejmě třeba. Jak nás trestá Bůh? Jak už bylo řečeno na začátku, musíme vycházet z naší lidské zkušenosti, ale pečlivěji očišťovat od toho, co je pouze lidské. Vzpomínám si, jak jsem byl kdysi dávno na návštěvě u známých, kteří měli několik dětí. Jejich nejmladší holčička pořád chtěla sahat na sporák. Maminka jí to důrazně zakazovala a od elektrického sporáku, na němž se zrovna cosi dovařilo, jí odháněla. Holčička se nedala, tak ji maminka nakonec jako by nestihla zase včas odehnat a holčička si sáhla.
Maminka to měla promyšlené, takže plotna byla sice ještě velmi horká, ale už ne tak, aby to bylo nebezpečné, a dcerce to nepovolila, takže byla konzistentní ve svém zakazování. Holčička si poplakala, ale na plotnu už víc nesáhla. Ani ten den a asi ani příště, když se na ní mohlo něco vařit a maminka by to nemusela stihnout doopravdy. Trest nespočíval v naplácání nebo křiku, ale v tom, že holčičku doběhly zlé důsledky jejího vlastního jednání. A ona pochopila. Trest ji tak vychovával velmi účinně. Vždycky to samozřejmě není tak snadné. Mrazilo mě, když jsem slyšel, jak musí rodiče, jejichž dítě propadne tvrdým drogám a je schopno kvůli nim připravit rodiče a sourozence o všechno, takové dítě vyhodit z domu. Je to trest, je to výchova, ale v situaci, kdy už nejde o caparta, s nímž jde docela snadno manipulovat. Je to tvrdé postavení člověka, který ničí sebe sama i vše okolo, do reality, poslední šance, aby se probral. Jestli k tomu dojde, už není v našich rukou.
Plnost lásky a spravedlnosti
Boží výchova skrze tresty se pohybuje také mezi těmito krajnostmi. Často při menším spálení pochopíme, zastydíme se, dáme si říct a své chování změníme. Někdy ovšem nechceme. Pak Bůh jedná podobně tvrdě jako rodiče v onom druhém případě. Je to úkon spravedlivého trestu, nebo pomáhající lásky? Spása a věčný život je víc než sebevětší nepříjemnosti tohoto života. Bůh bezpochyby vidí do hlubin našeho srdce a vidí i všechny spletitosti našich životů a souvislosti, které nejenže nedohlédneme, ale ani netušíme. Se všemi ve svých soudech počítá. A tak jako se může zdát rodičovské jednání nepochopitelné a tvrdé dítěti, zdá se někdy i nám to Boží. Máme-li být ovšem spravedliví, měli bychom vidět i mnoho lásky, kterou nás Bůh zahrnuje. A rozumně věřit, že to, co je pro nás lidi nepochopitelné, se stává pochopitelným u Boha, u něhož je nejen plnost vědění o našich životech, ale i plnost lásky a spravedlnosti, které jsou v Bohu tak dokonalé, že je vlastně ani nejde od sebe odlišit.
