Autor: P. Jan Regner, SJ
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 34/2016 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
21.08.2016
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?' Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: Tane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními ▪ Lk 13, 22-30.
V evangeliích najdeme vitaminy pro ty, kteří si zoufají nad svou slabostí a křehkostí, ale také antibiotika na lidskou pýchu a sebeklam. Sladké kapky povzbuzení pro kajícníky i hořké pilulky proti iluzím sebejistých. Ježíšova slova ze závěru 13. kapitoly Lukášova evangelia (13, 22-30) patří spíše k těm, která nás burcují k bdělosti, jsou zbraní proti ospalosti - ohlušujícími údery do bran našich srdcí. Ježíš - poutník směřující do Jeruzaléma - odpovídá na otázku neznámého tazatele: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Mnozí budou chtít vejít, ale vstupní dveře pro ně budou příliš těsné. Jednejte tedy tak, abyste proklouzli, a naopak se vyvarujte „nepravostí“, aby se vám brána nezavřela před nosem, varuje Mistr z Nazareta.
Příhodný čas
Konec 13. kapitoly nás nevybízí k nějakému falešnému aktivismu. Ježíšův učedník se nemá vracet ke starozákonnímu dobývání ospravedlnění prostřednictvím věrného plnění všech nařízení Mojžíšova zákona. Právě naopak. Ti, kteří „přijdou od východu a od západu“, aby zaujali „místo u stolu v Božím království“, jsou oni ztracení synové, jež dokázali opustit korýtka vepřů a vpustili do své bídy majestát milosrdného Otce. Právě oni jsou těmi „posledními, kteří budou prvními“. Spásu si nelze zasloužit, nelze ji vyrvat z Hospodinových rukou, je darem pro toho, jenž pokorně nastaví ruce a nechá se obdarovat. Stát se Božím dítětem je možné jen díky obrácení a zakoušení Milosrdenství. Naše „tady a teď“ je oním příhodným časem, do něhož se vlévá vše, co bylo, a z něhož pramení vše, co bude. V přítomnosti přijímáme minulost a přitakáváme budoucnosti. V onom „tady a teď“ dáváme svému životu smysl a směr.
O jakých dveřích to ale Ježíš mluví? Na jiném místě sám o sobě říká, že je dveřmi (J 10,1-10). Můžeme to chápat tak, že je vrcholem Božího zjevení, a tedy jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Cesta do Božího království proto vede jen přes něho. Nelze ho obejít, marné je hledat jiný, širší vstup. Těsný vchod je ovšem také symbolem naší připravenosti vejít. Je symbolem stezky ticha, díky níž jsme v hluku světa schopni uslyšet ten pravý hlas. Ten, kdo se dokonce sám stane tichem, dá prostor Božímu oslovení.
Těsné dveře
Do této úzké brány se tedy nelze vlamovat svými spravedlivými činy, ale prochází jí jen ten, kdo přijme pozvání a vkročí do nezajištěného prostoru důvěry. Ježíšova slova nás tedy vyzývají k tomu, abychom povstali k další cestě s pokorou a radostným srdcem. S pokorou, protože si uvědomujeme, že nejsme a nikdy nebudeme dokonalí, máme své limity a stále ustupujeme slabosti. S radostným srdcem, protože víme, že Boží milosrdenství je vždy větší než náš hřích. I kdyby naše selhání bylo sebevětší, Boží ochotu k odpuštění nemůže nikdy „převálcovat“.
Pokora je živnou půdou důvěry. Těsné dveře tedy mohou vyjadřovat tuto naši pouť pokory, která nám dovolí přiznat svoji slabost a hřích a dát Bohu šanci, aby v nás mohl působit a konat své velké dílo. Díky pokoře jsme schopni od sebe poodstoupit, ba nechat zcela odumřít své já. Vejít mohou jen ti, kteří vše vsadili na jedinou kartu, kteří Boha postavili na první místo. Ti, kteří si připustili, že bez milosrdného Otce jsou ztraceni. Radost pak vyvěrá z vědomí, že jsme dětmi dobrého a laskavého Boha, kterému máme stále za co vzdávat díky. S vděčností a chválou si tedy každý okamžik našeho života musíme připomínat jeho obdarování. Pokora jako vědomí naší slabosti a radost z Boží velikosti - to jsou vlastně dvě strany téže mince.
V evangeliích najdeme vitaminy pro ty, kteří si zoufají nad svou slabostí a křehkostí, ale také antibiotika na lidskou pýchu a sebeklam. Sladké kapky povzbuzení pro kajícníky i hořké pilulky proti iluzím sebejistých. Ježíšova slova ze závěru 13. kapitoly Lukášova evangelia (13, 22-30) patří spíše k těm, která nás burcují k bdělosti, jsou zbraní proti ospalosti - ohlušujícími údery do bran našich srdcí. Ježíš - poutník směřující do Jeruzaléma - odpovídá na otázku neznámého tazatele: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Mnozí budou chtít vejít, ale vstupní dveře pro ně budou příliš těsné. Jednejte tedy tak, abyste proklouzli, a naopak se vyvarujte „nepravostí“, aby se vám brána nezavřela před nosem, varuje Mistr z Nazareta.
Příhodný čas
Konec 13. kapitoly nás nevybízí k nějakému falešnému aktivismu. Ježíšův učedník se nemá vracet ke starozákonnímu dobývání ospravedlnění prostřednictvím věrného plnění všech nařízení Mojžíšova zákona. Právě naopak. Ti, kteří „přijdou od východu a od západu“, aby zaujali „místo u stolu v Božím království“, jsou oni ztracení synové, jež dokázali opustit korýtka vepřů a vpustili do své bídy majestát milosrdného Otce. Právě oni jsou těmi „posledními, kteří budou prvními“. Spásu si nelze zasloužit, nelze ji vyrvat z Hospodinových rukou, je darem pro toho, jenž pokorně nastaví ruce a nechá se obdarovat. Stát se Božím dítětem je možné jen díky obrácení a zakoušení Milosrdenství. Naše „tady a teď“ je oním příhodným časem, do něhož se vlévá vše, co bylo, a z něhož pramení vše, co bude. V přítomnosti přijímáme minulost a přitakáváme budoucnosti. V onom „tady a teď“ dáváme svému životu smysl a směr.
O jakých dveřích to ale Ježíš mluví? Na jiném místě sám o sobě říká, že je dveřmi (J 10,1-10). Můžeme to chápat tak, že je vrcholem Božího zjevení, a tedy jediným prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Cesta do Božího království proto vede jen přes něho. Nelze ho obejít, marné je hledat jiný, širší vstup. Těsný vchod je ovšem také symbolem naší připravenosti vejít. Je symbolem stezky ticha, díky níž jsme v hluku světa schopni uslyšet ten pravý hlas. Ten, kdo se dokonce sám stane tichem, dá prostor Božímu oslovení.
Těsné dveře
Do této úzké brány se tedy nelze vlamovat svými spravedlivými činy, ale prochází jí jen ten, kdo přijme pozvání a vkročí do nezajištěného prostoru důvěry. Ježíšova slova nás tedy vyzývají k tomu, abychom povstali k další cestě s pokorou a radostným srdcem. S pokorou, protože si uvědomujeme, že nejsme a nikdy nebudeme dokonalí, máme své limity a stále ustupujeme slabosti. S radostným srdcem, protože víme, že Boží milosrdenství je vždy větší než náš hřích. I kdyby naše selhání bylo sebevětší, Boží ochotu k odpuštění nemůže nikdy „převálcovat“.
Pokora je živnou půdou důvěry. Těsné dveře tedy mohou vyjadřovat tuto naši pouť pokory, která nám dovolí přiznat svoji slabost a hřích a dát Bohu šanci, aby v nás mohl působit a konat své velké dílo. Díky pokoře jsme schopni od sebe poodstoupit, ba nechat zcela odumřít své já. Vejít mohou jen ti, kteří vše vsadili na jedinou kartu, kteří Boha postavili na první místo. Ti, kteří si připustili, že bez milosrdného Otce jsou ztraceni. Radost pak vyvěrá z vědomí, že jsme dětmi dobrého a laskavého Boha, kterému máme stále za co vzdávat díky. S vděčností a chválou si tedy každý okamžik našeho života musíme připomínat jeho obdarování. Pokora jako vědomí naší slabosti a radost z Boží velikosti - to jsou vlastně dvě strany téže mince.
