Autor: P. Jan Regner, SJ
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 9/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
03.03.2019
Ježíš řekl učedníkům přirovnání: Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám? Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky ani z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce » Lk 6, 39-45.
Neřešit problémy druhých, ale své vlastní
Po blahoslavenstvích v Lukášově evangeliu následuje Ježíšův morální kodex - doporučení, jak konkrétně naplňovat přikázání Desatera a jejich smysl. Součástí kázání „na rovině“ potulného učitele z Nazareta je i úryvek, jenž v liturgii připadá na osmou neděli v mezidobí (Lk 6, 39-45). Jistě ne náhodou mu předchází několik imperativů, které udávají ráz celé řeči, a podle všeho i jeden z důležitých klíčů k jeho interpretaci: Buďte milosrdní! Nesuďte! Odpouštějte!
Srdce prozradí člověka
Celá pasáž je protknuta několika krátkými přirovnáními. Slepý nemůže vést slepého, žák není nad učitele a každý strom lze poznat po ovoci. Nejsilněji však působí metafora o pošetilci, který se ochotně nabízí svému bratru, že mu vytáhne třísku z oka, a přitom nevidí, že sám má ve svém oku trám. Ježíš tak směřuje svou kritiku vůči těm, kdo druhé poučují o správném jednání, ale sami ctnostně nežijí. Svým posluchačům proto klade na srdce, aby byli v životě opravdoví: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo“ (Lk 6,45). Srdce v hebrejském myšlení není jen zdroj citů, ale střed celé osobnosti a sídlo vnitřního já. Zahrnuje tedy i úsudek, paměť, ba i schopnost poznávat a rozhodovat. Je místem, kde se člověk může setkat s Bohem a vést s ním dialog. Srdce může vydat poselství o tom, jaký člověk skutečně je. Hospodin proto nikoho nesoudí zvnějšku, podle povrchních lidských měřítek, ale zkoumá jeho srdce (srov. 1 Sam 16,7; Jer 17,10; Sir 42,18).
Útěk před sebou samým
Také učení nazaretského mistra často odkazuje na vnitřní ryzost, varuje před zatvrzelým srdcem, úzkoprsostí a zahleděností do sebe sama. Formální věrnost předpisům Mojžíšova zákona bez autentického duchovního života a soucitného srdce pokládá Ježíš za pokrytectví. Jak praví středověké úsloví: „Z cizího krev neteče.“ Je mnohem jednodušší řešit problémy druhých než ty vlastní. Jenže sklon k moralistickému poučování druhých je nezřídka výsledkem útěku před sebou samým a před svými nepřiznanými chybami. Slova evangelia se pak stávají spíše klackem na druhé než tím, čím by měla být: semenem proměny vlastního nitra. Není nic jednoduššího než kritizovat druhé a poukazovat na jejich chyby - ale neriskujeme pak, že se naše srdce zatvrdí?
A jak si můžeme být jistí, že nás zrak kvůli trámům v oku nešálí? Nepodobáme se slepci, který chce vést slepého? Největší snahou každého křesťana by proto mělo být spíše očišťovat své srdce - jen tak bude schopen vidět věci jasně. Řečí Lukášova evangelia je milosrdenství. Člověk se bez něho stává zaslepeným pokrytcem. Slitovné srdce naopak vychází z vědomí, že my sami bez Božího milosrdenství nemůžeme obstát. Spásu nelze urvat vůlí, je Božím darem. Ano, Hospodin nic nečiní bez nás, respektuje naši svobodu, nevlamuje se do zavřených dveří - ale zároveň platí, že my nemůžeme nic konat bez něho. Milosrdenství se tedy od Boha učíme na scéně svého vlastního nitra. Sdílíme jen to, čím jsme byli sami „zasypáni“.
Zapalovat může ten, kdo sám hoří
Německý teolog Karl Rahner kdysi prorokoval, že křesťan 21. století bude buď mystikem, nebo nebude vůbec. Také Ježíš nás vyzývá k obrácení, změně smýšlení. Autentická spiritualita je nezbytnou podmínkou každého misijního úsilí. Před evangelizací světa musíme nejprve nechat evangeliem zaplodnit krajinu svého srdce. Zapalovat druhé může jen ten, kdo sám hoří.
Neřešit problémy druhých, ale své vlastní
Po blahoslavenstvích v Lukášově evangeliu následuje Ježíšův morální kodex - doporučení, jak konkrétně naplňovat přikázání Desatera a jejich smysl. Součástí kázání „na rovině“ potulného učitele z Nazareta je i úryvek, jenž v liturgii připadá na osmou neděli v mezidobí (Lk 6, 39-45). Jistě ne náhodou mu předchází několik imperativů, které udávají ráz celé řeči, a podle všeho i jeden z důležitých klíčů k jeho interpretaci: Buďte milosrdní! Nesuďte! Odpouštějte!
Srdce prozradí člověka
Celá pasáž je protknuta několika krátkými přirovnáními. Slepý nemůže vést slepého, žák není nad učitele a každý strom lze poznat po ovoci. Nejsilněji však působí metafora o pošetilci, který se ochotně nabízí svému bratru, že mu vytáhne třísku z oka, a přitom nevidí, že sám má ve svém oku trám. Ježíš tak směřuje svou kritiku vůči těm, kdo druhé poučují o správném jednání, ale sami ctnostně nežijí. Svým posluchačům proto klade na srdce, aby byli v životě opravdoví: „Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo“ (Lk 6,45). Srdce v hebrejském myšlení není jen zdroj citů, ale střed celé osobnosti a sídlo vnitřního já. Zahrnuje tedy i úsudek, paměť, ba i schopnost poznávat a rozhodovat. Je místem, kde se člověk může setkat s Bohem a vést s ním dialog. Srdce může vydat poselství o tom, jaký člověk skutečně je. Hospodin proto nikoho nesoudí zvnějšku, podle povrchních lidských měřítek, ale zkoumá jeho srdce (srov. 1 Sam 16,7; Jer 17,10; Sir 42,18).
Útěk před sebou samým
Také učení nazaretského mistra často odkazuje na vnitřní ryzost, varuje před zatvrzelým srdcem, úzkoprsostí a zahleděností do sebe sama. Formální věrnost předpisům Mojžíšova zákona bez autentického duchovního života a soucitného srdce pokládá Ježíš za pokrytectví. Jak praví středověké úsloví: „Z cizího krev neteče.“ Je mnohem jednodušší řešit problémy druhých než ty vlastní. Jenže sklon k moralistickému poučování druhých je nezřídka výsledkem útěku před sebou samým a před svými nepřiznanými chybami. Slova evangelia se pak stávají spíše klackem na druhé než tím, čím by měla být: semenem proměny vlastního nitra. Není nic jednoduššího než kritizovat druhé a poukazovat na jejich chyby - ale neriskujeme pak, že se naše srdce zatvrdí?
A jak si můžeme být jistí, že nás zrak kvůli trámům v oku nešálí? Nepodobáme se slepci, který chce vést slepého? Největší snahou každého křesťana by proto mělo být spíše očišťovat své srdce - jen tak bude schopen vidět věci jasně. Řečí Lukášova evangelia je milosrdenství. Člověk se bez něho stává zaslepeným pokrytcem. Slitovné srdce naopak vychází z vědomí, že my sami bez Božího milosrdenství nemůžeme obstát. Spásu nelze urvat vůlí, je Božím darem. Ano, Hospodin nic nečiní bez nás, respektuje naši svobodu, nevlamuje se do zavřených dveří - ale zároveň platí, že my nemůžeme nic konat bez něho. Milosrdenství se tedy od Boha učíme na scéně svého vlastního nitra. Sdílíme jen to, čím jsme byli sami „zasypáni“.
Zapalovat může ten, kdo sám hoří
Německý teolog Karl Rahner kdysi prorokoval, že křesťan 21. století bude buď mystikem, nebo nebude vůbec. Také Ježíš nás vyzývá k obrácení, změně smýšlení. Autentická spiritualita je nezbytnou podmínkou každého misijního úsilí. Před evangelizací světa musíme nejprve nechat evangeliem zaplodnit krajinu svého srdce. Zapalovat druhé může jen ten, kdo sám hoří.
