Autor: Pavel Hošek | Katedra religionistiky na ETF UK
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 8/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
24.02.2019
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci.
Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám" ▪ Lk 6, 27-38.
Odpouštějte, a bude vám odpuštěno
Kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Ježíš jako lékař duše. Ano, přišel mezi nás, aby nás vyléčil z našich falešných představ o Bohu. Proč se zrovna hříšníci cítili v jeho blízkosti v bezpečí? Poněvadž nevyzařoval odsouzení a odmítnutí, ale Boží velkorysost. Zdá se, jako by Pán Ježíš učedníkům prozradil metodu, jak dosáhnout odpuštění hříchů. Chcete odpuštění? Tak zaprvé, myslete na někoho, kdo vám ublížil. Zadruhé, zmobilizujte veškeré morální sebezapření. Zatřetí, přinuťte se tomu padouchovi odpustit. A je to. Otevřely se nebeské průduchy, rozběhl se metafyzický automat a odpuštění vám přistálo na nočním stolku.
Stáváme se tím, co uctíváme
Asi je zřejmé, že tady něco nehraje. Když Pán Ježíš řekl učedníkům „odpouštějte, a bude vám odpuštěno“, nemluvil o žádné metodě. Odpuštění není podmínka, kterou musíme splnit, abychom si vymohli něco, co potřebujeme. Nejde o náboženský výkon, za který následuje přesně stanovená odměna. Vztahy nejsou stroje. Takhle to nefunguje. Odpuštění nemá žádné „aby“. Není to návod, jak zařídit, aby v nebi přimhouřili oči nad něčím, za co se stydíme.
O čem tedy Ježíš mluví? O tom, že největší problém odpustit druhým mají lidé s nesprávnou představou o Bohu. Je-li ten, kterého uctíváme, v našich očích přísný a neúprosný, budeme takoví i my. Velkorysost vůči naší i cizí slabosti nebude v našem dosahu. Kde bychom ji také mohli načerpat, když ji podle naší představy nemá ani Bůh? Ano, ať chceme nebo ne, stáváme se tím, co uctíváme. Je-li ten, kterého uctíváme, skoupý na odpuštění, budeme skoupí i my. A bude pro nás velmi těžké uvěřit, že nám samým může být odpuštěno.
Starý pán, který běží z kopce
Právě v tom totiž spočíval problém nešťastných farizejů a utrápených zákoníků. Byli upjatí a úzkoprsí, protože takový byl jejich Bůh. Něco nesmírně důležitého v Bibli přehlédli. Proto Ježíš vypráví o milujícím otci, který vyhlíží návrat marnotratného syna. A když ho v dálce spatří, místo aby se nadechnul k rozhořčenému kázání, rozeběhne se mu naproti. Starý pán, který běží z kopce. A když ten nevděčný pacholek začne koktat připravenou omluvu, vrhne se mu kolem krku a přeruší ho neuvěřitelným povelem, aby „honem“ připravili uvítací hostinu. „Honem“! Takový je Bůh, o kterém mluví Ježíš.
Dar nového začátku
Vypadá to, jako by většina Ježíšových současníků nějak nepochopila, co Bible říká o Boží povaze. Vždyť Hospodin v biblickém podání stále znovu odpouští přestoupení svého lidu. Prostě takový je. Chce se smilovat. I kdyby jejich hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh. Hospodin dokonce svůj lid ujišťuje, že si na jeho hříchy „nevzpomíná“. Ano, vševědoucí Bůh říká: Tvé hříchy si nebudu pamatovat (Iz 43,25). Přesně toto vyjadřují hebrejská slova ló ezkór.
A ještě něco: Bůh je ve věci odpuštění hříchů aktivní. Nečeká pasivně na svém nebeském trůnu. Chápe se iniciativy, jako ten starý tatínek z Ježíšova podobenství. Odstraňuje hříchy lidu ze svého zorného pole. Jak? Tak, že je „zahazuje“ pryč. „Hází je za sebe“ (hebr. hišlachtá acharé gevchá), jak říká Izajáš (38,17). Vhazuje je do hlubin moře, jak se dočteme v Micheáši (7,19). Co to znamená? Že se nad nimi zavřela voda! Že je i my můžeme „nechat plavat“, když je sám Bůh hodil do vody. Věřící židé o svátku Roš ha-šana odcházejí společně k tekoucí vodě s kapsami plnými drobků, které pak se slovy proroka Micheáše „Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy.“ vhodí do vody. Tento obřad má zajímavé jméno. Říká se mu tašlich, to znamená „vhodíš“. Není to nádhera? Ano, Hospodin stále znovu nabízí svému lidu dar nového začátku. Jistě, někdy jsme nemilovatelní. Ale Pán Bůh tím není zaskočen. Není to nic, s čím by si jeho láska neporadila.
Ucpávka v srdci
To my musíme přijmout, že jsme přijati. Navzdory vlastní nepřijatelnosti. To my musíme pustit z rukou pocity viny a studu vůči sobě, stejně jako pocity křivdy vůči druhým. Aby naše neodpuštění nebylo brzdou a překážkou Boží milosti, která chce proudit skrze nás. Jsme povoláni být potrubím Boží lásky mezi nebem a zemí. Neodpuštění v srdci je ucpávka, která nás činí „neprůchodnými“. Zastavuje proud Boží milosti. Právě toto tajemství vyjadřuje Ježíš slovy „odpouštějte, a bude vám odpuštěno“. Není to náhoda, že hříšníci se v jeho blízkosti cítili v bezpečí. Nevyzařoval odsouzení a odmítnutí, ale Boží velkorysost. Celníci a hříšníci to cítili. A tulili se k němu. Jen upjatí a přísní lidé tvrdého srdce s ním měli problém…
Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám" ▪ Lk 6, 27-38.
Odpouštějte, a bude vám odpuštěno
Kdo vidí Ježíše, vidí Boha. Ježíš jako lékař duše. Ano, přišel mezi nás, aby nás vyléčil z našich falešných představ o Bohu. Proč se zrovna hříšníci cítili v jeho blízkosti v bezpečí? Poněvadž nevyzařoval odsouzení a odmítnutí, ale Boží velkorysost. Zdá se, jako by Pán Ježíš učedníkům prozradil metodu, jak dosáhnout odpuštění hříchů. Chcete odpuštění? Tak zaprvé, myslete na někoho, kdo vám ublížil. Zadruhé, zmobilizujte veškeré morální sebezapření. Zatřetí, přinuťte se tomu padouchovi odpustit. A je to. Otevřely se nebeské průduchy, rozběhl se metafyzický automat a odpuštění vám přistálo na nočním stolku.
Stáváme se tím, co uctíváme
Asi je zřejmé, že tady něco nehraje. Když Pán Ježíš řekl učedníkům „odpouštějte, a bude vám odpuštěno“, nemluvil o žádné metodě. Odpuštění není podmínka, kterou musíme splnit, abychom si vymohli něco, co potřebujeme. Nejde o náboženský výkon, za který následuje přesně stanovená odměna. Vztahy nejsou stroje. Takhle to nefunguje. Odpuštění nemá žádné „aby“. Není to návod, jak zařídit, aby v nebi přimhouřili oči nad něčím, za co se stydíme.
O čem tedy Ježíš mluví? O tom, že největší problém odpustit druhým mají lidé s nesprávnou představou o Bohu. Je-li ten, kterého uctíváme, v našich očích přísný a neúprosný, budeme takoví i my. Velkorysost vůči naší i cizí slabosti nebude v našem dosahu. Kde bychom ji také mohli načerpat, když ji podle naší představy nemá ani Bůh? Ano, ať chceme nebo ne, stáváme se tím, co uctíváme. Je-li ten, kterého uctíváme, skoupý na odpuštění, budeme skoupí i my. A bude pro nás velmi těžké uvěřit, že nám samým může být odpuštěno.
Starý pán, který běží z kopce
Právě v tom totiž spočíval problém nešťastných farizejů a utrápených zákoníků. Byli upjatí a úzkoprsí, protože takový byl jejich Bůh. Něco nesmírně důležitého v Bibli přehlédli. Proto Ježíš vypráví o milujícím otci, který vyhlíží návrat marnotratného syna. A když ho v dálce spatří, místo aby se nadechnul k rozhořčenému kázání, rozeběhne se mu naproti. Starý pán, který běží z kopce. A když ten nevděčný pacholek začne koktat připravenou omluvu, vrhne se mu kolem krku a přeruší ho neuvěřitelným povelem, aby „honem“ připravili uvítací hostinu. „Honem“! Takový je Bůh, o kterém mluví Ježíš.
Dar nového začátku
Vypadá to, jako by většina Ježíšových současníků nějak nepochopila, co Bible říká o Boží povaze. Vždyť Hospodin v biblickém podání stále znovu odpouští přestoupení svého lidu. Prostě takový je. Chce se smilovat. I kdyby jejich hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh. Hospodin dokonce svůj lid ujišťuje, že si na jeho hříchy „nevzpomíná“. Ano, vševědoucí Bůh říká: Tvé hříchy si nebudu pamatovat (Iz 43,25). Přesně toto vyjadřují hebrejská slova ló ezkór.
A ještě něco: Bůh je ve věci odpuštění hříchů aktivní. Nečeká pasivně na svém nebeském trůnu. Chápe se iniciativy, jako ten starý tatínek z Ježíšova podobenství. Odstraňuje hříchy lidu ze svého zorného pole. Jak? Tak, že je „zahazuje“ pryč. „Hází je za sebe“ (hebr. hišlachtá acharé gevchá), jak říká Izajáš (38,17). Vhazuje je do hlubin moře, jak se dočteme v Micheáši (7,19). Co to znamená? Že se nad nimi zavřela voda! Že je i my můžeme „nechat plavat“, když je sám Bůh hodil do vody. Věřící židé o svátku Roš ha-šana odcházejí společně k tekoucí vodě s kapsami plnými drobků, které pak se slovy proroka Micheáše „Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy.“ vhodí do vody. Tento obřad má zajímavé jméno. Říká se mu tašlich, to znamená „vhodíš“. Není to nádhera? Ano, Hospodin stále znovu nabízí svému lidu dar nového začátku. Jistě, někdy jsme nemilovatelní. Ale Pán Bůh tím není zaskočen. Není to nic, s čím by si jeho láska neporadila.
Ucpávka v srdci
To my musíme přijmout, že jsme přijati. Navzdory vlastní nepřijatelnosti. To my musíme pustit z rukou pocity viny a studu vůči sobě, stejně jako pocity křivdy vůči druhým. Aby naše neodpuštění nebylo brzdou a překážkou Boží milosti, která chce proudit skrze nás. Jsme povoláni být potrubím Boží lásky mezi nebem a zemí. Neodpuštění v srdci je ucpávka, která nás činí „neprůchodnými“. Zastavuje proud Boží milosti. Právě toto tajemství vyjadřuje Ježíš slovy „odpouštějte, a bude vám odpuštěno“. Není to náhoda, že hříšníci se v jeho blízkosti cítili v bezpečí. Nevyzařoval odsouzení a odmítnutí, ale Boží velkorysost. Celníci a hříšníci to cítili. A tulili se k němu. Jen upjatí a přísní lidé tvrdého srdce s ním měli problém…
