Autor: P. Ladislav Heryán, SDB
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 6/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
10.02.2019
Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas a také všech jeho společníků nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním › Lk 5, 1-11.
Lidi zajímá opravdový život v plnosti
Stát se „rybářem lidí“. Co to dnes znamená? Jak se dočteme na následujících řádcích, asi pořád to samé, co v době Ježíšově a Šimonově: Opustit bezpečný a pohodlný břeh a nebát se vyrazit na širé moře („na hlubinu“), protože teprve tam najdeme ty opravdové ryby. Je zajímavé, že na jedné straně se kolem Ježíše tlačí lidé, aby slyšeli Boží slovo, a na druhé jsou tu rybáři, které to v tu chvíli vůbec nezajímá. Mají dost svých starostí. Jsou to holt lidé, kteří o Boží slovo na první pohled nemají zájem. Odpal a neotravuj.
Objevovat smysl metafor
Jenže právě v takových lidech se Ježíšovi nabízí veliká příležitost: z původně lhostejného, přezíravého a pochybovačného Šimona se stane ten, který všeho nechá a jde za ním. Je možné, aby se takový zázrak, který by všechny Šimony, Jakuby a Jany přesvědčil, udál i dnes? Jak je možné, že Ježíšovo slovo je v našich ústech tak slabé? Ježíš se chová poněkud asertivně, nic na ty lhostejné chlapy nedbá, vleze jim do lodi, přeruší je v práci a nechá se jejich lodí odvézt kousek od břehu. Je zřejmé, že celá jeho osobnost svým vyzařováním budí zvědavost, že je umí zaujmout a že jim možná způsob, jakým mezi ně vstoupil, imponuje. Jenže to hlavní teprve přijde.
Slova „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ (Lk 5,4) znějí Šimonovi zcela absurdně, ale Ježíš si už jeho srdce získal, Šimon mu zřejmě nakonec pozorně naslouchal. Objevujeme krásu jeho osobnosti, právě tak jako je tomu v životě: v situacích, kdy od někoho nejmíň čekáme, býváme nejvíce překvapováni. Lidé možná nejsou tak špatní, jak si občas máme sklon myslet. Šimon padá Ježíšovi k nohám se zcela neobvyklou prosbou: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Ovane nás pocit posvátné úcty, až si připadáme stejně nepatřičně jako Šimon, protože dobře víme, co jsme každý zač. Co je to za divnou představu, lovit lidi? Já jsem tu metaforu dodnes úplně nepochopil, ale to je dobře. Metafory mají být nepochopitelné právě proto, abychom jejich smysl mohli objevovat znovu a znovu, a evangelium se tak nikdy nemohlo stát něčím zastaralým, co už tady bylo.
Daleko od bezpečného břehu
Židovský rybář, vydávající se na jezero či moře, mi provždy zůstane tak trochu záhadou. Židé nikdy nebyli mořeplavci, byť sídlili u moře. Podle jejich víry je moře místem všech člověku nepřátelských sil (proto také tehdy Ježíš do moře zahnal těch dva tisíce vepřů, vlastně nečistých duchů), a tak být rybářem muselo být dvojnásob nebezpečné povolání. Snad Ježíš svoje poslání a poslání učedníků chápal jako jednu velkou záchrannou misi, kdy lovit člověka znamenalo pomoci mu ven ze všeho zla a kdy rybář sám je tímto zlem ohrožen? Ježíšovi učedníci by občas mohli vyprávět, jeho poslání je možná jen pro „opravdové“ muže (a ženy), a ti v dnešním evangeliu nakonec neváhají ani chvilku.
Co jim tehdy a nám dnes vlastně Ježíš skrze toto evangelium nabízí? Myslím, že jeho slova „zajeď na hlubinu“ bývají často interpretována příliš spiritualisticky, jako by v prvé řadě mělo jít o nějaké hluboké duchovní zážitky, a ty se měly stát cílem učedníkova života. Svatý Jeroným řecké eis to bathos („do hloubky“) překvapivě latinsky překládá jako in altům, tedy „do výšky, nahoru“, což je pro nás suchozemce nepochopitelné. Stojíme-li totiž na mořském břehu, obzor před námi se zvedá, a proto třeba takoví Italové, chtějí-li lodí vyjet na širé moře, řeknou: „Andiamo in alto maře!“, tedy doslova „pojeďme na vysoké moře“! Vyjet na širé moře znamená vyjet daleko od bezpečného břehu, tam, kde je hloubka, dobrodružství, ale také nebezpečí. Ale teprve tam jsou ty opravdové ryby!
Ty mi nemáš co dát…
Ježíš podle mě učedníkům nenabízí „hluboký duchovní život“, ale sdílení svého vlastního smyslu života, jímž je služba bláznivé zvěsti o tom, že u Boha je všechno jinak, než jsme si doposud mysleli. Myslím, že vím, co se skrývá za lhostejnými či nepřátelskými pohledy některých lidí, slyší-li něco o Ježíšovi, kněžích a církvích: „Od tebe já nic nečekám, ty mi nemáš co dát. Já tvého Ježíše nepotřebuji.“ Možná si to zpočátku myslel i Šimon, než zjistil, že je to všechno úplně jinak. Šimonové kolem mne si to myslí právě proto, že jsem zůstal na břehu, a proto jsou moje slova slabá a já jim nemám co nabídnout. Můj domnělý „hluboký duchovní život“ je nezajímá a mají vůči mně hluboký předsudek. Je zajímá opravdový život v plnosti. - Ryby nejsou na břehu, ale na svobodě širého moře.
Lidi zajímá opravdový život v plnosti
Stát se „rybářem lidí“. Co to dnes znamená? Jak se dočteme na následujících řádcích, asi pořád to samé, co v době Ježíšově a Šimonově: Opustit bezpečný a pohodlný břeh a nebát se vyrazit na širé moře („na hlubinu“), protože teprve tam najdeme ty opravdové ryby. Je zajímavé, že na jedné straně se kolem Ježíše tlačí lidé, aby slyšeli Boží slovo, a na druhé jsou tu rybáři, které to v tu chvíli vůbec nezajímá. Mají dost svých starostí. Jsou to holt lidé, kteří o Boží slovo na první pohled nemají zájem. Odpal a neotravuj.
Objevovat smysl metafor
Jenže právě v takových lidech se Ježíšovi nabízí veliká příležitost: z původně lhostejného, přezíravého a pochybovačného Šimona se stane ten, který všeho nechá a jde za ním. Je možné, aby se takový zázrak, který by všechny Šimony, Jakuby a Jany přesvědčil, udál i dnes? Jak je možné, že Ježíšovo slovo je v našich ústech tak slabé? Ježíš se chová poněkud asertivně, nic na ty lhostejné chlapy nedbá, vleze jim do lodi, přeruší je v práci a nechá se jejich lodí odvézt kousek od břehu. Je zřejmé, že celá jeho osobnost svým vyzařováním budí zvědavost, že je umí zaujmout a že jim možná způsob, jakým mezi ně vstoupil, imponuje. Jenže to hlavní teprve přijde.
Slova „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ (Lk 5,4) znějí Šimonovi zcela absurdně, ale Ježíš si už jeho srdce získal, Šimon mu zřejmě nakonec pozorně naslouchal. Objevujeme krásu jeho osobnosti, právě tak jako je tomu v životě: v situacích, kdy od někoho nejmíň čekáme, býváme nejvíce překvapováni. Lidé možná nejsou tak špatní, jak si občas máme sklon myslet. Šimon padá Ježíšovi k nohám se zcela neobvyklou prosbou: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Ovane nás pocit posvátné úcty, až si připadáme stejně nepatřičně jako Šimon, protože dobře víme, co jsme každý zač. Co je to za divnou představu, lovit lidi? Já jsem tu metaforu dodnes úplně nepochopil, ale to je dobře. Metafory mají být nepochopitelné právě proto, abychom jejich smysl mohli objevovat znovu a znovu, a evangelium se tak nikdy nemohlo stát něčím zastaralým, co už tady bylo.
Daleko od bezpečného břehu
Židovský rybář, vydávající se na jezero či moře, mi provždy zůstane tak trochu záhadou. Židé nikdy nebyli mořeplavci, byť sídlili u moře. Podle jejich víry je moře místem všech člověku nepřátelských sil (proto také tehdy Ježíš do moře zahnal těch dva tisíce vepřů, vlastně nečistých duchů), a tak být rybářem muselo být dvojnásob nebezpečné povolání. Snad Ježíš svoje poslání a poslání učedníků chápal jako jednu velkou záchrannou misi, kdy lovit člověka znamenalo pomoci mu ven ze všeho zla a kdy rybář sám je tímto zlem ohrožen? Ježíšovi učedníci by občas mohli vyprávět, jeho poslání je možná jen pro „opravdové“ muže (a ženy), a ti v dnešním evangeliu nakonec neváhají ani chvilku.
Co jim tehdy a nám dnes vlastně Ježíš skrze toto evangelium nabízí? Myslím, že jeho slova „zajeď na hlubinu“ bývají často interpretována příliš spiritualisticky, jako by v prvé řadě mělo jít o nějaké hluboké duchovní zážitky, a ty se měly stát cílem učedníkova života. Svatý Jeroným řecké eis to bathos („do hloubky“) překvapivě latinsky překládá jako in altům, tedy „do výšky, nahoru“, což je pro nás suchozemce nepochopitelné. Stojíme-li totiž na mořském břehu, obzor před námi se zvedá, a proto třeba takoví Italové, chtějí-li lodí vyjet na širé moře, řeknou: „Andiamo in alto maře!“, tedy doslova „pojeďme na vysoké moře“! Vyjet na širé moře znamená vyjet daleko od bezpečného břehu, tam, kde je hloubka, dobrodružství, ale také nebezpečí. Ale teprve tam jsou ty opravdové ryby!
Ty mi nemáš co dát…
Ježíš podle mě učedníkům nenabízí „hluboký duchovní život“, ale sdílení svého vlastního smyslu života, jímž je služba bláznivé zvěsti o tom, že u Boha je všechno jinak, než jsme si doposud mysleli. Myslím, že vím, co se skrývá za lhostejnými či nepřátelskými pohledy některých lidí, slyší-li něco o Ježíšovi, kněžích a církvích: „Od tebe já nic nečekám, ty mi nemáš co dát. Já tvého Ježíše nepotřebuji.“ Možná si to zpočátku myslel i Šimon, než zjistil, že je to všechno úplně jinak. Šimonové kolem mne si to myslí právě proto, že jsem zůstal na břehu, a proto jsou moje slova slabá a já jim nemám co nabídnout. Můj domnělý „hluboký duchovní život“ je nezajímá a mají vůči mně hluboký předsudek. Je zajímá opravdový život v plnosti. - Ryby nejsou na břehu, ale na svobodě širého moře.
