Autor: P. Jaroslav Brož | Dioecesis Reginae Gradecensis
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 5/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
03.02.2019
Ježíš promluvil v synagóze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?" Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál › Lk 4, 21-30.
Aby se Ježíš stal vítaným prorokem
V naší mateřštině se zabydlelo rčení: „Nikdo není doma prorokem.“ Chce se tím například říct, že někdo (nějaký vědec či umělec) není ve své vlasti dostatečně doceněn, zatímco ve světě se mu dostává poct nejvyšších. Toto rčení má však biblický základ. Jaký je jeho původní význam? Úvodní věta nedělního evangelia (Lk 4,21-30) by mohla úspěšně uzavřít Ježíšovo skvělé vystoupení v jeho domovském městečku. Vskutku lze považovat za úspěch, když v pravidelném týdenním shromáždění - ať civilním, nebo náboženském - lidi něco vytrhne z monotónního rytmu únavných slov a opravdu je to zaujme.
Nelze jen ohryzávat kůru Písem
Ježíš přečetl krásná a útěšná slova o slíbeném proroku, který přijde plně vybaven mocí Božího Ducha. Víme, že i hluboká a vznešená slova, když jsou slýchána rok co rok, se běžným účastníkům bohoslužby oposlouchají, a oni už od nich nic nečekají. Skrze Ježíše tu ale pocítili novost něčeho nepoznaného. A on sám na závěr svého předčítání v synagoze vysloví nahlas to, co všichni cítili: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Dvě slova - „dnes“ a „naplnilo“ - si zaslouží zvláštní pozornost. Anděl uvádí zvěst o narození Ježíše betlémským pastýřům slovem „dnes“. Tím nechce sdělit jenom banální skutečnost, že se jedná o dnešní aktualitu, která už zítra bude zastaralá.
To „dnes“ je políbení, jímž se Boží věčnost dotýká této země, naší časnosti, a dává jí smysl, směr a „plnost“. Naplnění Písem a Boží „dnes“ mají k sobě velmi blízko a vzájemně se doplňují. Kdyby tady Ježíš svou promluvu skončil, byl by úspěšný. Ale on je „prorok“. Nepřišel lidi oslnit uměleckým předčítáním klasika hebrejské poezie ani je utvrdit v tom, že všechno je v pořádku a život může jít dál jako dosud. Kam vstoupí Ježíš, tam už nic nezůstane takové, jako bylo předtím. Plnost času už není dobou přípravy. Když se Písma naplnila, nelze už žít jen z jejich litery. Církevní otcové někdy říkali, že nelze jen ohryzávat kůru Písem, když vírou máme přístup k jejich životodárné míze.
Kristus je milostivým rokem Božím
Proč tedy Ježíš přišel mezi své krajany? Nápovědou tu může být jedno slůvko: „vítaný“. Ve větě „žádný prorok není vítaný ve svém domově“ zazní v řeckém textu evangelia týž výraz, jaký jsme slyšeli tam, kde Ježíš slovy Izaiáše vyhlašuje „milostivé léto Páně“. V řečtině totiž doslova stojí „vítané léto Páně“. Z toho lze usoudit, že Bůh se svou osvobozující a uzdravující mocí, Bůh jako přítel chudých, přichází právě v Ježíšově osobě. Kristus je tím milostivým rokem Božím, který po jeho příchodu nikdy neskončí. Ale co se stane, když „vítané léto Páně“ není ve svém domově „vítáno“?
Ti, kdo na něj hledí jen jedním okem - pouze přirozeným - jako na „syna Josefova“, ale už ne ve víře jako na „Syna Božího“, ti žijí v duchovním přeludu, jehož obětí byli mnozí Ježíšovi současníci. Svatý Cyril Alexandrijský komentuje: „Někteří Židé tvrdili, že proroctví o Mesiáši se naplnila na svátých prorocích nebo na některých jejich vznešených mužích. Ježíš je pro jejich dobro z této domněnky vyvádí. Řekl, že Eliáš byl poslán k opuštěné vdově a že prorok Elizeus uzdravil jen jednoho malomocného, syrského Námana.“ Měli se naučit, že Bůh ke své prezentaci nepotřebuje lidskou, uměle budovanou vznešenost. Potřebuje jistou pokornou učenlivost, s níž rádi přijmeme jeho navštívení v podobě, kterou si volí on sám.
Lásce se nelze stavět na odpor
Papež František často vyzývá, abychom se nebáli nechat se Bohem překvapit. Matka Tereza z Kalkaty zase ráda potkávala Ježíše ve „vyzývavém převleku“ nejchudších z chudých. Svatý Ambrož beze strachu, že ho někdo nařkne z moralizování, vykládá postoj nazaretských obyvatel jako hřích závisti. Tento duchovně nemocný postoj jejich srdce odhalí až Ježíš. Oni sami by si ho zřejmě nikdy nepřiznali. „Udělej i tady to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum.“ Proč Bohu diktovat, že s námi má zacházet jako s druhými? Co je to za Boha, který by konal zázraky jako sériovou výrobu na běžícím pásu? Ježíšovy skutky jsou skutky lásky, která nikdy nesrovnává jednoho s druhým. Dává se celá a vždy novým, originálním způsobem. Takové lásce se nikdo neodváží postavit na odpor. Proto Ježíš prochází jejich středem jako svobodný Boží Syn. Ano, zemře, z lásky za všechny, ale na místě a v čase, který určí plán jeho Otce. Nyní odchází tam, kde bude vítán, očekáván jako „vítané léto Páně“ ve své osobě.
Aby se Ježíš stal vítaným prorokem
V naší mateřštině se zabydlelo rčení: „Nikdo není doma prorokem.“ Chce se tím například říct, že někdo (nějaký vědec či umělec) není ve své vlasti dostatečně doceněn, zatímco ve světě se mu dostává poct nejvyšších. Toto rčení má však biblický základ. Jaký je jeho původní význam? Úvodní věta nedělního evangelia (Lk 4,21-30) by mohla úspěšně uzavřít Ježíšovo skvělé vystoupení v jeho domovském městečku. Vskutku lze považovat za úspěch, když v pravidelném týdenním shromáždění - ať civilním, nebo náboženském - lidi něco vytrhne z monotónního rytmu únavných slov a opravdu je to zaujme.
Nelze jen ohryzávat kůru Písem
Ježíš přečetl krásná a útěšná slova o slíbeném proroku, který přijde plně vybaven mocí Božího Ducha. Víme, že i hluboká a vznešená slova, když jsou slýchána rok co rok, se běžným účastníkům bohoslužby oposlouchají, a oni už od nich nic nečekají. Skrze Ježíše tu ale pocítili novost něčeho nepoznaného. A on sám na závěr svého předčítání v synagoze vysloví nahlas to, co všichni cítili: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Dvě slova - „dnes“ a „naplnilo“ - si zaslouží zvláštní pozornost. Anděl uvádí zvěst o narození Ježíše betlémským pastýřům slovem „dnes“. Tím nechce sdělit jenom banální skutečnost, že se jedná o dnešní aktualitu, která už zítra bude zastaralá.
To „dnes“ je políbení, jímž se Boží věčnost dotýká této země, naší časnosti, a dává jí smysl, směr a „plnost“. Naplnění Písem a Boží „dnes“ mají k sobě velmi blízko a vzájemně se doplňují. Kdyby tady Ježíš svou promluvu skončil, byl by úspěšný. Ale on je „prorok“. Nepřišel lidi oslnit uměleckým předčítáním klasika hebrejské poezie ani je utvrdit v tom, že všechno je v pořádku a život může jít dál jako dosud. Kam vstoupí Ježíš, tam už nic nezůstane takové, jako bylo předtím. Plnost času už není dobou přípravy. Když se Písma naplnila, nelze už žít jen z jejich litery. Církevní otcové někdy říkali, že nelze jen ohryzávat kůru Písem, když vírou máme přístup k jejich životodárné míze.
Kristus je milostivým rokem Božím
Proč tedy Ježíš přišel mezi své krajany? Nápovědou tu může být jedno slůvko: „vítaný“. Ve větě „žádný prorok není vítaný ve svém domově“ zazní v řeckém textu evangelia týž výraz, jaký jsme slyšeli tam, kde Ježíš slovy Izaiáše vyhlašuje „milostivé léto Páně“. V řečtině totiž doslova stojí „vítané léto Páně“. Z toho lze usoudit, že Bůh se svou osvobozující a uzdravující mocí, Bůh jako přítel chudých, přichází právě v Ježíšově osobě. Kristus je tím milostivým rokem Božím, který po jeho příchodu nikdy neskončí. Ale co se stane, když „vítané léto Páně“ není ve svém domově „vítáno“?
Ti, kdo na něj hledí jen jedním okem - pouze přirozeným - jako na „syna Josefova“, ale už ne ve víře jako na „Syna Božího“, ti žijí v duchovním přeludu, jehož obětí byli mnozí Ježíšovi současníci. Svatý Cyril Alexandrijský komentuje: „Někteří Židé tvrdili, že proroctví o Mesiáši se naplnila na svátých prorocích nebo na některých jejich vznešených mužích. Ježíš je pro jejich dobro z této domněnky vyvádí. Řekl, že Eliáš byl poslán k opuštěné vdově a že prorok Elizeus uzdravil jen jednoho malomocného, syrského Námana.“ Měli se naučit, že Bůh ke své prezentaci nepotřebuje lidskou, uměle budovanou vznešenost. Potřebuje jistou pokornou učenlivost, s níž rádi přijmeme jeho navštívení v podobě, kterou si volí on sám.
Lásce se nelze stavět na odpor
Papež František často vyzývá, abychom se nebáli nechat se Bohem překvapit. Matka Tereza z Kalkaty zase ráda potkávala Ježíše ve „vyzývavém převleku“ nejchudších z chudých. Svatý Ambrož beze strachu, že ho někdo nařkne z moralizování, vykládá postoj nazaretských obyvatel jako hřích závisti. Tento duchovně nemocný postoj jejich srdce odhalí až Ježíš. Oni sami by si ho zřejmě nikdy nepřiznali. „Udělej i tady to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnaum.“ Proč Bohu diktovat, že s námi má zacházet jako s druhými? Co je to za Boha, který by konal zázraky jako sériovou výrobu na běžícím pásu? Ježíšovy skutky jsou skutky lásky, která nikdy nesrovnává jednoho s druhým. Dává se celá a vždy novým, originálním způsobem. Takové lásce se nikdo neodváží postavit na odpor. Proto Ježíš prochází jejich středem jako svobodný Boží Syn. Ano, zemře, z lásky za všechny, ale na místě a v čase, který určí plán jeho Otce. Nyní odchází tam, kde bude vítán, očekáván jako „vítané léto Páně“ ve své osobě.
