Autor: P. Angelo Scarano | Archidioecesis Pragensis
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 19/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
14.05.2017
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci" › Jan 14, 1-12.
Ježíš - jediná cesta ke spáse?
Evangelium z této neděle je plné znepokojivých otázek. Tomáš se Ježíše ptá: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Jiný z učedníků ho zas žádá: „Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí.“ Víra, která už neklade otázky, je mrtvá víra. Text je součástí tzv. „první řeči na rozloučenou“ (Jan 13,31 - 14,31). Učedníci se strachem vyhlížejí nejistou budoucnost bez Mistra, proto je Ježíš povzbuzuje: „Ať se vaše srdce nechvěje“. Na to navazující „věřte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1) je třeba chápat v duchu židovského myšlení jako „zcela se o někoho opřít“. Učedník se má opřít o Krista, protože právě on dává skalní neochvějnost, jistotu. Kristus dokonce vyžaduje stejnou skálopevnou důvěru, kterou má zbožný Izraelita k Hospodinu.
Proto stojí vedle sebe slova „věřte v Boha, věřte i ve mne“, která se dají lépe přeložit jako „věříte v Boha, věřte i ve mne“, vždyť učedníci už věřili v Boha, ale nyní mají udělat ještě krok víry ke Kristu. Není třeba se dívat do budoucnosti s nejistotou a úzkostí, protože Kristus odchází připravit příbytek u Otce, dokonce mnoho příbytků: zde se tím nemíní „různé příbytky podle zásluh“ (či „stupňů blaženosti“), ale hojnost Boží spásy. Tento příbytek u samotného Otce poskytne pravé bezpečí a jistotu (Žl 42,3.5).
Prostředník spásy
Kristus sice odejde, ale pak opět přijde: tento příchod se dá chápat dvěma způsoby - jednak ve smyslu uskutečněné velikonoční eschatologie (tj. už v tomto pozemském životě vzkříšený Kristus přichází), jednak ve smyslu eschatologie „posmrtné“ (na konci našeho života). Můžeme přijmout obojí pohled zároveň. Cestu k Otci učedník zná: tou cestou je samotný Kristus. Kráčet po této cestě zde neznamená následovat Kristův příklad, ale věřit v něj. Vírou člověk kráčí k Otci a poznává jej. Skálopevnou důvěrou v Krista (i tváří v tvář úzkostem a nejistotám!) se dojde k příbytkům, do bezpečí v Otcově náručí. Ježíš je totiž „cestou, pravdou a životem“ (Jan 14,6). V průběhu dějin se vyskytly tři různé výklady tohoto verše:
Já jsem cesta, která vede k pravdě a k životu. Cílem je tedy pravda jako božské bytí (přidruženým cílem je život). Tento výklad nerespektuje janovský význam pojmu „pravda“ (pravda neoznačuje abstraktní „božské bytí“, ale spíš Otce - 17,7, vtěleného Syna - 1,14.17, Ducha - 14,17), a především tok textu: Ježíš jakožto cesta nevede k pravdě, ale k Otci.
Já jsem cesta, která skrze pravdu vede k životu. Tímto cílem je nyní život, pravda je prostředkem k jeho dosažení. I když Otec má život v sobě (Jan 5,26), není možné ho s ním ztotožnit.
Já jsem cesta, protože jsem pravdou a životem. Anebo zřetelněji: Já jsem cesta, protože zjevuji pravdu, která dává život. Pojmy „pravda“ a „život“ se tedy překrývají: pravda v janovském smyslu je životodárné zjevení Otce, Syna a Ducha. Ježíš zde není cestou jakožto mravní autorita, ani jako vůdce, kterého je třeba následovat. On je na tomto místě ukázán jako jediná cesta ke spáse - k Otci. Toto je zcela v souladu s naukou Nového zákona, že pouze Kristus je prostředník spásy (viz např. 1 Tím 2,5).
Platnost pro všechny?
Platí to však i pro ty, kteří Krista neznají? Kteří mají jiné vyznání? V poslední době takové otázky rozviklaly nemálo věřících, a proto papež Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio (čl. 10) uvádí věc na pravou míru: „Univerzalita spásy neznamená, že má platnost pouze vůči těm, kteří výslovně věří v Krista a vstoupili do církve. Je-li spása pro všechny, musí být k dispozici všem. Je však jasné, že dnes, podobně jako tomu bylo i dřív, je mnoho lidí, kteří nemají možnost poznat zjevení evangelia a zapojit se do církve. Žijí v takových sociálně- kulturních podmínkách, které to nedovolují. Často též vyrostli v jiných náboženských tradicích. Pro ně je spása v Kristu úměrná milosti, která je sice formálně nezačleňuje do církve - i když tajemným způsobem jsou s ní již spojeni -, ale přináší jim přiměřeným způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato milost přichází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem Svatým: umožňuje každému člověku dosáhnout spásy vlastní svobodnou spoluprací.“
Ten, kdo věří v Krista (opět se navazuje na Jana 14,1), bude konat ještě větší skutky než on (Jan 14,12). Tyto větší skutky se nemají chápat jen „kvantitativně“ (až do končin země), ale především „kvalitativně“: jde o předání Božího života (Jan 17,2). To je to ovoce, které učedník ponese v hojnosti (Jan 15,5). Nebude se tedy jednat o ovoce v podobě pouhých skutků, ale o proměnu člověka podle vzoru samotného Krista (christifikací).
Ježíš - jediná cesta ke spáse?
Evangelium z této neděle je plné znepokojivých otázek. Tomáš se Ježíše ptá: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Jiný z učedníků ho zas žádá: „Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí.“ Víra, která už neklade otázky, je mrtvá víra. Text je součástí tzv. „první řeči na rozloučenou“ (Jan 13,31 - 14,31). Učedníci se strachem vyhlížejí nejistou budoucnost bez Mistra, proto je Ježíš povzbuzuje: „Ať se vaše srdce nechvěje“. Na to navazující „věřte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1) je třeba chápat v duchu židovského myšlení jako „zcela se o někoho opřít“. Učedník se má opřít o Krista, protože právě on dává skalní neochvějnost, jistotu. Kristus dokonce vyžaduje stejnou skálopevnou důvěru, kterou má zbožný Izraelita k Hospodinu.
Proto stojí vedle sebe slova „věřte v Boha, věřte i ve mne“, která se dají lépe přeložit jako „věříte v Boha, věřte i ve mne“, vždyť učedníci už věřili v Boha, ale nyní mají udělat ještě krok víry ke Kristu. Není třeba se dívat do budoucnosti s nejistotou a úzkostí, protože Kristus odchází připravit příbytek u Otce, dokonce mnoho příbytků: zde se tím nemíní „různé příbytky podle zásluh“ (či „stupňů blaženosti“), ale hojnost Boží spásy. Tento příbytek u samotného Otce poskytne pravé bezpečí a jistotu (Žl 42,3.5).
Prostředník spásy
Kristus sice odejde, ale pak opět přijde: tento příchod se dá chápat dvěma způsoby - jednak ve smyslu uskutečněné velikonoční eschatologie (tj. už v tomto pozemském životě vzkříšený Kristus přichází), jednak ve smyslu eschatologie „posmrtné“ (na konci našeho života). Můžeme přijmout obojí pohled zároveň. Cestu k Otci učedník zná: tou cestou je samotný Kristus. Kráčet po této cestě zde neznamená následovat Kristův příklad, ale věřit v něj. Vírou člověk kráčí k Otci a poznává jej. Skálopevnou důvěrou v Krista (i tváří v tvář úzkostem a nejistotám!) se dojde k příbytkům, do bezpečí v Otcově náručí. Ježíš je totiž „cestou, pravdou a životem“ (Jan 14,6). V průběhu dějin se vyskytly tři různé výklady tohoto verše:
Já jsem cesta, která vede k pravdě a k životu. Cílem je tedy pravda jako božské bytí (přidruženým cílem je život). Tento výklad nerespektuje janovský význam pojmu „pravda“ (pravda neoznačuje abstraktní „božské bytí“, ale spíš Otce - 17,7, vtěleného Syna - 1,14.17, Ducha - 14,17), a především tok textu: Ježíš jakožto cesta nevede k pravdě, ale k Otci.
Já jsem cesta, která skrze pravdu vede k životu. Tímto cílem je nyní život, pravda je prostředkem k jeho dosažení. I když Otec má život v sobě (Jan 5,26), není možné ho s ním ztotožnit.
Já jsem cesta, protože jsem pravdou a životem. Anebo zřetelněji: Já jsem cesta, protože zjevuji pravdu, která dává život. Pojmy „pravda“ a „život“ se tedy překrývají: pravda v janovském smyslu je životodárné zjevení Otce, Syna a Ducha. Ježíš zde není cestou jakožto mravní autorita, ani jako vůdce, kterého je třeba následovat. On je na tomto místě ukázán jako jediná cesta ke spáse - k Otci. Toto je zcela v souladu s naukou Nového zákona, že pouze Kristus je prostředník spásy (viz např. 1 Tím 2,5).
Platnost pro všechny?
Platí to však i pro ty, kteří Krista neznají? Kteří mají jiné vyznání? V poslední době takové otázky rozviklaly nemálo věřících, a proto papež Jan Pavel II. v encyklice Redemptoris missio (čl. 10) uvádí věc na pravou míru: „Univerzalita spásy neznamená, že má platnost pouze vůči těm, kteří výslovně věří v Krista a vstoupili do církve. Je-li spása pro všechny, musí být k dispozici všem. Je však jasné, že dnes, podobně jako tomu bylo i dřív, je mnoho lidí, kteří nemají možnost poznat zjevení evangelia a zapojit se do církve. Žijí v takových sociálně- kulturních podmínkách, které to nedovolují. Často též vyrostli v jiných náboženských tradicích. Pro ně je spása v Kristu úměrná milosti, která je sice formálně nezačleňuje do církve - i když tajemným způsobem jsou s ní již spojeni -, ale přináší jim přiměřeným způsobem vnitřní i vnější světlo. Tato milost přichází od Krista, je ovocem jeho oběti a je darována Duchem Svatým: umožňuje každému člověku dosáhnout spásy vlastní svobodnou spoluprací.“
Ten, kdo věří v Krista (opět se navazuje na Jana 14,1), bude konat ještě větší skutky než on (Jan 14,12). Tyto větší skutky se nemají chápat jen „kvantitativně“ (až do končin země), ale především „kvalitativně“: jde o předání Božího života (Jan 17,2). To je to ovoce, které učedník ponese v hojnosti (Jan 15,5). Nebude se tedy jednat o ovoce v podobě pouhých skutků, ale o proměnu člověka podle vzoru samotného Krista (christifikací).
