Autor: Mireia Ryšková | KTF Univerzity Karlovy v Praze
Zdroj: © Katolický týdeník 13/2019, s. 10 » List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
31.03.2019
Bratři! Když se někdo stal křesťanem, je to nový tvor. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha › 2 Kor 5, 17-21.
Bůh po nás touží víc než my po něm
Smíření s Bohem není nějaký radikálně nový krok od nevíry k víře, nýbrž obnova správného vidění a hodnocení věcí, obnovení důvěry, že Bůh je skutečně Bohem a Pánem tohoto světa a že se lze spolehnout na moc jeho lásky. Když si člověk přečte pasáž z 2. listu Korinťanům (5, 17-21), zmocní se ho pocit, že věci nejdou tak úplně dohromady. K čemu potřebuje nové stvoření, o němž Pavel mluví (a míní tím křesťana), ještě nějaké smíření s Bohem? Vždyť k tomu právě došlo, když byl pokřtěn. A Pavlovi adresáti byli pokřtěni jako dospělí! Abychom pochopili, jak spolu tyto věci souvisejí, musíme si ujasnit, co míní Pavel novým stvořením a co smířením, které hlásá a jehož se cítí být heroldem.
Nová realita v Kristu
Bůh obnovil všechno v Kristu - to je věta, na niž jsme zvyklí. Nicméně naše zkušenost nám říká, že svět včetně nás samých, třebaže pokřtěných, je plný hříchu. Být novým stvořením skrze Krista neznamená přijít o svou normální lidskou výbavu, o svůj charakter, projít nějakou kouzelnou proměnou - a to ať už se týká nás samých jako lidských bytostí, nebo světa jako takového. Apoštol Pavel na tomto místě navazuje na zaslíbení z knihy proroka Izaiáše, jehož ústy Bůh zasliboval novou realitu (onen nový Jeruzalém, jak to interpretuje kniha Zjevení). Ta byla spojována s návratem z exilu, ale v Pavlově perspektivě došla naplnění až v Kristu. Tato novost spočívá v narovnaném vztahu k Bohu, v nových možnostech, které Bůh před stvořením skrze Ježíšovu výkupnou smrt a zmrtvýchvstání otevírá. Pavel tyto nové možnosti, ono narovnání vztahu, nazývá smířením ze strany Boží, které je člověku nabídnuto. Jeho přijetí je smířením ze strany člověka.
Kříž nelze obejít
V předchozích verších mluví Pavel o svém novém vidění Ježíše, které spočívá v tom, že přijal za svůj paradox kříže. Být křesťanem dovoluje člověku opustit omezenou perspektivu tohoto světa, který počítá jen s tím, co je vidět, na co je možné si sáhnout, co je možné si zajistit vlastními silami, a uvěřit ve vítězství Boží lásky, přestože v konfrontaci s tímto světem jakoby prohrává. Umožňuje mu to, aby nežil sám sobě, nýbrž pro Boží království, tedy pro druhé, pro prospěch stvoření, aby se nasazoval pro dobro tam, kde je třeba. To se sice snadno řekne, ale v životě to tak snadné není. Jenže právě to chce Pavel zdůraznit.
V životě není snadné být křesťanem, vezme-li to člověk vážně, přijme-li cestu bytí novým stvořením, aniž by byl zbaven své lidské omezenosti. Kříž, s nímž je nové stvoření spojeno, nejde obejít. Pavel však křížem nerozumí jen snášení problémů a útrap života, což už samo o sobě je náročné, nýbrž odvážnou víru v to, že kříž, tedy Boží „prohra“, je tou nejúčinnější cestou k pravému životu. To totiž znamená uvěřit, že Bůh tento svět skutečně miluje, záleží mu na něm a neustále pracuje pro jeho dobro. Věřit tomu opravdu, ne jen jako zbožné frázi, znamená vkročit na cestu nového života, jejíž zárodek byl do nás křtem vložen, žít v radosti, v naději, vděčnosti a plnosti; žít tak, jak to Pavel charakterizuje ve svém chvalozpěvu na lásku v 1. listě Korinťanům (13, 1-13).
Radikální krok k obnovení důvěry
Pavel však pokračuje ještě výzvou ke smíření s Bohem, a to výzvou, kterou adresuje těm, kdo jsou již pokřtěni. Nejde tedy o nějaký radikálně nový krok od nevíry k víře, nýbrž o obnovu správného vidění a hodnocení věcí. V pozadí jeho slov stojí nepochybně i jeho konflikt s adresáty, ale jeho výzva má obecnější platnost. I jako křesťané žijeme v tomto světě, který nám neustále vnucuje svou škálu priorit a přesvědčení, a někdy je těžké jim nepodléhat, nesoudit podle zdání, nezajišťovat se, nezávidět, necítit se ukřivděně, nepodléhat strachu a panice, nechtít si za každou cenu urvat své místo na slunci.
V konfrontaci s neúprosnou logikou tohoto světa není snadné přijmout paradox kříže. Smířit se s Bohem je mnohem víc než „absolvovat“ svátost smíření (o níž tak jako tak Pavel neměl v našem pojetí ani tušení), je to radikální krok obnovení důvěry, že Bůh je skutečně Bohem a Pánem tohoto světa, že se lze spolehnout na jeho moc lásky. Bůh nežije v našem čase, ale přesto žije uprostřed nás a působí skrze nás v tomto světě. Smířit se s Bohem znamená postavit se s plným nasazením „po boku“ Božím na stranu dobra a nedělat si zbytečné starosti o sebe a výsledky svého úsilí, protože nejde o náš vlastní boj, nýbrž o boj Hospodinův. A to dokonce i tehdy, týká-li se to nás samých, našeho vnitřního zápasu. Bůh přece po nás touží víc než my po něm a nikdy se nás nevzdá.
Bůh po nás touží víc než my po něm
Smíření s Bohem není nějaký radikálně nový krok od nevíry k víře, nýbrž obnova správného vidění a hodnocení věcí, obnovení důvěry, že Bůh je skutečně Bohem a Pánem tohoto světa a že se lze spolehnout na moc jeho lásky. Když si člověk přečte pasáž z 2. listu Korinťanům (5, 17-21), zmocní se ho pocit, že věci nejdou tak úplně dohromady. K čemu potřebuje nové stvoření, o němž Pavel mluví (a míní tím křesťana), ještě nějaké smíření s Bohem? Vždyť k tomu právě došlo, když byl pokřtěn. A Pavlovi adresáti byli pokřtěni jako dospělí! Abychom pochopili, jak spolu tyto věci souvisejí, musíme si ujasnit, co míní Pavel novým stvořením a co smířením, které hlásá a jehož se cítí být heroldem.
Nová realita v Kristu
Bůh obnovil všechno v Kristu - to je věta, na niž jsme zvyklí. Nicméně naše zkušenost nám říká, že svět včetně nás samých, třebaže pokřtěných, je plný hříchu. Být novým stvořením skrze Krista neznamená přijít o svou normální lidskou výbavu, o svůj charakter, projít nějakou kouzelnou proměnou - a to ať už se týká nás samých jako lidských bytostí, nebo světa jako takového. Apoštol Pavel na tomto místě navazuje na zaslíbení z knihy proroka Izaiáše, jehož ústy Bůh zasliboval novou realitu (onen nový Jeruzalém, jak to interpretuje kniha Zjevení). Ta byla spojována s návratem z exilu, ale v Pavlově perspektivě došla naplnění až v Kristu. Tato novost spočívá v narovnaném vztahu k Bohu, v nových možnostech, které Bůh před stvořením skrze Ježíšovu výkupnou smrt a zmrtvýchvstání otevírá. Pavel tyto nové možnosti, ono narovnání vztahu, nazývá smířením ze strany Boží, které je člověku nabídnuto. Jeho přijetí je smířením ze strany člověka.
Kříž nelze obejít
V předchozích verších mluví Pavel o svém novém vidění Ježíše, které spočívá v tom, že přijal za svůj paradox kříže. Být křesťanem dovoluje člověku opustit omezenou perspektivu tohoto světa, který počítá jen s tím, co je vidět, na co je možné si sáhnout, co je možné si zajistit vlastními silami, a uvěřit ve vítězství Boží lásky, přestože v konfrontaci s tímto světem jakoby prohrává. Umožňuje mu to, aby nežil sám sobě, nýbrž pro Boží království, tedy pro druhé, pro prospěch stvoření, aby se nasazoval pro dobro tam, kde je třeba. To se sice snadno řekne, ale v životě to tak snadné není. Jenže právě to chce Pavel zdůraznit.
V životě není snadné být křesťanem, vezme-li to člověk vážně, přijme-li cestu bytí novým stvořením, aniž by byl zbaven své lidské omezenosti. Kříž, s nímž je nové stvoření spojeno, nejde obejít. Pavel však křížem nerozumí jen snášení problémů a útrap života, což už samo o sobě je náročné, nýbrž odvážnou víru v to, že kříž, tedy Boží „prohra“, je tou nejúčinnější cestou k pravému životu. To totiž znamená uvěřit, že Bůh tento svět skutečně miluje, záleží mu na něm a neustále pracuje pro jeho dobro. Věřit tomu opravdu, ne jen jako zbožné frázi, znamená vkročit na cestu nového života, jejíž zárodek byl do nás křtem vložen, žít v radosti, v naději, vděčnosti a plnosti; žít tak, jak to Pavel charakterizuje ve svém chvalozpěvu na lásku v 1. listě Korinťanům (13, 1-13).
Radikální krok k obnovení důvěry
Pavel však pokračuje ještě výzvou ke smíření s Bohem, a to výzvou, kterou adresuje těm, kdo jsou již pokřtěni. Nejde tedy o nějaký radikálně nový krok od nevíry k víře, nýbrž o obnovu správného vidění a hodnocení věcí. V pozadí jeho slov stojí nepochybně i jeho konflikt s adresáty, ale jeho výzva má obecnější platnost. I jako křesťané žijeme v tomto světě, který nám neustále vnucuje svou škálu priorit a přesvědčení, a někdy je těžké jim nepodléhat, nesoudit podle zdání, nezajišťovat se, nezávidět, necítit se ukřivděně, nepodléhat strachu a panice, nechtít si za každou cenu urvat své místo na slunci.
V konfrontaci s neúprosnou logikou tohoto světa není snadné přijmout paradox kříže. Smířit se s Bohem je mnohem víc než „absolvovat“ svátost smíření (o níž tak jako tak Pavel neměl v našem pojetí ani tušení), je to radikální krok obnovení důvěry, že Bůh je skutečně Bohem a Pánem tohoto světa, že se lze spolehnout na jeho moc lásky. Bůh nežije v našem čase, ale přesto žije uprostřed nás a působí skrze nás v tomto světě. Smířit se s Bohem znamená postavit se s plným nasazením „po boku“ Božím na stranu dobra a nedělat si zbytečné starosti o sebe a výsledky svého úsilí, protože nejde o náš vlastní boj, nýbrž o boj Hospodinův. A to dokonce i tehdy, týká-li se to nás samých, našeho vnitřního zápasu. Bůh přece po nás touží víc než my po něm a nikdy se nás nevzdá.
