Autor: P. Pavel Petrašovský | Dioecesis Pilznensis
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 20/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
21.04.2017
Milovaní! Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného. Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život › 1 Petr 3, 15-18.
Aby se prokázala pravost naší víry
Ve druhém čtení šesté neděle velikonoční (1 Petr 3,15-18) nás jeho autor vyzývá, abychom byli stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje. Snažíme se ale nejprve sami sobě poctivě odpovědět na řadu palčivých otázek týkajících se naší víry a naděje? První list Petrův se obrací ke křesťanům, kteří „přebývají jako cizinci v diaspoře“ (srov. 1,1) a zakoušejí pronásledování. Jedním z jeho velkých záměrů je předat jim povzbuzení, aby - přestože jejich život není vůbec snadný - dávali dobrý příklad nekřesťanům, mezi nimiž si mohou připadat jen jako kapka v moři: „Žijte vzorně mezi pohany, aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení“ (1 Petr 2,12). To je jistě situace, která může připomínat tu naši.
Vyprahlost je nám údělem
V nedělním úryvku píše autor listu v tomto duchu svým adresátům: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Je přesvědčen, že naděje je na křesťanech na první pohled vidět, že vrtá hlavou těm, kdo se s nimi setkávají, a je pro ně tak těžko pochopitelná, že jim to nedá, aby se neptali po jejích důvodech. Hned na začátku První list Petrův o vztahu svých adresátů ke Kristu uvádí: „Ač jste ho neviděli, milujete ho, ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“ (1,8). Snad právě tady můžeme najít zdroj toho, co se myslí onou nepochopitelnou nadějí: láska k tomu, koho nevidí, a víra v toho, na nějž si nemohou sáhnout, o kom se možná může zdát, že v době pronásledování navzdory všem očekáváním mlčí. A přesto jej křesťané milují. A přesto v něj věří.
Láska a víra v tomto případě nejsou bezproblémovou odpovědí na to, co adresáti Petrova listu zažívají, naopak - rodí se navzdory jejich každodenní zkušenosti. Trapistický řeholník otec Jeroným podobným způsobem komentuje život mnicha: „ve skutečnosti nevlastníme toho, kvůli němuž jsme všechno opustili. Žijeme z lásky, jež zůstává odročena. To je bolestná a pokořující situace. Vyprahlost je naším údělem. Na zemi máme jen naději očekávání“ (Možnosti a melodie, Triáda 2010).
Ač nyní Pána nevidíme
Naděje adresátů listu může být v očích jejich okolí nepochopitelná právě v tom, že se pro ni dá nalézt jen pramálo prvoplánových důvodů. Na otázku, proč doufají, se těžko dá odpovědět větou, která by začínala slovem „protože“. Jejich odpovědi začínají slovem „ačkoliv“: „Ač nyní Pána nevidíme…“ Mají nepochopitelnou naději, po jejíchž důvodech se jejich okolí možná začne ptát. Úryvek, který budeme v neděli číst, je celý zarámován do kontextu utrpení prvních křesťanů. O verš dříve se píše: „I kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni“ (1 Petr 3,14). A po slovech o naději pokračuje téměř stejně: „Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh“ (1 Petr 3,17).
Skoro se zdá, že autor Petrova listu nemá důvěru v naději, která se nezrodila v utrpení: „Máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti…“ (1 Petr 1,6-7). Petrův list jako by - pochopitelně v situaci prvních křesťanů - dával do závorky to, že někdo může věřit a doufat v Boha proto, že se mu vše daří a na každém svém kroku má umetenou cestu. Takováto naděje ale není nepochopitelná a nevzbuzuje tedy otázky u těch, kdo křesťany zvenku pozorují.
Sdílet Ježíšovu naději
Text Prvního Petrova listu pokračuje: „Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život“ (3,18). Křesťan nakonec nemůže mít jinou naději, než tu, kterou v sobě nesl Ježíš, když šel na Golgotu. Všechno svědčilo o tom, že se jeho život nepovedl, že to prohrál na celé čáře a vlastně ničeho nedosáhl. První, jehož naděje se zdála nepochopitelná, byl Ježíš na kříži. A křesťan nemůže doufat jinak než tak, že se sveze s Kristem. Nemá vlastní naději, jen sdílí tu Ježíšovu. A spolu s Ježíšem na kříži tedy i on čeká, že se nakonec ukáže, že nedoufal nadarmo.
Aby se prokázala pravost naší víry
Ve druhém čtení šesté neděle velikonoční (1 Petr 3,15-18) nás jeho autor vyzývá, abychom byli stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech naší naděje. Snažíme se ale nejprve sami sobě poctivě odpovědět na řadu palčivých otázek týkajících se naší víry a naděje? První list Petrův se obrací ke křesťanům, kteří „přebývají jako cizinci v diaspoře“ (srov. 1,1) a zakoušejí pronásledování. Jedním z jeho velkých záměrů je předat jim povzbuzení, aby - přestože jejich život není vůbec snadný - dávali dobrý příklad nekřesťanům, mezi nimiž si mohou připadat jen jako kapka v moři: „Žijte vzorně mezi pohany, aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu v den navštívení“ (1 Petr 2,12). To je jistě situace, která může připomínat tu naši.
Vyprahlost je nám údělem
V nedělním úryvku píše autor listu v tomto duchu svým adresátům: „Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Je přesvědčen, že naděje je na křesťanech na první pohled vidět, že vrtá hlavou těm, kdo se s nimi setkávají, a je pro ně tak těžko pochopitelná, že jim to nedá, aby se neptali po jejích důvodech. Hned na začátku První list Petrův o vztahu svých adresátů ke Kristu uvádí: „Ač jste ho neviděli, milujete ho, ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí“ (1,8). Snad právě tady můžeme najít zdroj toho, co se myslí onou nepochopitelnou nadějí: láska k tomu, koho nevidí, a víra v toho, na nějž si nemohou sáhnout, o kom se možná může zdát, že v době pronásledování navzdory všem očekáváním mlčí. A přesto jej křesťané milují. A přesto v něj věří.
Láska a víra v tomto případě nejsou bezproblémovou odpovědí na to, co adresáti Petrova listu zažívají, naopak - rodí se navzdory jejich každodenní zkušenosti. Trapistický řeholník otec Jeroným podobným způsobem komentuje život mnicha: „ve skutečnosti nevlastníme toho, kvůli němuž jsme všechno opustili. Žijeme z lásky, jež zůstává odročena. To je bolestná a pokořující situace. Vyprahlost je naším údělem. Na zemi máme jen naději očekávání“ (Možnosti a melodie, Triáda 2010).
Ač nyní Pána nevidíme
Naděje adresátů listu může být v očích jejich okolí nepochopitelná právě v tom, že se pro ni dá nalézt jen pramálo prvoplánových důvodů. Na otázku, proč doufají, se těžko dá odpovědět větou, která by začínala slovem „protože“. Jejich odpovědi začínají slovem „ačkoliv“: „Ač nyní Pána nevidíme…“ Mají nepochopitelnou naději, po jejíchž důvodech se jejich okolí možná začne ptát. Úryvek, který budeme v neděli číst, je celý zarámován do kontextu utrpení prvních křesťanů. O verš dříve se píše: „I kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni“ (1 Petr 3,14). A po slovech o naději pokračuje téměř stejně: „Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh“ (1 Petr 3,17).
Skoro se zdá, že autor Petrova listu nemá důvěru v naději, která se nezrodila v utrpení: „Máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti…“ (1 Petr 1,6-7). Petrův list jako by - pochopitelně v situaci prvních křesťanů - dával do závorky to, že někdo může věřit a doufat v Boha proto, že se mu vše daří a na každém svém kroku má umetenou cestu. Takováto naděje ale není nepochopitelná a nevzbuzuje tedy otázky u těch, kdo křesťany zvenku pozorují.
Sdílet Ježíšovu naději
Text Prvního Petrova listu pokračuje: „Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život“ (3,18). Křesťan nakonec nemůže mít jinou naději, než tu, kterou v sobě nesl Ježíš, když šel na Golgotu. Všechno svědčilo o tom, že se jeho život nepovedl, že to prohrál na celé čáře a vlastně ničeho nedosáhl. První, jehož naděje se zdála nepochopitelná, byl Ježíš na kříži. A křesťan nemůže doufat jinak než tak, že se sveze s Kristem. Nemá vlastní naději, jen sdílí tu Ježíšovu. A spolu s Ježíšem na kříži tedy i on čeká, že se nakonec ukáže, že nedoufal nadarmo.
