Autor: Tomáš Machula | teolog a filosof, rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 18/2017 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
07.05.2017
Milovaní! Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší › 1 Petr 2, 20b-25.
Když mu spílali, on jim to neodplácel…
První list Petrův patří mezi sedm katolických („obecných“) listů. Napsán byl nejspíš v době Domitianova pronásledování. Povzbuzuje křesťany, aby se vyhýbali roztržkám a vytrvali ve snášení utrpení. Během druhého čtení ze čtvrté neděle velikonoční uslyšíme příslušný úryvek (1 Petr 2, 20b-25). Text Petrova listu mluví o následování Krista v jeho utrpení. Není to samozřejmě jediný způsob následování Krista, vždyť v jeho stopách můžeme kráčet různými cestami. Následovat Ježíše v jeho utrpení také neznamená, že si sami máme působit bolest. Něco takového by bylo nesmyslné. Máme být pouze připraveni utrpení přijmout, je-li to třeba.
Otázka po smyslu utrpení
Vyhýbat se utrpení, bojovat s bolestí nebo obecně vzato se zlem je zcela namístě, ale ne vždycky a za každou cenu. Ježíš sám proti utrpení vystupoval a aktivně s ním bojoval, když lidi uzdravoval a také jinak jim pomáhal. Když ho chtěli jiní lidé zabít, neudělal ze sebe terč, ale odešel: Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem. Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu. (Jan 8, 58-59)
Avšak na druhé straně, když to bylo nutné, Ježíš se k utrpení postavil čelem. Petrův list říká, že nezhřešil - nespílal, neoplácel, nevyhrožoval, ale přijal dokonce utrpení i za ty, kdo zhřešili, tedy za nás. Máme v něm tedy příklad, který nás vede k boji s utrpením, když je to třeba, a stejně tak i k trpělivému snášení utrpení, když je to třeba. To první znamená nepodléhat jakémusi masochismu, který trápení nekriticky oslavuje, to druhé pak znamená nepodléhat hédonismu, který se snaží se utrpení za každou cenu vyhýbat.
Potud vše vypadá rozumně a logicky. V našem životě se ale nejednou ocitáme v situaci, kdy se zlem nemůžeme ani rozumně bojovat (nebo přinejmenším nemáme naději na vítězství), ani nevidíme jeho rozumný smysl. Vždyť jaký smysl má utrpení malého dítěte umírajícího na nevyléčitelnou nemoc? Jak lze věřit v Boha, který dopouští něco takového? Kdybychom smysl konkrétního utrpení viděli, bylo by to pořád utrpení, ale psychicky by se snad snášelo o něco lépe. Co když ale tento smysl vůbec nevidíme?
Slovo Písma není naivní a s naší nevědomostí počítá. Staví nám před oči utrpení našeho Spasitele, které smysl má a pomáhá nám do hloubky tohoto tajemství proniknout. Nás samotné pak vybízí, abychom svá vlastní utrpení prožívali a chápali v niterném spojení právě s utrpením Ježíšovým. Když Petrův list říká; „Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu“ (1 Petr 2,20), nedělá tím z Boha sadistu, kterému je milé samo naše utrpení, ale upozorňuje nás na to, že je Bohu milé, kráčíme-li ve stopách jeho Syna, který nám ukazuje cestu k Otci. A k této cestě utrpení prostě patří.
Jeho ranami jsme uzdraveni
To, že smysl našeho utrpení často nechápeme, neznamená, že žádný smysl nemá. Je nám skrytý, ale víme, že se zařazuje k utrpení Krista, které vedlo k naší spáse. Jeho ranami jste uzdraveni.“ (1 Petr 2, 24) A naše rány mohou dostat smysl, pokud spočinou v jeho ranách. Utrpení tím nepřestane být utrpením, ale nebude zbytečné. I když přijetí toho, že má vůbec nějaký smysl, závisí nyní pouze na naší víře v Boží prozřetelnost, a jeho plný smysl se nám ukáže teprve tehdy, až budeme „hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19, 37) tváří v tvář.
Když mu spílali, on jim to neodplácel…
První list Petrův patří mezi sedm katolických („obecných“) listů. Napsán byl nejspíš v době Domitianova pronásledování. Povzbuzuje křesťany, aby se vyhýbali roztržkám a vytrvali ve snášení utrpení. Během druhého čtení ze čtvrté neděle velikonoční uslyšíme příslušný úryvek (1 Petr 2, 20b-25). Text Petrova listu mluví o následování Krista v jeho utrpení. Není to samozřejmě jediný způsob následování Krista, vždyť v jeho stopách můžeme kráčet různými cestami. Následovat Ježíše v jeho utrpení také neznamená, že si sami máme působit bolest. Něco takového by bylo nesmyslné. Máme být pouze připraveni utrpení přijmout, je-li to třeba.
Otázka po smyslu utrpení
Vyhýbat se utrpení, bojovat s bolestí nebo obecně vzato se zlem je zcela namístě, ale ne vždycky a za každou cenu. Ježíš sám proti utrpení vystupoval a aktivně s ním bojoval, když lidi uzdravoval a také jinak jim pomáhal. Když ho chtěli jiní lidé zabít, neudělal ze sebe terč, ale odešel: Ježíš jim odpověděl: Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem. Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu. (Jan 8, 58-59)
Avšak na druhé straně, když to bylo nutné, Ježíš se k utrpení postavil čelem. Petrův list říká, že nezhřešil - nespílal, neoplácel, nevyhrožoval, ale přijal dokonce utrpení i za ty, kdo zhřešili, tedy za nás. Máme v něm tedy příklad, který nás vede k boji s utrpením, když je to třeba, a stejně tak i k trpělivému snášení utrpení, když je to třeba. To první znamená nepodléhat jakémusi masochismu, který trápení nekriticky oslavuje, to druhé pak znamená nepodléhat hédonismu, který se snaží se utrpení za každou cenu vyhýbat.
Potud vše vypadá rozumně a logicky. V našem životě se ale nejednou ocitáme v situaci, kdy se zlem nemůžeme ani rozumně bojovat (nebo přinejmenším nemáme naději na vítězství), ani nevidíme jeho rozumný smysl. Vždyť jaký smysl má utrpení malého dítěte umírajícího na nevyléčitelnou nemoc? Jak lze věřit v Boha, který dopouští něco takového? Kdybychom smysl konkrétního utrpení viděli, bylo by to pořád utrpení, ale psychicky by se snad snášelo o něco lépe. Co když ale tento smysl vůbec nevidíme?
Slovo Písma není naivní a s naší nevědomostí počítá. Staví nám před oči utrpení našeho Spasitele, které smysl má a pomáhá nám do hloubky tohoto tajemství proniknout. Nás samotné pak vybízí, abychom svá vlastní utrpení prožívali a chápali v niterném spojení právě s utrpením Ježíšovým. Když Petrův list říká; „Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu“ (1 Petr 2,20), nedělá tím z Boha sadistu, kterému je milé samo naše utrpení, ale upozorňuje nás na to, že je Bohu milé, kráčíme-li ve stopách jeho Syna, který nám ukazuje cestu k Otci. A k této cestě utrpení prostě patří.
Jeho ranami jsme uzdraveni
To, že smysl našeho utrpení často nechápeme, neznamená, že žádný smysl nemá. Je nám skrytý, ale víme, že se zařazuje k utrpení Krista, které vedlo k naší spáse. Jeho ranami jste uzdraveni.“ (1 Petr 2, 24) A naše rány mohou dostat smysl, pokud spočinou v jeho ranách. Utrpení tím nepřestane být utrpením, ale nebude zbytečné. I když přijetí toho, že má vůbec nějaký smysl, závisí nyní pouze na naší víře v Boží prozřetelnost, a jeho plný smysl se nám ukáže teprve tehdy, až budeme „hledět na toho, kterého probodli“ (Jan 19, 37) tváří v tvář.
