Autor: Karel Šimr | Českobratrská církev evangelická
Zdroj: © Katolický týdeník 19/2017 » List českých a moravských diecézí » katyd.cz
Datum napsání:
14.05.2017
Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu › 1 Petr 02, 4-9.
Paradox Velikonoc i lidského života
Obrat „královské kněžstvo“, s nímž se setkáváme v nedělním úryvku z 1. listu apoštola Petra (2,4-9), se stal mimo jiné i východiskem pro myšlenku „všeobecného kněžství“ všech pokřtěných, jak ji například ve věroučné konstituci Lumen gentium definoval Druhý vatikánský koncil. Kámen od hrobu je odvalen, Kristus vstal z mrtvých! To je zvěst velikonoční doby. Apoštol Petr mluví v druhém čtení z páté neděle velikonoční o Kristu jako o živém kameni. Jeto vlastně protimluv. Ale jen ten může vyjádřit podstatu křesťanství, smysl velikonoční viry. Kristus byl vzkříšen a je živ. A zároveň je to skutečně ten, který ležel v hrobě, zavalen balvanem, výrazem smrti a nehybnosti. Ten, který na svých rukou nese i jako vzkříšený Jizvy po hřebech. (1 Petr 02, 20-25)
Živé kameny v živém domě církve
A v tomto smyslu také křesťane, tedy pokřtění, ponoření do Kristovy smrti a s ním spojení i v jeho zmrtvýchvstání, jsou vyzývání, aby se stali živými kameny pro duchovní chrám. Máme se připojit ke Kristu, k onomu živému kameni, abychom se od něj my, ztvrdlí, vychladlí a „zkamenělí“ hříchem a smrtí, nechali „nakazit“ jeho životem, který je silnější než smrt A je-li zde řeč o duchovním chrámu, pak má autor na mysli jeruzalémský chrám, místo Hospodinovy přítomnosti a přinášeni obětí. Tímto obrazem chce ovšem apoštol popsat skutečnost nové smlouvy.
Věřící, kteří se svým křtem stali „královským kněžstvem“, živými kameny v živém domě církve, těle Kristově, mají přinášet také duchovní, tedy „živé“ oběti. Nejde už o kult, při němž se zástupně zabíjejí zvířata, ale o bohoslužbu díkůvzdání (eucharistia) za jedinou a dostatečnou Kristovu oběť, která nespočívá jen v přinášení „oběti rtů“, naší chvály, ale naplňuje se v sebeodevzdání celého všedního života službě Bohu. I to je vlastně paradox. Máme dělat něco, co sami nedokážeme. Ovšem, jak zdůrazňuje pisatel listu, i naše chabé a nedokonalé oběti jsou Bohu milé - pro Ježíše Krista. Z jeho srdce, slov a činů přijal Otec za nás to, co my jsme mu zůstali dlužni. A na nás hledí skrze svého Syna jako na své stejně milované syny a dcery.
Balvan, přes který se klopýtá
Obraz kamene má ovšem u Petra ještě jinou souvislost. Je to kámen „vyvolený, vzácný, nárožní“. Zároveň ovšem také „kámen, na který se naráží, balvan, přes který se klopýtá“ (1 Petr 2,8). V tomto dalším architektonickém motivu se kamenem úhelným míní zřejmě buď kámen v rohu stavby, který ji podepírá, nebo klenák, svorník klenby. Tedy žádný symbolický základní kámen, na který se při jeho položení slavnostně poklepává a do něhož se zlatě ryjí pamětní nápisy, nýbrž skutečný kámen, který drží stavbu pohromadě a bez něhož by se zbortila. Už Ježíš podle evangelií tento motiv ze žalmu 118 vztahuje na sebe. A apoštol Pavel píše: „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus.“ (1 Kor 3,11).
Právě ten kámen, který byl lidmi na Velký pátek odhozen, učinil Bůh o velikonoční neděli nárožním kamenem chrámu církve jako prvotiny nového stvoření. Co nás buduje v živý dům Boží, je zbořený a ve třech dnech znovu vystavěný chrám Kristova těla. Co je Bohem vyvolené a věřícím vzácné, nad tím se mnozí urážejí a zavrhují to. Co nás nakonec jedině nese v životě i ve smrti, o to se zakopává jako o balvan. Co je nám ke spáse, to může na první pohled vypadat jako výraz zavržení. Přijmout tento paradox znamená pochopit nejen smysl Velikonoc, ale také našeho stejně rozporuplného života. Smysl, který se nám neodkrývá v teoretickém uchopení, nýbrž v našem osobním spojení s „živým kamenem“ - s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným.
Paradox Velikonoc i lidského života
Obrat „královské kněžstvo“, s nímž se setkáváme v nedělním úryvku z 1. listu apoštola Petra (2,4-9), se stal mimo jiné i východiskem pro myšlenku „všeobecného kněžství“ všech pokřtěných, jak ji například ve věroučné konstituci Lumen gentium definoval Druhý vatikánský koncil. Kámen od hrobu je odvalen, Kristus vstal z mrtvých! To je zvěst velikonoční doby. Apoštol Petr mluví v druhém čtení z páté neděle velikonoční o Kristu jako o živém kameni. Jeto vlastně protimluv. Ale jen ten může vyjádřit podstatu křesťanství, smysl velikonoční viry. Kristus byl vzkříšen a je živ. A zároveň je to skutečně ten, který ležel v hrobě, zavalen balvanem, výrazem smrti a nehybnosti. Ten, který na svých rukou nese i jako vzkříšený Jizvy po hřebech. (1 Petr 02, 20-25)
Živé kameny v živém domě církve
A v tomto smyslu také křesťane, tedy pokřtění, ponoření do Kristovy smrti a s ním spojení i v jeho zmrtvýchvstání, jsou vyzývání, aby se stali živými kameny pro duchovní chrám. Máme se připojit ke Kristu, k onomu živému kameni, abychom se od něj my, ztvrdlí, vychladlí a „zkamenělí“ hříchem a smrtí, nechali „nakazit“ jeho životem, který je silnější než smrt A je-li zde řeč o duchovním chrámu, pak má autor na mysli jeruzalémský chrám, místo Hospodinovy přítomnosti a přinášeni obětí. Tímto obrazem chce ovšem apoštol popsat skutečnost nové smlouvy.
Věřící, kteří se svým křtem stali „královským kněžstvem“, živými kameny v živém domě církve, těle Kristově, mají přinášet také duchovní, tedy „živé“ oběti. Nejde už o kult, při němž se zástupně zabíjejí zvířata, ale o bohoslužbu díkůvzdání (eucharistia) za jedinou a dostatečnou Kristovu oběť, která nespočívá jen v přinášení „oběti rtů“, naší chvály, ale naplňuje se v sebeodevzdání celého všedního života službě Bohu. I to je vlastně paradox. Máme dělat něco, co sami nedokážeme. Ovšem, jak zdůrazňuje pisatel listu, i naše chabé a nedokonalé oběti jsou Bohu milé - pro Ježíše Krista. Z jeho srdce, slov a činů přijal Otec za nás to, co my jsme mu zůstali dlužni. A na nás hledí skrze svého Syna jako na své stejně milované syny a dcery.
Balvan, přes který se klopýtá
Obraz kamene má ovšem u Petra ještě jinou souvislost. Je to kámen „vyvolený, vzácný, nárožní“. Zároveň ovšem také „kámen, na který se naráží, balvan, přes který se klopýtá“ (1 Petr 2,8). V tomto dalším architektonickém motivu se kamenem úhelným míní zřejmě buď kámen v rohu stavby, který ji podepírá, nebo klenák, svorník klenby. Tedy žádný symbolický základní kámen, na který se při jeho položení slavnostně poklepává a do něhož se zlatě ryjí pamětní nápisy, nýbrž skutečný kámen, který drží stavbu pohromadě a bez něhož by se zbortila. Už Ježíš podle evangelií tento motiv ze žalmu 118 vztahuje na sebe. A apoštol Pavel píše: „Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus.“ (1 Kor 3,11).
Právě ten kámen, který byl lidmi na Velký pátek odhozen, učinil Bůh o velikonoční neděli nárožním kamenem chrámu církve jako prvotiny nového stvoření. Co nás buduje v živý dům Boží, je zbořený a ve třech dnech znovu vystavěný chrám Kristova těla. Co je Bohem vyvolené a věřícím vzácné, nad tím se mnozí urážejí a zavrhují to. Co nás nakonec jedině nese v životě i ve smrti, o to se zakopává jako o balvan. Co je nám ke spáse, to může na první pohled vypadat jako výraz zavržení. Přijmout tento paradox znamená pochopit nejen smysl Velikonoc, ale také našeho stejně rozporuplného života. Smysl, který se nám neodkrývá v teoretickém uchopení, nýbrž v našem osobním spojení s „živým kamenem“ - s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným.
