Autor: Karel Šimr | Českobratrská církev evangelická
Zdroj: © Katolický týdeník 7/2019 » List českých a moravských diecézí » katyd.cz
Datum napsání:
17.02.2019
Bratři! Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli › 1 Kor 15, 12. 16-20.
Ježíš Kristus - prvotina vzkříšení
Skrze Kristovo vítězství nad smrtí máme naději i navzdory každodenní zkušenosti s křehkostí a ohraničeností naši pozemské existence. Není-li totiž Kristův hrob prázdný, pak je prázdná i naše víra a „jsme nejubožejší ze všech lidí“. V Krédu o Kristu vyznáváme, že „třetího dne vstal z mrtvých“ a v samotném závěru pak víru v „těla z mrtvých vzkříšení“. Apoštol Pavel se v daném úryvku z 15. kapitoly 1. listu Korintským zabývá právě vztahem těchto dvou článků křesťanského vyznání: „Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus.“
Křesťanský důraz na tělo
Křesťanská víra v tělesné zmrtvýchvstání nebyla nikdy příliš populární - v pohanském prostředí starověku stejně jako dnes. Mnoho lidí sice sdílí víru v posmrtný život, ale často ve velmi vágní podobě - splynutí s vesmírem, převtělení, přeměny v energii… Ale je i nám křesťanům smysl víry ve zmrtvýchvstání zřejmý, nebo se spokojíme pouze s představou posmrtné duchovní existence, spojení duše s Bohem a podobně? Stejně naléhavě řešil tuto otázku už apoštol Pavel - a to právě v Korintu, starověkém tržišti rozmanitých náboženských představ. Ať už se setkal s morální nevázaností, nebo sklonem k přísné askezi (mezi korintskými křesťany asi s obojím), společný jmenovatel vždy tvoří zlehčování, ba pohrdání významem tělesnosti. Křesťanství vystupuje - pro někoho možná překvapivě - s nevídaným důrazem na tělo. Dokonce ho radikalizuje vyznáním víry v Kristovo vtělení, ve Slovo tělem učiněné. Je to spíše gnóze, dávná souputnice křesťanství, populární tehdy jako dnes, která zdůrazňuje, že to, co je skutečně duchovní, nemůže být tělesné.
Lákavá představa s jednou vadou na kráse
Proč je „těla z mrtvých vzkříšení“ tak důležité? Stručně řečeno: jde v něm o Boží spravedlnost. Hlavní proud starozákonní literatury zastává názor, že Boží spravedlnost se uskutečňuje uprostřed tohoto světa tím, že spravedlivým se daří dobře, zatímco nespravedlivým zle. Představa to je pro svou jednoduchou logiku sice lákavá (a navíc nemůžeme říci, že by někdy skutečně neplatila), ovšem v obecné rovině má jednu drobnou vadu: nefunguje, neodpovídá naší zkušenosti. To si uvědomovali už někteří bibličtí autoři - klasickým dokladem je kniha Job. Aby bylo možné tento rozpor vyřešit, musí se otevřít nějaký nový horizont. A tato nová perspektiva se objevuje v apokalyptické literatuře, v nejmladších spisech starozákonního kánonu.
V tomto čase se sice Boží spravedlnost zcela neprosazuje, zůstává skrytá, zbožní často trpí a jsou pronásledováni, zlým se však daří dobře. Ale přijde den Božího soudu, kdy budou mrtví vzkříšeni a dostane se jim odplaty, odměny nebo trestu. Bez vzkříšení k soudu by Boží spravedlnost zůstala prázdným pojmem. Pavel jako bývalý farizeus (farizeové na rozdíl např. od saduceů ve vzkříšení věřili) z této představy samozřejmě vychází. Jak bychom mohli mluvit o Boží spravedlnosti, pokud by po tomto světě, plném hrůz a kruté nespravedlnosti, měl přijít pouze jakýsi únik do duchovní blaženosti bez nápravy křivd a rehabilitace ztýraných a nemocných těl!
Základní tajemství naší víry
Ale nemusíme jen hledět do budoucna. Že vzkříšení není jeden článek víry mezi ostatnmi, nýbrž ten zásadní a klíčový, to se nás týká již dnes. Naše spása a ospravedlnění se uskutečňuje v Kristově zmrtvýchvstání, v němž se Bůh identifikuje s Ukřižovaným. Pokud Kristus nevstal, zlo ještě nebylo přemoženo a jsme ve svých hříších. A podle apoštola Boží moc, která Krista vzkřísila z mrtvých, je tatáž moc, která působí také v nás. Že jsme s Kristem zemřeli a skrze víru jsme s ním vzkříšeni, to je základní tajemství naší víry, vyjádřené a uskutečněné křtem. Není-li zmrtvýchvstání, nevstal Kristus, a tedy ani my jsme s ním nepovstali k novému životu a zůstáváme ve smrti. Není-li hrob prázdný, pak je prázdná naše víra, naše zvěst. A vlastně jsme na tom hůř, než kdybychom vůbec nevěřili, jsme - zvolá bláznivě apoštol - nejubožejší ze všech lidí, protože ten, kdo nevěří ve vzkříšení, aspoň všechno udělá proto, aby si tento život užil a učinil co nejpříjemnějším…
„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Vstal z mrtvých jako „prvotina“ zesnulých. V jeho vzkříšení už je skryto naše vzkříšení, stejně jako prvotiny úrody při dožínkách zastupují celou sklizeň. Byl vzkříšen ne jako jediný, ale jako první, aby otevřel cestu druhým i posledním...
Ježíš Kristus - prvotina vzkříšení
Skrze Kristovo vítězství nad smrtí máme naději i navzdory každodenní zkušenosti s křehkostí a ohraničeností naši pozemské existence. Není-li totiž Kristův hrob prázdný, pak je prázdná i naše víra a „jsme nejubožejší ze všech lidí“. V Krédu o Kristu vyznáváme, že „třetího dne vstal z mrtvých“ a v samotném závěru pak víru v „těla z mrtvých vzkříšení“. Apoštol Pavel se v daném úryvku z 15. kapitoly 1. listu Korintským zabývá právě vztahem těchto dvou článků křesťanského vyznání: „Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus.“
Křesťanský důraz na tělo
Křesťanská víra v tělesné zmrtvýchvstání nebyla nikdy příliš populární - v pohanském prostředí starověku stejně jako dnes. Mnoho lidí sice sdílí víru v posmrtný život, ale často ve velmi vágní podobě - splynutí s vesmírem, převtělení, přeměny v energii… Ale je i nám křesťanům smysl víry ve zmrtvýchvstání zřejmý, nebo se spokojíme pouze s představou posmrtné duchovní existence, spojení duše s Bohem a podobně? Stejně naléhavě řešil tuto otázku už apoštol Pavel - a to právě v Korintu, starověkém tržišti rozmanitých náboženských představ. Ať už se setkal s morální nevázaností, nebo sklonem k přísné askezi (mezi korintskými křesťany asi s obojím), společný jmenovatel vždy tvoří zlehčování, ba pohrdání významem tělesnosti. Křesťanství vystupuje - pro někoho možná překvapivě - s nevídaným důrazem na tělo. Dokonce ho radikalizuje vyznáním víry v Kristovo vtělení, ve Slovo tělem učiněné. Je to spíše gnóze, dávná souputnice křesťanství, populární tehdy jako dnes, která zdůrazňuje, že to, co je skutečně duchovní, nemůže být tělesné.
Lákavá představa s jednou vadou na kráse
Proč je „těla z mrtvých vzkříšení“ tak důležité? Stručně řečeno: jde v něm o Boží spravedlnost. Hlavní proud starozákonní literatury zastává názor, že Boží spravedlnost se uskutečňuje uprostřed tohoto světa tím, že spravedlivým se daří dobře, zatímco nespravedlivým zle. Představa to je pro svou jednoduchou logiku sice lákavá (a navíc nemůžeme říci, že by někdy skutečně neplatila), ovšem v obecné rovině má jednu drobnou vadu: nefunguje, neodpovídá naší zkušenosti. To si uvědomovali už někteří bibličtí autoři - klasickým dokladem je kniha Job. Aby bylo možné tento rozpor vyřešit, musí se otevřít nějaký nový horizont. A tato nová perspektiva se objevuje v apokalyptické literatuře, v nejmladších spisech starozákonního kánonu.
V tomto čase se sice Boží spravedlnost zcela neprosazuje, zůstává skrytá, zbožní často trpí a jsou pronásledováni, zlým se však daří dobře. Ale přijde den Božího soudu, kdy budou mrtví vzkříšeni a dostane se jim odplaty, odměny nebo trestu. Bez vzkříšení k soudu by Boží spravedlnost zůstala prázdným pojmem. Pavel jako bývalý farizeus (farizeové na rozdíl např. od saduceů ve vzkříšení věřili) z této představy samozřejmě vychází. Jak bychom mohli mluvit o Boží spravedlnosti, pokud by po tomto světě, plném hrůz a kruté nespravedlnosti, měl přijít pouze jakýsi únik do duchovní blaženosti bez nápravy křivd a rehabilitace ztýraných a nemocných těl!
Základní tajemství naší víry
Ale nemusíme jen hledět do budoucna. Že vzkříšení není jeden článek víry mezi ostatnmi, nýbrž ten zásadní a klíčový, to se nás týká již dnes. Naše spása a ospravedlnění se uskutečňuje v Kristově zmrtvýchvstání, v němž se Bůh identifikuje s Ukřižovaným. Pokud Kristus nevstal, zlo ještě nebylo přemoženo a jsme ve svých hříších. A podle apoštola Boží moc, která Krista vzkřísila z mrtvých, je tatáž moc, která působí také v nás. Že jsme s Kristem zemřeli a skrze víru jsme s ním vzkříšeni, to je základní tajemství naší víry, vyjádřené a uskutečněné křtem. Není-li zmrtvýchvstání, nevstal Kristus, a tedy ani my jsme s ním nepovstali k novému životu a zůstáváme ve smrti. Není-li hrob prázdný, pak je prázdná naše víra, naše zvěst. A vlastně jsme na tom hůř, než kdybychom vůbec nevěřili, jsme - zvolá bláznivě apoštol - nejubožejší ze všech lidí, protože ten, kdo nevěří ve vzkříšení, aspoň všechno udělá proto, aby si tento život užil a učinil co nejpříjemnějším…
„Avšak Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Vstal z mrtvých jako „prvotina“ zesnulých. V jeho vzkříšení už je skryto naše vzkříšení, stejně jako prvotiny úrody při dožínkách zastupují celou sklizeň. Byl vzkříšen ne jako jediný, ale jako první, aby otevřel cestu druhým i posledním...
