Autor: Mireia Ryšková | KTF Univerzity Karlovy v Praze
Zdroj: © Katolický týdeník, č. 4/2019 | List českých a moravských diecézí
Datum napsání:
27.01.2019
Každý člen církve má stejnou důležitost
Bratři! Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch?
Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý.
Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat? » 1 Kor 12, 12-30
Řecký Korint bylo bohaté přístavní město, kde spolu žili Římané, Řekové i velký počet Židů; město, kde kvetl obchod a kde si lidé už tradičně dopřávali všemožných radostí života. Křesťanskou obec zde zakládal apoštol Pavel. Brzy se tam ale začal šířit i dnes dobře známý církevní nešvar: jedni se začali vyvyšovat nad druhé. Ve 12. kapitole 1. listu Korinťanům se Pavel zabývá zásadní myšlenkou vztahů v církvi, a to z hlediska církve jako celku i jednotlivých členů mezi sebou. Vypůjčil si k tomu z antické tradice dobře známý obraz společnosti jako těla.
Korintská obec byla dynamická
Jako první jej užil zřejmě římský konzul Menenius Agrippa na začátku 5. stol. př. n. 1. pro uklidnění situace v boji plebejů s patriciji. I Pavel používá tuto metaforu, aby v korintské obci, rozdělené na nejrůznější frakce, dosáhl jednoty a respektu jedněch vůči druhým. Korintská obec byla nepochybně velmi dynamická, částečně entuziastická a obdařena různými dary, což vedlo k tomu, že jednotliví členové mezi sebou soupeřili o přední místo v obci. Nápadné dary, jako zejména mluvení jazyky, byly v obci obzvlášť ceněny a jejich nositelé si zřejmě osobovali nárok mít výsadní postavení. To vedlo k hlubokým rozporům, protože ti, kteří takovými dary nedisponovali, se cítili marginalizováni, zneváženi a diskriminováni. Za takové situace se jednota vytváří obtížně.
Dárcem všech darů je Duch Svatý
Pavel proto napřed celé obci vysvětluje, že dárcem všech darů, bez ohledu na to, jak jsou nápadné či nenápadné, je Duch Svatý, tedy že se jednotlivci nemají čím chlubit. Dary nejsou jejich zásluhou ani odměnou, nýbrž úkolem a prostředkem ke službě. Pravým smyslem darů je, aby jejich nositelé svými schopnostmi sloužili celku, výstavbě obce. Nejsou lepší, důležitější a horší, méně významné dary, neboť všechny vycházejí ze stejného zdroje, ale jsou dary různorodé, lišící se možnostmi uplatnění. Pro názornost své argumentace Pavel přidává metaforu těla, v němž je každý úd důležitý, neboť dobrý chod celého organismu závisí na jejich součinnosti. Obraz je to výstižný, neboť všichni tehdy i dnes mají zkušenost, že nemoc nebo zranění jedné části těla znamená oslabení celého organismu. Je ovšem obtížné to akceptovat a vyvodit z toho důsledky, když jde o lidské společenství.
Jednat jako Kristus
Církevní společenství jako takové se skládá z lidí s nejrůznějšími schopnostmi, talenty, charismaty, avšak jednotlivec je v uplatňování toho, co má (dnes bychom řekli v zodpovědné seberealizaci), závislý na ostatních, na harmonické součinnosti s nimi. Pokud funguje společenství, může i každý jednotlivec rozvíjet své dary ve prospěch celku i sebe sama. Přeceňování sebe sama, žárlivost na obdarování druhého pak v důsledku škodí všem - i původci takového smýšlení a chování. Vzájemný respekt, radost ze součinnosti s ostatními a ohled na slabší činí společenství silné a akceschopné. To je lidská stránka Pavlova obrazu, která platí zcela obecně o každém lidském společenství.
Avšak Pavel nabízí ještě mnohem hlubší aspekt obrazu. Nejde jen o to, že vytvořením spolupracujícího lidského společenství lze dosahovat úspěšných výsledků, jež v posledku prospívají všem, ale zejména o to, že církevní společenství, jež je dílem Božím, je především tělem Kristovým. Kristus nestojí nad tímto tělem jako jeho hlava, jak tento obraz rozvíjejí listy Kolosanům a Efezanům, nýbrž je s ním ztotožněn, což je velmi radikální myšlenka.
Církev je viditelnou reprezentací Krista. To má dalekosáhlé důsledky. Jestliže je církev viditelným zpřítomněním Krista v tomto světě, pak musí jednat jako Kristus, musí nechat Krista, aby skrze ni byl v tomto světě přítomen a jednal. A každý z členů církve je i ve své jedinečnosti „součástí“ Krista, dokonce je Kristem, jak se odvažuje Pavel říci v listu Galaťanům. Tím má každý člen církve stejnou důstojnost bez ohledu na své postavení, schopnosti a dary. To všechno totiž dostává a nemůže se tím chlubit. A dostává to, aby tím sloužil celku, tedy i Kristově přítomnosti ve světě, což je veliké povolání, ale také veliká zodpovědnost, z níž není v církvi nikdo vyňat.
Jednota v rozmanitosti
Apoštol Pavel nabádá své korintské adresáty a zároveň i nás, že církev jakožto tělo Kristovo má vytvářet jednotu v rozmanitosti, být nositelkou vzájemného respektu a uznání křesťanů k sobě navzájem a má jednat ve vztahu ke světu jako Kristus, jenž dal sám sebe všanc pro jeho pravý život. Tuto zodpovědnost neseme a z jejího naplňování budeme muset jednoho dne vydat počet. Kristus je primárně poznatelný právě skrze církev, jejímž prostřednictvím působí v tomto světě - ovšem natolik, nakolik mu k tomu my dopřejeme prostor.
Bratři! Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: "Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu," proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: "Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím," proto ještě k tělu patří! Kdyby byla celé tělo jenom oko, kde by byl sluch?
Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" nebo zase hlava nohám: "Nepotřebuji vás!" Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý.
Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat? » 1 Kor 12, 12-30
Řecký Korint bylo bohaté přístavní město, kde spolu žili Římané, Řekové i velký počet Židů; město, kde kvetl obchod a kde si lidé už tradičně dopřávali všemožných radostí života. Křesťanskou obec zde zakládal apoštol Pavel. Brzy se tam ale začal šířit i dnes dobře známý církevní nešvar: jedni se začali vyvyšovat nad druhé. Ve 12. kapitole 1. listu Korinťanům se Pavel zabývá zásadní myšlenkou vztahů v církvi, a to z hlediska církve jako celku i jednotlivých členů mezi sebou. Vypůjčil si k tomu z antické tradice dobře známý obraz společnosti jako těla.
Korintská obec byla dynamická
Jako první jej užil zřejmě římský konzul Menenius Agrippa na začátku 5. stol. př. n. 1. pro uklidnění situace v boji plebejů s patriciji. I Pavel používá tuto metaforu, aby v korintské obci, rozdělené na nejrůznější frakce, dosáhl jednoty a respektu jedněch vůči druhým. Korintská obec byla nepochybně velmi dynamická, částečně entuziastická a obdařena různými dary, což vedlo k tomu, že jednotliví členové mezi sebou soupeřili o přední místo v obci. Nápadné dary, jako zejména mluvení jazyky, byly v obci obzvlášť ceněny a jejich nositelé si zřejmě osobovali nárok mít výsadní postavení. To vedlo k hlubokým rozporům, protože ti, kteří takovými dary nedisponovali, se cítili marginalizováni, zneváženi a diskriminováni. Za takové situace se jednota vytváří obtížně.
Dárcem všech darů je Duch Svatý
Pavel proto napřed celé obci vysvětluje, že dárcem všech darů, bez ohledu na to, jak jsou nápadné či nenápadné, je Duch Svatý, tedy že se jednotlivci nemají čím chlubit. Dary nejsou jejich zásluhou ani odměnou, nýbrž úkolem a prostředkem ke službě. Pravým smyslem darů je, aby jejich nositelé svými schopnostmi sloužili celku, výstavbě obce. Nejsou lepší, důležitější a horší, méně významné dary, neboť všechny vycházejí ze stejného zdroje, ale jsou dary různorodé, lišící se možnostmi uplatnění. Pro názornost své argumentace Pavel přidává metaforu těla, v němž je každý úd důležitý, neboť dobrý chod celého organismu závisí na jejich součinnosti. Obraz je to výstižný, neboť všichni tehdy i dnes mají zkušenost, že nemoc nebo zranění jedné části těla znamená oslabení celého organismu. Je ovšem obtížné to akceptovat a vyvodit z toho důsledky, když jde o lidské společenství.
Jednat jako Kristus
Církevní společenství jako takové se skládá z lidí s nejrůznějšími schopnostmi, talenty, charismaty, avšak jednotlivec je v uplatňování toho, co má (dnes bychom řekli v zodpovědné seberealizaci), závislý na ostatních, na harmonické součinnosti s nimi. Pokud funguje společenství, může i každý jednotlivec rozvíjet své dary ve prospěch celku i sebe sama. Přeceňování sebe sama, žárlivost na obdarování druhého pak v důsledku škodí všem - i původci takového smýšlení a chování. Vzájemný respekt, radost ze součinnosti s ostatními a ohled na slabší činí společenství silné a akceschopné. To je lidská stránka Pavlova obrazu, která platí zcela obecně o každém lidském společenství.
Avšak Pavel nabízí ještě mnohem hlubší aspekt obrazu. Nejde jen o to, že vytvořením spolupracujícího lidského společenství lze dosahovat úspěšných výsledků, jež v posledku prospívají všem, ale zejména o to, že církevní společenství, jež je dílem Božím, je především tělem Kristovým. Kristus nestojí nad tímto tělem jako jeho hlava, jak tento obraz rozvíjejí listy Kolosanům a Efezanům, nýbrž je s ním ztotožněn, což je velmi radikální myšlenka.
Církev je viditelnou reprezentací Krista. To má dalekosáhlé důsledky. Jestliže je církev viditelným zpřítomněním Krista v tomto světě, pak musí jednat jako Kristus, musí nechat Krista, aby skrze ni byl v tomto světě přítomen a jednal. A každý z členů církve je i ve své jedinečnosti „součástí“ Krista, dokonce je Kristem, jak se odvažuje Pavel říci v listu Galaťanům. Tím má každý člen církve stejnou důstojnost bez ohledu na své postavení, schopnosti a dary. To všechno totiž dostává a nemůže se tím chlubit. A dostává to, aby tím sloužil celku, tedy i Kristově přítomnosti ve světě, což je veliké povolání, ale také veliká zodpovědnost, z níž není v církvi nikdo vyňat.
Jednota v rozmanitosti
Apoštol Pavel nabádá své korintské adresáty a zároveň i nás, že církev jakožto tělo Kristovo má vytvářet jednotu v rozmanitosti, být nositelkou vzájemného respektu a uznání křesťanů k sobě navzájem a má jednat ve vztahu ke světu jako Kristus, jenž dal sám sebe všanc pro jeho pravý život. Tuto zodpovědnost neseme a z jejího naplňování budeme muset jednoho dne vydat počet. Kristus je primárně poznatelný právě skrze církev, jejímž prostřednictvím působí v tomto světě - ovšem natolik, nakolik mu k tomu my dopřejeme prostor.
