Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 13, č. 6/2012 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
10.07.2012
Otevřené nebe, otevřené srdce ...
Kdyby se příběh o Jákobovi a Ezauovi odehrál dnes, pravděpodobně by se dostal na titulní strany všech bulvárních novin v zemi. „Dvojče se převléklo za zvíře, aby oklamalo svého brata.“ „Žena se pohádala s manželem o peníze.“ „Muž utíká před vražednou zuřivostí bratra.“ Tyto titulky by dost dobře vystihly Jákobovo chování k Ezauvi. Jákoba podnítila matka Rebeka, aby obelstil otce a podvedl brata. Potom utekl ze scény, aby našel bezpečí v matčině rodině. Ale cestou se Jákobovi něco stalo - něco, co posunulo jeho život na jinou kolej a změnilo ho na váženého patriarchu a hrdinu pro židy i křesťany.
Jákobův sen ...
Cestou z Beer-šeby do Cháranu si Jákob musel myslet, že všechno je katastrofa. Získal od bratra právo prvorozeného, ale za příliš vysokou cenu. A nyní byl uprchlíkem. Noc strávil ve starobylé svatyni města Lúz a jak spal, měl sen. Viděl žebřík, který vedl přímo do nebe. A na žebříku viděl anděly, kteří po něm sestupovali a vystupovali. Ve snu se mu zjevil Bůh a slíbil mu, že bude s ním, že ho ochrání a skrze jeho potomstvo přinese požehnání celému světu (Gn 28, 10 - 16). Tento sen dal Jákobovi novou sílu na cestu. Ukázal mu, že i přes jeho podvody ho Bůh neopustil a splní mu svoje přislíbení. A andělé měli potvrdit vše, co Bůh řekl. Jeho život byl součástí nebeského plánu, plánu, který souvisel s nebeským dvorem!
Co si myslíte, že andělé dělali? Písmo není příliš konkrétní. Možná prostě vzdávali slávu Bohu. Možná měla jejich přítomnost Jákoba utěšit. Možná přinášeli Jákobovi Boží milost - myšlenky a sílu, kterou potřeboval na naplnění Božího plánu. Ať už dělali andělé cokoliv, skutečně byli přítomní a jejich přítomnost naplnila Jákoba nadějí. „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl…! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská!“ (Gn 28, 16-17).
Ježíš, nový žebřík do nebe ...
Přeskočíme-li 1 700 let, vidíme, jak Ježíš něco podobného říká Natanaelovi, jednomu ze svých prvních učedníků: „Uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka“ (Jan 1, 51). Jak působivý obraz! Sám Ježíš se stal „žebříkem“. On je „brána do nebe“, ústřední bod pro novou komunikaci mezi nebem a zemí. Tak jako andělé v Jákobově snu vystupovali a sestupovali z nebe na zem, tak vystupují a sestupují na samotného Ježíše. On je teď zprostředkovatelem celé božské moudrosti a Božích požehnání. On je nová cesta k Bohu, on je ten, co otvírá nebe pro svůj lid. Ježíš mluvil k Natanaelovi - a říká i nám -, že se nám může nebe otevřít. Tak jako Jákob dostal od Boha a jeho andělů útěchu a usměrnění, je můžeme dostat i my. Už jste si někdy kladli otázku, co říkali andělé Ježíšovi? Jestliže je bránou do nebe a pokud andělé vystupují a sestupují „na“ něho, určitě sloužili i jemu! Víme, že andělé byli přítomní, aby ho utěšovali a sloužili mu v čase největšího pokušení (Mt 4, 11; Lk 22, 43). Určitě se s ním radovali vždy, když další člověk konal pokání za hříchy a obrátil se k němu, aby byl spasen (Lk 15, 7). Možná byli osobně při jeho křtu a proměnění.
Andělé na oltáři ...
Boží andělé sehráli významnou roli v životě Ježíšově i Jákobově. Jako nebeští poslové a sluhové přinášeli útěchu, sílu, povzbuzení a usměrnění. Jako zástupci Otce otvírali nebe a vylévali milost na zem. A působí i dnes. Andělé jsou všude okolo nás. Vylévají na nás Boží lásku. Zprostředkují nám Boží moudrost. Chrání nás v nebezpečí a utěšují nás při zkouškách. Nikde jinde není tato pravda očividnější než při mši svaté. Vždy, když se slaví mše svatá, se nebe obzvláště otvírá. „Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu“ (KKC 335). Při každém proměnění sestupují andělé na oltář, přinášejí nebeskou milost a požehnání. Sestupují a svědčí o zázraku, který se uskutečňuje mezi námi.
Andělé, věrní svému jménu, slouží při mši svaté jako poslové. Říkají nám, že Ježíš je žebřík do nebe. Pobízejí nás, abychom žili v očekávání, neboť Bůh přišel mezi nás a je připravený konat divy. Pobízejí nás, abychom prosili o „živou vodu“, kterou nám Ježíš přišel dát (Jn 4, 10). Říkají nám, abychom byli jako malé děti, které čekají, že dostanou od Ježíše něco zvláštního (Lk 10, 21). Poučují nás, abychom prosili, hledali a klepali, protože náš nebeský Otec nám touží dát dobré dary (Mt 7, 11). Při každé mši svaté jsou andělé přítomni. Chtějí vzdávat chválu Hospodinu a chtějí vložit radost do našich srdcí.
Nositelé slávy ...
Službou andělů však není jen sestoupit na oltář a sloužit nám. Vystupují též do nebe a vzdávají slávu Otci. Během Ježíšova života na zemi andělé vystupovali a přinášeli k Otci slávu, kterou mu Ježíš vzdával. Každý zázrak, který vykonal, každé milosrdné slovo, které vyslovil, každá choroba, kterou uzdravil, oslavovala Boha. Podobně, ale v menší míře, vzdal Jákob slávu Bohu, když pojmenoval místo svého snu na Bét-el, což znamená Dům Boží. Jákobův život, přestože byl zamotaný a pokřivený, vzdával slávu Bohu pro jeho stále větší pokoru a proto, že chtěl žít podle Božích přislíbení. Církev je náš Bét-el. Je to Boží dům, místo setkání nebe se zemí. Co tedy andělé se sebou přinášejí, když vystupují během liturgie k Bohu?
Přinášejí písně, hymny a modlitby, které přednášíme ke chvále našeho nebeského Otce. Spolu s námi volají: „Svatý, svatý, svatý“ je Hospodin zástupů (Iz 6, 3; Zj 4, 8). Spolu s námi zpívají: „Sláva na výsostech Bohu“ (Lk 2, 14). Klanějí se, když vidí Ježíše, Božího Beránka, který snímá hřích světa (Jan 1, 29). To jsou písně, které zpíváme - písně, které nás naučili andělé a svatí! Nejen naše modlitby vzdávají slávu Bohu. Oslavujeme ho, když mu přinášíme prvotiny své práce. Oslavujeme ho, když mu obětujeme sebe samé a vše, co děláme - když mu říkáme, že chceme, aby naše rodiny, práce, služba, ba i čas k odpočinku byly jemu ke slávě a budovaly jeho království. Oslavujeme ho, když mu přednášíme svoje radosti a bolesti, svoje naděje, prosby a potřeby.
Vše, co mu přinášíme - namísto toho, abychom si to nechali pro sebe anebo hledali odpovědi někde jinde -, mu vzdává slávu, neboť je to důkaz, že ho milujeme, důvěřujeme mu a věříme jeho přislíbením. Ano, andělé jsou na oltáři a vystupují i sestupují. Jsou tam, přijímají všechny naše oběti pro Otce a přinášejí nám jeho požehnání a milost. Nikde se o této pravdě nehovoří pěkněji než v první eucharistické modlitbě: „Pokorně tě prosíme, všemohoucí Bože, přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti, aby nás všechny, kteří máme účast na této oltářní oběti a přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, naplnilo hojné nebeské požehnání a milost.“
Nenechejte si to ujít!
Jákob po snu prohlásil: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28, 16). Jákoba Boží návštěva překvapila. Nebyl připravený. Nečekal, že Bůh ho tak zvláštně osloví. Nebuďme jako Jákob. Dejme si závazek, že budeme během mše svaté vnímaví. Vezměme Jákobova slova a změňme je: „Jistě je zde při mši svaté Hospodin, nenechal jsem si ho ujít.“ Slyšme všechny anděly shromážděné u oltáře, jak nás pobízejí: „Nenechte si ujít, co Bůh koná přímo před vašima očima!“
Kdyby se příběh o Jákobovi a Ezauovi odehrál dnes, pravděpodobně by se dostal na titulní strany všech bulvárních novin v zemi. „Dvojče se převléklo za zvíře, aby oklamalo svého brata.“ „Žena se pohádala s manželem o peníze.“ „Muž utíká před vražednou zuřivostí bratra.“ Tyto titulky by dost dobře vystihly Jákobovo chování k Ezauvi. Jákoba podnítila matka Rebeka, aby obelstil otce a podvedl brata. Potom utekl ze scény, aby našel bezpečí v matčině rodině. Ale cestou se Jákobovi něco stalo - něco, co posunulo jeho život na jinou kolej a změnilo ho na váženého patriarchu a hrdinu pro židy i křesťany.
Jákobův sen ...
Cestou z Beer-šeby do Cháranu si Jákob musel myslet, že všechno je katastrofa. Získal od bratra právo prvorozeného, ale za příliš vysokou cenu. A nyní byl uprchlíkem. Noc strávil ve starobylé svatyni města Lúz a jak spal, měl sen. Viděl žebřík, který vedl přímo do nebe. A na žebříku viděl anděly, kteří po něm sestupovali a vystupovali. Ve snu se mu zjevil Bůh a slíbil mu, že bude s ním, že ho ochrání a skrze jeho potomstvo přinese požehnání celému světu (Gn 28, 10 - 16). Tento sen dal Jákobovi novou sílu na cestu. Ukázal mu, že i přes jeho podvody ho Bůh neopustil a splní mu svoje přislíbení. A andělé měli potvrdit vše, co Bůh řekl. Jeho život byl součástí nebeského plánu, plánu, který souvisel s nebeským dvorem!
Co si myslíte, že andělé dělali? Písmo není příliš konkrétní. Možná prostě vzdávali slávu Bohu. Možná měla jejich přítomnost Jákoba utěšit. Možná přinášeli Jákobovi Boží milost - myšlenky a sílu, kterou potřeboval na naplnění Božího plánu. Ať už dělali andělé cokoliv, skutečně byli přítomní a jejich přítomnost naplnila Jákoba nadějí. „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl…! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská!“ (Gn 28, 16-17).
Ježíš, nový žebřík do nebe ...
Přeskočíme-li 1 700 let, vidíme, jak Ježíš něco podobného říká Natanaelovi, jednomu ze svých prvních učedníků: „Uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka“ (Jan 1, 51). Jak působivý obraz! Sám Ježíš se stal „žebříkem“. On je „brána do nebe“, ústřední bod pro novou komunikaci mezi nebem a zemí. Tak jako andělé v Jákobově snu vystupovali a sestupovali z nebe na zem, tak vystupují a sestupují na samotného Ježíše. On je teď zprostředkovatelem celé božské moudrosti a Božích požehnání. On je nová cesta k Bohu, on je ten, co otvírá nebe pro svůj lid. Ježíš mluvil k Natanaelovi - a říká i nám -, že se nám může nebe otevřít. Tak jako Jákob dostal od Boha a jeho andělů útěchu a usměrnění, je můžeme dostat i my. Už jste si někdy kladli otázku, co říkali andělé Ježíšovi? Jestliže je bránou do nebe a pokud andělé vystupují a sestupují „na“ něho, určitě sloužili i jemu! Víme, že andělé byli přítomní, aby ho utěšovali a sloužili mu v čase největšího pokušení (Mt 4, 11; Lk 22, 43). Určitě se s ním radovali vždy, když další člověk konal pokání za hříchy a obrátil se k němu, aby byl spasen (Lk 15, 7). Možná byli osobně při jeho křtu a proměnění.
Andělé na oltáři ...
Boží andělé sehráli významnou roli v životě Ježíšově i Jákobově. Jako nebeští poslové a sluhové přinášeli útěchu, sílu, povzbuzení a usměrnění. Jako zástupci Otce otvírali nebe a vylévali milost na zem. A působí i dnes. Andělé jsou všude okolo nás. Vylévají na nás Boží lásku. Zprostředkují nám Boží moudrost. Chrání nás v nebezpečí a utěšují nás při zkouškách. Nikde jinde není tato pravda očividnější než při mši svaté. Vždy, když se slaví mše svatá, se nebe obzvláště otvírá. „Církev se spojuje v liturgii s anděly, aby se klaněla třikrát svatému Bohu“ (KKC 335). Při každém proměnění sestupují andělé na oltář, přinášejí nebeskou milost a požehnání. Sestupují a svědčí o zázraku, který se uskutečňuje mezi námi.
Andělé, věrní svému jménu, slouží při mši svaté jako poslové. Říkají nám, že Ježíš je žebřík do nebe. Pobízejí nás, abychom žili v očekávání, neboť Bůh přišel mezi nás a je připravený konat divy. Pobízejí nás, abychom prosili o „živou vodu“, kterou nám Ježíš přišel dát (Jn 4, 10). Říkají nám, abychom byli jako malé děti, které čekají, že dostanou od Ježíše něco zvláštního (Lk 10, 21). Poučují nás, abychom prosili, hledali a klepali, protože náš nebeský Otec nám touží dát dobré dary (Mt 7, 11). Při každé mši svaté jsou andělé přítomni. Chtějí vzdávat chválu Hospodinu a chtějí vložit radost do našich srdcí.
Nositelé slávy ...
Službou andělů však není jen sestoupit na oltář a sloužit nám. Vystupují též do nebe a vzdávají slávu Otci. Během Ježíšova života na zemi andělé vystupovali a přinášeli k Otci slávu, kterou mu Ježíš vzdával. Každý zázrak, který vykonal, každé milosrdné slovo, které vyslovil, každá choroba, kterou uzdravil, oslavovala Boha. Podobně, ale v menší míře, vzdal Jákob slávu Bohu, když pojmenoval místo svého snu na Bét-el, což znamená Dům Boží. Jákobův život, přestože byl zamotaný a pokřivený, vzdával slávu Bohu pro jeho stále větší pokoru a proto, že chtěl žít podle Božích přislíbení. Církev je náš Bét-el. Je to Boží dům, místo setkání nebe se zemí. Co tedy andělé se sebou přinášejí, když vystupují během liturgie k Bohu?
Přinášejí písně, hymny a modlitby, které přednášíme ke chvále našeho nebeského Otce. Spolu s námi volají: „Svatý, svatý, svatý“ je Hospodin zástupů (Iz 6, 3; Zj 4, 8). Spolu s námi zpívají: „Sláva na výsostech Bohu“ (Lk 2, 14). Klanějí se, když vidí Ježíše, Božího Beránka, který snímá hřích světa (Jan 1, 29). To jsou písně, které zpíváme - písně, které nás naučili andělé a svatí! Nejen naše modlitby vzdávají slávu Bohu. Oslavujeme ho, když mu přinášíme prvotiny své práce. Oslavujeme ho, když mu obětujeme sebe samé a vše, co děláme - když mu říkáme, že chceme, aby naše rodiny, práce, služba, ba i čas k odpočinku byly jemu ke slávě a budovaly jeho království. Oslavujeme ho, když mu přednášíme svoje radosti a bolesti, svoje naděje, prosby a potřeby.
Vše, co mu přinášíme - namísto toho, abychom si to nechali pro sebe anebo hledali odpovědi někde jinde -, mu vzdává slávu, neboť je to důkaz, že ho milujeme, důvěřujeme mu a věříme jeho přislíbením. Ano, andělé jsou na oltáři a vystupují i sestupují. Jsou tam, přijímají všechny naše oběti pro Otce a přinášejí nám jeho požehnání a milost. Nikde se o této pravdě nehovoří pěkněji než v první eucharistické modlitbě: „Pokorně tě prosíme, všemohoucí Bože, přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti, aby nás všechny, kteří máme účast na této oltářní oběti a přijmeme přesvaté tělo a krev tvého Syna, naplnilo hojné nebeské požehnání a milost.“
Nenechejte si to ujít!
Jákob po snu prohlásil: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28, 16). Jákoba Boží návštěva překvapila. Nebyl připravený. Nečekal, že Bůh ho tak zvláštně osloví. Nebuďme jako Jákob. Dejme si závazek, že budeme během mše svaté vnímaví. Vezměme Jákobova slova a změňme je: „Jistě je zde při mši svaté Hospodin, nenechal jsem si ho ujít.“ Slyšme všechny anděly shromážděné u oltáře, jak nás pobízejí: „Nenechte si ujít, co Bůh koná přímo před vašima očima!“
