Zdroj: © Slovo medzi nami » ročník 6, č. 12/2005 | smn.sk
Český překlad: Anežka Hamplová | Archidioecesis Olomucensis
Datum napsání:
12.12.2005
Zpět k Pánu
příběh Starého zákona, který i dnes zní pravdivě
příběh Starého zákona, který i dnes zní pravdivě
Psal se rok 521 před Kristem. Chrám, kdysi působivý architektonický skvost a příbytek Jahveho, zcela vyhořel a zůstalo z něho jen torzo. Izraelité, kterým předtím záviděli Samaritáni a Edomité, byli sklíčeni. Přestali důvěřovat Bohu. Jejich národní symbol byl v troskách. A právě tehdy k nim Bůh napřáhl pomocnou ruku ústy proroka Agea, ze kterých plynula slova útěchy a povzbuzení. Bůh v úsilí probudit lidi z letargie a dát jim novou naději použil Agea, aby prorokoval o znovupostavení chrámu, jehož sláva zazáří jako nikdy předtím. Povzbuzoval je, aby změnili svůj postoj, a upozorňoval je, že místodržitel Zerubábel se svým lidem jako i s chrámem má v Božím plánu zvláštní úlohu.
Ageus vyzýval Izraelity, aby litovali toho, jak zanedbali stavbu chrámu a namísto toho se starali jen o svoje příbytky. „Je snad čas k tomu, abyste si bydleli v domech vykládaných dřevem, zatímco tento dům je v troskách?" ptal se (Ag 1, 4). Ageova slova jim pronikla do srdce a oni činili pokání. Pod vedením Zerubábela a velekněze Jóšuy začali stavět chrám. Když začali Izraelité stavět, Bůh k nim opět promluvil skrze Agea. Tentokrát slovy povzbuzení. Řekl jim, že ačkoli se jim nedokončený chrám zdá, „jakoby byl ničím", nemají přestat stavět. Proč? Protože Pánův Duch je s nimi. On sám naplní tento nový chrám svou slávou a bohatstvím (Ag 2, 3-7).
Co tedy má příběh Agea, Zerubábela a chrámu společného s přípravou na Vánoce? Je vhodný k tomu, aby nám pomohl zamyslet se, zda každodenní potřeby našeho života nenahradily slávu naší víry a oddanost církvi. Je možné, že základem našeho života není příslib přetvoření Duchem svatým a výzva být světlem světa, ale nadějí života zaměřeného na naše vlastní cíle a úspěchy? Každý rok, když se začíná advent, se nás Bůh ptá: „Přitahují vás potřeby a starosti tohoto světa? Budujete vlastní svět, a zanedbáváte můj dům?"
„Stavějte můj dům"
Tak jak my měli i Izraelité rodinné povinnosti. Museli pracovat, aby uživili rodinu. Museli řešit mnoho složitých problémů. A tu je Bůh vyzval, aby postavili chrám - něco, co nepociťovali jako momentální potřebu. Ale Bůh chtěl, aby věděli - a my s nimi -, že ať je život jakkoliv těžký a namáhavý, přesto mají věnovat čas a sílu budování jeho domu. Pro Izraelity bylo rozhodnutí znovu postavit chrám více než návratem k přerušené společné práci. Vyjadřovalo spíše lítost, že se natolik ponořili do svých problémů, až přestali vnímat volání Boha být jeho vyvoleným, zbožným národem. Opětovné vystavění chrámu symbolizovalo jejich návrat k Pánu (Ag 2, 17). Poslechli Boží poselství, které je změnilo, a kvůli chrámu zanechali svoje plány a starosti.
Totéž platí i pro nás. Necháme-li se pohltit starostmi světa, musíme si toto poselství připomenout. Měli bychom na chvíli zapomenout na starosti a povinnosti a společně se pokusit přiblížit k Bohu. Můžeme se modlit: „Pane, lituji. Vím, že jsem zanedbal svůj duchovní život. Chci se k tobě vrátit, Pane. Chci tento čas věnovat tobě, protože tě potřebuji. Jsi jedinou cestou z této duchovní pouště." Když Izraelité litovali a znovu začali stavět chrám, Pán je nečekaně požehnal. Práce na chrámu je nejenom sjednotila. Nejenže si více uvědomili, že jsou Božím vyvoleným lidem, ale zažili i duchovní obnovu. Důvěrný vztah, který s Bohem měli - vztah, který se předtím zdál tak nejasný a nenaplněný - se obnovil. Jejich prvotní láska k Pánu se vrátila, když pocítili úplně nanovo jeho lásku. Slovem, znovu zakusili Pánovu slávu. A přesně to očekáváme vždycky, když se k Pánovi vracíme: naše prvotní láska se obnoví, pocítíme větší důvěrnost a naplní nás i jeho sláva.
Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu
Když psal svatý Pavel věřícím v Kolosech, povzbuzoval je, aby zůstali Ježíšovi věrní. Připomenul jim, co všechno Pán v jejich životě vykonal, a potom je zaměřil na budoucnost. Hovořil o „Kristu ve vás, naději na věčnou spásu" (Kol 1, 27). Bratři a sestry, Kristus je v nás. Neopustil nás. Jeho přítomnost můžeme pociťovat stejně, jako Izraelité, když poslechli Ageova slova a vrátili se k Pánu. „Kristus je ve vás" nám říká, že Ježíš nás chce skutečně vést, inspirovat a přetvářet ke svému obrazu. Přidáním výrazu naděje spásy Pavel naznačuje naplnění Božího plánu s lidstvem: Ježíšův druhý příchod. Věděl, že pokud Kolosané vloží naději do Ježíšova návratu, ovlivní to jejich každodenní život, až dokud Ježíš skutečně nepřijde. Vložíme-li i my svou naději do Ježíšova druhého příchodu, pomůže nám to vytrvat s Ježíšem i dnes.
Každý den nás Ježíš vyzývá, abychom šli a následovali ho. Některé dny jsou lehké, jiné náročné a plné stresu. Ale ať už jsou naše dny nenáročné anebo těžké, lépe je prožijeme, uvěříme-li, že Kristus je v nás a nabízí nám milost přiblížit se k němu a poradit si se všemi životními těžkostmi. Jeho milost nás může naplnit odvahou a odhodláním zůstat věrní svému povolání, dokud znova nepřijde. Izraelité opětovně vystavěli chrám na základě spojení Božího působení a lidského úsilí. Izraelité postavili chrám, ale Hospodin ho proměnil na svůj příbytek.
Podobně pokud žijeme podle slov: „Kristus je ve mně; on je moje naděje věčné spásy," říkáme: „Budu se modlit, sloužit, přetvářet a milovat. Zároveň však vím, že když dodržuji Ježíšova přikázání, on je se mnou, pomáhá mi a přetváří můj život svou mocí a slávou." Izraelité pravděpodobně nevěděli, jak dlouho bude trvat, než obnoví chrám. Věděli však, že Bůh je s nimi. Ani my nevíme, kdy Ježíš znova přijde na svět. Ale víme, že až do dne svého druhého příchodu žije v nás. Proto během adventu důvěřujme Pavlovým slovům: „Kristus ve mně, naděje věčné spásy." A když víme, že Ježíš působí v našem životě, následujme příklad Izraelitů a služme církvi, aby čistá a neposkvrněná zářila, připravená přivítat ho, až znovu přijde
Pečeť
Na konci knihy proroka Agea Bůh slibuje, že Zerubábela učiní „pečetí" (Ag 2, 23). Díky tomuto přislíbení se Zerubábel stává jednou z velkých postav Starého zákona. Jako Abrahám, Mojžíš, Jozue, či David se i Zerubábel stává Kristovým předchůdcem. Zerubábel se stal oporou pro lid, který ztratil naději a cíl. Díky jeho příkladu a výzvě lid znovu získal svoje dědictví a naplnila ho Pánova sláva. Podobně i Ježíš přicházel k lidem, z nichž mnozí ztratili naději, a oživil v nich vzpomínku na Boží přislíbení a pocit důstojnosti a cti. Pastýřům a celníkům, rybářům i tesařům přinášel Boží slovo milosrdenství a odpuštění. Hovořil o Boží tužbě obnovit je v něm a naplnit je slávou jeho života. Ježíš, skutečná „pečeť" Boha Otce, přišel, aby obnovil Boží dům. A když vystoupil do nebe, seslal Ducha svatého, aby byl tento nový příbytek - jeho církev - navždy naplněný jeho slávou.
Spojení minulosti s přítomností
Není úžasné, jak Bůh působí? Spojuje minulost s přítomností, povzbuzuje nás, abychom věřili v Ježíše a v milost, kterou nám dá. Izraelité objevili Boží slávu, když už se zdálo, že ji nadobro ztratili. Znovu pocítili, že je vede jeho ruka a naplňuje jeho láska. Advent je obdobím nových začátků. Je to čas, kdy zcela osobně prožíváme radost z Pánovy přítomnosti. Pokusme se následovat Izraelity - činit pokání a oddaně stavět jeho příbytek. Důvěřujme Pavlovu přislíbení, že Kristus je v nás a je naší nadějí slávy. A nakonec si všichni uctěme Ježíše, který k nám přišel jako pokorné a skromné dítě. On je Synem Boha, jeho vyvolená „pečeť", a přišel nám navrátit Otcovu lásku.
