Slovo „Advent“ má pro mne dva významy. Znamená příchod nového liturgického období, čas přípravy na Vánoce, na „příchod našeho Pána“ jako malého dítěte na zem, na jeho vtělení v čase. Ale také znamená i jiný Advent - druhý Kristův příchod ve slávě, na konci světa.… Tyto dva adventy se mi míchají v duši, mysli i v srdci. Přinášejí hlad a touhu, která prosí o slova, protože jsou to období očekávání. Očekávání čeho? Koho? V mém případě úžasného Miláčka, Pána, Krista.…
Když se chceme setkat s tímto Miláčkem, svým Ženichem, musíme bdít. Svatý Pavel v Listě Římanům nás hlasitě volá, abychom se probudili ze spánku! Spása nám je blíž než když jsme uvěřili; noc pokročila a den už je na dosah ruky. Volá nás právě teď! Dnes! Každý den roku, každou chvíli dne bije hodina, abychom se probrali ze sna.
Máme tak mnoho „snů“. Máme ten zvláštní vnitřní sen, který chce utéct před vším, co musíme zvládnout na bojišti s mocnostmi sekularizmu. A máme i ten jiný emocionální sen, který nás tahá do postele, abychom unikli mnohem většímu boji s mocnostmi temnoty v sobě. Protože víme, že musíme „zemřít sobě“, abychom mohli žít v Kristu a je pro nás těžké tomu vzdorovat. Zároveň musíme bojovat s jednoduchým snem únavy, kterou každému klade na záda jeho povolání - únava těla, únava mysli a únava duše.
Ano, svatý Pavel má pravdu: musíme se probudit ze spánku. Vyjděme tedy z noci svých emocí - noci hněvu, nenávisti, všeho negativního v nás. Kráčejme v denním světle jednoduchosti, přátelství, odpuštění, porozumění, laskavosti a jemnosti k sobě navzájem. Advent je čas probuzení. Je to tak radostné období, tak láskyplná doba! Vstupme tedy do jeho radosti.