Autor: P. Jan Balík | Archidioecesis Pragensis
Zdroj: © Res Claritatis Monitor, ročník XV., číslo 24/2018, s. 1.3 » rcmonitor.cz
Datum napsání:
16.12.2018
S nadějí hledět kupředu
Advent je dobou očekávání. Avšak nejde o čas nečinnosti. V tomto mezičase nám Ježíš dal úkol jít do celého světa, hlásat evangelium a ty, kteří uvěří, křtít. Takto angažováni hledíme stále kupředu plni naděje, neboť se blížíme osobnímu setkání s Pánem a také onomu konci věků, chvíli, kdy se naplní to, co pro nás Ježíš svou láskou získal. Hlásání evangelia má mnoho podob. Posilovat vlastní víru modlitbou, společenstvím a studiem; svědčit o evangeliu svým životem; předávat víru dětem a vnukům a považovat to za prioritu; nebát se vstupovat do diskusí s druhými a vhodnými, laskavými a moudrými slovy ukazovat na hodnoty evangelia.Tento úkol se v teologii nazývá prorocké poslání. Nesou na něm podíl všichni pokřtění tím, že víru přijímají a hlásají, což někdy znamená, že se zastávají pravdy, tedy odhalují skutečné fake news (dříve se hovořilo o bludech). Služba pravdě je výsostnou službou evangeliu a člověku. Proto Církev učí o důstojnosti člověka, zdůrazňuje nutnost celistvého pohledu na lidskou osobu (tělo-duše- vztahy; rozum-cit-vůle) a ukazuje na objektivní danost, která přináleží každé lidské bytosti (klasicky přirozenost). Evangelium je osvobozující, ale nejednou též nejprve obžalovává. „Až přijde (Duch Svatý), usvědčí svět ze hříchu“ (Jan 16,8). Ne proto, aby svět byl odsouzen, ale právě proto, aby byl oslaven Bůh a člověk spasen, aby se člověk mocí Boží vyhrabal z úpadku.
Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že úkol, který Církev v dějinách naplňuje, není snadný a nutně s sebou přináší i nesouhlas, a dokonce odpor. Sám Ježíš řekl: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům (Lk 6,26). Člověk je poznamenán neposlušností, odporem Duchu Svatému. Ďábel odvádí člověka od pravdy. Nejednou slyšíme, že Církev v minulosti zaspala, někdy se zase Církvi vyčítá, že stále proti někomu potřebuje bojovat. Není to ale jinak? Stačí se zadívat na 20. století a zjistíme, že Církev ústy papežů jasně reagovala na blížící se totality nacismu a komunismu, ale mnozí nechtěli slyšet a zaspali dobu. A že by se nové bludy už nerodily? Již tři papežové poukazují na pomýlené názory (tzv. genderové), které útočí přímo na podstatu lidství. Budeme reagovat opět lhostejností? Potřebujeme opakovat chyby našich předků?
Nelze v zájmu nekonfliktnosti a dialogičnosti cenzurovat evangelium a vypouštět z něj to, co se nehodí či nenosí, nebo to, co dráždí mocné. Jak jsme vděčni za biskupy, kteří se protivili Hitlerovi. Jak jsme dnes hrdí na to, že se církevní hierarchie v naší vlasti jednotně a kategoricky postavila nastupujícímu komunistickému režimu. A jak se stydíme za ty představitele, kteří nakonec mocným podlehli a ze slabosti evangelium zrazovali. Advent, který prožíváme, nabízí poctivé zamyšlení se nad tím, jak prožíváme ono hledět s nadějí kupředu a zároveň vhodně a laskavě hlásat evangelium, obhajovat pravdu a nebát se protivenství světa.
